Stojím v okně, dívám se ven. Večer, světlo lamp. Tanec stromů ve větru, postava, která někam pospíchá, jen klapot bot. Bot. Bot.

Naproti jdou dívka s chlapcem. Kam? K němu? K ní? Jak dlouho se asi znají? Obloze kraluje měsíc. Úplněk. Celý den za něčím chvátáme. A pak. Listí šumí jako moře. Odnáší mě. Je léto. Ležím na pláži v horkém písku. Ty si rukou stíníš oči. Ve stánku u prašné silnice jsme si koupili pirožky. Naše těžké krosny, naše domovy, vybalené karimatky. Když jsem si sundala boty, puchýře a odřené paty. Svlažila jsem je ve vodě. Tak studené, že mi hned naskočila husí kůže. V rádiu vyhrávají letní hity, možná jsme utekli právě před nimi, sbalit věci, jen ta dvě trička a spacák a zase na stop.

Ne, to není moře, ale oranžový vodopád šustění, melodie. Krátká báseň noci. Vlaje ulicí stejně jako tvoje šála, kterou sis ledabyle obtočila kolem krku, když jsi ráno vyrážela do práce. Otočení, zahlédnutí, setkání. Úsměv? Sklopíš oči.

Jsou dny, tak dlouhé, ukrajované zastávkami tramvaje. Prší a na okně se vlní potůčky slz. Tenké jako tvoje sny. Široké jako řeka v údolí, kterou jsme se tenkrát v létě báli přebrodit. Udělal bys všechno proto, abych měla pohodlí. A mě by ani nenapadlo, že se tím tak trápíš. Odkázáni sami na sebe. Na rytmus východu a západu slunce. Vstávali jsme brzo, šplhali vzhůru, horko nás sužovalo. Majestátnost hor nás vracela zpátky na zem. A přitom? Dlouhá. Náměstí Republiky. Masarykovo nádraží. Někdy se cítíme velcí jako ty hory. A věže měst nás na to nedokáží upozornit.

Míjím se s tebou. Možná jsi tu jednou byl, anebo zase budeš, možná tu už nebudu já, už se nepotkáme. Střechy, kaluže, kovová branka. Jsou zvuky, které nevymažeme, sedím v pokoji a slyším odnaproti tvůj kašel, venku, na chodbě. Zvuky po lidech zůstávají, schované v omítce, ozvěny doteků. Taky vůně. Přibližují mi tě, závan ročního období, vůně času, kdy jsme seděli spolu na lavičce. Vibrování telefonu. Podívám se a žádná zpráva, jen se mi to zdálo. Symboly, které mi tisíckrát denně připomínají tebe. Tebe. Nás.

Mám být sama? A schovávat se ve velké mikině v chladném pokoji na Letné? U počítače zvyklá snídat i večeřet. Někdy k tomu chci společnost, tak si pustím zprávy, jindy sama sebe napomenu: „Soustřeď se na jídlo!“ a sklopím obrazovku. V srpnu jsme rozdělali oheň, v ešusu si uvařili polévku, já vedle na větvi sušila plavky, nad námi myriády hvězd. Zeptal ses mě tenkrát: „Hani, jsi spokojená?“ A já nevěděla, co říct. Jestli vyjádřit tu tíhu, která mě nutí padat i vstávat a jedině díky tomu si dokážu víc všeho vážit? A co s tím strachem, že všechno jednou skončí? Ty jsi jen řekl: „Já jsem“.

Sedím na pohovce v baru, všude plno, zrovna přišla skupinka lidí. Rozhlíží se, míří ke mně. Fialové rty, parfém, šperky, lačnost po otevřené náruči večera. Přisednou si. Objednávají lahev, mně chtějí také nalít, vrtím hlavou. Chci tu jen být a nikam neodcházet. Obklopuje mě příjemný šum. Vznesu se nad něj. Nad rozhovory, intimitu dvou milenců na protější sedačce, cinkání skleniček. Přítmí, svíčky, smích, vedle se dívka nechává unést hudbou, zvedá ruce do vzduchu, jemně s nimi pohybuje. Sama pro sebe, ve svém světě, který na vteřinu zahlédnu snad jen já. Náhle se na mě podívá.

Celý den za něčím chvátáme, obklopeni barvami a zvuky. Od rána máš kolem krku omotanou šálu. Je večer, uvolňuješ se, přivíráš oči. Jednou o dovolené jste během líného odpoledne hráli karty. Ty jsi prohrála. Zasmála ses tomu, aspoň budeš mít štěstí v lásce. Ty dny zmizely tak rychle. A ty sis teď posteskla po všem, co bylo. Zaplavila tě něha, jako kdyby prožitky z prázdnin byly květiny od přítele. Vzpomínky, kterými zdobíš život. Symfonie, která tě nese. Napiješ se vína. V té chvíli je všechno. Všechno, čemu rozumím. A pak. Odvrátíš pohled. ∞


autor: Hana Pejřimovská

Vycházím z toho, že melancholie je pasivní postoj. Podzim. Čekání na zimu, na sníh (ten asi nepřijde), na vánoční koule v obchoďácích, na koledy (když je nemusíte zpívat), na Krakonoše a lyžníky (a jejich ústřední píseň), na dušičky, na světlo, které se vrátí až na jaře, na prémie (ty taky asi nepřijdou), na pár dní volna (ještě nepřišly, a už jsou skoro pryč), na vůni cukroví (letos bude drahé, nebo hnusné, protože máslo znamená chuť), na sezení s teplým čajem u okna (to stejně nikdy neuděláte, kdo to proboha dělá?).

Miluji melancholii. Jsem melancholie. Moje kamarádka říká, že když nejsi progresivní (agresivní?), tak jenom čekáš. A to je špatně. Něco ti utíká mezi prsty, kluci si najdou raději holku, která je bude agresivně držet, dávat jim pravidla, bude vědět, jak má jejich vztah vypadat a tam je bude sunout. V práci nepostoupíš. Okolo tebe budou lidi dostávat nové macy a víc peněz, budou rozkazovat více lidem a ty budeš pořád sedět na jednom místě a jezdit myší dokola. Jsem taková? Melancholie, která čeká, až ji někdo s tahem na branku kopne do sítě a všichni okolo budou křičet gól a já budu vědět, že ten úspěch není můj? Že jsem byla jenom součástí, a tak se můžu chvilku culit se zbytkem týmu do kamerky?

Budu čekat dál
Vidím to jinak. Moje melancholie, moje čekání, je vlastně důvěra. Přijde každý, kdo má přijít, a přijde i s tou velikou omluvou na čele. Moje melancholie možná sedí tiše v rohu, ale díky poctivému pozorování už dávno ví to, co spěchající lidi neměli možnost zachytit. Nevydává zbytečnou energii na špatných místech a sbírá sílu, aby neměla později touhu Vánocům ty koule urvat.

Pomocí minima otázek pozná dobré úmysly a ví, že svoboda se nerozdává jako koblihy. Svobodu prostě máš. Tohle ví i Blade Runner. Moje melancholie sice občas fňuká, že jsou replikanti lidštější než lidé a že domov je tam, kde máte klubovou kartičku, ale mezi obrovskými neony z roku 2049 tancuje ve stejném dešti jako dneska. Moje čekání je kyberpunková jistota, že nejlepší je to právě teď. ∞

Naši přítomnost z části tvoří zvukové podněty, které ovlivňují naše rozhodnutí, prožitky a pocity. S nadcházejícími měsíci však nepřichází pouze tma, ale i něco, co je věčné, neměnné a poslední dobou pro nás i vzácné. Ticho, ten libozvučný nezvuk, který tak nutně potřebujeme.

Společnost je kakofonií naší doby. Klubko zdvořilostních frází a vyprázdněného tlachání, jež se kolem vás pomalu obmotává a utahuje smyčku. Dusíme se. Lapáme po dechu a kvůli nedostatku kyslíku nám odumírá mozek. Prosíme o milost, ale marně. A pak to přijde. Vysvobození v podobě společenské klinické smrti. Léčba skrze ticho.

Ticho je na začátku a na konci všeho známého. To, co je mezi tím je sice jen dočasné, ale neméně podstatné, protože to je právě to, čím jsme. Proto se čas od času musíme oprostit od všudypřítomného hluku a skrze onen nezvuk se zahloubat do sebe sama, jelikož přemýšlet sám nad sebou je jeden z největších luxusů dnešní doby.

Zpět sám k sobě
Účelné myšlení se stalo fetišem naší pragmatické společnosti, ve které je vyšší výkonost nezpochybnitelnou modlou a melancholické poblouznění kacířstvím. Pomalu se sami sobě vzdalujeme. Při letmém pohledu do zrcadla už jen stěží poznáváš tu osobu plnou ideálů. Kam ten člověk odešel? Vrátí se někdy zpět, anebo jsi ho nadobro zabil? Úpěnlivé přemýšlení se jako nit táhne jedním z těch ztichlých, temných, podzimních dnů. Melancholie nám ovládla mysl. Vzpomínáme na věci, které byly krásné, ale už nejsou. Na pocity, u nichž jsme se dušovaly, že na ně nikdy nezapomeneme. Libujeme si v tom někdy až masochistickým způsobem, protože právě díky bolesti víme, že jsme ještě naživu.

To, co po tobě zbylo
Bolest života je naším motorem. Chceme milovat, ale bojíme se. Ještě před chvílí jsi tu byl. Tvoje přítomnost na mě působila jako opiát. Mou mysl naprosto ovládla. Jsem závislý a potřebuji víc. Jediné, co tu teď po tobě zbylo, je ticho. Mrazivé a všudypřítomné. Droga přestává působit. Abstinenční příznaky jsou hrozivé, bolest jen stěží rozdýchávám.

Musím tvůj opiát něčím nahradit. Je potřeba mozek znovu ošálit. Chce to placebo. Úzkost mě sladce přivíjí do své náruče. Melancholie mi začíná proudit krevním oběhem zcela nehlučně, ale s o to větším efektem. Je to plný pocit prázdnoty. Patetické vzpomínky jsou přibarvené časem. Vše je v tomto světle hezčí, dokonalejší než bývávalo. Vidím jen obraz bez zvuku, protože to tak chci. Vkládám do ztichlých úst dialogy, které se nikdy nestaly. Lžu si, ale je to krásná lež. Opět jsem se stal závislý.

Pravé já
Ticho je jen zrcadlem. Nehodnotí, neodsuzuje, neškatulkuje. Ticho pouze odráží tu nejsurovější formu bytí, která se nachází v každém z nás. Možná to je ten důvod, proč je tento zvuk v dnešní době natolik vzácný. Snažíme se přehlušit a zadupat do prachu společnosti naše pravá já, protože víme, že na to nejsme připraveni. ∞

Melancholie je zádumčivost, trudnomyslnost až nečinnost. Říká Wikipedie. Na nečinnost už není čas. Pole a vytěžené slunečnice. Na nečinnost už není čas. Pole bez plodin a Krystian bez barviv a konzervantů. Stále se něco děje. Původní je překryto nepůvodním a nepůvodní původním a kdo ví, co bylo napřed? Směsice vrstev a materiálů. Melancholie je prý také duševní stav bez zřejmého přímého podnětu. Každý den jiné emoce. Každý den různorodé potřeby. Obyčejné, ale přesto exotické kombinace. Třeba jako rohlík s máslem a rajčetem. Kdo nebo co určuje naše emoce? Prostředí? Nebo lidi? Města? Vesnice? Nebo prach v atmosféře? Mezitím projela cisterna s nápisem kyslík. Zatím je důvod proč se radovat. „Pustíme si tam něco hezkýho,“ řekl. A bylo ticho a byla tma. Patnáct stejných světel svítících na plechové hale ve tmě. To, co vidíme ve tmě, je redukované na základní obrysy, zvuky a záblesky.

Tma, která odhaluje
Tma odkrývá odrazy LCD displejů na skle. Nebo odhaluje kousky interiérů topících se v modrém světle. Exhibicionismus, který nikdo nechtěl. O který nikdo nestál. Stejně jako melancholie. Poznáš ji v tváři, i když se tváří vesele. Melancholie je jako odrazy na skle. Nic neschováš. Tak proč nejde uniknout alespoň sobě? Opuštěný motorest u dálnice s pozůstatky renovace. Nemůžu se rozhodnout, jestli vypadá smutně nebo vesele. Je těžké předpokládat, že s jistotou něco víme. Jednou mi jedna úplně cizí paní řekla, že vypadám jako červánky, a jednou mi úplně cizí pán řekl, že vypadám jako jeho vnuk Petr. Známe vůbec sami sebe?

Co čekat?
Kominík jde do sázkové kanceláře. Vrak auta s nápisem půjč si mě nebo svatební koláčky na narozeninové oslavě. Krb na elektriku a syrové emoce. Tatarák na stole. Melancholie se prý také vyznačuje smutnou náladou. Smutek na radostných místech a radost na smutných místech a dál nic a dálnice. Radost z prázdnoty a prázdná radost v přeplněných pokojíčcích kamioňáků. Béžové záclonky se střapci. Vevnitř cedulka taxi a dva losi nebo sobi a jedno růžové prasátko a jeden docela malý lístek zachycený za stěračem. Nebo černá kabina s lebkou se závěsným mobilem z pírek v indiánském stylu. Pak projel Milan. Někdy střapce rovné a někdy s volánky. Bizarnost. Záleží asi na povaze. Mezitím v kukuřičném poli DiaChrom cukr pod kontrolou. Tak alespoň něco. Svítí slunce, ale zítra bude pršet.

Bizarní kombinace, které vytváří různorodou směsici, v níž žijeme. Neočekávatelné zápletky. A co je vlastně doopravdy a co je jen jako? Pomalu do kopce. Dlažba překrytá dřevem a mezi nimi meziprostory. Prázdna. Jako původně kancelářské křeslo z koženky. Teď stojí u králikárny. Plastové kukačky s kukačkou, co už nekuká.

Co je to tedy ta melancholie?
Melancholie je emoce. Emoce provázená subjektivními zážitky. Vzniká melancholie z radosti nebo, ze smutku? Z prázdnoty, nebo plnosti? Těžko říct. Melancholie by se také dala popsat jako neurčitelnost, chaos, který je prý také počátek a pramen všeho na světě. Říká Wikipedie. ∞


autorka: Karolína Ivanová

Změny facebookových ikonek na motivační předvolební, změny nálad i počasí. U nás v redakci proběhly změny radikální. Vyměnila jsem ji celou. Ale jen na jeden měsíc. Důvodem se stal edukativní program Artikl akademie, do kterého se bezplatně registrovali mladí publicisté a fotografové, kteří nám skrze čtyři připravená redakční setkání koukali pod prsty i do monitorů a nahlédli tak do chodu tištěného kulturního média. Potěšil mě hojný zájem o program a osobité motivační dopisy. Mladá energie nabývala konkrétních slov a já se začala na tuto jednoměsíční redakci v Hybernské 4 těšit. Součástí redakčních porad byly i besedy s pozvanými hosty, kteří se v oblasti médií, komunikace a vizuální kultury pohybují dlouhodobě. Byli jimi reportér a specialista na komunikaci Jiří Pasz z Národního ústavu duševního zdraví, fotograf Libor Fojtík z Hospodářských novin a koordinátor projektu Encyklopedie migrace Jakub Múčka z Karlovy univerzity. Skrze jednotlivé redakční porady vznikaly diskuze ohledně moci a síly médií, jejich funkce a možností. Zabývali jsme se kritickým myšlením, snažili se vystoupit ze sociálních bublin a popsat čtenářskou obec, které předáváme informace skrze naše texty. Bavili jsme se o vhodných přístupech k psaní textů, o autorské subjektivitě, objektivitě a práci se zdroji. Zamýšleli jsme se nad pojmy mainstreamová kultura, alternativa a nemainstream a hledali pro ně konkrétní obsah. Tato setkání ukázala, že lidi z podobné sociálně-kulturní sféry s podobnými zájmy, vzděláním a cíli mohou mít velmi odlišné názory. Neshodnout se je ve výsledku velmi přínosné, protože to umožňuje jít v tématech více do hloubky a lépe definovat pojmy a obsah skrze vedenou diskuzi. Artikl akademie byla obohacujícím programem nejen pro mě, ale věřím, že vzhledem ke kvalitě konečných výstupů vybraných textů i pro samotné redaktory, jejichž práce najdete v listopadovém vydání. A abych nezapomněla na to neméně důležité pro aktuální číslo, tématem je Melancholie. Nechte se jí pohltit autorsky, subjektivně, mocně a nemain­streamově. ∞