Hned dvě japonské kapely, které bezpochyby patří mezi nejvýraznější metalové formace, vystoupí během jednoho večera na jednom pódiu! Crossfaith, jež během loňského premiérového vystoupení v Česku předvedli neuvěřitelnou show, se znovu vracejí do Prahy. Tentokrát k sobě přiberou také formaci Coldrain, která už letos v Čechách vystupovala jako předkapela Bullet For My Valentine.

Crossfaith vznikli v roce 2006 ve městě Osaka a již za pár let se dočkali značné mezinárodní pozornosti díky spolupráci s americkým labelem Tragic Hero Records. Poté, co odehráli Warped Tour napříč Severní Amerikou, dostali možnost zahrát na Reading and Leeds festivalu ve Velké Británii.

Ani Coldrain, kteří se zformovali v roce 2007 ve městě Nagoya, nejsou neznámou kapelou. Na svém účtu mají tři plnohodnotné desky a dvě další EP, nedávno navíc podepsali smlouvu s vydavatelstvím Hopeless Records. Kromě zmíněného turné s kapelou Bullet For My Valentine mají za sebou Coldrain další řadu velkých akcí a stejně jako Crossfaith se tento rok chystají na festival Download.

Crossfaith spolu s Coldrain přijedou do pražského klubu Chapeau Rouge už 9. června. Jako česká předkapela se představí electro-corová formace The Truth Is Out There z Ostravy. Kapacita klubu je omezená, opatřete si tedy své vstupenky co nejdříve a buďte připraveni na naprostý masakr! º


autor: Hedvika Pajerová

Poprvé na živém koncertě – skupina Kečup v kulturáku. Nezkušených čtrnáct, druhá řada. A já myslela, že na koncertě se nehybně stojí a vychutnává hudba. Jaká mýlka. Všichni vedle mě se podivně svíjeli a já? Jako solný sloup. Tančit, vrtět se do rytmu… Jak se to dělá? Naučím se to někdy?

Snad na kurzu mi dají tu potřebnou lekci správných pohybů. Jenže můj taneční partner má jiné zájmy. Z každé přestávky se vrací pozdě, rukavičky mu smrdí marihuanou a moje kroky mu připadají extrémně vtipné. Sakra. Tak, a je to posvěcené. Jsem totální dřevo. Dívat se na ladné vlnění šikovnějších slečen s nadějí, že bych snad mohla něco odkoukat a raději se schovat uprostřed davu. Mám za sebou první hodinu. Ale ani ta závěrečná se nebude nikterak lišit.

První diskotéky ovlivněné krabicovým vínem pitým brčkem. Nohy se samy začínají pohupovat. Jak zařídit, aby jejich pohyb vypadal lépe než přešlapování v zelí? Hlavně ať si mě nikdo nevšímá. Tóny Linkin Park se rozléhají po parketu. Pociťuji náznak přicházející energie a touhy ji pohybově vybít. Slavný rytmus Ice Ice Baby. Začíná to se mnou šít všemi směry.

Náhodné ocitnutí se na koncertě ve stylu hardcore – metal. Všichni kolem divoce házejí hlavami, vzduch víří dlouhé vlasy. Mám se přidat? Vypadá to nenáročně. Taky je. Ale další den procházím očistcem. Bolí mě za krkem a hlavu sotva udržím. Nemohla jsem si ji vykloubit?

Mé punkové iluze
Ustálení se v punku a rocku. Ten správný rytmus, co mi vždy rozpumpuje krev v žilách. Následuje nekončící série koncertů. Seznámení se s pogem. – Myslím, že bychom si mohli rozumět. Pokud pogo znamená totéž, co předpokládám. Žádné kroky, žádný důraz na pohyb v rytmu. Zkrátka jen zavřít oči a vnořit se do hudby. Nevnímat, že okolo někdo stojí. Nechat ruce i nohy rozpohybovat, jak se jim zachce. Pocítit hudbu každou buňkou těla.

Jeden zábavový Brutus jsem považovala za tanečně povedený. Radovala se, že došlo ke skutečnému uvolnění. Až najednou: „Ty krávo, ještě jednou do mě strčíš a dostaneš přes hubu.“ A na Třech sestrách byly (nejen) slečny poněkud drsnější. Aby zbytečně neplýtvaly slovy, situaci vyřešila jedna pěkně padnoucí facka. Sakra, co dělám špatně? Tohle je přece očistný meditační tanec pro fyzickou i duševní potěchu. Zapomenout na ostatní a jen zakoušet vliv muziky na myslí neovladatelné tělo. Přijmout a šířit dál radost čišící z hrající kapely. Očividně zase omyl. Další fyzické následky koncertního tančení už mi byly naštěstí způsobeny neúmyslně.

Možná prvotní idea poga byla totožná jako ta moje. Obzvlášť u nejmladší generace však pociťuji opak. Nakonec jsem tedy zhodnotila současný obraz poga jako vrážení do sebe. Souhlasím s tím neúmyslným. Cílené postrádá myšlenku. Nebo spíš ničí iluzi, se kterou jsem pogo nadšeně objevovala. Strkání do sebe, z toho plynoucí, jen jako součást sdílené chvíle, jako prvek sounáležitosti. Ne jako účel, ne jako dokazování si převahy či drsnosti.

Pochopení stavu věci zvýšilo mou oblibu domácích koncertů. Mejdanů pro jednoho. Není to vlastně nejlepší? Skákat, kroutit se, mávat rukama, vykopávat, svíjet se jak smyslů zbavená. Když máte štěstí na sousedy, proč ne. Ale živé muzice se reprodukovaná nikdy nevyrovná. Nebylo by krásné, kdyby se všichni sešli v klubu, zapomněli na celý svět a poddali se stejnému šílenství, jako když je ovládne hudba u nich doma? Nejlepší ze všech koncertů! Kdyby se všichni dokázali zbavit zábran i předsudků. Přestali se stydět i předvádět. Vypnuli mozek a dali tělu naprostou svobodu zmítat se. V rytmu i mimo něj.

Nechci si hrát na znalce metalu. Zblízka jsem poznala spíše jeho vysmívanou variantu, a to jeho publikum vesnických zábav: v džízce počmárané nápisy Arakain a Vitacit, s účesem à la Jaromír Jágr na počátku své kariéry a půllitrem piva v ruce. Podobného ražení byly i kapely – s variací na Kabáty a Alkehol sklízely od publika své plody slávy. S propracovanějšími formami metalu jsem se setkala až nedávno, když se mezi mými přáteli vyskytlo hned několikero fanoušků i hudebníků, produkujících tento typ hudby. Poslední pomyslnou kapkou do poháru mé zvědavosti byl fakt, že přímo pod ateliérem naší umělecké skupiny Got Neighbours vznikl metalový klub.

Shodou okolností jsem byla pozvána na koncert šumperské kapely Dying Passion v rámci jejího předvánočního turné, a tak objevila jinou odnož metalu než ono zmiňované „chroptění na pódiu“. Začalo mě zajímat, co vlastně lidi na metalové hudbě fascinuje? Kromě rozhovoru s Dying Passion se se mnou sešel i jeden z hudebníků, Robert Vdoviak, zpěvák kapely Dead In Red působící v Moravském Písku. Hovořila jsem také s Pavlou Dudovou, výtvarnicí a filmovou animátorkou, která poslouchá metal už od střední školy.

Soudobá lidovka?
„Je pravda, že je to vesnická záležitost, akorát v současné době vidíte spíš emo-patky místo těch zmiňovaných džízek s nápisy,“ říká Pavla Dudová. Společně s ní a s Robertem Vdoviakem se dostáváme k otázce, jestli se metalová hudba dá označit jako „soudobá lidovka“. Několik styčných bodů by tu bylo – vesnické prostředí tancovaček, jasně daný rytmus a také fakt, že metalové skladby na zábavách jsou jednoznačně určené „do skoku“ než pro poklidný poslech.

„Spíš bych to nazval vážnou muzikou, která se hraje hodně nahlas,“ říká Robert. Naráží na muzikantskou obtížnost a propracovanost metalových vyhrávek, která prý pro nezasvěceného nemusí být ihned patrná. To, co člověk vnímá jako „kravál“, má totiž přesný řád a kupodivu v metalu není zase tolik prostoru pro improvizaci. Vlastně ani přímé propojení metalové kapely a klasického hudebního tělesa není ničím zas tak neobvyklým, se symfonickým orchestrem hrála třeba Metallica nebo norská kapela Therion.

Vyhánění démonů
„Není třeba rozumět textu, metal je hudba, která se vnímá celým tělem,“ dodává Pavla. Něco přece jen bude na skutečnosti, že metalové koncerty jsou rituálem, kde se člověk zbavuje temné stránky a „vypouští ze sebe démony“ za doprovodu podladěných kytar. Je možné, že právě na koncertech, které slouží jako jakési „kolektivní vyhánění démonů“, si člověk tuto temnou stránku prožije a nemusí ji „tahat“ do svého „civilního života“?

Když se nezaujatým okem podíváte do řad posluchačů, uvidíte zarputilost v obličejích, pekelnická gesta – ale v reálu je většina metalových příznivců tichými a introvertními lidmi. „Nezažil jsem nějakou bitku na našich koncertech,“ říká Robert. Těžko však říct, jestli je metalové publikum v jádru opravdu tak mírumilovné, nebo jestli je tahle nekonfliktnost způsobena určitou homogenností v hledišti. Přece jen, „šampónek“ v růžovém triku na black-metalový koncert těžko zavítá.

Jsme drsňáci!
„Jde o to nasrání, to je emoce, která dělá metalový koncert metalovým koncertem,“ dodává Pavla. „A hlavně je to šou, divadlo,“ shodují se oba dotázaní. Tato divadelnost úzce souvisí právě s předchozím zmiňovaným tématem „rituálu“. Aby si člověk řádně „temný rituál“ prožil, musí se připravit takřka od hlavy po paty. Obléci si kostým, pomalovat se válečnými barvami – a pokud se v takovém prostředí dostanete do správné ráže, nejeví se ani známá ukousnutá netopýří hlava na koncertě Ozzyho Osbourna ničím nepochopitelným.

Všechny ty šklebící se obličeje, poetika smrti, satanských křížů, nihilismu – není to trochu zahleděné do sebe? Nemůže se podobný zážitek stát nechtěně komickým? Přece jenom, v dnešní době, kdy jsme zvyklí dělat si legraci ze všech, ze všeho a nebrat vážně sami sebe, mi přijde, že se metal naopak bere smrtelně vážně. Není to moc patetické?

Inklinace ke smrti
Když však nahlédneme do historie metalu, zjistíme, že skandinávská odnož black-metalu si na „peklo na zemi“ opravdu nehrála. Legendární kapela Mayhem, založená v Norsku roku 1983, se pohybovala hranici temnosti, satanismu a smrti. O jejím zpěvákovi se signifikantní přezdívkou Dead (který mimo jiné odešel z tohoto světa vlastní rukou) je známo, že si pohřbil své oblečení na několik týdnů pod zem, aby na jevišti vystupoval ve správném stupni rozkladu. Také u sebe nosil hnijícího krkavce v igelitovém sáčku a inhaloval tuto „vůni smrti“ jako inspiraci před koncerty. Těmito prostředky kapela dosahovala postupně intenzivnějších ponorů do hlubin satanismu, rozkladu a obecnému odporu ke všemu. „Upřímně si myslím, že jej život na Zemi moc nebavil,“ vyjádřil se o Deadovi Faust, bubeník spřízněné kapely Emperor.

Historii severského metalu pak lemují další excesy, jako vypalování dřevěných kostelů, které naplánoval další člen skupiny Mayhem zvaný Varg. Ten byl krátce poté odsouzen za vraždu svého spoluhráče z kapely.

All you need is… hate?
Tohle měl zpovídaný kamarád Robert asi těžko na mysli, když na obhajobu metalu tvrdil, že „nenávist a agrese zmůže víc než ‚hipísácký mír a láska pro všechny‘“. Otázkou zůstává, když člověk své démony opravdu odpoutá, jestli je dokáže také usměrnit. To už je spíše otázka pro psychoanalytiky.

Na serveru Topzine.cz píše novinář a znalec metalu Michal Čížek: „Dnešní black-metal je stále o kultu. Specifická odnož rockového náboženství. Všichni fanoušci se shodnou na třech věcech: odpor k církvi, pohanské myšlení a láska k přírodě.“ Poslední dva motivy, tedy fascinace pohanskými mýty a úcta k přírodě jsou východisky kapel, které se od satanismu jednoznačně distancují – například Enslaved či Summoning.

Je vůbec možné mít nad touto potemnělou poetikou trochu nadhledu? Někteří hudebníci tvrdí, že ano. Řecký muzikant Bob Katsionis z kapely Firewind odpovídá v rozhovoru pro internetový server Metalirium na otázku, jak vnímá tato klasická metalové klišé: „Myslím, že je to vtipné. Vyrostl jsem na skupinách jako Rhapsody a samozřejmě Manowar, ale teď je mi dvaatřicet a nevěřím na bojovníky ani draky. Byl jsem v armádě a žádní draci tam teda nebyli. Ale… je to dobré téma, o kterém skupina může mluvit.“

Podobným dojmem často působí metalové videoklipy, dobře zpracované příběhy „temných lordů a osudových pobledlých dívek“. A možná je zde i klíč k otázce, proč metal láká daleko víc mužské než ženské publikum.

Byla bych naivní, kdybych si myslela, že existuje jen jediná pravověrná metalová cesta, lemovaná satanistickými kříži a výkřiky o smrti a neodvratitelnosti našich temných osudů. Nakonec, žádný žánr nepřetrvává v ortodoxní podobě příliš dlouho. I metal přece prodělává fúzi s elektronickou hudbou, s prvky jazzu a odbočkami k vážné hudbě i emo-stylu.

Rozhovor s metalisty

Za kapelu Dying Passion (www.dyingpassion.com), která inklinuje právě k experimentální formě metalu a která představuje (nejspíš) posluchačsky přístupnější formu této muziky, odpovídal kytarista Stanislav Jelínek:

Jaká byla vaše tvůrčí cesta, vývoj?
Vývoj byl ovlivněn i novými lidmi v kapele, kteří měli jiný odlišný hudební rozhled. Pokud si pustíte první desku Secretly a poslední Absorb, tak je to docela skok, ale každopádně je to pořád emotivní melodická muzika s náznaky progrese. Na začátku jsme hodně používali flétnu a housle a měli jsme i chraplavý mužský zpěv, tady to byly ještě dozvuky z předešlých death-metalových kapel. Pak jsme plynule přešli ke klávesům, které nebyly tolik svazující a poskytovaly větší rejstřík. Nyní si pohráváme hodně i s elektronikou.

Jaké byly úplné začátky? Co vás „nakoplo“, abyste začali hrát?
S Alešem Ciprou (R.T.I, Cruadalach) jsme chtěli založit projekt, inspirovaný tehdy rodící se doomovou scénou (My Dying Bride, Anathema, Amorphis, …). Tenkrát jsme se ještě jmenovali Sinners, ale po pravdě řečeno se nám nedařilo dát něco kloudného do kupy, navíc bez zkušebny, tak jsme se jen potloukali. Dal jsem pak dohromady DP a už ve zcela jiné sestavě jsme natočili demo No Time. Na bázi jeho rozesílání do všech možných zinů po celém světě jsme vydali desku Secretly u Metal Breath/Epidemie Records, čímž se lokomotiva rozjela plnou parou vpřed.

Co byste poradili začínajícím kapelám? Pamatujete si moment, kdy jste si uvědomili, že už nehrajete „jen tak pro kamarády“?
Nevím, v čem bych měl radit začínajícím kapelám, myslím, že bychom se mohli taky ještě řadit mezi začátečníky, ale ten čas nám to kazí (smích). Ale snad jen, že pokud mají jasno, že chtějí hrát, tak ať do toho jdou naplno. Je dobré si hned pořídit vyhovující aparát i přesto, že se zadlužím. Ale jak se prosadit s hudbou neporadím, to by mě taky zajímalo a obzvlášť dnes, před těmi 10 lety mi to přišlo jednodušší.

Co je váš hudební profesní sen? S kým byste rádi stanuli na jednom pódiu?
Myslím, že bychom si všichni rádi užili dlouhé světové turné s kapelou… hmm… těch by bylo asi víc. Máme hodně oblíbenců: Porcupine Tree, Anathema, Oceansize, Nine Inch Nails, Muse, …

Jak byste definovali vaši hudbu, pro jakého posluchače je?
Naše muzika není ani komplikovaná, ani čitelná na první poslech. Je třeba pro lidi, co mají rádi melodickou rockovou hudbu, nebojí se hledat a nejsou spokojení s konzumní hudbou, která zní v rádiu.

V čem si myslíte, že je „tvrdší hudba“, a tedy metal pro lidi lákavý? Kdo chodí na vaše koncerty?
Myslím, že na nás chodí neortodoxní metaloví i nemetaloví posluchači různých věkových kategorií. Ale asi nedokážu nijak jednoduše popsat, v čem je metal lákavý, snad jen že je v něm obrovská dávka energie. Na každého jedince působí jinak, na mě ovšem v jistých odvětvích metalu velice pozitivně. Pro mě je lákavá hudba různých stylů, ať je to metal, rock, pop či jazz, podle nálady a obsahu.