Nedávno se pražští občané mohli těšit z otevření zbrusu nového obchodního centra, hned vedle ikonické budovy obchodního domu Máj. Nad novými paláci konzumu se Češi již do jisté míry pohrdavě tvářit naučili, problematika polyfunkčního centra Quadrio ale sahá mnohem hlouběji, než by se zdálo.

Názory na obchodní centrum Quadrio se různí. Kritika se strefuje především do funkční náplně a převládající komerční části. Mnohem méně se ale už odvažuje hodnotit samotnou stavbu, její hmotové uspořádání a její městotvornou schopnost a snahu nějak reagovat na okolí. Pokud chceme začít správně uvažovat nad kritikou této stavby, považuji za nutné se podívat alespoň na blízkou minulost vývoje bloku, který tvoří společně s Májem, a jeho vztah k veřejnému prostoru.

Období koňských povozů
Naše sledování začíná v 19. století, kdy ulicemi ještě jezdily místo aut koňské povozy. Národní třída se ještě jmenovala Ferdinandova a ústila do Ovocné ulice, která směřovala k patě Václavského náměstí. Tramvajové linky vedly právě tudy, z Václavského náměstí přímo k Národnímu divadlu. Místo, kde v budoucnu vyroste Máj a následně Quadrio, je zatím poklidně zastavěné klasickou blokovou zástavbou činžovních domů, jak je známe třeba z Vinohrad. Bloky tvoří pevnou strukturu a mají svůj vnitřní život. Ulice a náměstí jsou jasně vymezené fasádami domů. Solitérní přístup se zatím povoluje spíše velmi výjimečným stavbám typu divadel apod. Poté, co se tramvajová síť rozšířila do dnešní Spálené ulice, získala rohová parcela na lukrativnosti, která začala určovat její směřování.

V první polovině 20. století se blízké okolí začalo rapidně proměňovat a v městské struktuře se začaly objevovat modernistické městské paláce, s komerční, ale i kulturní funkcí, které symbolizovaly především nástup nové éry, ale i změnu společenského života. Roh Národní třídy a Spálené ulice nemohl dlouho odolávat tomuto trendu a roku 1938 zde došlo ke zbourání Šlikovského paláce, který byl ještě postaven v historizujícím slohu 19. století. Nová proluka si jasně říkala o zaplnění novou ikonou současné architektury. Autoři Miroslav Masák, Johny Eisler a Martin Rajniš přišli se stylem high-tech, který byl v té době v rozkvětu. Nová budova zásluhou neotřelé stylizace měla, má i bude mít své příznivce i odpůrce. Nutno však podotknout, že stavba si díky velkému prosklení a novým technologiím mohla dovolit výraz hustého monobloku, který se tak trochu vmáčkl mezi své sousedy. Snad díky rohové charakteristice – autoři sledovali uliční čáru – tak dům vytváří stabilní a dobře uchopitelné nároží. Netrvalo dlouho a zbytek historického bloku musel ustoupit stanici metra B Národní třída. Vestibul stanice byl typickým projevem éry 80. let nejen ve své architektonické podobě, ale i co se týče ztvárnění veřejného prostranství v okolí. Přízemní stavba se jakž takž vypořádala se vztahem jak ke Spálené ulici, tak i k obchodnímu domu Máj, se kterým se propojila pasáží. Naprosto však nezvládla svoje záda do Charvátovy a Vladislavovy ulice. Zde bylo vytvořeno drobné náměstí se stromy a místem k odpočinku. Tento prostor však nejspíš nikdy nebude vhodně fungujícím náměstím, nejen kvůli komplikované geometrii ulic, ale i vinou okolního hmotového uspořádání, které prostor zvláštně disharmonicky rozbíjí. Je naprosto jasné, že zde již nemohla vzniknout čitelná uliční fronta domů, která by vytvořila ulici jako původní blok.

Nesnadnost řešení tohoto místa naznačují nejen proměnlivé charaktery v propagačních vizualizacích k projektu, ale i výsledný stav. Socha předního českého „pornoumělce“ Davida Černého je pouze velmi drahý manévr, jak odlákat pozornost od faktu, že místo je komplikované a nepodařilo se ho adekvátně vyřešit jako dobře fungující veřejný prostor. Tomu nasvědčují i válcové výfuky z metra nebo absence laviček. Někdo by mohl namítnout, že lidé se zde zdržují a děti se honí kolem točící se hlavy Franze Kafky, a tím tedy prostor funguje. Ale sami si přiznejme, co bychom rádi od veřejného prostoru dostali a jestli to je právě zhmotněno v této okázalé umělecké formě. V éře osmdesátkového vestibulu metra byla na náměstíčku také umístěna umělecká instalace ve formě fontány od Pavla Trnky a Zbyňka Kabelíka. Ta však byla svými proporcemi poněkud skromnější a veřejný prostor spíše doplňovala. Hlava Franze Kafky prostory u obchodního centra naprosto ovládla tvrdou hrou kovu a lesku. A tak veřejné prostranství kolem Quadria není jen přehlídkou toho, jak zamaskovat nevydařenou urbanistickou situaci, ale je to i lekce pro nás, abychom si začali více sami všímat našeho společného prostoru a jeho kvalit. Důležité je si uvědomit, že výsledná varianta tohoto místa není jen věcí návrhu a přístupu architektů, ale zároveň parcela nese jisté historické danosti, které se budou projevovat evidentně v každé éře a snaze o řešení této lokality. Proto je třeba, u každé nové vrstvy města, která někde vznikne, snažit se pochopit nejen zásah samotný, ale i kontext a historii. Architektura nemá pouze jedno absolutní řešení – je to spíše forma diskuze, která ovšem musí být řádně podložená. ∞

„Přála bych si, aby se v Zóně potkali a třeba i spřátelili lidé, kteří by se za jiné situace ani vůbec nesetkali…“

Na přelomu července a srpna vznikne v centru Prahy na Ovocném trhu dočasný multikulturní prostor pod širým nebem nazvaný Zóna. Její tvůrci Marko Bogdanovič, Marie Štindlová, Robin Fritzen a Radim Lapčík si dali za úkol ukázat Pražanům, že ulicemi je možné nejen procházet, ale také v nich žít. A to prostřednictvím dočasného parku, jenž se chystají vlastnoručně vybudovat a ve kterém, podle svých slov, „usilujeme neobvyklým programem o oslovení různorodého publika, oživení dané lokality a propojení různých skupin kolemjdoucích, návštěvníků, obyvatel“.

Můžete prozradit, co konkrétně se bude dít?
Marko Bogdanovič: Postavíme zde objekt, který bude přes den sloužit jako park – kolemjdoucí si tu budou moci sednout, lehnout, vydechnout si. V podvečer a večer se stane zázemím pro různorodý program: grilování, workshopy, přednášky, projekce, lekce jógy, violoncellový koncert, …

Marie Štindlová: Chceme, aby Ovocný trh a jeho okolí opravdu ožilo, akce plánujeme na každý den. A samotný park snad bude dostatečně atraktivní, aby se zde lidé zastavovali a třeba se i sami aktivně zapojovali do programu.

Podle čeho jste vybírali témata jednotlivých večerů?
MŠ: Zpočátku jsme chtěli celý program zaměřit přednostně na architekturu, urbanismus apod. Postupně jsme se od tohoto úzkého vymezení odpoutali a soustředili se i na více okrajové fenomény spojené s městem a s městským životem, jako je urban/guerilla gardening, ekologické projekty, cyklistika ve městě a další.

MB: Anebo témata, o kterých se v Česku moc nemluví, ale ve světě jde o daleko rozšířenější jevy, například sharing economy nebo různé občanské iniciativy.

Co vás k projektu Zóny vedlo?
MB: Původně jsme chtěli celou věc postavit na náměstí Republiky, protože je to rozsáhlá a silně frekventovaná plocha, kde zároveň v okolí chybí park nebo jakákoli zeleň, a které by výrazně prospělo alespoň pár laviček nebo nějaký příjemný tišší koutek. Ostatně v centru Prahy mám takový pocit skoro všude. Samý shon, proudící davy kolemjdoucích bez nekomerční možnosti si odpočinout, pomalu jedna velká stresová zóna, a naše Zóna má být trochu taková reakce, snaha o zpříjemnění centra Prahy.

Robin Fritzen: Chceme vytvořit oázu uprostřed vyprahlých kamenných skal. Prostor, kde si úředník v obleku sní svou rychlou snídani, dvě babičky si odpoledne popovídají při cigaretě a večer si tu dají sraz lidé před kinem, nebo ještě lépe přijdou na něco v našem programu.

MŠ: První motivace byla asi opravdu potřeba vytvořit „oázu“, místo, kde se mohou obyvatelé pozastavit. Pro mě je ale hodně důležité ono setkávání. Přála bych si, aby se v Zóně potkali a třeba i spřátelili lidé, kteří by se za jiné situace ani vůbec nesetkali.

Jak vnímáte boom zájmu o veřejný prostor v posledních letech?
MB: Tendence vnést více života do veřejného prostoru je dlouhodobější tendence celosvětově, jako boom bych to označil spíš asi u nás. V posledních cca dvou až třech desetiletích se způsob uvažování stále rychleji mění – elementy, ke kterým se dopracovaly nejrůznější vědní disciplíny, jsou nyní vnímané ve vztahu k jiným a ve své komplexnosti a vzájemné propojenosti. Řekl bych, že tento sjednocující a propojující způsob uvažování se přenáší i na vnímání člověka a jeho okolí. A veřejný prostor je přirozeně jeho prvním dějištěm.

RF: Praha potřebuje projít regenerací po dvou neblahých obdobích: po plánovacím až utopisticko-modernistickém období komunismu a přechodu k demokracii až nekontrolovanému tržnímu hospodářství devadesátých let. V těchto dvou etapách se město nejdříve vzdalo chodce ve prospěch řidiče a poté se vzdalo bytů ve prospěch kanceláří a obchodů. Zde musí dojít k obratu. K čemuž směřovaly například oba předešlé festivaly reSITE hlavně řešením prostoru a Street for Art tvořící kulturní identitu Jižního Města.

V čem se váš projekt liší do výše zmiňovaných reSITE a Street for Art?
MŠ: Zaměřením. Kolegové řeší spíše urbanismus, architekturu, obecné debaty s teoretiky apod. Zóna reaguje a přináší možná řešení konkrétních problémů, které se mohou zdát podružné, ale právě z těchto menších věcí, které iniciují sami obyvatelé, mohou přijít opravdové změny.

MB: A dále asi tím, že dosud v centru Prahy (krom piazzetty Národního divadla) nevznikl podobně zaměřený objekt takové velikosti a na tak dlouho.

V jaký dopad z dlouhodobějšího hlediska doufáte?
MB: Bylo by fajn, kdyby lidi začali víc vnímat město – jak je řešené, čím žije a zda vůbec vlastně žije. Na sobě hodně pozoruji, že různé architektonické řešení místa ovlivňuje, jak se cítím. Také si myslím, že všichni máme v povědomí plakáty typu „Praha kulturní“, a to je výsměch. Staroměstské náměstí (a Staroměstská radnice), Václavské náměstí, náměstí Republiky – to všechno jsou místa, která Praha pronajímá soukromým firmám pro vesměs komerční způsoby – co svátek, to trhy. Trhy sem, trhy tam. Kulturu si představuji jinak.

Zóna
Ovocný trh, Praha 1
20. 7.–4. 8.
www.facebook.com/zona2012/info
zonka.tumblr.com

Snažíme se jej nezničit. Cena veřejného prostoru spočívá mimo jiné i v jeho dlouhodobém neobsazení, smyslem mohou být i krátkodobé aktivity. Tak zněla odpověď na otázku, jak zachází architekt Petr Hájek s veřejným prostorem. Mnohem obšírnější odpověď najdete v pracích jeho studentů na výstavě [anastomosis], která se právě teď koná v DOXu.

„O výstavě jsme s kolegou Jaroslavem Hulínem a se studenty začali uvažovat už před dvěma lety,“ hovoří o přípravě náročně, a přitom elegantně pojaté výstavy. „Původně jsme měli představu prezentace v prostorách fakulty architektury nebo Národní technické knihovny. Nakonec jsme se rozhodli, že téma představíme širší veřejnosti, a tak jsme zvolili instituci mimo prostředí školy.“

Byl omezen počet návrhů na jednoho studenta?
Teroreticky nebyl, ale obtížné bylo zvládnout více než jeden návrh. Vlastně se to stalo jen jednou. Na úkolech se pracovalo v průběhu čtyř semestrů. Když u nás studoval někdo více semestrů, dostal se k práci na více lokalitách.

Výstava má dobrý ohlas v médiích i mezi mladými lidmi. Máte pocit, že po měsíci, co je výstava k vidění v DOXu, se rozhýbaly ledy ohledně debaty o veřejném prostoru a odpovědnosti za něj?
Cílem výstavy je, jak říkáte, rozhýbat veřejný dialog o městě a životě v něm. Ne že by před tím nic takového neprobíhalo, ale děje se tak izolovaně. Univerzity výsledky prací nezveřejňují skoro vůbec a diskuse se odehrávají uvnitř akademického světa. Na úrovni veřejné správy jde spíše o technické debaty a řeší se aktuální problémy. Většinou se „z ruky“ zadávají různé studie nebo analýzy. Téměř se nevypisují žádné veřejné architektonické a urbanistické soutěže. Jak ale chcete získat kvalitní řešení, když místo architektonické soutěže vypíšeme výběrové řízení, kde je hlavním kritériem cena projektu?

Budete v podobných výstavách pokračovat?
Ano, ale nechceme se opakovat, takže to podruhé zkusíme udělat jinak. Pro hledání nových přístupů v oblasti urbanismu jsme založili Laboratoř Experimentální Architektury. LEA již druhým rokem pracuje na výzkumu strategií pro využití řeky Vltavy jako veřejného prostoru. Studentské práce její teorie prověřují na konkrétních místech s konkrétním zadáním.

Jste jedním z těch, kdo ovlivňují budoucí architekty. Jak byste definoval českou architekturu?
Já českou architekturu jako fenomén nebo nějakou obecnou kvalitu zatím nevnímám. Máme dobré architekty a některé návrhy mají světovou úroveň, ale bohužel se většinou nezrealizují. Pro vznik něčeho jako je národní, chcete-li česká, architektura, je zapotřebí mimořádného výkonu celé generace. To u nás není. Možná je to i tím, že architektura je všeobecně vnímána jako řešení vizuálního problému. Že jejím cílem je nadesignovat fasádu, aby vypadala hezky, nebo udělat příjemný interiér. Takže je něčím navíc, protože stejně neřeší podstatné problémy. Je to také dáno tím, jak se architektura vyučuje, jakou ji žádají klienti a jakou produkují architekti. Jenže potenciál architektury je mnohem větší. Jen se nevyužívá.

„Naší snahou je, aby měl jeden každý projekt vtip, chytrost, která ho posune dál,“ zazní v rozhovoru, jenž na dálku vedu s Krištofem Hanzlíkem, členem Collaborative Collective.

Úvodní slova směřují a formují tvorbu celého ateliéru. Každý z nápadů, který na PechaKucha Night prezentovali, vybočoval z městské šedi a veřejnému prostoru, který patří všem a nikomu, dodával prvek hravosti, který nutí k reakci, vytrhává z bezmyšlenkovité strnulosti, jejíž stopu nesou tváře většiny kolemstojících, spoludiskutujících, spěchajících.

Z celé prezentace mne zaujaly tři projekty. První z nich je Framing koncept upozorňující na budovy, které se výrazně odlišují od ostatní zástavby a často vyvolávají i velmi rozporuplné reakce a většinou bývají vnímány spíše negativně. Příkladem může být hotel Pyramida, Nová scéna nebo budova DBK.

V prezentaci jste u představení konceptu Framing mluvili o aroganci staveb. Není ale onen dočasný Rám (Frame) také podobně arogantní stavbou, která do svého okolí absolutně nezapadá a spíše než budovu zdůražnuje sebe sama?
Framing je dlouhodobý projekt Vítězslava Dandy (EDIT). Arogance staveb je ale nešťastně používané spojení, podobně jako když se přísnost zaměňuje s kvalitou. Koncept Framing má upozornit na nekonvenční stavby, které společnost nepřijala pro jejich nízkou kvalitu, ale hlavně kvůli problematické době, ve které vznikly. Rádi bychom tak rehabilitovali některá mistrovská díla, která mají i významný městotvorný charakter.

Návrh bílé rámové struktury s vyhlídkou má společnost upozornit, že TADY se děje něco zvláštního, mimořádného. Právě jeho dočasnost a bílá jednoduchost systémově vylučují osočení z „arogance“. Pravda, mohl být béžový, aby splynul, ale neplnil by pak svůj účel. Po určité době se Rám přesune o dům dále, přestane trčet před Novou scénou a vztyčí se třeba u další kontroverzní stavby jako je Palác kultury.

Druhým projektem je řešení předprostoru Veletržního paláce Národní galerie. „Galerie se schovává za hradbou zdí valů a příkopů, za kterou by se nemuselo stydět keltské opidum,“ vysvětluje Krištof Hanzlík. „Kromě nájezdníků se ale přes všemožné rampy nedostanou ani návštěvníci. Přitom tam ty stometrové rampy jsou pouze pro projíždění náklaďáků s rozměrnými exponáty. Postavme tam výtah s plošinou a rozšíříme nejen dílny v podzemí, ale hlavně získáme prostor nahoře. Muzejní náměstí. Venkovní galerii. Prostor pro každý dobrý nápad.“

Součástí vašeho řešení jsou Živé stromy s vlastní inteligencí. Na jakém principu fungují a jak by byl pohyb stromů řízen?
Městské květináče, které známe z každého správného českého náměstí, by byly v novém hávu a obdařeny špetkou základní inteligence. Principy chování strojů a jednoduchých organizmů trefně popsal Valentino Braitenberg, kdy díky vhodné kombinaci receptorů a motorů jsou stroje schopny projevovat komplexní, dynamické chování, jako je láska, strach nebo obezřetnost. A tak by si naši „stromové“ mohli hrát s dětmi, schovávat se před skupinkami či se v plném květu předvádět u vstupu. Ke své velké radosti jsem minulý týden v Mnichově v BMW Welt od COOP Himmelb(l)au viděl podobné „stvoření“, které se svižně pohybovalo mezi návštěvníky.

Nakolik je možné, že předprostor se dočká změny a například váš projekt bude realizován?
Snažíme se v NG vyjednat vystavení projektu v předprostoru Veletržního paláce, ale celá instituce je, zdá se, paralyzována bezvládím, které vzniklo po zpochybnění mandátu současného vedení. Veletržní palác má velký potenciál a pomocí jednoduchých prostorových zásahů by z něj bylo možné vytvořit otevřenou a vlídnou instituci. Realizace našeho náměstí s instalací Živé stromy by byla skvělá, ale můžeme začít skromněji. Třeba v NG otevřít obstojnou kavárnu a muzejní obchod – a tím nemyslím současné zašité bistro ani antikvariát.

Do třetice tu je dobré řešení stavebních záborů, ohavných plechových plotů, které lidem brání v pohybu, jsou obtížné a požírají životní prostor, aniž by tuto újmu jakkoli kompenzovaly. Taková je situace dnes. Zítřek může být jiný.

Váš návrh zahrnuje skutečně širokou škálu užitečných nápadů, které lidé v městském veřejném prostoru ocení – od fontánky přes úkryt před deštěm po odpočívárnu. Myslíte si, že by developeři byli k takovým řešením přístupní? Pomohlo by to ve výsledku i jim – náklady na ohrazení se zas o tolik nezvýší.
V diskuzi se starostou Prahy 1 padlo, ze by si takový systém mohlo objednat město, protože stavebních záborů bude v Praze vždycky dost. Podle mého názoru má ale forma ohrazení pramenit z kultury a hrdosti samotného developera a město by mělo takovou kultivovanost vyžadovat.

Pana Pawlovského by mohlo napadnout, že zrovna na Národní třídě dnes přichází o slušné peníze. Nemluvě o tom, že zastavená plocha štve každý den hodně lidí. Ať už se jedná o kavárnu, květinářství, lavičky nebo WC, to vše je možné zařídit na šedesáti centimetrech. Dnešní plechová ohrada zabírá ještě více.

Pro inspiraci, jak se staveniště chovají k lidem, stačí zajet za humna. A když sáhneme jen kousek dále, najdeme velmi úspěšné realizace od autorů konceptu PechaKucha, Klein&Dytham, kteří v Japonsku vytvořili kolem jednoho staveniště interaktivní hru pro mobilního operátora.

V kostce

Soustřeďujete se i na jiná města než na Prahu?
Praha a Čechy jsou nejblíže a tomu odpovídá i větší možnost něco aktivně ovlivnit. Mluví se o několika projektech v zahraničí, ale než se z fáze mluvení stane realizace, to v architektuře trvá většinou pěkně dlouho.

Jaký projekt máte nejraději a proč?
Snaha je, aby měl jeden každý projekt vtip, chytrost, která ho posune dál. Ať je to projekt prostředí u houseboatové kolonie, nebo analogový displej administrativní věže. Volné projekty Městské zásahy mají ale speciální kouzlo. Vznikají čistě pro radost a jediná omezení si v nich určuje člověk sám.

Na čem momentálně pracujete?
Právě jsme dokončili set porcelánu, běží projekt vinařského hotýlku a přestavba domu v Holešovicích. Kromě toho připravujeme spekulativní urbanistický zásah do Prahy a jednu sportovní instalaci. 2011 nuda nebude.

Více informací na www.collaborativecollective.cc a www.pechakucha.cz.