Její první pražský koncert byl rovnou v O2 areně na společné tour s Imagine Dragons. Její singl Blood in the Cut se objevil v jednom z dílů nihilistického animáku Bojack Horseman, skladba o touze konečně něco cítit doprovázela sebedestruktivní monolog hlavní postavy. Americká hudebnice K.Flay ví, jak řezat do otevřených ran, ale stejně tak umí poskytnout útěchu.

Kristine Flaherty aka K.Flay má za sebou náročné období. V říjnu loňského roku se dozvěděla zprávu, která jí změnila život – zcela ohluchla na pravé ucho. Pro běžného člověka víc než nepříjemná skutečnost, pro někoho, kdo hudbou žije – zdrcující moment. V tu dobu měla vyjet na turné na podporu svého posledního alba Inside Voices / Outside Voices. „Opravdu jsem onemocněla a musela přijít na to, jak se přizpůsobit svému novému životu. Na začátku jsem měla dokonce dost problémů s rovnováhou a zavrátí,“ popsala magazínu NME.

Nalézt ztracenou vnitřní sílu, chytit a uchovat okamžiky štěstí – témata, o nichž hudebnice usazená v Los Angeles dlouhodobě píše. Takovým příkladem je i její virální hit High Enough z roku 2017. Nedlouho před zdravotními komplikacemi si prošla rozchodem. Potom, co vztah oplakala, začala znovu získávat na sebevědomí. Těžké období a okamžik, od kterého se ji podařilo odrazit zaznamenala v singlu It’s Been So Long. „Tohle jsou pro mě chvíle, kdy se znovuspojíte s vlastní silou a vírou. Ty chvíle je třeba oslavovat, protože ne vždycky se tak dokážeme cítit.“

Deska Inside Voices / Outside Voices je koneckonců inspirovaná teoriemi Sigmunda Freuda o základních složkách osobnosti člověka. K.Flay, která vystudovala psychologii a sociologii na Stanfordské univerzitě, chtěla své akademické zájmy začlenit do hudby a zkoumání vlastní psychiky. Ve snaze udržet si dobré duševní zdraví zpěvačce dopomohlo i rozhodnutí přestat pít alkohol. Ten je podle ní v hudebním průmyslu institucionalizovaný: „Kdysi jsem si myslela, že ve mně alkohol vyvolává pocit síly, ale ve skutečnosti si nemyslím, že by to tak bylo.“

K.Flay aktuálně pracuje na novém albu, které vyjde letos na podzim. „Doufám, že to bude nejlepší věc, co jsem kdy nahrála. Je to nahrávka o moci a zkušenostech. Zejména o té, kterou jsem prošla, když jsem ztratila sluch a začala to brát jako novou součást sebe sama.“ Zatím si můžeme vychutnat nejnovější singl Raw Raw včetně klipu, kterým zpěvačka otevírá novou kapitolu a ukazuje, jak skutečně vypadá zranitelnost.

text: Viktor Poláček

K.Flay
MeetFactory (Ke Sklárně 15, Praha 5)
po 25. 9. 20:00

Ještě do 10. listopadu 2019 je v pražské MeetFactory k zhlédnutí výstava Laterna Magika: Paměť experimentu. Vznikla v rámci čtyřletého výzkumu, který si klade za cíl zdokumentovat, zachovat a zpřístupnit co nejvíce z rozmanitých materiálů týkajících se tohoto multižánrového fenoménu. O expozici a celém projektu jsme si povídaly s kurátorkami výstavy Lucií Česálkovou a Kateřinou Svatoňovou.

Lucie Česálková: Už od začátku jsme věděly, že bude kniha i výstava, obojí tedy vznikalo paralelně. Výhodou výstavy je přítomnost pohyblivého obrazu, o který je kniha logicky ochuzená. Snažily jsme se však, aby publikace měla opravdu bohatý doprovod v podobě dobových dokumentů, fotografií, technických scénářů a podobně.
Výstavy a kniha se mají navzájem doplňovat, snažily jsme se o komplexní pohled. Kniha zpracovává historii Laterny magiky i Laternu magiku jako fenomén z teoretického hlediska, na výstavách jsme sledovaly i současné umění, které rezonuje s principy Laterny magiky. Je k tomu třeba také dodat, že naše práce byla součástí velkého výzkumu, který nezajišťuje jenom tyto výstupy. Celou dobu probíhala i digitalizace filmových materiálů, rozsáhlý sběr dalších dat a vše tedy postupovalo souběžně.

Zmiňujete výstavy v množném čísle. Od května do června tohoto roku probíhala také vaše výstava o Laterně magice v Domě umění města Brna. Tehdy byl ale její podtitul Dekonstrukce a aktualizace. Čím se expozice liší? Je něco, co by měl návštěvník pražské výstavy vědět, pokud neviděl tu brněnskou?

Lucie Česálková a Kateřina Svatoňová:
Na brněnské výstavě jsme chtěly fenomén Laterny magiky ukotvit v historických, politických i multimediálně-teoretických souvislostech. Na Laternu magiku se můžeme dívat z mnoha různých úhlů pohledu – jako na experiment socialistické společnosti, jako na technický obraz, nebo můžeme sledovat, jak fungovala jako určitá tvůrčí laboratoř, kde se střetávali umělci různých praxí a uměleckých postupů, tedy tanečníci, filmaři, divadelníci a tak dále… Laterna magika nebyla nějaký uzavřený fenomén, obraznost, která je s Laternou magikou spojena, přesahovala i do jiných žánrů a formátů. My jsme se snažily právě to demonstrovat na příkladech z reklamní tvorby šedesátých let nebo na tehdejších televizních písničkách, kde vidíme estetiku rozděleného obrazu, která se vlastně inspirovala Laternou magikou. Jádrem brněnské výstavy bylo několik tzv. případových studií, z nichž jedna, Expo 1958, je nyní k vidění i v MeetFactory. Pro obě výstavy jsme oslovily také současné umělce, v Brně měli hlavně aktualizovat postupy Laterny magiky. V Praze se ovšem snažíme stopovat hlavně to, do jaké míry její dědictví přetrvává v dílech současných umělců nebo jak v nich ožívá. Ať už těch, kteří se jí přímo a otevřeně inspirují, jako Jakub Nepraš, Michael Bielický či Kamila B. Richter, nebo u zahraničních umělců nezatížených historickou zkušeností, jako jsou Ana Latini a Amelie Tan.

Jak jste vůbec vybíraly zahraniční umělce? Bylo to složité?

KS: Jednou z hlavních aktivit MeetFactory jsou rezidenční programy pro současné umělce a my jsme od začátku věděly, že toho chceme využít. Proto jsme vyhlásily poměrně rozsáhlou zahraniční výzvu, na niž se svými projekty přihlásila asi stovka umělců. Vybraly jsme dvě umělkyně, které byly fascinovány formálními principy Laterny magiky a možnostmi, které nabízí jako technické médium (přímý přenos, fragmentární obraz, zrcadlení, překračování hranice mezi realitou a iluzí).
LČ: My jsme se také poprvé setkaly s tím, že se na nějakou výzvu přihlašuje někdo z vnějšku, a samy jsme byly překvapené, kolik lidí oslovila. Zároveň se nám tam ale asi trochu ukázalo to, jakým způsobem žije dnešní umělec. Některé abstrakty jsme musely vyřadit, protože ta díla s tématem vůbec nesouvisela. Nakonec jsme se dost řídily portfolii umělců. U nich jsme si mohly lépe představit, co dříve dělali, co píšou v projektu a jak to asi bude vypadat. Samozřejmě jsme o tom mluvily i s lidmi z MeetFactory, aby to rozhodnutí konvenovalo s jejich konceptem rezidenčního programu.

Čím to je, že Laterna magika měla v roce 1958 v Bruselu takový úspěch? A jak je na tom dnes?

LČ: Laterna magika kromě vícenásobné projekce nabídla performativní moment, vystupování živého prvku. Předvedla, do jaké míry spolupráce mezi jevištěm, to znamená třeba konferenciérkou nebo tancujícím tělem a filmovým obrazem může být promyšlená a jaké přináší triky, iluze. V tomto spojení byla jistá magičnost, zdálo se to zajímavé a nepochopitelné.
KS: Tato expozice byla asi také jedna z nejhravějších a svým způsobem byla chápána jako velmi apolitická. Když se sice na ten materiál díváme z dnešního pohledu, tak politický do značné míry je, ale celé pásmo bylo promyšleno tak, že vtipná čísla, hudební a taneční vložky rozrušují političnost toho programu.
LČ: Naše historické poznání nás přivedlo k tomu, že přestože Laterna magika vypadá na povrch jednoduše a lehce, stálo za jednotlivými díly opravdu dlouhé a náročné zkoušení různých postupů, experimentování, přetáčení filmů, předělávání celých návazností a synchronicit mezi filmovou projekcí a jevištní akcí. Experimentování je totiž velmi zásadní pro to, aby nějaké nové věci vůbec mohly vzniknout. V dnešním velmi zrychleném kulturním provozu, který často nemá stálé zaměstnance, se setkáváme s tím, že prostor na zkoušení vlastně chybí. Lidé nemohou chybovat a nenést za to následky. Dalo by se tedy říct, že žijí v úplně jiném tvůrčím světě. Přítomnost a budoucnost Laterny magiky tak nezávisí jen na tom, co lze dnes dělat s novými technologiemi, ale i na tom, jaké vlastně mají podmínky ti, kteří s nimi pracují.

Existuje nějaký zásadní zážitek či informace, kterou by si podle vás měl odnést návštěvník výstavy v MeetFactory?

LČ: Podtitul je Paměť experimentu – to je to nejdůležitější. Tedy to, že návštěvníkům umožňujeme Laternu magiku vnímat jako fenomén s mnoha fasetami, v jehož rámci se zrodily určité typy experimentálních uměleckých praktik, které, jakkoli vznikaly primárně pro divadelní prostředí, mohou do nějaké míry nacházet svůj ozvuk v jiných typech praxe a v jiných typech uměleckých děl.
KS: Dodala bych k tomu, že tímto přístupem chceme také trochu narušit vžité představy o Laterně magice. Každý si logicky představí divadlo, zasazené do divadelní tradice. A my vlastně chceme ukázat, že ji nelze vnímat jenom jako divadelní tvar, ale že má pevné vazby na výstavní praxi, inspiruje se výtvarným uměním, komunikuje s filmovou a televizní tvorbou, a že byla a je ovlivňována různými mediálními formáty. Stejně tak její představení nebyla stejnorodá, ale na jedné straně se blížila rané kinematografii a revuální zábavě, na straně druhé se pokoušela o celistvý dramatický tvar. Laterna magika tedy není jedna a my na ní chceme nabídnout co nejvíce různých pohledů.


Laterna magika: Paměť experimentu
MeetFactory (Ke Sklárně 15, Praha 5)
27. 9. — 10. 11. • vstup zdarma


text: Martina Cihlářová

Etablovaný pražský festival Alternativa přivezl za své sedmadvacetileté působení stovky zahraničních umělců, kteří byli českému publiku častokrát představeni poprvé. Po loňském energickém vystoupení noiserky Pharmakon nebo avantgardních Supersilent pokračuje odvážná dramaturgie ve znamení žánrové rozmanitosti ze všech zákoutí zvuku.

Každoroční žezlo kurátorů festivalového předvečera převezme pražské sdružení nezávislých promotérů Jednota a 26. října bude mít českou premiéru nový projekt zcela zásadní postavy experimentálního dubstepu a jiných basových odnoží Sama Shackletona. V Tunes of Negation bude s pianistou Takumi Motokawou a hráčem na marimbu Raphaelem Meinhartem zkoumat spirituální a tribální motivy. Ducha hypnotického minimalismu uctí též britské postindustriální legendy Zoviet France se svou tvorbou jak z paralelní reality, kde můžou zároveň koexistovat šamanské rituály a parní pohon.

Gradační linka, jež provázela návštěvníka festivalem od ambientní elektroniky přes živelnou improvizaci k hutným hlukovým stěnám, se rýsuje i letos a nabídne plnohodnotný progam plný zvukových zážitků. První večer ovládne magie slovanského folku psychedelického tělesa Księżyc, mistr analogové elektroniky Valerio Tricoli rozvibruje druhý večer a hlukový večírek povede Thomas Ankersmit s novým sólovým projektem Perceptual Geography věnovaný legendární zvukové umělkyni Maryanne Amacher.

Náročná dramaturgie pro otevřeného posluchače, nebo dramaturgie pro náročného posluchače? Ať tak nebo tak, experimentální hudbou se v první listopadový víkend v MeetFactory šetřit nebude.

Alternativa 2019
MeetFactory (Ke Sklárně 15, Praha 5)
26. 10., 1.—3. 11.

text: Alexandra Třešňová

Banalita i závažnost, abstrakce i odkazy na konkrétní náměty, racionální přístup, ale také docela intuitivní řešení. Ačkoliv se tak možná nemusí na první pohled jevit, tvorba třiačtyřicetiletého malíře Roberta Šalandy skýtá hned několik protichůdných sklonů. Nelze však přitom tvrdit, že by postrádala integritu.

Na pozadí užívání banálních či docela abstrahovaných vizuálních motivů rozvíjí Robert Šalanda důmyslné významové hry. Charakteristické je pro malířovu práci zejména přejímání symbolů a různé podoby jejich rekontextualizace. Jako materiál mu přitom často slouží dobře známé, každodenní výjevy. Z jejich rozsáhlé zásoby tak Šalanda vybírá například motivy klíčové dírky, dopravních značek, či dokonce přímo textu, a následně s nimi rozličně zachází. Uvádí je do odlišných souvislostí či je postupně vyprazdňuje a ohledává hranici, kde znak svůj význam ztrácí. Přestože mohou umělcovy hříčky působit odlehčeným, nezávazným dojmem, často na jejich ironizující povrch prosákne určitá vážnost.

Čistota versus exprese
Jakkoliv je umělcova práce založena spíše na konceptuální bázi, disponuje rovněž výraznou formální stránkou. 
Stěžejním vyjadřovacím prostředkem zůstává pro Roberta Šalandu malba. Často však ohledává její možnosti a vydává se za hranice média. Činí tak nejen rozšiřováním škály technik o linoryt, airbrush či malbu sprejem, ale i přesahy do třetího rozměru nebo zmiňovaným užíváním textu či grafických symbolů.
Malířův formální projev působí spíše úsporným, očištěným dojmem. V soustředěné snaze oprostit svá díla od „zátěže přílišné individuální sdělnosti“ a potenciálního patosu užívá Šalanda obvykle nemíchané, čisté základní barvy, často také plochu obrazu zaplňuje jen střídmě. Pro různá období malířovy tvorby je také charakteristická převaha určité barvy. Po dlouhou dobu naplňovala tuto roli červená, aby ji později vystřídala šedá a hnědozelená. V poslední době Šalanda své barevné spektrum více rozšiřuje, k červené se ale opakovaně vrací, Příznačné je rovněž užívání papíru, kterým autor pravidelně nahrazuje plátno. I za touto pohnutkou lze hledat snahu uniknout emocionálnímu zatížení, jež je s malbou tradičně spojováno.
Přes veškeré sklony k zjednodušování však Šalandův projev nelze označit za nepůsobivý. Ačkoli malířovo dílo prostoupené obratným zacházením se symboly a jejich významy odkazuje k detailně propracovanému, racionálnímu přístupu, sahá například jeho autor  i k docela intuitivním řešením. Plošnost a jistá chladnokrevnost se tak v jeho obrazech dostává do zvláštního vztahu s výrazným, bezprostředně působícím malířským gestem. Nezůstává přitom bez zajímavosti, že i ono „syrové“ gesto však umělec v některých případech záměrně realizuje přes předem vytvořenou šablonu.

Šalanda malíř, pedagog a galerista
Originální vnímání každodenní reality, hry s plošností a hloubkou symbolů i samotného obrazu a promyšlené rytmizované kompozice v kombinaci s výrazným malířským projevem – to vše v podání Roberta Šalandy, představuje svěží a osobitý příspěvek současné tuzemské malbě.
A Šalanda neomezuje svou činnost pouze na samotnou tvorbu, nýbrž dlouhodobě zasahuje i do dalších sfér uměleckého světa. Již třetím rokem plní roli vedoucího ateliéru malířství I na pražské Akademii výtvarných umění a významným počinem je rovněž jeho vedení Galerie SPZ, na kterém od roku 2011 spolupracuje právě se svým kolegou, pedagogem Lukášem Machalickým.

Kultovní synthpopová americká skupina Chromatics, jejíž skladby zazněly ve filmech Drive nebo seriálu Twin Peaks, se po pětileté odmlce probouzí k životu a vyráží na turné, které nemine ani Českou republiku. Ve smíchovské MeetFactory zahrají 16. října.

Když se skupina vedená tvůrčím duem Johnnym Jewelem a Ruth Radelet objevila v jednom z nových dílů pokračování seriálu Twin Peaks od Davida Lynche, bylo zřejmé, že se brzy přihlásí o slovo s novou tvorbou. Tajuplné příspěvky na sociálních sítích vyvrcholily začátkem roku novým singlem Time Rider, ve kterém Chromatics skvěle rozdmýchávají svou zasněnou taneční melancholii.

Chromatics vydali první desku v roce 2003, tehdy ještě jako postpunková kapela. Třetí a kritikou kladně přijatá deska Night Drive (2007) znamenala v dosavadní kariéře odklon k temnému disco-punk zvuku, u kterého americká nezávislá skupina zůstala dodnes. Její skladby zazněly v seriálech Gossip Girl, Bates Motel nebo Mr. Robot a píseň Tick of the Clock v dnes už kultovním filmu Drive. V roce 2014 kapela ohlásila páté album Dear Tommy, jehož vydání stále odkládá. Společně s Chromatics zahrají v Praze i kanadští Desire a čeští Pink Gloves. Všechny spojuje společný label Italians Do It Better.

Vstupenky jsou k dostání na fource.cz a meetfactory.cz za 570 Kč.

text: Jakub Béreš


Chromatics + guests: Desire + In Mirrors + Pink Gloves
Meetfactory (Ke Sklárně 15, Praha 5)
st 16. 10. 18:30

Poslouchám jejich album a pořád nějak nemůžu uvěřit, že ten jemný hlas vážně patří muži. Při prvním poslechu jsem ji jasně viděla – zpěvačku, která komusi vyznává lásku, nabádá ho, aby neodcházel, zůstal otevřený, s ní. O to větší šok přišel, když jsem zjistila, že tím, kdo se vyznává ze svých pocitů, je mladý a pohledný Kanaďan. Fakt, že je to chlap, ovšem hudbě ani samotné desce na kvalitě neubírá, spíš naopak.

I v dnešním uspěchaném (a informacemi nabitém) světě se občas některým interpretům podaří utajit svou pravou identitu. O to více lákají. Člověk je totiž odjakživa tvor zvídavý a záhady jej přitahují jako magnet. Rhye z počátku své kariéry vypustili bez jakýchkoliv dalších informací do světa pouze dva singly (Open a The Fall). Zaujali, ovšem nikdo nevěděl, kdo jsou nebo odkud se vzali. Po čase se vše vyjasnilo. Duo, založené v roce 2010 v Kalifornii, se skládá z kanadského zpěváka Michaela Miloshe a dánského instrumentalisty a producenta Robina Hannibala, který se stará o hudební doprovod. Jeden společně strávený týden v nahrávacím studiu stačil k tomu, aby se oba nadchli pro sólový projekt toho druhého a natočili desku.

Hudba, která hladí
V březnu 2013 vydali své debutové album Woman, které bylo dokonce nominováno na kanadské hudební ocenění Polaris Music Prize. Deska je velmi klidná, intimní, mnohdy až s erotickým nádechem. Sofistikovaná hudba stojí na pozadí výborného zpěvu. Dominantní úlohu zde hrají elektronické prvky doprovázené živými nástroji (převážně smyčci, saxofonem či klavírem). Hudba, texty i černobílý vizuál alba vytváří ve všech směrech dojem ženy jako křehké bytosti. Příjemný Miloshův hlas vás navíc pohladí, ukolébá a zkrátka hodí do té správné pohody. Konec desky je ovšem trochu ucouraný, proto je škoda, že umělci vyčerpali dva své největší hity hned v úvodu alba.

Rhye a nevlastní sourozenci
Kromě Rhye mají oba členové také své sólové projekty. Mike Milosh, známý pod uměleckým jménem Milosh, se zaměřuje především na elektronickou hudbu. Ve třech letech začal hrát na violoncello a sám přiznává, že jej vždy přitahovala hudba, která byla smutná a jemná. Tento fakt se samozřejmě projevil i v jeho tvorbě. Jeho kolega Robin Hannibal je členem elektro-soulové skupiny Quadron, která vznikla v roce 2009 v Kodani. Kromě Hannibala zde vystupuje také zpěvačka Coco Maja Hastrup Karshøj – známá jednoduše jako Coco O.

Kalifornské duo se představí Praze vůbec poprvé 8. listopadu v MeetFactory. Dívky, nahoďte vílovské šaty a kvítka do vlasů. Pánové, vy možná do kapsy přidejte i kapesníčky, protože tohle bude silná nálož emocí! ∞


Rhye
MeetFactory (Ke Sklárně 15, Praha 5)
ne 8. 11. 20:30 • 590 / 690 Kč

autor: Karolína Škodová

Sóley, vlastním jménem Sóley Stefánsdóttir, se narodila na chladném Islandu. Zdá se, že toto místo je předurčené pro tvorbu neotřelých temných tónů, což je jasné rovněž při poslechu Björk, Múm, Sigúr Rós, Ólafura Arnaldse či právě Sóley. Při poslechu jejích zasněných balad máte pocit, že jste se ocitli v jiném časoprostoru. Nevnímáte realitu, necháváte se pouze unášet podmanivým hlasem a klavírním doprovodem této křehké divoženky, která vás láká hluboko do vašeho nitra a nutí vás přemýšlet.

Dream-popová interpretka, která vystudovala skladbu na islandské Akademii umění, zpívá výhradně v angličtině. V roce 2006 se jako pianistka a boční vokalistka přidala k indie folkové skupině Seabear. Po čase se ovšem vydala na sólovou dráhu pod uměleckým jménem Sóley. České republice se poprvé představila v květnu 2013, kdy fanoušky seznámila se svým debutovým albem. Poté v jejím osobním životě nastala velká změna, stala se maminkou. To byl také jeden z důvodů, proč si na čas dopřála profesní pauzu. Mateřské povinnosti ale zvládá na výbornou. Velkou oporu má ve svém partnerovi, který ji v případě, že si chce odskočit na koncertní pódia, zastupuje v domácnosti. V září přijede do Prahy seznámit fanoušky již se svou druhou deskou Ask the Deep.

Své první EP Theater Island vydala Sóley v roce 2010 u německého labelu Morr Music. O rok později debutovala dlouhohrajícím albem We Sink, které zaznamenalo úspěch jak u kritiků, tak u samotných posluchačů. Následovala koncertní šňůra po Evropě a roku 2013 se Sóley vydala na turné po USA a Kanadě. Při této příležitosti vystupovala jako předskokanka známých krajanů Of Monsters and Men.

Po náročném koncertování se její plán natočit další desku zkomplikoval. Rozhodla se proto potěšit fanoušky alespoň piánovým EP Krómantík. Náladu nahrávky vystihuje sama autorka takto: „V noci během deštivých či zimních dnů si sedněte do křesla. Zaposlouchejte se a někde v rohu místnosti si představte maličko rozladěné piáno a ruce. Staré opotřebované ruce, které jsou téměř neskutečné. Tyto ruce v sobě ukrývají příběh, o nějž by se s vámi rády podělily. Budou hrát tak dlouho, dokud Krómantík nepřejde do úplného ticha a vaše oči nezpozorují něco mnohem hlubšího a tajemnějšího.“

Z noční můry mírumilovný sen
V květnu letošního roku Sóley vydala v pořadí již druhou dlouhohrající desku Ask the Deep, která je temnější a mrazivější než ta předešlá. Osobitá nahrávka vás vtáhne do cizích světů, v nichž se ukrývá spousta děsivých motivů. Při důkladnějším poslechu ovšem zjistíte, že nahlížíte pouze na stín něčeho hrůzného a z noční můry se pomalu stává mírumilovný sen.

Inspiraci ke své tvorbě čerpá autorka především z poezie a islandské mytologie. Ráda nechává fanouškům prostor k tomu, aby si písně vyložili po svém a nasávali z jejich podstaty. Neotřelým způsobem člověka nabádá k tomu, aby zavřel oči a zasnil se. Záhy se pak objeví ve zcela nevídaném světě, kde ho objímá všudypřítomné temno. Temno, které je ovšem tak něžné, že uchvácený posluchač má rázem pocit, že je vším, čím chtěl kdy být.

Pokud máte i vy rádi pochmurné tóny a kouzelné světy, přijďte se zasnít 25. září do smíchovského klubu MeetFactory. Je zcela jisté, že vás Sóley svými islandskými kořeny chytne a už nepustí. ∞


Sóley
MeetFactory (Ke Sklárně 15, Praha 5)
pá 25. 9. 20:30 • 350 / 450 Kč


autor: Karolína Škodová

Porevoluční nálada
Cena Jindřicha Chalupeckého loni oslavila 25. výročí. Během své existence si vypracovala pozici nejprestižnější české ceny pro umělce do 35 let. Porevoluční rok 1990 přinesl mimo jiné uvolnění nálady, ale i energii pro nové přístupy v budování reflexe. A tak 27. května 1990 prezident Václav Havel spolu s malířem Theodorem Pištěkem a básníkem a výtvarníkem Jiřím Kolářem založili výroční cenu pro mladé umělce České republiky. Ocenění nese jméno významného teoretika a kritika umění, publicisty, kurátora a filosofa Jindřicha Chalupeckého. Cena není jen dlouhodobou zprávou o české umělecké scéně, ale zároveň vzdává hold osobnosti Jindřicha Chalupeckého a snaží se o udržení kontinuity reflexe a jisté kritiky na poli českého umění. Vítěz již tradičně obdrží peněžitou odměnu na realizaci výstavy, která bude zařazena v katalogu následující rok. Zároveň bude vyslán na stáž do New Yorku v rámci International Studio and Curatorial Program. Benefity tedy nejsou pouze finanční a výstavní, ale neodmyslitelně i v podobě potencionálních kontaktů v zahraničí díky prezentaci práce v Českém centru v New Yorku.

Kde je Česko…
S novým vyhlášením finalistů se představuje i obměněný tým, a to především nová ředitelka nadace Karina Kottová, která je na výtvarné scéně již etablovanou ikonou, kurátorka Galerie v MeetFactory a spoluzakladatelka INI Gallery. Společnost Jindřicha Chalupeckého přebírá ve velmi dobrém stavu po pětiletém vedení odstupující Lenky Lindaurové, která nadále zůstává ve správní radě organizace. Jako mladá krev Kottová zmiňuje především zájem o větší propagaci českého umění v zahraničí, a tím i upevnění povědomí o něm v rámci mezinárodního kontextu. Dále hovoří například o větší propojenosti se zahraničními cenami pro mladé umělce, jejichž laureáty by zase ráda zvala do českého prostředí. Cena se již tradičně střídavě uděluje v Praze a v Brně, což provazuje scénu obou metropolí. Letos připadá výstava finalistů a vyhlášení vítěze do moravského centra a uskuteční se od 25. září 2015 do 3. ledna 2016 v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně. Národní galerie v Praze vedle toho připravuje velkou retrospektivní výstavu věnovanou předchozím 25 laureátům ceny a výročí úmrtí Jindřicha Chalupeckého. Národní Galerie v Praze si zároveň do budoucna klade za cíl větší empatii k CJCH, jak zmínil její ředitel Jiří Fait. Snad se tedy lze do budoucna těšit na lepší propagaci mladého umění směrem k široké veřejnosti a na to, že Národní galerie již bude plně reprezentovat roli prostředníka mezi umělcem, kurátorem a divákem i na poli aktuální české tvorby.

Intermediální diskuze
Letošní porota opět v čele s americkou kurátorkou a ředitelkou newyorského The Bronx Museum of the Arts, Holly Block, vybrala pestrou pětici finalistů. Hlavní vzkaz této skupiny má demonstrovat různorodost a mnohovrstevnatost české umělecké scény, a tak vedle malíře Lukáše Karbuse a sochařky Pavly Scerankové finalisty doplňují intermediální a konceptuální tendence v podání Vojtěcha Fröhlicha, Barbory Kleinhamplové a Pavla Sterce. Velký respekt pak patří celé porotě, která letos dokázala vybrat z osmdesáti přihlášených pět jmen během pouhých dvou dnů. Pochopitelně vždy je takový výběr nejen pestrý, ale někdy může působit na první pohled i lehce nevyrovnaně. Sterec i Sceranková se ve finále již jednou objevili, což dokazuje kontinuitu kvalit jejich práce. Sceranková je jistě nejznámější postavou z celého výběru – působí na české scéně již téměř dekádu a od letošního podzimu nastupuje jako vedoucí intermediálního ateliéru na pražské AVU společně s Dušanem Záhoranským. Tento výběr sám staví pětici autorů a jejich práci do zajímavé intermediální diskuze. Zároveň široké veřejnosti ukazuje vztah tématu a jeho prezentace, od performance ve vztahu k architektuře přes akvarelové krajiny na pomezí abstrakce až po sociální výzkum nebo kritiku korporátních společností pomocí performance. Díky časté změně uměleckého média tak divák nezleniví a díla ho přinutí studovat téma opravdu do hloubky. Možná i to je jedno z poslání ceny, jejíž opravdový přínos si budeme moci vychutnat na podzim v Brně. ∞

Zeď. Základní architektonický prvek určující vymezení prostoru a ztělesnění omezenosti pohybu, ale zároveň i nedílná součást našich příbytků, rozlišení mezi „venku“ a „vevnitř“, pohodlí a bezpečí. Nebo ještě něco úplně jiného, nečekaného, co se čtyři umělci rozhodli ukázat v MeetFactory.

Zeď a její mnohotvárný potenciál zhmotněný v několika konkrétních dílech, jež reagují na možné proměny nahlížení na tento zdánlivě obyčejný element, na fenomén, který jsme si navykli vnímat jako samozřejmost. Tak by se dala shrnout výstava „Mezi zdmi“ vyplňující syrové prostory Galerie MeetFactory neméně syrovými díly. Díly, která ale zároveň umožňují uvědomit si rozsah neprozkoumaného pole uvažování o tomto základním prvku našeho každodenního prostředí a nahlédnout ho z nových, nečekaných perspektiv.

Tvorba a destrukce
S výtvorem Martina Daška se návštěvník výstavy setká jako s prvním, ať už chce, nebo ne. Jeho dvojitá nakloněná zeď totiž donutí každého, kdo chce vstoupit do prostoru expozice, sehnout hlavu a nakloněné rovině se vyhnout. Odvážnější jedinec se může rovnou vydat úzkým koridorem skrze samotné dílo a pocítit, jaké to je, když se stará známá zeď, kterou jinak, se samozřejmostí člověku vlastní, vnímáme jako nekomplikovaný nástroj pro ohraničení našeho prostoru, změní v dynamický objekt, jenž najednou nutí a diktuje své podmínky pro pohyb v něm nám, jeho tvůrcům. Rampa vonící dřevem napůl vzbuzuje odpor z nuceného uskrovnění a problematického průchodu, asociuje úzkou uličku, kterou by člověk nejradši proběhl a dostal se z ní tak co nejrychleji ven. Na druhou stranu svým zakulaceným dnem a přírodností materiálu, ze kterého je zhotovena, působí v klidovém okamžiku průchodu téměř útulně. Přesto je pohyb skrze ni nepohodlný.

Po vyrovnání se s nakloněnou rovinou „Marka VI.“ následuje setkání s impozantním „Společenstvím“, jehož autorem je Hong Seon Jang. V určité rovině se jedná ještě o znepokojivější srážku zažitých pořádků s jejich přetvořením až do míry totálního znegování. Z důvěrně známých předmětů denního využití, kusů nábytku, které nás v našich domovech obklopují, je zde vystavěna impozantní hora. Hromada stolů, židlí, komod, skříní a taburetů je celá pokrytá hnědou kobercovinou a dobře známé obrysy nábytku tím získávají cizí, indiferentní nádech nedotknutelnosti. Jako by se předměty, které nám běžně slouží, shlukly v tomto monolitickém objektu s cílem dát najevo, že je v nich síla, kterou jsme jim mimovolně vetkli, když jsme z nich učinili naše nástroje.

Když dojde k vyčerpání podnětů skrývajících se pod kobercovinou, pozornost návštěvníka se přirozeně přenese ke zpola přítomným dveřím vyrytým přímo do omítky jedné ze zdí vymezujících prostor galerie. Jedná se o „Nedokončené dveře“, jejichž autorem je Terry Smith, který hlavní zobrazení dveří do nikam doplnil ještě dílčími nárysy dveřních detailů. Rytina sahá pouze do vrchní vrstvy omítky, pod kterou naráží na odhalené cihly, z nichž je tvořena samotná zeď. Při pohledu na dveře, které navzdory očekávání místo vystupování z reliéfu zdi naopak vstupují do materiálu, jímž je tvořena, se neodbytně nabízí otázka, co by se stalo, kdyby se rytina prohloubila a narušila tak definitivně matérii zdi. Zda by se vzniklými dveřmi dalo vstoupit do nějakého skutečného, byť zatím neznámého prostoru.

Finální projekt „Červené tečky“ a „Kráter války“ jednotlivě i dohromady působí nejinvazivněji z celé expozice. Deok Yeoung Gim se inspiroval násilím a agresí, jeho instalace jako by ale právě pro tento prvoplánově čitelný námět získala paradoxně na nejsnazší čitelnosti. Červené lasery jsou snadno identifikovatelným odkazem na zaměřovací hledáčky automatických zbraní. Video, na kterém můžeme ve smyčce stále dokola sledovat ničení opuštěné budovy v režimu napodobujícím počítačové hry, se zdá být pouhou demonstrací prostého destrukčního aspektu fyzické síly. Prvek, který obě části instalace spojuje, jakási brána deroucí se ze zdi ve tvaru hmoty ztuhlé v okamžiku tříštivého výbuchu jen dokresluje pocit stísněnosti z hrozícího a částečně i reálně přítomného násilí.

Společný jmenovatel: síla
Daškova nakloněná zeď násilně staví procházejícího návštěvníka do situace, kdy je i základní schopnost dospělého člověka – vzpřímená chůze – ironicky zpochybněna nutností balancovat a opírat se při průchodu o stěnu. Zdánlivě hravá a rozpustilá motivace se ukazuje být ve výsledku spíše maskovaným plíživým nátlakem na diváka/vnímatele. Chceme-li totiž projít zdí tak, jak je zamýšleno, musíme se jí především podvolit.

Monumentální zeď-hora z nábytku Hong Seon Janga demonstruje spíše nátlak psychický. Vzbuzuje údiv nad možnou proměnou běžných předmětů na působivý objekt budící respekt.

Smithovy dveře vyryté v omítce zdi navozují myšlenky na fyzicky nepřístupné prostory. Skrytá síla, která se může schovávat za napůl materializovanými dveřmi, nabývá díky neurčitým náznakům až jakési nadpřirozené mystičnosti a láká k dalšímu prozkoumávání ve stejné míře, v jaké od něj zároveň svou nedostupností podvědomě odrazuje.

Ztělesnění agrese a rozbití zdi v artikulovaném výbuchu plném trčících hran, rozeklaných okrajů a ostrých třísek je pak nekomplikovaným vyobrazením destruktivní síly, která je přese všechnu svou přímočarost stejně děsivá.

Zeď jako námět pro zamyšlení a polemiku se zaběhnutými vzorci myšlení obsáhla výstava znamenitě. Zbývá jen postoupit ještě o jeden krok dál, než nás samotná expozice vede, a pokusit se podobným způsobem nahlédnout a možná i zpochybnit další ze zdánlivě nekomplikovaných konceptů, kterými jsme dnes a denně obklopováni. Potenciál pro objevení nových perspektiv je ne-li zcela, tedy alespoň téměř nekonečný. ∞


Mezi zdmi
MeetFactory (Ke Sklárně 15, Praha 5)
3. 12.—8. 2.
vystavující umělci Terry Smith (UK), Deok Yeoung Gim (KO), Hong Seon Jang (KO/US), Martin Dašek (CZ)

Umělecké školy v posledních letech rostou jako houby po dešti. O významu akademického vzdělání pro umělce se vedlo již mnoho diskuzí a názory se různí. Mnohem zásadnější otázka je, jak po škole uspět. Co láká dnešní mladé kurátory v Česku? A jaké jsou vůbec možnosti tvůrců současné kultury? Rozhovor s Karinou Pfeiffer Kottovou, kurátorkou galerií MeetFactory a INI Gallery, s nadsázkou přináší jistý „návod k použití“.

Dalo by se říct, že je nějaký styl nebo technika dnes u českých kurátorů populární? Nebo že má lepší pozici než ostatní? A který by to případně byl?
Nemyslím si, že převažuje jeden styl kurátorství. Kurátoři, které osobně znám nebo i vzdáleněji sleduji, mají podle mého názoru vlastní způsob práce, který závisí jak na jejich vzdělání, tak na osobních zájmech a vkusu. Formálně se ve výstavách určitě objevují jisté trendy, zejména co se týče způsobů instalace či výstavní architektury, což od sebe jednotlivé galerie občas rády kopírují. Existují samozřejmě i tematické trendy, často v kontextu velkých bienále a přehlídek současného umění, jako je obrat k archivům, „outsiderskému“ umění a podobně. Ty jsou v menších výstavách často reprodukovány. Prázdná galerie nikdy nebude nepopsaným listem papíru, do procesu tvorby jakékoli výstavy se promítají historické i současné kontexty. Ale myslím si, že úkolem každého kurátora (podobně jako umělce) je najít si v rámci všech těchto proudů alespoň do určité míry svůj vlastní.

Reagují na tyto tendence české umělecké školy?
Spíše mě napadá příklad ze zahraničí – studenti uměleckých škol v etablovaných centrech, jako je Londýn nebo Frankfurt, reagují na poptávku komerčních galerií. Někdy už na škole lehce kalkulují s tím, že když budou tvořit tím a tím stylem, mohla by se o ně zajímat ta a ta galerie. U nás vzhledem ke stavu trhu s uměním zatím nic podobného nevnímám.

V dnešní globální společnosti již není třeba zaujmout pouze v českém, ale i v mezinárodním kontextu. V MeetFactory často pořádáte mezinárodní výstavy. Co je pro tebe jako kurátorku důležité, když zařazuješ české umělce do mezinárodní výstavy?
Je pro mě zajímavé konfrontovat přístupy českých umělců se zahraničními, ale chtěla bych se vyvarovat přílišné hierarchizace. Občas vystavuji mezinárodně slavné umělce vedle mladých (českých) tvůrců, ale snažím se mezi jejich díly a přístupy najít určitý balanc. Například video Lucie Scerankové Cucurrucucu bylo volně inspirováno prací I’m Not the Girl Who Misses Much od Pipilotti Rist a vystavit je vedle sebe mě lákalo. Ale i pro Rist, jež je dnes jednou z nejznámějších umělkyň na mezinárodní scéně, to byla práce, kterou dělala ještě na škole a od níž se její tvorba teprve začala dále profilovat.

A vyhledávají čeští umělci sami konfrontaci se zahraničím? Nepokulháváme pořád jen za vlakem, který sviští před námi?
Myslím, že pro české umělce je zásadní, aby více vystavovali v zahraničí. Existuje stále řada kontextů a míst, kde současné české umění zcela chybí, a to je škoda. Na druhé straně je vidět, že se situace postupně mění. Funguje víc rezidenčních programů vysílajících české umělce ven a místní platformy zase zvou do Česka zahraniční kurátory, kteří ze svého výzkumu v ideálním případě těží ve svých dalších projektech. Co se týče rozpočtů na výstavy a celkově fungování velkých institucí, bohužel opravdu pokulháváme, ale možná je to impuls k tomu, začít se více soustředit na to, v čem jsme dobří, což je podle mě obsahová kvalita a nezávislá umělecká scéna.

Nedávno tvůj manžel Jan Pfeiffer vystavoval na kolektivní výstavě v newyorské Mixed Greens Gallery. Dá se říct, v čem se liší přístup kurátorů a galeristů ve zmiňovaném New Yorku od České republiky?
Newyorská zkušenost, zvláště v kontextu komerční galerie, je od té české hodně odlišná. Mám dojem, že pro umělce může být tamější vysoce profesionální, ale také v něčem odosobněný přístup znejišťující. Zároveň je samozřejmě zajímavé své dílo na podobné adrese prezentovat. Celkově jsem v New Yorku vnímala větší zájem o formu než o obsah či koncept, což je u nás téměř naopak. To neznamená, že tam nevznikají obsahově podnětná díla nebo výstavy, ale důraz na to, z čeho je dílo vytvořené, jakou má velikost a jak je nainstalované a nasvícené, je mnohem větší. Tempo a průbojnost jednotlivých aktérů na umělecké scéně je tam v porovnání s Českem také neskonale vyšší.

Nesnaží se v zahraničí spíš hledat inovativní přístupy k práci a koncepci vystavování? To pak může působit dojmem, že forma má větší význam než obsah. Neulpěli jsme zde pateticky na tradici konceptu, který je ale dnes často vyčpělý již u svého zrodu?
Podle mě je předností zahraničních galerií a výstavních institucí v místech, jako je New York nebo Londýn, spíš jejich finanční zázemí a zkušenost, která vede k tomu, že jsou tamější výstavy většinou precizně nainstalované, kurátorsky dlouhodobě připravované, ve všech směrech dotažené. To ale ještě neznamená, že jsou inovativní. Ale je opravdu těžké tímto způsobem paušalizovat. Některé zahraniční instituce se snaží být průkopníky v alternativních přístupech k vystavování, já tak vnímám například Van Abbemuseum v nizozemském Eindhovenu. Vyčpělá již ve svém počátku může být jakákoli výstava, ať jsou na ní představeny barevné malby, nebo vyprázdněný koncept. K obojímu lze přistupovat s ohledem na vyváženost obsahu a atraktivitu formy, aktuálnost sdělení a podobně.

U vás v MeetFactory máte jednu z nejvýraznějších rezidencí pro umělce v Praze. Co obnáší u vás získat rezidenci a jaké jsou její podmínky?
Rezidenty vždy vybírá umělecká rada, jejíž jádro tvoří David Černý, kurátorka rezidenčního programu Zuzana Jakalová a já. Kromě toho podle jednotlivých zemí a programů do rady zveme nezávislé kurátory nebo odborníky ze světa umění. Umělce vybíráme primárně podle kvality jejich práce, ale také relevance vzhledem ke směřování našeho (výstavního) programu a podle projektu, který by v Praze chtěli realizovat. Celý rezidenční program je založen na několika dlouhodobých partnerstvích se zahraničními institucemi a nadacemi a neustálém vytváření nových. Partnerská instituce (nebo někdy i jednotlivý kurátor) pro nás zpravidla připravuje předvýběr umělců, jež nám chce doporučit, a my z nich vybereme, kdo skutečně přijede na rezidenci. Pokud je rezidence výměnná, my pak děláme to samé s doporučováním českých umělců, kteří pojedou do zahraničí. Kromě toho nám běží také celoroční otevřená výzva, do níž se může přihlásit kdokoliv, a my současně výzvu co nejvíce propagujeme a aktivně oslovujeme umělce, kterým doporučujeme se přihlásit. Občas vyhlašujeme také specifické výzvy, momentálně například pro německé kurátory, kritiky a kulturní producenty. V ideálním případě má rezident v MeetFactory k dispozici ateliér, pokoj ve sdíleném bytě v centru města, kapesné a rozpočet na realizaci výsledného projektu, například výstavy nebo publikace.

Jestli se nemýlím, součástí rezidence v MeetFactory je i výstava v Galerii Kostka. Zároveň je možné během vernisáže navštívit rezidenty přímo v jejich ateliérech. Máte nějakou zpětnou vazbu od umělců třeba po ukončení rezidence?
Výstupy rezidencí jsou různé. V Galerii Kostka je výstavám rezidentů věnováno šest termínů ročně, ale umělců za rok přijede přes třicet. Někteří svou tvorbu prezentují v rámci otevřených ateliérů nebo mají jiný specifický projekt, například publikaci. Když připravuji výstavní program pro galerii MeetFactory, vždy také počítám s tím, že některé ze zahraničních vystavujících pozveme na rezidenci, aby mohli pro výstavu připravit site-specific dílo. Zpětná vazba je pro nás samozřejmě důležitá, nejen proto, že nám dává další podněty, co zlepšovat nebo co funguje, ale také proto, že umělci, kterým rezidence u nás něco dala, ji budou doporučovat svým kolegům, což je mnohem lepší než nějaká plošná propagace.

Financování galerie není úplně jednoduchá věc, většina menších galerií ani nevybírá vstupné. Z čeho jsou pak živy? Chápu, že pozice MeetFactory a třeba INI Gallery je dost odlišná, mohla bys nám přiblížit, jak se pro takové projekty shánějí peníze a jak se to promítá do financí pro vystavující umělce?
Financování MeetFactory tvoří z největší části granty, ale určitý podíl plyne také ze sponzorských darů, pronajímání prostor a příjmů ze vstupného například na koncerty. I když to nebývá tak velký příjem, jak se řada lidí domnívá. V současnosti asi čtyřicet procent rozpočtu tvoří čtyřletý grant od Hlavního města Prahy, dále získáváme pravidelně granty od Ministerstva kultury České republiky a z dalších veřejných rozpočtů, ale také žádáme o financování projektů ze zdrojů různých mezinárodních a zahraničních nadací, institutů, ambasád a podobně. Letos jsme poprvé získali evropský grant. INI Gallery samozřejmě operuje s mnohem menšími rozpočty a nedosahuje tolik na mezinárodní financování, jednotlivé projekty podporuje zpravidla MHMP a MKČR, ale ze začátku jsme ji s kolegyněmi financovaly z vlastní kapsy.

Jak vnímáš současný boom maloformátových nekomerčních galerií? Alespoň mně přijde, že se s nimi roztrhl pytel. Myslíš, že je to třeba šance, jak vystavit, právě pro začínající umělce?
Určitě vzniká víc nových prostorů, než kolik jich zaniká, díky bohu už také mimo hlavní centra. Začínající umělci u nás tudíž mají dost příležitostí, kde vystavovat, i když jsou ještě na škole.

A je pro české umělce zdejší galerijní scéna vůbec zajímavá? Nesnaží se expandovat rovnou za hranice? Přece jen je to dnes jednodušší než kdykoli předtím.
Přestože stále panuje určitá skepse nad místním uměleckým provozem, mírou jeho profesionality, financováním apod., řada umělců si začíná uvědomovat, že jinde není tráva o moc zelenější a že česká scéna je specifická v tom, že tu existuje opravdu velká škála nezávislých výstavních prostor a projektů. Ty vytvářejí zajímavé podhoubí pro experiment. Ve více etablovaných uměleckých centrech už bylo podobné klima převálcováno komercí a v těch „perifernějších“ zase zatím nedosahuje takové šíře.

Před nějakou dobou jsem četla, že dnes již není zásadní vztah mezi umělcem a divákem, ale spíš mezi umělcem a kurátorem, případně kupcem. Vnímáš tento posun stejně?
Myslím si, že vztah k divákům zásadní je, zahraniční instituce mají dokonce celá oddělení, která se zabývají rozvojem publika, mluví se o edukativním obratu v kurátorství. Ale je pravda, že přestože umělec nějakým způsobem musí počítat s možnostmi vnímání svého díla ze strany diváků, je to pro něj abstraktnější pojem. V galerii jde spíše o vztah diváka a díla, zprostředkovaný kurátorem. Nemyslím si ale, že by umělce konfrontace jejich díla s diváky nezajímala. Někdy je rozčiluje, že od nich diváci očekávají přílišnou doslovnost nebo přímočarost. Snad každý umělec tvoří s ohledem na další umělce, popřípadě kurátory a celý svět umění, to je téměř nevyhnutelné. Ale nemyslím si, že ignoruje diváky.

Dá se v horizontu pár let předpovědět vývoj, kam budou české galerie a umělecký provoz směřovat? Jestli se třeba neblíží nějaká další limitní část pomyslné sinusoidy?
Já doufám, že získají větší sebevědomí v tom, že není nutné jen následovat příklady odjinud, ale klást důraz na vlastní obsah, který bude třeba nakonec mnohem zajímavější i pro to zahraničí. Bylo by skvělé, kdyby se podařilo přesvědčit veřejnost i politickou scénu o jejich důležitosti, abychom nemuseli jen paběrkovat ze zbytků veřejných rozpočtů, ale měli odpovídající podmínky k dalšímu rozvoji a profesionalizaci. ∞

Přehlídka české elektronické hudby se představí 6. června 2014 v industriálních prostorech bývalé smíchovské sklárny MeetFactory.

Organizátoři Elekce úspěšně uzavřeli hudební line-up s bezmála třiceti účinkujícími. Na venkovní A2 stage si můžete zatančit se sluchátky a zazpívat do falešného ticha na Silent Discu, divadelní stage se zhostí performance, kde si zahrají jako minulý rok studenti AMU. Režisérka Loly Lolyová (Kateřina Dudová) prozradila, že se jedná o divadelní představení, ve kterém se řeší povrchní podstata umění. Formálně se objevuje modrá je dobrá.

Ještě dříve si ale můžete všimnout modré na profilech všech účinkujících na facebookové stránce Elekce, kde tato barva znázorňuje kategorii živých vystoupení, zelenou má doprovodný program a červenou dostali DJové. Kdo jsou tito umělci? Druhý ročník Elekce se soustředí především na nejmladší generaci hudebníků, kteří dokázali v krátkém období minulého roku potvrdit svůj nesporný talent, zájem a vášeň pro elektronickou hudbu. Návštěvníci tak mají šanci poznat nová jména, ale i některé prověřené „klasiky“.

Pokud ještě nemáte, tak si vytiskněte elektronické lístky za 250 Kč na goout.cz. Razítko s obrázkem bude stát na místě 300 Kč. º


Elekce Festival 6. 6. Praha

Bezmála před rokem jsme vám představili souboj kreslířů zvaný Secret Wars, konkrétně v srpnu 2011. Tato série kreslířských bitev se z celosvětových bojišť dostala i do české kotliny a na konci května kulminovala ve svém velkém finále.

Grand Finále neboli vyvrcholení všech výtvarných soubojů černou barvou na bílém plátně se uskutečnilo v pátek 25. května ve smíchovské MeetFactory. Mezi velkou celorepublikovou konkurencí se dokázali až sem probojovat půvabná Sasanca z Ostravy a svérázný Vladimír Chalupa z Liberce. Pro představu předkládáme přehled jednotlivých zápasů.

14. semifinále:
Sasanca × Vladimír Strejček
13. semifinále:
Oipooik × Vladimír Chalupa
12. 1/4 finále:
Illastration × Oipooik
11. 1/4 finále:
Vladimír Strejček × Tadeáš
10. 1/4 finále:
Vladimír Chalupa × Lazybastard
9. 1/4 finále:
Aargh × Sasanca
8. souboj:
Lazybastard × Troy
7. souboj:
Sasanca × Speedy Johnzales
6. souboj:
Luke Tomski × Illastration
5. souboj:
Aargh × f1pioneer
4. souboj:
Tadeáš × Junk
3. souboj:
Vojta Rada × Vladimír Chalupa
2. souboj:
Oipooik × Kuba zKraje
1. souboj:
Emil Norm × Vladimír Strejček

Na výsledku finále nám natolik záleželo, že jsme kvůli němu dokonce pozdrželi i tisk červnového čísla časopisu. Proto vám můžeme hrdě oznámit, že vítězem historicky prvního finále Secret Wars Česko se stává Vladimír Chalupa. Svým vítězstvím tak kromě potlesku a slávy získává finanční odměnu 30 000 Kč a postup do evropského finále SW v Londýně. Gratulujeme a držíme palce!

Secret Wars Česko Grand Finále Sasanca vs. Vladimír Chalupa
proběhlo 25. 5. 21:00
v MeetFactory, Ke Sklárně 15

Sedim zrovna doma, zbejvá hodina, než odejdu do MeetFactory, kde máme dneska jeden ze společnejch koncertů s Monkey Business. Tak stihnu napsat těhle pár řádků, oholit se, zapakovat mikrofon, náhradní tričko a rap a vyrazit na zvukovku.

Včera jsme s Kayem Buriánkem v Opavě prezentovali knihu Kmeny a jelikož jsem měl dneska v 7:00 ráno nástup v televizi, museli jsme jet na otočku. Proto jsem se nestihnul ještě ani vyspat. A teď mi vlastně dochází, že i tak může vypadat pověstný „těžký život rappera“, ze kterýho jsem si dřív dělal často prdel.

No nic, všechno bude ok, profackuju se, dám si drink a nechám se strhnout energií dnešního koncertu, který bude ve vyprodaný MF určitě vysoce explozivní. Těším se jak malej harant.

Jinak mě obklopuje ta moje standardní krása – dělám si svoje a je mi dobře. Pracuju na další sólové desce, kreslim pro naše čistě comicsový noviny KIX, připravuju koncepty dvou dalších knih, věnuju se denně biggboss.cz a labelu všeobecně, do toho se zároveň neustále přejídám informacema všeho druhu. Paráda 2012.

Nestává se často, aby akce neziskovek nebo nadačních organizací měly styl. Většinou se jedná o playbackové estrády instantních, resp. konstantních idolů, či naopak únavné koncerty zástupů neznámých kapel. V obou případech to diváka tak otráví, že pak s velkou rozvahou přepočítává peníze, které by měl té nebo té „organizaci za lepší svět“ darovat. „Koncert pro Amnesty“, který se odehraje v pátek 11. března v pražské MeetFactory, vypadá z tohoto pohledu docela nadějně.

Koncert, na kterém vystoupí kapely Skyline, Le Pneumatiq a Kazety se uskuteční v rámci Dne Tibetu a zároveň připomene kulaté výročí založení Amnesty International. Organizátoři chtějí přilákat především mladé lidi, aby se v rámci dobré zábavy seznámili s aktivitami organizace. Kousek od baru najdete informační stánek, kde se návštěvník dozví vše podstatné o Amnesty International. Kapely vystoupí po krátkém úvodu, který začne v 19:00 a určitě je na co se těšit. I když v poslední době o Skyline není moc slyšet a jejich album z přelomu října a listopadu 2010 kritiku příliš nezaujalo, energická živá vystoupení v čele s ex-Gaia Mesiah zpěvačkou Markou Rybin, Mc Jackobem a Mc Nu Cem málokdy zklamou. Elektro-neo-popové Kazety tvořené triem David Doubek aka DJ Ventolin, Johana Švarcová a VJ Jiří Havlíček mají za sebou úspěšné podzimní turné ke svému opěvovanému debutovému albu a v Meetfactory předvedou originální audiovizuální live show. A pak jsou tu Le Pneumatiq se směsí breakbeatu a funky, kteří podobně jako Skyline dokážou své publikum rozpumpovat do nevídaných pohybů. O zábavu do ranních hodin se následně postará afterparty DJ, který zatím nebyl oznámen. Podobná, nejen pro uši, dobročinná akce se v Praze snad ještě neuskutečnila, navíc s cenou lístku za snesitelných 150 Kč (na místě) a 100 Kč v předprodeji (v sítích Ticketpro, Ticketstream a Ticketportal). Výtěžek z koncertu jde na podporu činnosti Amnesty International, takže navíc dobrý pocit k tomu. Žádná knedlíková charita, tohle je regulérní kulturní zážitek.

Bleší trh se konal 5. 11. v MeetFactory, která ten den praskala ve švech. Jako by celou Prahu popadlo nutkání zpříjemnit si odporné počasí koupí něčeho hezkého na sebe. Pravidla byla jednoduchá – zaplať dvě stovky, přines si vlastní stolek, lampičku, ramínka a prodej, co se dá. Kromě oblečení tu byly k nalezení desky, knihy, nádobí, doplňky do bytu a veškerý „retromix“.

Ceny byly mírné, hromady oblečení přímo vyzývaly k hrabání a u vchodu se prodávaly tematické minidortíky. Z pohledu prodejce to nemohlo být výdělečné, jelikož většina z nich utržené peníze okamžitě vyměnila za cizí obnošené věci u sousedního stánku. Nikomu to ale nevadilo, po deváté hodině, kdy akce skončila, všichni odcházeli spokojení. Víc takových akcí!

Co dělat s průmyslovými prostorami v dobách, kdy se výroba přemísťuje do zemí s levnější pracovní silou? Místo ponechání svému osudu se nabízí možnost přestavby s jejich následným využitím pro kulturní aktivity. Posuďte sami, jak jim nová tvář sluší.

Více informací o industriálních stavbách v České republice můžete nalézt na stránkách Výzkumného centra průmyslového dědictví FA ČVUT v Praze a v Registru stavebních děl.
http://vcpd.cvut.cz/
https://registr.cvut.cz




DOX
Po výstavbě továrny na stroje podniku Rossemann & Kühnemann v roce 1901 budova několikrát změnila majitele. Sídlila zde firma na výrobu letadel Avia, zámečnické a instalatérské závody a po znárodnění Kovotechna n. p. Po náročné rekonstrukci byl objekt otevřen veřejnosti v roce 2008 v podobě soukromého centra moderního umění DOX.
http://www.doxprague.org





MeetFactory
Po povodních v roce 2002 bylo mezinárodní centrum pro současné umění MeetFactory nuceno vyměnit industriální prostor v Holešovicích za stávající budovu na Smíchově, kde zahájilo provoz na konci roku 2007. Současné sídlo MeetFactory v minulosti patřilo ČKD.
http://meetfactory.cz






La Fabrika
Na místě bývalé Haly Richterových strojních závodů a slévárny postavených na začátku 20. století vzniklo v letech 2003–2007 víceúčelové kulturní centrum La Fabrika podle návrhů ateliéru KAVA.
http://lafabrika.cz/














Trafačka
Z původní Teslovy rozvodny a měnírny ze dvacátých let 20. století se dochovalo pouze přízemí. Objekt rozvodny byl zničen při náletech v roce 1945. Dnes prostor slouží jako galerie, hudební klub a umělecké ateliéry.
http://www.trafacka.net

19. června proběhlo v pražské MeetFactory kvalifikační kolo soutěže DMC DJ Championship pro Českou republiku a Slovensko. Finalista DJ FIVE postoupil do mezinárodní soutěže, která bude tradičně probíhat v Londýně. Zde se setkají největší hvězdy z celého světa.

Soutěž probíhala formou battlu mezi jednotlivci nebo skupinami, což znamená, že se hrálo jeden na jednoho a lepší postoupil do dalšího kola, o čemž rozhodovala tříčlenná porota tvořená dvěma členy legendární německé skupiny Lords of Fitness Rafikem a J-Bouncem a Belgičanem Swordsem. Jednotlivé výstupy byly časově omezeny. Styl hudby si vybíral každý účastník sám, avšak většinou se jednalo o hip-hop.

O možnostech DJingu se můžete přesvědčit na stránkách Rafika – vítěze DMC za rok 2007 a držitele rekordních šesti světových ocenění – http://www.myspace.com/djrafik.