Léto je téměř u konce. Jedu ve vlaku a přemýšlím, co bych tak napsala o starých a opuštěných nádražích v rámci reflexe šestého ročníku Festivalu m3 / Umění ve veřejném prostoru, který se letos věnuje právě nádražním prostorům a železničním tratím. O čem všem vypovídají nádraží? Proč je potřeba opečovávat opuštěná místa? S čím vším je spojen nádražní fenomén? Je už pivo a svíčková s osmi knedlíky v nádražce minulostí?

Festival m3 pod kurátorskou záštitou Dagmar Šubrtové a Ivy Mladičové tyto a spoustu dalších otázek otevírá. Festival se už šestým rokem zabývá problematikou umění ve veřejném prostoru – letos umělecká díla vstupují do kontextu nádraží. Jedná se o místa, která v sobě nesou spoustu příběhů a významových rovin, od filozofické a historické přes sociologickou k urbanistické, architektonické nebo ekologické. Všechny tyto rozměry festival vnímá a snaží se je reflektovat, což prostřednictvím nádražních budov není nemožné – ačkoliv by se to mohlo jevit opačně.

Osamocený meziprostor
Často se jedná o místa, která jsou pozapomenutá, opuštěná, nachází se někde v meziprostoru – odtud také název festivalu Mezi meziprostory. Prostor, který není jasně definován, nabízí zajímavé obsahy a konotace. Ocitneme se najednou v bezčasí, někde mezi naší každodenně žitou realitou a mezi realitou, která je nečekaná, naopak vytržená z našeho obvyklého života. Zdi opuštěných nádražních budov by mohly vyprávět příběhy o všech šťastných nebo překvapivých setkáních, o prvních polibcích, o tragických loučeních, o smutných rozchodech. Spousta nostalgie a roztodivné romantiky, kterou v sobě zdi zadržují.

Místo ne-místo
Intervence uměleckých děl opuštěná nádraží oživuje, problematizuje, mění jejich zažitý rytmus – nebo spíš ne-rytmus? Sochařka a absolventka pražské AVU Erika Velická například na nádraží situovaném na pomezí Libně a Vysočan vytvořila sochu, kterou nazývá Felírna. Umisťuje ji na typické ne-místo, jak tento prostor sama nazývá, tedy oblast, která patří částečně Správě železnic a částečně městu. Jedná se tak doslova o zmiňovaný meziprostor, který nemá jasně definovanou svoji úlohu. Lidé sem chodí především venčit svoje pejsky, ale nemají většinou v úmyslu na takovém místě nemístě pobýt delší čas. Od toho zde Erika stvořila tzv. felírnu, uměleckou instalaci s názvem Nádraží jako osa světa, přístřešek s věží, do kterého je možné se schovat a chvíli zde pobýt. Čekat na něco, co možná nepřijde, nebo se naopak nečekaně objeví. Sochou se tak zpřítomňuje osamocenost a neúčelnost tohoto ne-místa, zároveň mu dává možnost k obrodě.

Umělkyně Michaela Thelenová zase například mapuje oblast severních Čech, tamní postindustriální krajinu a její nádražní budovy, na kterých místo reklamních letáků nechává nostalgické pohlednice. Ty v sobě obsahují podstatu letmé chvíle, okamžiku, který za chvíli uplyne – od toho také název Z okna pozoruji tiché plynutí řeky. Jsou to asociace spojené s cestou vlakem, která navozuje specifickou atmosféru – míjející orámovaná krajina, pohyblivý obraz, přítomný moment, který se za okamžik stává minulostí. Uměleckých děl ve veřejném prostoru vzniklo v rámci festivalu více, v rámci programu také proběhly přednášky, workshopy a jiné akce věnované se tématům nádraží.

Pivo a svíčková s osmi knedlíky
Festival m3 / Mezi meziprostory potrvá do konce září, takže je stále možné objevovat poetiku opuštěných nádražních budov. Zájem o tato místa může podněcovat také občanskou aktivitu, kdy se o tyto oblasti a budovy budeme zajímat dříve než developeři. Periferie totiž nemusí být nutně na okraji společenského dění – může v sobě naopak zahrnovat mnoho netušených a obohacujících významů. Stanout na okraji může být občas důležitější, než se pohybovat v komfortním a známém prostředí. Pojďme tak společně objevovat nádražky (Jiří Krejčík fenomén českých nádražek dlouhodobě mapuje, spoluzaložil tematický blog vagus.cz), opuštěné budovy, zchátralá místa ne-místa! Dát si pivo v nádražce a chvíli čekat, zpomalit. Urychlená doba s sebou nese i zrychlení vlaků, zdokonalení vlakové dopravy a modernizace nádražních budov – a tak zanikají postupně i nádražky, lidé už nemají čas na čekání. Přitom posečkat a pozastavit se může občas znamenat až překvapivě mnoho. Objevovat zašlé, zchátralé a pozapomenuté budovy a místa vytváří potřebný protipól ke všem supermoderním trendům současnosti, které se na nás valí čím dál rychleji. Zastavit se na ne-místě a tam spočinout, počkat, dát si osm knedlíků se svíčkovou v nádražce… a připomínat si, že periferie může být třeba stejně důležitá jako centrum.

Festival m3 / Mezi meziprostory
různá místa v Praze
15. 6.—30. 9.