Nikoli kritika, ale toto lakonické konstatování, které směřovalo z úst jednoho z největších sochařů 19. století Augusta Rodina k práci Ivana Meštroviće, jednoho z předních následovníků právě Rodina, bylo svým způsobem vzdání holdu tomuto sochaři. Hold mu vzdává i obsáhlá výstava, kterou připravila Galerie hlavního města Prahy.

Ivan Meštrović (1883–1962), chorvatský sochař světového významu a výrazných kvalit, se svou prací, ale i přátelstvím se stěžejními osobnostmi tehdejší doby, zapsal na nesmazatelné strany historie. Přestože studium sochařství na Akademii výtvarných umění ve Vídni nedokončil, už za něj byl označován jako následovník Augusta Rodina, sochaře, jehož velikost překoná jen málokdo. Meštrovićův záběr byl širší, než by se od vyučeného kameníka dalo očekávat a kromě sochařské práce se věnoval také psaní a udržoval dobré vztahy s vlivnými lidmi své doby – jak umělci a umělkyněmi, tak také politiky.

Následovník a přítel
Jakým způsobem je právě Meštrović svázán z tuzemským kontextem? Právě blízké přátelství se sochařem Bohumilem Kafkou (1878–1942), které oba dlouho korespondenčně rozvíjeli, přispělo i Meštrovićovu členství v České akademii věd a umění. Meštrović se pak zase zasloužil o to, aby se komise rozhodla pro výběr Kafkova řešení pomníku Jana Žižky na pražském Vítkově. Byl ale také spřízněn s Tomášem Garrigue Masarykem, prvním prezidentem Československa, a to nejen názorově, ale také účastí v protirakouském zahraničním odboji za 1. světové války. Nejen na základě těchto faktů nese výstava podtitul Sochař a světoobčan. Meštrović prožil sedm let ve Vídni, kde se jeho umělecká kariéra slibně rozvíjela a prezentovala vyústěním k prvnímu představení své práce v roce 1903 na výstavě Spolku rakouských výtvarných umělců – Secese. Vystavoval pravidelně a jeho Studna života (1905) se stala ústředním exponátem v Pavilonu Secese a zároveň jeho nejvýraznějším dílem na 26. jarní výstavě Secese v roce 1906. Dílo bylo o pár let později odlito do bronzu a dnes je umístěno před Chorvatským národním divadlem v Záhřebu. Tato plastika je na aktuálně probíhající výstavě v 2. patře Městské knihovny k vidění a svou kruhovou kompozicí poutá v expozici značnou pozornost. Na výstavě je k vidění také portrétní plastika Umělec při práci (1914), která zobrazuje právě jeho blízkého přítele Augusta Rodina v dynamickém okamžiku tesání do kamene. Přestože je zobrazení sugestivní, jedná se spíše o idealizaci, protože Rodin ve skutečnosti s kamenem nikdy nepracoval a nechával ji výlučně jeho asistentům.

Meštrovićova díla jsou v tuzemskému kontextu zvučnější než jeho jméno, přestože kromě mnoha soch zahrnujících náboženské motivy, figurální studie, portrétní sochy i monumentální díla vytvořil také dvě busty Tomáše Garrigue Masaryka. To se psal rok 1923. V témže roce umírá na tuberkulózu Růžena Zátková, malířka, se kterou se Meštrović seznámil v roce 1912 v Římě, kde během 1. světové války často pobýval. Jednalo se o osudový, avšak platonický, vztah, který symbolicky promítl do Mauzolea rodiny Račićů. Za projekt tohoto cavtatského mauzolea získal v roce 1925 Grand Prix na Mezinárodní výstavě moderního dekorativního a průmyslového umění v Paříži. Přes tyto životní mezníky se jeho dílo dostalo po roce 1933 konečně i do sbírek Národní galerie, tedy poté, kdy v Praze v Letohrádku královny Anny na Hradčanech proběhla k jeho 50. narozeninám obsáhlá výstava. Zahrnovala jednasedmdesát soch a šestadvacet kreseb. Výstava měla kromě vysoké návštěvnosti také vysoce politický význam – záštitu nad ní převzal prezident Masaryk a přítomni byli také ministři zahraničních věcí ČSR, Jugoslávie a Rumunska.

Dynamika Meštrovićova života, zdá se, neměla obav ani strachu, a to ani v období nástupu 2. světové války, kdy byl v roce 1941 zatčen, protože odmítl nabídku představitelů ustašovského režimu, aby se s nimi spojil. I přes vážnou nemoc neustal v práci a ve vězení, než byl po několika měsících propuštěn, psal dramata a kreslil. V průběhu války se usadil částečně v Římě a ve Švýcarsku. Vznikla silně expresivní díla, která jeho zážitky přímo reflektovala a zobrazovala i univerzální prožitky ztráty, existenciálních obav a otřesů.

Výstava Ivan Meštrović(1883–1962): Sochař a světoobčan, kterou připravily Barbara Vujanović a Sandra Baborovská, přináší příběh tohoto neobyčejného autora a odvážné osobnosti a ukazuje jej nejen skrze četné množství plastik a sochařských prací, ale i skrze faktografické materiály, dobové tiskoviny i archivní videa. Hold Ivanu Meštrovićovi jest vzdán a jeho dílo opětovně rezonuje s novými diváky.

Ivan Meštrović (1883–1962): Sochař a světoobčan
GHMP – Městská knihovna 2. patro
(Mariánské náměstí 1, Praha 1)
24. 11. 2022 — 26. 2. 2023

Výstava o životě a díle teoretika, kritika, kurátora a esejisty 20. století přibližuje myšlenkový odkaz této stále živé osobnosti české kultury. Záměrem projektu je skrze dialog historických děl a práci současných umělkyň a umělců, literátů, filozofů a filozofek a dalších osobností reflektovat, co z Chalupeckého myšlenek a aktivit je relevantní pro současnost a co nám může být nápomocné v umělecky, politicky, lidsky i ekologicky nelehkých dobách.

Rozmanitost a bohatost života a díla Jindřicha Chalupeckého určuje také formát výstavy: jedná se o soubor několika zdánlivě samostatných sekcí, odlišných nejen tematicky, ale i formálně. Najdeme zde abstrahovaný pohled do Chalupeckého bytu ve Vršovicích, čítárnu s postřehy o dílech českého a slovenského výtvarného umění, site­‑specific pojaté sekce věnované ruskému umění a Duchampovu odkazu a tzv. “kabinety”, ve kterých se mísí historické a archivní materiály s reakcemi a intervencemi současných umělkyň a umělců. Výstava se pokouší neortodoxními způsoby pracovat s formami dokumentace a současného čtení historických událostí a umělecké tvorby.

text: Tereza Jindrová, Karina Kottová a Tomáš Pospiszyl

Světy Jindřicha Chalupeckého
Galerie hlavního města Prahy – Městská knihovna (Mariánské náměstí 1, Praha 1)
15. 3.—19. 6.

Maremma. Italské pobřeží nacházející se na severozápadě země leží před návštěvníkem jako barevná škála napínající se od azurového nebe po rudý prach tolikrát prošlapaných cest. Mezi polychromatickými japany, fotografiemi bazilik, stromů i italských kuchyní či polaroidovými snímky vodních kanálů nachází návštěvník umělce s hlubokou úctou k přírodě, smyslem pro detail a objevitelskou duší cestovatele.

Jan Jedlička patří k širokospektrálním autorům, jehož tvorbu lze zařadit pod videoart, fotografii, kresbu, malbu různými technikami i ke zvukově experimentální tvorbě. První část výstavy zve návštěvníka rozlehlým koridorem lemovaným dvěma sériemi fotografií až k širokému promítacímu plátnu, na nichž jsou přivedeny k pohybu krajinné motivy první z nich. Série Cerchio se soustředí okolo vodních toků marem­mského pobřeží, jež je společným dílem přírodních živlů a lidské činnosti. Spletité třpytící se vodní kanály lemují rozlehlé pláže a plochy, kde kdysi bývalo mořské dno, nyní popraskaná kůže vysušené půdy, jako nekonečná pohřebiště vyplavených a mořskými věky dokonale ohlazených kostí dřevěných kmenů a větví. Autorovo oko je okem geometra. Každá fotografie je přesně centrována okolo horizontu vodní hladiny, někdy téměř neznatelně rozpuštěné ve vysoké hloubce nebeské klenby, jindy tvořící přísnou konturu jako výhružný tvar sevřených rtů. Jedličkovy fotografie vyzdvihují téměř geometricky přesné osy a úhly, jež protínají drsnou a přilehlému Toskánsku tolik nepodobnou krajinu. Druhá série, Zimní cesta k moři, polemizuje s myšlenkou Viléma Flussera, významného teoretika fotografie a filozofa, že fotoaparát má v procesu tvorby dominantní roli. Jedlička vede dialog s tímto tvrzením v kupé jedoucího vlaku směrem do Haagu pomocí Nikonu a jednoho černobílého filmu, na němž zachycuje ubíhající krajinu za oknem, opuštěná i přelidněná nádraží a především zimní vnějšek a utopický vnitřek vlaku, které se potkávají ve vzájemném prolnutí odrazu v okně promítajícího se do zimní scenerie.

Okem geometra
Druhou výraznou technikou na Jedličkově výstavě je malba, a to jak pigmentová malba na japan a plátno, tak akvarelová malba do skicářů, které Jedlička jako geometr a geolog vozil s sebou a pečlivě v nich zaznamenával křivky a linie maremmských hornin, samorostů a kanálů, irských útesů a stromových velikánů. Některé z nich pak nalezneme vyhotoveny také jako fotolepy a barevné akvatinty, jež scenerii prokazují úctu tím, že vytvářejí dojem rosného oparu a zvláštního světla, které na útesy a stromové koruny dopadá. Jedličkova ruka je lehká, tahy štětce jsou precizní a současně vzdávají hold akvarelové technice, která rozehrává hru náhody působením vrstvení vody a barvy.

Hra s pigmenty a akvarely pokračuje cyklem z pobřeží mezi severní a jižní Itálií. Jedličkova fascinace pigmenty má hluboké kořeny již v osmdesátých letech jeho tvorby. Některá díla dosahují větší míry abstrakce a omezují se postupně jen na k původní krajině mírně přiléhavé tvary, jež však tuto krajinu rekonstruují jiným, totiž chromatickým způsobem.

Tato tendence vrcholí v jeho velikých pigmentových plátnech, která zkoumají vzájemné působení juxtaponovaných chromatických obdélníčků či čtverečků vytvářejících klasickou chromatickou mapu, za níž je však třeba hledat významuplné jádro. Jedlička vsazuje pigmenty do vzájemných vztahů podle toho, jaké vztahy tvoří tyto barevné odstíny v krajině předlohy. Konfigurace barev proto není náhodná a harmonie – možná právě proto? – dokonalá. Opět je zde možné číst snahu o hru s krajinou, která je aktivním faktorem nejen jako materiál (pigmenty), ale také forma, podle níž je výsledná tabulka zhotovena. Od devadesátých let se tak v Jedličkově tvorbě lze setkat nejen z maremmskými chromatickými škálami, ale také pražskými a velvarskými či těmi z okolí bájného Řípu.

Krokovat čas
Okamžitou pozornost zaujmou kartografické maremmské kresby, jež zpovídají pobřežní krajinu z jejích rychlých sezónních proměň, které započal člověk. Autor se zde krok za krokem pídí po sebemenší změně na ploše vodních kanálů, kterou se vší precizností zaznamenává na pečlivě zhotovené mapě. V měřítku určeném jednotkou Jedličkových kroků se vodní kanály střídavě rozšiřují a vysoušejí v jen těžko tušeném řádu, který však lze přeci jen vypozorovat z pečlivě vedených zápisů časové posloupnosti jednotlivých proměň. Téměř vědecký experiment posouvá hranice umění směrem k exaktnosti nanejvýš estetickou a nenucenou formou.

Je pozoruhodné, jak obratně zachází Jedlička s černobílým formátem fotografií a mezzotint a současně bravurně ovládá pigmentování, jež pod jeho rukama tvoří skutečnou manu pro oči, které pod kouzlem pečlivě volených barev jen přecházejí. Vedle statického média nakládá Jedlička obratně také s videoartem. Až dojemný snímek natočený o jediném záběru na výdejní okénko jedné italské restaurace, v níž trojice žen připravuje pokrmy a zbavuje se zbytků v takřka tanečním rytmu, který současně přináší tóny prosté a průměrné každodennosti. Jedličkovu tvorbu nelze shrnout pár slovy; možná snad sugestivními a téměř obřadními tóny, jež doprovázejí tuto velice vydařenou výstavu.

Jan Jedlička
GHMP – Městská knihovna
(Mariánské náměstí 1, Praha 1)
20. 5.—5. 9.

V říjnu a listopadu budou patřit sály Městské knihovny v Praze nejrůznějším přednáškám, ale i několika zásadním koncertům nejen tuzemských interpretů.

Na české scéně již známá šestičlenná vokální skupina Skety připraví ve svém jediném a jedinečném představení ušitém na míru přímo koncertnímu sálu Městské knihovny interaktivní hudebně-vizuální show. Hudba Sket se propojí s vizuálními efekty z dílny Primal Ritual a v přítomném okamžiku na sebe bude hudba i vizuál reagovat. Představení bude podepřeno i premiérou několika nových skladeb Petra Wajsara, autora vyhledávaného řadou prestižních českých i zahraničních orchestrů a držitele Českého lva za hudbu k filmu Hastrman.

SKETY: Kaleidoskop
Městská knihovna – Velký sál
(Mariánské nám. 1, Praha 1)
17. 10. 19:30 • 300 Kč

Nebude chybět ani koncert pravidelného hosta, mezinárodně uznávaného kytaristy Rudyho Linky. Na říjnovém jazzovém koncertu vystoupí opět v triu, a to s africkým baskytaristou a zpěvákem Alunem Wadem a s texaským rodákem Rudy Roystonem za bicími. Alune Wade je jedinečným zjevem na africké jazzové scéně. Pochází ze Senegalu, kde byl jeho otec dirigentem symfonického orchestru v Dakaru a od dětství Wadův přirozený hudební talent rozvíjel. Rudy Roystone je nejmladší z pěti dětí a vyrůstal v hudební rodině, ve které se už jako dítě začal věnovat hře na bicí. Podílel se na nahrávkách více než osmdesáti alb a je jedním z nejuznávanějších bubeníků dnešní jazzové scény.

Across
Městská knihovna – Velký sál
(Mariánské nám. 1, Praha 1)
23. 10. 19:30 • 370 Kč


Kytarové duo Olson Wolfe zavede posluchače zpět ke kořenům – rock, blues, country a folk – tedy k americaně, směsici stylů americké hudby. Kytaristka a producentka Carly Olson spolupracovala například s Bobem Dylanem a kytarista a písničkář Todd Wolfe si získal renomé jako sólový kytarista Grammy ověnčené americké zpěvačky Sheryl Crow. Díky několikaleté spolupráci s Sheryl se Wolfe objevil na společném pódiu s Ericem Claptonem, Bobem Dylanem, The Eagles, Eltonem Johnem, Robertem Plantem & Jimmy Pagem nebo Rolling Stones. Založil několik dalších kapel anebo působil v řadě dalších vynikajících uskupení – například hrál se slavným kytaristou Leslie Westem nebo se podílel na albu Masters of War věnovaném Bobu Dylanovi. Wolfeovu hudební kariéru kromě Sheryl Crow ovlivnila i další žena – Carla Olson. Původně se Crow a Wolfe rozhodli odletět do Los Angeles a společně zde začali tvořit hudbu. Tento pokus však nevyšel podle jejich představ. Carla Olson v osmdesátých letech vydala album So Rebellious a Lover, které je mnohými považováno za první album ve stylu americany, také se objevila ve videoklipu Boba Dylana Sweetheart Like You. Na oplátku Dylan daroval Carle nevydanou nahrávku své písně Clean Cut Kid, kterou Olson nahrála a vydala na albu Midnight Mission. V květnu roku 2019 Carle Olson a Toddu Wolfeovi vyšlo společné akustické album The Hidden Hills Session. V listopadu představí v malém sále Městské knihovny svou novou tvorbu.

Olson Wolfe
Městská knihovna – Malý sál
(Mariánské nám. 1, Praha 1)
25. 11. 19:30 • 180 Kč

Afrika, rozmanitý kontinent, který kdysi lákal hlavně kořistníky a otrokáře, k faktické i předstírané svobodě došel až v druhé polovině 20. století. Čerpáme z ní však pořád, a to hlavně znalosti o neobyčejném kulturním bohatství. Poznejte historii i současnost subsaharské Afriky v cyklu přednášek Městské knihovny v Praze.

Globalizace. Svět se zdá být malý jako glóbus, lidé jsou si blíže než kdy předtím a třeba do Japonska, které se dlouho uzavíralo před ostatními národy, se z centrální Evropy dostanete zhruba za půl dne. Všechny tři Ameriky, Austrálie nebo většina Asie se stávají populární dovolenkovou destinací i pro nás, cestovatele z malé postkomunistické země. Neláká nás přitom pouze moře a opalování, naopak – jezdíme za poznáním místní kultury. Kulturní rozdíly přitom paradoxně stírá právě otevřenost světa. Afrika, a specificky Afrika subsaharská (tzv. „černá“, zahrnující státy jižně od Egypta), se přitom zdá být ze všech kontinentů tím nejméně známým, jako kdyby stála na okraji globalizačního boomu. Kromě vizuální atraktivity tradičních kultur, která letos zaujala i Oscarovou komisi vítězstvím filmu Black Panther v kategorii kostýmní tvorby, k ní však neodmyslitelně patří dynamický rozvoj v posledních letech, jaký si zaslouží více pozornosti.

Budoucnost postkolonií
Africké jaro však nepřineslo pouze zářnou budoucnost, ale i nečekané problémy. Neoddělitelná nálepka „postkolonie“ značí, že se Africké státy se svou historií pořád ještě živě vypořádávají, podobně jako naše „postkomunistická země“. Dochází ke krizím, rozlišným představám o svobodě, hledání. Země savan, nádherných ornamentů a naprosto odlišných jazyků se však neodvratně posouvá dál a dál směrem k vše zasahující globalizaci.

Vojtěch Šarše nás již začátkem roku seznámil se vzdálenější historií subsaharské Afriky přednáškami o otrokářství a kolonialismu. Další se však teprve chystají: přednáška Dekolonizace Afriky a její dopady se koná v Ústřední knihovně na Mariánském náměstí v Praze 24. 4. od 19 hodin, 21. 5. ve stejný čas a na stejném místě proběhne Život v tzv. postkolonii. Objevte Afriku nejen jako poutavé kostýmy, ale hlavně jako poutavé společenské téma. ∞


text: Michaela Tabakovičová

V říjnu se Městská knihovna v Praze zaměří na architekturu. Ve třech večerech uvidíme dvě přednášky, jeden film a jednu autorskou prezentaci. Přednášky povedou Ladislav Zikmund-Lender a Zdeněk Lukeš. Se svým projektem vystoupí Kateřina Šedá.

Hned dvě přednášky zazní v Městské knihovně v Praze dne 10. října. Z toho první část večera nabídne od 17 hodin Lístek do Nového světa – připomínku tvorby architekta Jaroslava Josefa Polívky (1886–1960), jenž navždy zůstane jednou z našich nejvýraznějších meziválečných osobností. Název přednášky odkazuje k jeho působení v New Yorku a také k faktu, že se po okupaci Československa nacistickým Německem nastálo usadil ve Spojených státech, v Kalifornii, kde přednášel na univerzitě v Berkeley. Polívkovou doménou byly železobetonové mosty a klenby velkých sálů, hal a pasáží. Mezi jeho neznámější díla patří konstruktivistický Palác Chicago na pražské Národní třídě. Samostatně realizoval také několik vil v pražské Bubenči. Dvě desetiletí se spolupodílel na ikonických projektech nejslavnějšího amerického architekta 20. století Franka Lloyda Wrighta, jako jsou rozšiřující se spirála Guggenheimova muzea a nerealizované Motýlí most přes Sanfranciský záliv či Mílový mrakodrap v Chicagu. Přednášet o něm bude Ladislav Zikmund-Lender, historik architektury, kurátor a pedagog na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.

Roith předběhl dobu
Druhá část večera zve od 19 hodin k poslechu přednášky o nejvýznamnějším představiteli moderny a meziválečného moderního klasicismu v českých zemích Františku Roithovi (1876–1942), který již před první světovou válkou projektoval několik budov ve wágnerovském stylu, např. vlastní dům v Dřevné ulici v Praze, víkendové rodinné domy v Černošicích nebo jez u Mělníka. K dalším jeho pražským realizacím patří např. budova Poštovního šekového úřadu na Václavském náměstí (dnes Komerční banka), budovy ministerstva financí a zemědělství nebo bývalá Živnostenská banka na náměstí Republiky (dnes Česká národní banka). Určitě nejznámější z těchto prací je budova knihovny s reprezentačním bytem primátora na Mariánském náměstí (dnes Městská knihovna v Praze – Ústřední knihovna) s krásným interiérem ve stylu art deco. Roith projektoval také funkcionalistickou sokolovnu na Vyšehradě. Do jeho díla posluchače zasvětí Zdeněk Lukeš, historik architektury a odborný publicista.

Jak pře/žít v turisticky přetížených centrech?
Dalším večerem 18. října provede diváky Kateřina Šedá – osobnost české výtvarné a performativní scény –, která představí svůj unikátní projekt UNES-CO, jehož realizaci aktuálně ukončila v Českém Krumlově. UNES-CO je fiktivní firma, založená pro 16. bienále architektury 2018 v Benátkách. Jejím cílem je výzkum vztahů mezi domácími obyvateli a turisty. Projekt původně vznikl z podnětu ředitelky Egon Schiele Art Centra Hany Jirmusové Lazarowitz a klade si otázku: „Jak daleko je od turistických center k sociálně vyloučeným lokalitám?“

Nakonec 22. října zřejmě okouzlí diváky filmová adaptace z roku 1918 o staviteli Petru Parléřovi, kterému dal Karel IV. za úkol dostavět v Praze chrám sv. Víta. O lektorský úvod se tentokrát postará Marie Barešová z Národního filmového archivu a projekci živě doprovodí jazzový kvartet. ∞

Pet-art je pojem, kterému ve svých sochařských intervencích dává podobu sochařka Veronika Richterová. Návštěvníka studoven Městské knihovny v Praze vtahuje do dvou monumentálních site-specific instalací, ale také k otázkám ekologie, nadprodukce a plýtvání.

V dílech, která mění až do konce tohoto roku prostory Městské knihovny v podmořskou hlubinu, využívá plast a další škálu obalových materiálů. Návštěvníky vtahuje do svého imaginativního podmořského světa a nechává studovnami Městské knihovny proplouvat barevné medúzy, jejichž jemné taneční pohyby vytvářejí iluzi vlnění masy vodních proudů pod optimisticky prosvětlenou hladinou. Nehlučné prostředí první studovny navozuje pocit klidu na dně oceánu porostlého mořskými korály. V dalším sále nechává návštěvníka nahlédnout pod hladinu sladkovodního jezírka, k jejímuž ztvárnění sochařku inspirovalo množství silných prožitků na cestách po Japonsku. º

Veronika Richterová: Studovny pod hladinou
Ústřední knihovna (Mariánské nám. 1, Praha 1)
27. 3.—31. 12.

Milena Dopitová vystavuje v Městské knihovně svá díla posledních let, která jsou jasně čitelnou výpovědí o ženských pocitech.

Dosud největší obrazová výstava Petra Nikla v Praze je zaměřená na fenomén času, který dlouhodobě prostupuje tvorbou tohoto známého intermediálního umělce.

Právě proto, že se u Petra Nikla čas jako spojující prvek spontánně objevuje déle než dvacet let, je možné o Niklově nejnovějším výstavním projektu uvažovat také jako o jakési tematické retrospektivě. Vzhledem k tomu, že její významnou část tvoří aktuální, zatím nikdy nepředstavené práce, je zde ale bilancování přítomné pouze jako skrytá kvalita. Kromě kreseb a rozměrných obrazů z posledního období, namalovaných speciálně pro expozici v Městské knihovně, se na výstavě objevují i soubory grafických listů, několik projekcí a velkoformátová malba akrylem, kterou Petr Nikl vytvořil přímo na jednu ze zdí galerie.

Rovněž prostředí celé galerie Petr Nikl pojímá jako prokomponovanou instalaci, bludiště různých časů a zároveň vrstevnatý prostor otevřený osobním asociacím, emocím, vzpomínkám a náladám. Expozici budou během trvání výstavy oživovat pravidelná vystoupení umělce s jeho hosty. º


Petr Nikl – Hra o čas
GHMP – Městská knihovna, 2. patro (Mariánské náměstí 1, Praha 1)
13. 12.—23. 3.


autor: Kristýna Kočová