Taneční inscenace Second Practice, vzniklá pod hlavičkou platformy ME-SA a uvedená brněnským kulturním centrem CO.LABS v rámci projektu věnovaného nezávislým ženám-umělkyním s dětmi na i po mateřské dovolené, je výpovědí, která se nepodbízí efektem, ale obstojí silou osobní zkušenosti.

Tanečnice Martina Hajdyla Lacová spojila své síly s polskou choreografkou Renatou Piotrowskou-Auffret a vytvořily pohybové zamyšlení nad otázkou, zda je nutné volit mezi rodinou a kariérou. Jejich Second Practice je inscenací, která nehledá velká gesta ani jednoznačné odpovědi. Nabízí spíše prostor k empatii a pochopení – jak ze strany publika, tak ze strany samotné performerky vůči sobě samé. Je to návrat k původní profesi, který není triumfální, ale pravdivý.

Možnosti návratu

Inscenace pracuje s motivem přetíženosti – fyzické i mentální – nikoli však dramaticky, ale spíše analyticky. Tělo si pamatuje své vrcholy, technickou jistotu a energii minulých let, zároveň však klade odpor, vyžaduje péči a nový druh disciplíny. Právě v tomto napětí se rodí nejzajímavější momenty večera. Retrospektiva dřívějších tanečních poloh a vrcholů Martiny Hajdyly Lacové není nostalgickým ohlížením, ale reflexí, která plynule navazuje na současnost: pohyb se proměňuje, zjednodušuje, místy ztišuje, aniž by ztrácel intenzitu nebo vnitřní logiku.

Choreografická struktura Second Practice je vystavěna tak, aby umožnila vnímat proces, nikoli jen výsledek. Divák sleduje cestu – návrat do kondice, znovunalezení jistoty i radosti z pohybu, ale také přijetí toho, že forma se mění a že zralost může znamenat jiný druh síly než dřívější virtuozita. Lacová nepůsobí jako interpretka, která by chtěla něco dokazovat; spíše jako umělkyně, která se znovu ladí na své tělo a jeho ak-tuál-ní možnosti. Právě tato otevřenost činí inscenaci přesvědčivou a lidsky sdělnou.

Klidná odhodlání

Second Practice není jen sólovým výstupem jedné tanečnice, ale výsledkem partnerské spolupráce, v níž se profesní a osobní roviny přirozeně prolínají. I to koresponduje s hlavním tématem projektu: hledáním udržitelných modelů tvorby pro umělkyně, jejichž životní role se neomezují pouze na uměleckou identitu.

Z performerky je cítit něha a citlivost vůči rodinnému zázemí, které není tematizováno přímo, ale je přítomno v pozadí a pro tanečnici na scéně je už navždy integrální součástí jejího dvojího života, směru, smyslu i prožívání.

Lacové zápas o novou identitu pocítí divák v projevech opatrnosti, stejně jako ve vnitřních odhodláních, v dynamickém rytmu dechu nebo v drobných váháních i v okamžicích zrychlené rozhodnosti. Mateřství zde není překážkou ani romantizovaným symbolem, ale konkrétní zkušeností, která proměnila způsob, jakým tanečnice vnímá čas, únavu i vlastní výkon. Mateřské povinnosti držitelky ceny Thálie jsou na „cenu“ nominovány v inscenaci Second Practice.

Second Practice
CO.LABS, Kounicova 22, Brno
premiéra: 18. 12. 2025
příští uvedení: jaro 2026

Posouvání hranic, to je letošní motto a zároveň i dlouhodobý cíl festivalu Česká taneční platforma. Co je ještě tanec a co už pohybové divadlo? Co mohou světu nabídnout čeští tanečníci? Již 21. ročník festivalu bude přehlídkou toho nejzajímavějšího, co se za poslední rok událo na poli současného tance a pohybového divadla. Během čtyř dnů od 9. do 12. dubna odehrají přední české taneční soubory celkem deset představení. Ve čtvrtek představí NANOHACH Move on a Spitfire Company svůj Animal Exitus. V pátek na ně naváže Lucia Kašiarová s Imagem a Jiří Bartovanec s GLOBE. Na sobotu jsou připraveni Wariot Ideal a GundR, ME-SA s duetem SuperNaturals, 420PEOPLE s Phrasing the Pain a na závěr DOT504 a Collective Loss of Memory. V neděli jsou na programu opět NANOHACH tentokráte s Diptychem a Dora Sulženko Hoštová a její Proces. Celý festival vyvrcholí slavnostním vyhlášením a uvedením loňské vítězné Inscenace roku, kterou se stala KOREKCE souboru VerTeDance v režii Jiřího Havelky. Česká taneční platforma zavítá celkem na pět scén – do divadla PONEC, studia ALTA, divadla Archa, Alfred ve dvoře a experimentálního prostoru NoD.

Nabitý doprovodný program nabídne site-specific projekty, ateliéry čtení tance, ukázky představení, diskuze o světelném designu a mnoho dalšího. Podrobný program najdete na ceskatanecniplatforma.cz. º


autor: Hana Čekanová

Když je hodně příliš, jak se hodně stane opět tolik, kolik je potřeba…

Slovenští choreografové žijící v Bruselu, absolventi prestižní školy současného tance P.A.R.T.S., vytvořili se skupinou ME-SA divadelně-taneční představení, které vás zamrazí, pobaví i dojme. Vtipně a citlivě pracují s otázkami: jak se něco, co je očividně uměle vytvořené, stane skutečným? Uvěřím tomu, přestože vím, že se to vytváří přímo před mýma očima? A především – kde je hranice mezi patosem a skutečnou emocí? A jak na ni reagujeme?

Druhá část večera bude patřit autorskému duetu Petera Šavela a Stana Dobáka Much to much.


Much more than nothing
Studio ALTA
premiéra 17. 6. 19:30
ME-SA & Peter Šavel, Stano Dobák / Much more than nothing
+ Peter Šavel, Stano Dobák / Much to much
www.altart.cz


autor: Karolína Hejnová

Plné hlediště a jeviště postrádající jakékoli kulisy. Strhující taneční představení, jež rozhýbe kolečka představivosti každého, kdo se nechá vtáhnout do hry. Méně je někdy skutečně mnohem více.

Taneční večer v neděli 28. 2. byl rozdělen na dvě poloviny. První představení neslo název Between a Rock and a Hard Place. Tři tanečnice Hana Kalousková, Martina Lacová, Karolína Párová ze skupiny ME-SA se rozmístily po strohém jevištním prostoru v holešovickém Studiu ALT@ – Hala 30, rozsvítila se světla a začala hrát hudba. Popisovat děj reje těl není kvůli absenci zjevného scénáře dost dobře možné, podělím se tedy aspoň o asociace, vjemy a emoce, které ve mně představení vzbuzovalo.

Protiklady ve hře
Dvě postavy jako zrcadlení, černobílá šachovnice šatů, protiklady, akce a reakce. Hra o moc a nadvládu nad ostatními. Roli všemocné kouzelné hůlky si zahrála sklenice s vodou, pro niž je každé představení zároveň premiérou i derniérou – končí na střepy. Voda na úplném začátku večera svazuje a připoutává, nutí tanečnice chytat každou kapku jako nevyhnutelnou povinnost. Jakmile se podaří jedinci vymanit se z tohoto pouta, osvobodit se, mění se voda v nebezpečný nástroj, zbraň, jež by se neměla dostat do nepovolaných rukou. Na závěr taneční kreace se jedna z tanečnic vrací do stejného místa, kde začínala, a místo krůpějí vody se stejnou vervou chytá světelný šum, připomínající zrnění porouchané televize. Brání se mu, choulí se v něm, cuká se, ale neumí být bez něj.

Nesahat, nekrmit
Po přestávce následovalo Nikdy krásný zpěv. Světla opět ožívají a na dvou stupíncích vedle sebe dřepí žáby. Nebo alespoň těla, která je připomínají. Ještě několikrát během představení mám dojem, že se tanečnice proměňují v bájná zvířata či nadpozemská stvoření. Navíc si choreografka Lenka Vágnerová libuje ve vyhledávání vyloženě nepřirozených pohybů: chůze loutky s volně visícími vykloubenými končetinami, plazení se po zemi přes hlavu a rameno jakoby zapomenuté v uvolnění nebo třínohý pochod s vystrčeným zadkem. Po chvíli se vzdávám, přestávám kroutit hlavou nad mírou porušování fyziologických přirozeností a fyzických zákonitostí a přistupuji na nová pravidla. Překroucená těla se najednou doopravdy stávají bytostmi mimozemského původu, která se v tu chvíli jako zázrakem promenádují jen pár metrů před užaslými tvářemi publika. Pamatuji si podobný pocit ze své první návštěvy ZOO. Ta prapodivná zvířata se tam procházela, kolébala, plazila nebo skákala přímo přede mnou. Na dosah ruky, jen chyběla odvaha si sáhnout. Pozor, na tanečnice se ale také nesahá!

Nenapadlo by mě, že se dá tancem ztvárnit něco tak abstraktního jako je nespavost. Její otravnost a nenechavost vyjádřená pohybem těla a výrazem tváře byla přesvědčivá a všem známá. Jedním z nejsilnějších momentů zůstává nápad téměř doslovného propojení dvou těl pomocí pružného pásku. A ještě jedna asociace: wrestling. Jenže v dívčím provedení, takže mnohem ladnější, nicméně stejně krutý a agresivní.

Rozdvojenost
Na základě vlastní zkušenosti jsem se přesvědčila, že pochopení některých motivů a významů je snazší po opakovaném zhlédnutí vystoupení. Between a Hard and a Rock Place jsem tentokrát viděla již podruhé, Nikdy krásný zpěv jsem měla tu čest vychutnat prvně. A dala bych si to líbit znovu. Jisté figury a postupy se sice opakují, jindy ale mají události na jevišti velmi rychlý spád. Člověk se snadno zahledí do estetiky roztančených linií mohou mu uniknout zamýšlené souvislosti. Role diváka takového výkonu se tedy dá pojmout dvojím způsobem: buď jako čistě anatomická studie možností rozcvičených těl, nebo jako intelektuální trénink představivosti. Ideálně pak jako kombinace obojího, což je právě tím splnitelnější, čím víckrát mám tu čest se nechat vtáhnout do tanečního světa za zrcadlem. Není to ale vždy jen příjemná podívaná, někdy jde podstata pohybů až na dřeň a hádky, rvačky a všelijaké druhy projevené agrese jsou prostě maso. Tanečnice ze skupiny ME-SA se snaží společnými silami obměkčit ono nehostinné místo mezi vším tvrdým a kamenným a jsou si přitom vědomy, že v takových končinách nezazní nikdy krásný zpěv.

ME-SA
Between a Hard and a Rock Place, Nikdy krásný zpěv
představení proběhlo 28. 2. v rámci festivalu Malá Inventura ve Studiu ALT@ – Hala 30