Český rap není jen o tom, že „holky jsou p*či a chodit do práce je ostuda“. Na nejnovějším albu mluví Mc Gey ke svým synům a obohacuje žánr spjatý s machismem o citlivou a pečující pozici otce, která ale nepřichází o vtip. Nadsázku a úderné urážky běžné na jeho posledních albech Rap Life (2016) a Rap Life: Epizoda 2 (2019) nahrazují na celkem šesté desce O tatínkovi, který usnul vzpomínky a strachy přibližující rap novému publiku.

Témata, která jsou u každého doma přítomná, ale ne vždy se o nich mluví, přivedla i mě na koncert Mc Geye. V polokrytém prostoru Džungle BKAO nedaleko Výstaviště rapper otevírá koncert jen pět minut po osmé skladbou Až budete spát. Lidé v hledišti se pomalu pohupují do snového beatu složeného ze zvuků hardwarových syntezátorů, který pouští Dj Krudanze za rapperem, a občas doplňují slova na konci jednotlivých bars. „Až budete spát, tak rappeři budou lhát, že značkový oblečení je to, co by sis měl přát.“ Novou desku Mc Gey nahrával hlavně kvůli svým synům, chtěl vytvořit protiváhu k rapperům, kteří si zakládají na ponižování holek a užívání drog, skladby proto místo toho otevřeně a jednoduše vyprávějí třeba o nemoci v rodině, o válce nebo o dospívání a připomínají myšlenky nebo obrazy za zavřenýma očima na konci dne.

Jelikož jsou témata univerzální a zároveň osobní, na koncertě se v pozici dětí ocitá hlediště zaplněné převážně mladými dospělými. Track Možná, že příšery nežijou ve skříních zmiňuje důsledky špatné výchovy, šikany nebo znásilnění, v dialogu skladby Sám s sebou rapper přiznává nejistoty ohledně plnění role rodiče i hudebníka. Když přichází na řadu Čtyřlístek, celkem banální vyjádření podpory z pozice táty mě dojímá: „Svět je hezkej, svět je váš, nikdo nemá právo vám ho brát.“ Vážnosti a sentimentu v textech odlehčuje pro Mc Geye typický vtip, který se na koncertě projevuje i ve vstupech, kdy rapper s nadsázkou žertuje o úspěchu, interaguje s fanoušky v publiku, nebojí se trapnosti a humor často posouvá až za její hranu.

Poté, co zazní celé nové album, přechází koncert do druhé části se staršími tracky z alb Rap Life. Oproti části první je publikum značně uvolněnější a hlasitější, nadšeně reaguje na nejznámější a dnes kontroverzní texty. „Tvá holka je tak tlustá, že nejde nahmatat puls a pusť ji k vodě, možná něco ucejtí, třeba náraz lodě.“ Originální urážky gradující ve zcela pochopitelnou nadsázku jsou v rytmické formulaci zábavné, nicméně na mě působí přežitě.

Posun mezi alby Rap Life a O tatínkovi, který usnul přirozeně doprovází změny v životě interpreta. Žánr se v podání Mc Geye neomezuje na osvědčená témata, čímž vytváří prostor pro ty, kterým rap doposud moc neříkal a potvrzuje, že není předepsáno o čem rap je. Jakuba Rafaela aka Mc Geye jsem se zeptala na pár otázek.

Je podle tebe nějak omezené, kdo může dělat rap?
Hele rap je prostě technika. Moc mě nebaví, když se rap znehodnocuje, když ho používají lidi, co to neumí dělat. Hodně muzikantů třeba furt bere rap jako něco, co může dělat každej. Dřív to bylo tak, že když jsi někomu řekla, že děláš rap, tak začal máchat rukama a myslel, že je to ono, rap je ale složitá disciplína. Dneska máš hrozně moc technik flows, překotný rýmy, nepravidelný rýmování a musí to plavat, musí to bejt dobrý a to ty lidi neuměj. Rap je jako jazz nebo jako když hraješ na nástroj, ten hlas je taky nástroj, kterým vytváříš rytmiku nebo melodičnost. Máš jednoduchej beat a tím hlasem vytváříš tu náplň. Rap je prostě stejně složitá věc jako hrát na housle.

Myslíš, že je nějaké téma, o kterém by se nedalo rappovat?
Rap je právě dobrej v tom, že se dá rapovat o čemkoli. Myslím, že hodně lidí zamrzlo v tom, že rap má být třeba o ulici nebo o bídě, ale tam ten rap začal a bylo to aktuální v tý době. V Bronxu v 80. letech nebo na přelomu 90. let byla reálná bída, reálná šikana, rasismus a byl důvod o tom mluvit, protože ty lidi občas neměli jiné východisko než prodávat drogy. V momentě, kdy to přeneseš o 30 let později do České republiky, je to pro mě mimo. V momentě, kdy se dneska rozhodneš v Čechách bejt dealer, tak to neodsuzuju, ale řikám, že to není něco, s čím bys měl machrovat…

Jo… mně přijde skvělý, když můžeš skrz rap vidět nové pozice a není to furt o tom stejném.
Protože jsme taky všichni vyrostli. Ty borci, který jsem poslouchal já, tak to je dvacet let zpátky a přijde mi, že některý lidi zůstali furt u těch stejných témat. Mě to taky vždycky bavilo, to machování mě baví furt, ty punchlines jsou skvělý, ale když ti čtyřicetiletej borec rapuje o tom, jak hulí nejlepší weed a neřeší věci, tak on ty věci ale řeší. Nevim, přijde mi, že to nemusíš dělat furt, i když tě to baví.

A bylo těžký s tématy, která máš na nové desce, vyjít ven? Nebál ses reakcí ze scény nebo tak?
Mně trvalo dlouho než jsem to ve svým volným čase, kterýho nemám moc, udělal, a už jsem nepřemýšlel nad tím, jestli to bude fungovat v klubech. Už ani nemám čas soutěžit v nějakých příčkách. Za čtyři roky mi bude čtyřicet a říkal jsem si, že chci tu desku udělat hlavně pro sebe a pro ty děti. Samozřejmě mi záleželo na tom, jak to vezmou lidi, ale už jsem nešel do nějaký soutěže, chtěl jsem to vydat s tím, že to třeba může být i poslední deska… Jediná moje vidina u týhle desky byla ta, že si to pustí kluci až jim bude třeba patnáct. Třeba budou v tom věku koketovat na hraně něčeho a já nechtěl dělat manuál do života, ale chtěl jsem, aby patnáctiletý kluci neposlouchali jenom debilní rap, aby v tom portfoliu měli desku, která bude v pohodě, která nebude jenom o tom, že holky jsou p*či a že chodit do práce je ostuda a že jediný, na čem záleží, je vydělávat cash a míchat antidepresiva s kofolou.

text: Natálie Matějková

Na autorských čtení poezie bývá zábavné začít mezi autory debatu, zdali si básně mají žít vlastním životem poté, co jsou vypuštěny do světa. Ještě zajímavější je, když se od objektivity dostanete k čisté subjektivitě a zajímáte se o intimní vztahy mezi básněmi a jejich tvůrci. A pozornost i zájem o tyto vztahy si zaslouží i poezie zhudebněná.

Hudba a slova. Texty v hudbě se mohou vnímat jako jejich samozřejmá součást. Častokrát jsem se ale přistihl, že i u svých nejoblíbenějších interpretů jsem zpěv – pokud nebyl v mém rodném jazyce – vnímal jako další hudební nástroj. V takové situaci se zastydím, že jsem doposud nevěnoval dostatek pozornosti textu, se kterým si dal jeho autor práci. Ve stejnou chvíli to ale znamená, že se přede mnou otevřela nová místnost velké pyramidy.

Tvorba textů není jednoduchá a je do ní vkládáno hodně práce i snahy. Věřím, že si zaslouží soustředěnou pozornost. Co znamenají texty pro ty, kdo je tvoří? Jak je vnímají a mají pro ně konkrétní význam? Jak se staví k jejich interpretaci a jejich vysvětlování? Chtějí vůbec o svých textech a jejich významech mluvit? Ve své upřímné zvědavosti jsem tyto otázky položil několika hudebním osobnostem napříč českou scénou. Nahlédněte tedy do procesu psaní slov a třeba objevte onu novou místnost v pyramidě. Odpovídá Amela Siba, lehkost dívající se zpříma do očí, Jakub Rafael – MC Gey – magistr rapu a grafického designu, Štěpán Pařízek z Chief Bromden, lyrická duše math rocku a Arleta Berndorff, jemný hlas v rapové temnotě.

Amelie Siba
Všechny moje texty jsou hodně osobní. Týkají se vlastně všeho, co se děje v mým životě. Většinou teda spíš těch věcí, co mě trápí nebo co se mi honí hlavou. Psaní písniček pro mě znamená hodně a beru to jako zásadní věc mého hudebního projektu. Dost si na nich zakládám. Je čas od času vtipný podívat se zpátky v čase a jen tak se pousmát nad tím, jak a o čem jsem písničky psala i třeba jen před dvěma lety. Od mala si vedu deník a píšu si celkově cokoliv, co mě zrovna napadne. Beru to jako filtrování emocí a zároveň i jako takovou self­‑therapy. Baví mě, že vždy je v čem se zlepšovat a mám pocit, že v tomhle procesu „měnění se“ jsem zrovna teď aktuálně já.

Myslím, že moje texty můžou být často hodně jasné, ale zároveň ne úplně (jestli to dává smysl, haha). A teď poslední dobou se snažím psát tak, aby si to posluchač mohl interpretovat do svého scénáře. Každopádně mluvení o významu písniček mi přijde někdy trochu ošemetné. Na jedné straně bych si chtěla věci nechávat víc pro sebe a a nebýt natolik sdílná, abych si zachovala svoje soukromí a zároveň se pak stane to, že moje písničky někdo veřejně analyzuje nebo o nich píše recenzi a mluví o jejich významu a trefí se naprosto vedle ohledně mého záměru, co jsem textem myslela. Chtěla jsem tim říct, že v tyto momenty si často říkám, že bych byla radši, aby na internetu místo toho byla moje opravdová myšlenka a ne nějaká misinterpretace mých slov. Určitě mě baví čas od času sdílet příběhy za písničkama třeba na koncertech, když se to hodí. Myslím, že to je vždycky přijemný nadnesení nad věcí.

Jakub Rafael (MC Gey)
Moje texty jsou pro mě v první řadě vzpomínkou. U každého textu si vybavím kde jsem ho psal a kdy. Vybaví se mi detaily, jak jsem vymyslel slovní obrat, jak jsem byl nadšený, proč jsem napsal do textu to a to. K psaní textu potřebuji mít už konkrétní hudbu, protože ta určí náladu, téma, vyvolá ve mně emoci, která mě zavede k tomu, co napíšu. Na prvních třech deskách jsem psal imaginární příběhy, do kterých jsem pašoval i skutečné věci, co jsem prožil nebo cítil. Příběh jsem nikdy neměl vymyšlený dopředu a vznikal za pochodu. Miluji asociace, které se objevují při každém dalším slově a text se vlastně noří ven sám.

U dvou posledních desek jsem naopak měl přísně dané téma – urážet protivníka a vysmívat se jeho holce – celé to bylo založeno na černém humoru a přehnaných obratech – může se to zdát omezující, ale byla to pro mě neskutečně kreativní textařina. Nejlepší pocit je pak vidět na koncertě lidi, jak zaujatě poslouchají text a usmívají se. Ať už je to sprosté, nebo poetické, lidi poznají, když je to dobré. O významech textů nerad mluvím a celkově nerad vysvětluji hudbu. U desek Rap­‑Life jsem se tomu bohužel nevyhnul, protože spousta lidí nepochopila, proč všechny urážím. Vysvětlovat souvislosti konkrétního hudebního stylu a humor je těžká věc. Příští desku možná postavím na asociacích a slovech, co jdou dohromady jen zvukově.

Štěpán Pařízek (Chief Bromden)
Určitě každý text, který napíšu, má pro mě osobní význam. Tzn. že moje texty jsou především střípky nějakých osobních prožitků, přetavené v imaginativní prvky světa, který vzniká pod moji tužkou. Co se týče významů a vysvětlování, v tomhle jsem hodně zdrženlivý. Především texty vznikají často dost samovolně, na základě libozvučnosti i volných, dadaistických proudů slov. Ale určitě se znovu objevují témata vztahů s holkama, minulého i současného, závislostí a vnitřních bojů, příběhů, v nichž se odráží různí lidé, kteří pro mě něco znamenají.

Nevěřím v to, že by texty měly nutně mít nějaké vysvětlení. Svoje texty vnímám jako nový jazyk, prostor pro volnou expresi i konzervaci myšlenek, které bylo nutné někam zaznamenat. I přesto jsem moc rád, když si texty, byť v angličtině, lidi čtou a snaží se jim porozumět, vysvětlit je. Tam totiž vzniká ten geniální moment, kdy si text může každý interpretovat podle vlastního rozpoložení, polemika o tom, jak byli dané verše myšleny. To mě přesně baví i u jiných interpretů. Myslím, že v češtině tohle dokáže geniální Martin E. Kyšperský, který svou poetikou vždy parádně stimuluje moji představivost. Nepotřebuji nutně znát jeho interpretaci, nepotřeboval bych se s ním o tom bavit. Důležité pro mě je, jak texty působí na můj vnitřní svět.

Arleta Berndorff
Texty jsou strašně fluidní. Někdy něco napíšu v rámci konkrétní situace, emoce a následně při poslechu těch použitých slov, nepoznávám sebe sama. Slova se mění a transformují, jakmile je vyslovím. Konkretizuji je, nechci je, zároveň je miluji a nemůžu se jich nabažit, používám je správně? Na kolik jsem ovlivněna danou subkulturou, jejím jazykem a vyjadřovacími prostředky? Baví mě míchat rapové slangy/slova s hlubší myšlenkou. Baví mě používání citoslovcí, angličtiny, rčení atd. Text je pro mne obrazem. Slova jsou barevná a mají různé tvary.

Vysvětlování textů mi nevadí, někdy to naopak dělám ráda, často pak nabydou díky popisu ještě dalších rozměru a významů. Dost často je hlavním předmětem otázek, které dostávám, sexismus v rapu, jaké je být holka mezi rapperama atd. Je to důležité téma a důležité je o něm mluvit, ale nedělám hudbu primárně pro tohle. Myslím si, že mám v textech někdy moc hezké momenty, které by bylo dobré vysvětlit.