Podoby a možnosti konkrétního umění od šedesátých let dvacátého století, ale hlavně úvod do díla významné postavy finského umění posledních desetiletí přináší výstava Matti Kujasalo v Galerii Středočeského kraje.

Jedna síť vizuálního zážitku prostupující místností galerie vede k další obdobné, neméně vtahující. Pobyt v rozhlehlých prostorách je lapením do šifer uceleného a vyváženého autorského jazyka. Každý krok blíž znamená nové nazírání, krok zpět širší perspektivu. V místnosti vystavené objekty podobného charakteru rozšiřují zážitek svou plastičností. Lze k nim přistoupit, obejít je, pobíhat kolem nich. Rychlost kroku, úhel pohledu – přístup mění dílo, které je svou prostorovou podstatou ponecháno vlastnímu uchopení a hře s ním.

Kujasalo ve svém životním díle vytvořil jen malý počet plastik. Právě z toho důvodu, že nabízejí příliš mnoho perspektiv zhlédnutí. Plastika obnáší větší množství neznámých, než které autor může ohlídat, které může vědomě modelovat volbou plátna a barvy. Každá další možnost je další zneklidňující neznámá. Hlavní formou jeho tvorby jsou proto malby. Ty nemůžou divákovu oku na první pohled nepoložit otázku – Sol LeWitt? Morellet? Asociace na Op-art je u jeho děl nevyhnutelná. Ale proč nutně srovnávat, proč hodnotit. Formálně příbuzná díla nutí mysl takové otázky otevírat. Ale. Proč hlavně nevstoupit? Až po splynutí s dílem divák rozpozná, že by srovnával odlišné. Optická iluze není Mattiho cílem. Z první vrstvy vizuální asociace ke konkrétnímu směru nebo autorovi se divák dostane hlouběji a vnímá, že se nejedná o díla, která mají hlavní dialog vést pouze s očima. Nechá se vtáhnout do propracovaných vizuálních systémů, které nepozbývají obsesivní pravidelnosti a téměř perfekcionismu. Používám slovo „téměř“, protože při blízkém očním kontaktu lze spatřit atributy originálu, rukodělný přístup – možná až rukopis. Jednotlivé odřezané horní vrstvy používané maskovací pásky, která při odstupu vytváří konečnou podobu vizuálního zážitku, jsou jeho výrazným prvkem.

Kujasalo vytváří díla vrstvami. Základem je podklad akrylové barvy, na který pak maskovací pásku vrství. Žádný tisk, ale hodiny pečlivé koncentrace na detail. Každý autor k výsledné podobě svého vyjádření dochází různě dlouhou cestou, která vlastně nikdy nekončí. Stále zrcadlí autorovy zkušenosti, zážitky, psychické rozpoložení. Je v autorově nalezeném vizuálním jazyku výpovědí o něm samotném.

Kujasalovu tvorbu nemohli neovlivnit autoři jako Edward Hopper, Jackson Pollock nebo Stuart David. Těžko by se ale hledaly spojnice jen s těmito několika. Poliakoffova práce s barvami, Albersova práce s kontrasty. Stejně tak množství děl tvořených do kruhových kompozic asociují autory jako Jean Gorin, Leon Polk či Ilya Bolotowsky.

Tato jména byla zastávkami, které formovaly i Kujasalovu cestu. Ten sám sebe ale vnímá jako systematického konstruktivistu. Není autorem, který by se postavil před prázdné plátno a čekal, co se stane. Prvotní je vždy vize rozpracovaná do předlohy. Nijak detailní, ale existující. I to je určitá hranice – východisko. Každá nová možnost a její poznání rozšiřuje hranice k nekonečnu. Jak bez limitů cokoli dokončit? Konečně prohlásit – hotovo! Redukce je jednou z cest. Redukce prostoru i použitých barev. Barevnost se v Kujasalových dílech jako hranice odráží zcela zásadně. Redukce hlavně v jeho pozdější tvorbě na černou a bílou je převládající. Umožňuje umlčet otázky ohledně kontrastů nebo odstínů. Nad černou a bílou se nedá dál diskutovat. Jsou absolutní. I přes připravené předlohy je ale každý výsledný obraz pro samotného autora tak trochu překvapením. Podobným jako prvně slyšená interpretace hudební kompozice pro skladatele.

Výstava Mattiho Kujasala představuje jeho téměř padesátiletou dráhu od počátků ovlivňovaných geometrickým modernismem až po jeho novější (i nejnovější) díla a pokračuje až do 29. října. ∞


Matti Kujasalo – retrospektivní výstava 1971–2017
GASK (Barborská 24, Kutná Hora)
4. 6.—29. 10. • 80 / 40 Kč