Kdo chce s vlky býti…

Petr Kilian — Tue, 14 May 2019 13:32:56 +0000

Na konci dubna se v české distribuci objevil ﬁlm Humorista lotyšského režiséra a scenáristy Michaila Idova. Je to pozoruhodný snímek z několika důvodů. Neuvěřitelně silný a autentický příběh je zároveň věrohodným svědectvím své doby, rovněž odkrývá principy a struktury moci (tehdy i dnes). Je s bravurou vyprávěn ﬁlmovým jazykem, ve kterém autor vyniká vytříbeností vkusu i vtipu a řemeslným umem, což svědčí o jeho výjimečném nadání. Film je režijním debutem autora.

Nesvoboda a autoritářský režim
Filmovým divákům jméno Michaila Idova může být známo v souvislosti s filmem Léto (Rusko/Francie, 2018, režie Kirill Serebrennikov), kde je autorem scénáře. Oba filmy nespojuje jen ruka scenáristy. Jsou si až sourozenecky blízké, resp. jejich příběhy se v určitých momentech prolínají, doplňují i na sebe navazují a vytvářejí tak plastickou mozaiku životních osudů svých hrdinů první poloviny 80. let v Sovětském svazu. Přitom hlavní postavy obou filmů lze vnímat dost protikladně, minimálně co se společenského statusu týče (mladí kluci, kterým učarovala rocková hudba a bez své kytary a kapely nedokáží žít, vs. prominentní komik, režimem tolerovaný i podporovaný). Co je spojnicí? Hrdinové obou snímků jsou nuceni potýkat se s nesvobodou a autoritářským režimem. Všudypřítomný strach, represe, cenzura, schvalovací mechanismy, soukolí stranického aparátu a všemocná KGB. (Stačí málo, aby zazvonili u vašich dveří… Rozdrtila bezpočet životů, častokrát stačil jen stín podezření, mnohdy ani to ne.) V Létě je tato hrozba jen naznačena a spíš ji vyvolává divákova historická zkušenost a znalost jiných příběhů. V Humoristovi je již naprosto reálná a všudypřítomná.

Kdo chce s vlky výti
Jak už bylo naznačeno výše, hlavní postavou Humoristy je komik Boris Arkadij, člověk nesmírně kreativní a inteligentní, se zmarněnými literárními ambicemi a židovským původem. Byl nucen přistoupit na pár kompromisů, aby mohl dále veřejně vystupovat a stát se slavným a prominentním estrádním umělcem. Přitom z hloubi duše opovrhuje svými ctiteli a obdivovateli. Spirála kompromisů se roztáčí, on je čím dál silněji svírán v kleštích tuposti moci. Humor je svou podstatou svobodný a pohrdá hloupostí mocných. Může si však dovolit odmítnout „pozvání“ na to či ono soukromé vystoupení z produkce KGB? Vnitřní svár mezi konformistou a buřičem, hlas svědomí a touha zachovat si čest. Jsme svědky dramatického zápasu, který je vystupňován až na hranici mezi životem a smrtí. Scéna z báni (sauny – těžko si nevzpomenout na Den opričnika) je nanejvýš příznačná, a to jak vizuálně, tak z hlediska děje. Povadlí césarové v mramorovém koloseu, býti vazalem a možnost pro vyvolené dopřávat si až carského přepychu za cenu ztráty jakéhokoliv svobodného jednání. Porušení tohoto „algoritmu“ znamená jediné… Naštěstí i smrt občas dokáže být ironická a s fantazií Michaila Idova je jednoznačným odkazem, resp. parafrází smrti J. V. S. na dače v Kuncevu. Vyznění smrti v báni a následné scény odhaluje mechanismy moci založené na tuhé represi a vyvolávání strachu. (Tak příznačné pro režimy vyznačující se totální neúctou k životu jednotlivce a popírající základní lidská práva.)

Minulost klíčem k přítomnosti
V dobách nesvobodných, kdy nebylo možno otevřeně mluvit o stavu věcí přítomných, se autoři často obraceli k příběhům z historie. Skutečnost, že se jedná o fiktivní životopisný příběh, nic na obsahu této teze nemění. Možná o to více může příběh Humoristy vyznít jako tragikomedie oproti tragédiím, které se skutečně staly. Jaké byly životní osudy Osipa Mandelštama, Vsevoloda E. Mejercholda, Mariny Cvětajevy, Dimitrije Šostakoviče a bezpočtu dalších? Jak dopadl ten, kdo odmítl umlčet hlas svého svědomí o pár let či desetiletí později? Namátkou Andrej Sacharov, účastníci demonstrace 25. srpna 1968 proti invazi spojeneckých armád do ČSSR a jiní. Co se přihodilo Anně Politkovské, Borisi Němcovovi? Vzpomeňme na procesy s Michailem Chodorkovským, Olegem Sencovem, na emigraci Garryho Kasparova a další… Není to stále variace téhož? Fízlovské praktiky a lež ve státním zájmu. (Kdysi to byla KGB, dnes FSB; v Humoristovi mise kosmonautů Topaz 11.) A pak si na ČSFD čtete anotaci Léta: „Film o začátcích skutečných kultovních kapel Kino a Zoopark měl premiéru v hlavní soutěži festivalu v Cannes, zatímco režisér Kirill Serebrennikov trávil čas v domácím vězení v Moskvě.“

Kéž alespoň v případě Michaila Idova zvítězí láska a pravda nad lží a nenávistí!

P. S. Kyrill Serebrennikov byl 8. dubna propuštěn z domácího vězení, hrozí mu však stále až deset let vězení. Čelí nařčení, že se svými spolupracovníky zpronevěřil státní peníze. On sám obvinění popírá a tvrdí, že se jedná o politický proces a další omezení uměleckých svobod v Rusku. ∞

Humorista (Yumorist)
režie Michail Idov
Rusko / Lotyšsko / Česko, 2019, 100 min.

ARTIKL » Michail Idov

Kdo chce s vlky býti…