Pátý ročník Festivalu m3 / Umění v prostoru, který organizuje umělecké Studio Bubec a GHMP za podpory Umění pro město byl slavnostně zahájen!

Cílem festivalu je obsazení veřejného prostoru uměním a současně vyvolání diskuze na toto téma. I letos akce pokračuje v tradici – každý z předchozích ročníků se konal v jiné pražské čtvrti, nesl jiné téma a byl připraven jinou kurátorskou dvojicí. Díky této koncepci zabraňující umělecké stagnaci se návštěvníci festivalu mohou každý rok setkat se zcela odlišnými přístupy a pohledy na umění a veřejný prostor. Ročník 2021 se koná na širokém území centrálních částí Prahy 6 a Prahy 7.

Kurátoři Jitka Hlaváčková a Ludvík Hlaváček zvolili téma Terapie města. Město totiž nevnímají jen jako neživou kulisu života, ale jako jednoho z jeho hlavních aktérů. Pro realizaci festivalu m3 2021 bylo osloveno čtrnáct umělců nebo uměleckých kolektivů, kteří mají osobní vztah k vybrané lokalitě – dlouhodobě tu žijí a pracují. Ke svému tvůrčímu úkolu tedy nepřistupují jen z pozice umělce, ale také jako občané znalí místních poměrů, s vnitřní motivací iniciovat zde pozitivní proměnu. Patří mezi ně například Jiří Kovanda, Milena Dopitová nebo Milan Mikuláštík. Součástí festivalu je i bohatý doprovodný program, který najdete na stránkách festivalu nebo na Facebooku.

Velké pohoršení jsem vzbudila, když jsem jednou, kráčeje rodnou obcí, zapomněla hlasitě pozdravit jednoho místního opilce. Dotyčný se několikrát ohradil a poté usoudil, že za všechno může moje pražácká namyšlenost. Svým způsobem měl pravdu, ve městě si člověk svých bližních opravdu příliš nevšímá. Čehož někteří obratně využívají a všímají si pro změnu cizích peněženek.

Na Václaváku na mě nejspíš nikdo nezakřičí „A kdy se jož bodeš vdávat?“, místo toho se však brzy dočkám oslovení „Hey, you sexy, go with me!“ od zubícího se chlapíka černého tak, že kdyby ho zahlédly některé starší občanky rodné vísky, s pokřikem „ježišmarja, čert“ by spěšně zamykaly svá obydlí. „Opravdovyho čerňocha“ viděly jenom onehdá v televizi, když nepočítáme „teho Koramtenga nebo jak se menuje, ten co říká zpráve na té Nové s tó Borhyjovó“.

Když mi bylo asi sedmnáct, budila jsem pozdvižení černě nalakovanými nehty. „Sodoma gomora, tohle svět neviděl,“ vykládala pohoršená sousedka mojí babičce. Jenže k punkrockové holce něco takového prostě patří a na taneční zábavě, která představovala pomyslný kulturní i společenský vrchol týdne, jsem se něčím takovým mohla blýsknout před stejně smýšlejícími kamarády. Kořalka za sedm korun pocit sounáležitosti ještě stvrdila. „To v Praze, tam je všechno tak drahý,“ vyprávěla kamarádka mé starší sestřenice a já jen valila oči. Jak se někdo může v tak velkém městě plném neznámých nástrah, feťáckých trosek, kurev, pasáků a cizinců, kteří sladkými řečičkami vábí naivní holky a prodávají je do bordelů, vůbec existovat!

Život ve městě má prostě svá úskalí. Když vidím vyplašené cizince z evidentně neevropských zemí, kterak s děsem v očích poprvé vstupují na jezdící schody, znova a znova se o tom přesvědčuji. Ale na vesnici to taky není žádný med.

Jsou Pražáci skutečně tak nesnesitelní, jak se to celému zbytku republiky zdá? Mají všichni vesničané hlínu za nehty a ve skříni jediný oblek hodící se na svatbu i na pohřeb? Jsou všichni lidé ve vsi příbuzní? Myslí si městské děti, že kráva je fialová? Jaká další klišé se váží k životu ve městě a na vsi? A kolik z nich je vlastně pravda?

Taková typická ukázka vzájemného škatulkování lidí podle místa jejich bydliště vypadá obvykle nějak takto: Život ve městě pro mnohé vesničany představuje děsuplnou honičku a neustávající stres. Věčně uspěchané a nabroušené obyvatele velkoměst mají za omezence, kteří na sebe za volantem agresivně troubí, zběsile se předjíždějí, lepí se na kufr pomalejšího vozidla a zuřivě u toho gestikulují pomocí prostředníčků.

Obyvatelé městských džunglí si naopak nedokážou představit život na venkově. Ospalou atmosféru rozčeří maximálně hlouček velikonočních koledníků a volby do místního zastupitelstva. Zvuk místního rozhlasu je vyleká a nevědí, co po nich pán vyvolávající z dodávky „výkup kůží“ vlastně chce.

Úsměvným faktem zůstává, že velké množství zástupců obou geodemografických skupin je promícháno – lidé se stěhují za prací do měst anebo za klidným bydlením na samotu.

Z kanclu se slepicemi
S životem na venkově si ti, kteří tam nežijí, spojují specifický biorytmus, který se od toho městského liší v řádech hodin. Neříkám, že se všude musí chodit spát a vstávat „se slepicemi“. Zřetelný rozdíl je patrný například v otevírací době obchodů nebo běžné pracovní době. Není žádnou zvláštností, když se rozespalí pracovníci scházejí v Praze u svých počítačů kolem desáté dopolední. Na druhou stranu leckdy i v pátek bývají u toho samého počítače k zastižení ještě kolem šesté večerní.

V menších městech a na venkově by nad ranním zahálením a nočním nakupováním kroutili hlavou, protože přece musí vše běžet jak na drátkách už v sedm ráno a po setmění se chodí na kutě. Chovatelé a pěstitelé jsou stejně na nohou už od pěti, takže před nástupem na pracoviště stihnou ještě zalít zahradu a nakrmit zvířata. Na druhou stranu už kolem čtvrté odpolední zdobí ulice městeček a vesnic zatažené rolety obchodů a zamčené dveře kanceláří. V pátek je zvykem končit i dříve po poledni. Statek přece volá. A pak šup do hospody za ostatními.

Rozdíl lze pozorovat nejen v otevírací době obchodů, ale také v nabízeném sortimentu. Často se sice suroviny dovážejí z výroben, které obvykle paradoxně sídlí právě v oněch menších městech (mnohdy pak nesou označení „domácí“, „tradiční“ nebo „bio“). Každopádně šance sehnat sebevětší kravinu jako by byla přímo úměrná velikosti města.

V podzemce jako v dobytčáku
Každý, kdo vyrůstal ve větším městě ve spleti městské hromadné dopravy, bude mé vzpomínce z následujících řádků dobře rozumět. Děti se rychle učí a mají výbornou paměť. A taky se začnou snadno nudit. Například během únavné cesty hromadnou dopravou, kde se člověk nemůže ani pohnout a může jen zpoza okénka sledovat v lepším případě ubíhající fasády domů a v horším jen dráty v temném tunelu podzemky. Jak se zabavit? Snadno. Každou chvíli tu přece pán nebo paní z reproduktoru hlásí jména zastávek se slavným dovětkem „ukončete, prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají“. Jako dítě jsem nejen znala jména všech zastávek cestou ze školy domů, od rodičů z práce domů a od babičky domů, ale ještě jsem trochu těžila z jejich významu. Dám příklad: trasa tramvaje k našemu sídlišti vede přes zastávky Ke Stírce, Střelničná, Líbeznická až do Vozovny Kobylisy. Když se mnou coby malou holčičkou jeli rodiče domů (musela jsem vždycky sedět na červené sedačce), už byli připraveni na následující divadlo: na každé zastávce jsem zahlásila její název a předvedla patřičnou pantomimu. Ke Stírce znamenalo dlouhý tah otevřenou dlaní po obličeji (většinou to schytali naši, málokdy jsem stírala sama sebe), na Střelničné jsem napodobovala výstřel z luku nebo pušky (podle nálady) a Líbeznická odsoudila jednoho z rodičů k nemilosrdnému dešti uslintaných polibků. No co? Hlásili to? Hlásili.

Na vesnici sice hromadnou dopravu nemají a autobus jede párkrát za den nebo dokonce za týden, zato tu ale mají blíž k přírodě. Může to znít jako klišé, ale městské děti bez možnosti strávit prázdniny u babičky na vesnici vidí často první živé zvíře až v ZOO. Jistou představu o fungování živočišné říše mohou suplovat domácí zvířata, nicméně setkání s „opravdickou“ krávou tváří v tvář nic nenahradí. Já sama jsem například dosud nikdy nebyla přítomna zabíjačce a říká se, že moderní a především městští lidé mají zdeformovaný pohled na konzumaci masa. I ti, kteří proces zpracování živočicha až na jednotlivé porce masa znají, na něj začnou pozapomínat nebo jej zatlačovat do podvědomí. Čisté řízečky zatavené do folie přece vypadají jako vyrobené v továrně. Když mě nedávno míjelo nákladní auto nacpané zoufale chrochtajícími pašíky, na pár dní jsem se stala vegetariánkou. Jenže šunka přece tak neodolatelně voní!

Kecy, drby, hárání
Soužití s čtyřnohými kamarády je vůbec diametrálně odlišné ve městě a mimo něj. Pejskaři v městské populaci tvoří specifickou skupinu, která se řídí řadou nepsaných pravidel a jejíž příslušníci vykazují shodné rysy. Se svými zážitky z provozování této aktivity se se mnou podělil Jiří Vejvoda, někdejší ředitel ČRo2 – Praha:

„Jedním ze způsobů, jak se ve velkoměstě nenásilně seznámit s lidmi, je venčení psa. Obdobnou činnost totiž provozují v okolí desítky a možná stovky ostatních majitelů domácích čtyřnožců. Některé potkáváte denně a zlepší vám náladu, když se pozdravíte a prohodíte pár slov. Úsměvné bývají dámy s fenkami na vodítku a varovným pokřikem: „Pozor, my (!) háráme…“ A notoričtí svůdníci nikdy nezapomenou vyzkoušet legendární větu: „Slečno, vy ale máte hezkého psa, můžu si vás pohladit?“

Petra Šafářová žije v malé vsi v západních Čechách, a tak ví, že „jít se psem na procházku na vesnici znamená vysloužit si celou plejádu nechápajících pohledů. Pes má přece být uvázaný u boudy a hlídat. Procházky v mysli venkovských neexistují. Do lesa se chodí na houby, na maliny nebo pytlačit dřevo. A kromě toho, v lese žijí úchyláci, takže není dobré se od vsi moc vzdalovat. Dodneška nechápu, proč se místní lesa tak bojí, víc podivínů jsem potkala za jeden den na Václaváku než za celý rok na vsi.“

Pro mnohé obyvatele města představuje pražská anonymita jednu z největších výhod života v metropoli. Ovšem onen pocit, že člověk není stále pod drobnohledem, je jen relativní. Dříve či později totiž člověk zjistí, že i v Praze už zná tolik lidí, že každou chvíli potká známého a že bloudit ulicemi bez jediného dohlížejícího oka vlastně není možné ani tady. Na vsi samozřejmě dochází k druhému extrému. Lidé tu o sobě vědí vše, sousedky si špitají, co měl kdo k obědu a s kým se kdo na rynku zastavil na kus řeči. I tato noční můra měšťáků má ovšem svá nezpochybnitelná pozitiva. Jakmile se od sousedů v době jejich dovolené ozývají podivné zvuky, nebo se tam dokonce svítí, vědí všichni v okolí, že tam neúřadují domácí a proti narušiteli neváhají podniknout náležité kroky. Jak to tak bývá, někdy si lidé udělají unáhlený obrázek na věc nebo situaci i bez dostatku informací, a pak se překvapená dcera zalévající dovolenkujícím rodičům květiny diví příjezdu policie. Podobnou zkušenost má i Anna Mothejlová z Kolče: „Stali jsme se aktéry menšího davového pomlouvacího šílenství. Důvodem je kupodivu naše jízdárna. Jak je již na vesnicích zvykem, veškeré novoty se zavrhují dříve, než se lidé seznámí s tím, o co vůbec kráčí. Tak byla zavrhnuta i jízdárna pro čtrnáct koní na okraji vesnice, kde není nikomu na očích. Po Kolči kolují zvěsti o obří jízdárně, kde se bude platit za ustájení 12 000 korun za měsíc a podobně. To je ale jen slabý odvar proti tomu, co se kvůli naší jízdárně strhlo ve vedlejší vesnici. V Zákolanech se sešla komise, která sepisuje petici proti mega jízdárně pro 150 koní. S mámou jsme si řekly, že jim tu petici také podepíšeme, protože ani my tu tak velkou jízdárnu nechceme. Pro místní obyvatele je prostě jednodušší vymýšlet drby a pomluvy, než se zvednout od piva, ujít 50 metrů a jít se podívat, o co se vlastně jedná.“

Vůně domova
Zvláštní shodou okolností jsou lidé původem ze stejného městečka po přestěhování do většího města vzájemně přitahování jakousi silou a znovu se setkávají. Srocují se ale i rodáci ze stejné vísky, kteří se tam předtím neznali a poznávají se až v místě nového bydliště. Jako by všichni na dálku voněli svým rodným městem. Potvrzuje mi to i Bolek Homolek, který se odstěhoval z jihočeského města do Prahy, a velkou část jeho přátel a známých i tady tvoří lidé z onoho města. Některé z nich znal už předtím a znovu na sebe narazili, s mnohými se ale seznámil až v Praze a svůj společný jihočeský původ si vzájemně odhalili až po čase. „Lidi, co se odtamtud odstěhovali do Prahy, byli vždycky tak nějak jiní, odlišní. Prostě to na nich bylo znát, že to chtějí jinak. Vyčnívali vždycky, a proto odešli.“

Naplaveniny ve městech
Nechci, aby z článku jednoznačně vyplývalo, že lepší je život ve městě a každý vesničan by se měl přestěhovat či naopak. Sama na věc nemám jednoznačný názor a coby rodačka z menšího města už od dětství žiji v Praze. Místo shrnutí uvedu závěrem dva příspěvky kamarádů Pražáků. Dokládají, jak typicky pražský sklon k nabubřelosti, tak i ochotu pomoci. Ani Pražáci totiž nejsou úplné zrůdy. Končit by se mělo zvesela.

„Jel jsem nedávno do Počátků na návštěvu. Danému člověku jsem měl zavolat, až se budu blížit kvůli navigování do cíle. GPS mě dovedla přímo na místo, tak volám, že jsem to asi našel. „Fajn. Jeďte dál rovně kolem autobusového nádraží…“ Jedu, koukám, vedle silnice stojí malá budka s nápisem ČSAD. Nádraží? No, jsme na vesnici, nesmím se divit. Asi tady tomu říkají nádraží. „Jo jo, míjím nádraží…“ „Dobře, pokračujte dál a budete míjet takový větší rybník.“ Popis sedí jen částečně. Jedná se o velkou kaluž, pravděpodobně hasičskou nádrž. Komentář si ale nechávám pro sebe, abych se hostitele nedotkl ještě před příjezdem. Jen si v duchu říkám, jak ti chudáci na vesnici všechno fakt vidí asi 10x větší… „A teď sjedete na vedlejší silnici.“ Už to nevydržím: „Myslíte do pole? Na tu polní cestu?“ „Ne. Na asfaltku.“ Zkrátím to. Jsem idiot a zajel jsem do úplně jiných Počátků, zhruba devadesát kilometrů vzdálených od těch správných.“ (Michal Reynaud)

„Na 16. června nachystali odborářští kápové happening, který paralyzoval celou republiku. Lidé se do práce dopravovali různě. Já, vybaven automobilem, jsem měl v Praze způsob přepravy do kanceláře jasný. Protest proti stávce jsem ale pojal jako službu bezplatného taxi. Cestou do práce jsem na mostě bez požádání zastavil neznámé slečně, která táhla notebook a kabelku. Trasu jsme měli stejnou, tak proč nepomoci. Slečna byla evidentně překvapena, pořád děkovala a říkala, že tohle nikdy nezažila. Cestou z práce jsem vzal ještě dvě dámy, jedna mi chtěla zaplatit a pořád děkovala, druhá mi řekla, že místo ve škole byla celý den u bazénu a že moc děkuje za svezení, že nemusí jít pěšky. Jak říká klasická reklama, benzín do práce a zpět, sto korun. Opotřebení brzd při nastupování a vystupování lidí, pět korun. Pocit vysmát se odborům a pomoct lidem v nouzi, k nezaplacení.“ (Matyáš Vitík)