Autorská kniha nazvaná Příběhy laku představuje jedinečný malířský materiál a užitou techniku umělce Milana Housera v podobě laku, pigmentu a barviva na plátně. Kniha je především obrazovým příběhem s přiloženým katalogem a závěrečným rozhovorem umělce s teoretikem výtvarného umění.

Malíř Milan Houser pracuje s originální technikou, díky níž jsou jeho díla mimořádná a na první pohled jasně rozpoznatelná. Jedná se o speciálně upravené a vyčištěné laky, do nichž Houser následně přidává různé materiály jako například pigmenty, barviva, namleté kovy či luminiscenční materiály. Posléze v ateliéru do laku podle potřeby ještě navíc přidává změkčovadla, zvláčňovadla a další přísady. Jedná se o složitý, ale pozoruhodný proces, který může trvat až dva roky.

Řízená náhoda
V další části knihy je na fotografiích zachycen způsob tvorby uměleckého díla Milana Housera. Publikace rovněž nabízí částečný pohled do zákoutí malířova ateliéru, v níž jsou zobrazeny papírové krabici podpíraná velkoformátová díla, po zemi roztroušené plechovky od barev a od laků. Fotografie také nápaditě zachycují stékající barvy po stranách plátna, mísení barev, nalévání laků z plastových odměrek, míchání karmínově rudé barvy v kontrastním čistě bílém hmoždíři či vpichování pigmentu obsaženého v injekční stříkačce do plátna. Pro Housera je charakteristické vymýšlení nových metod a téměř až hraní si s díly. Jde mu o pochopení fyzikálních a chemických procesů, jež probíhají v jeho dílech a současně jejich využití při samotné tvorbě uměleckého díla. Experimentuje, pracuje s materiály, které nejsou pro vysokou výtvarnou kulturu zcela běžné a tradiční, což činí jeho díla ještě nápadnější. Houser v knize rovněž popisuje svou metodu práce postupného nalévání laků na plátno, kdy čeká na samotné míchání barev, což pojmenovává „řízená náhoda“, jelikož ví, že k tomu dojde, ale výsledky jsou vždy trochu odlišné. Houser si také posléze vytváří ke každému dílu jakýsi rodný list, kde si zaznamenává informace o daném obrazu jako jsou použité materiály a postup práce.

Hloubka, prostor, objem
Knihu na konci uzavírá rozhovor teoretika výtvarného umění Tomáše Pospiszyla s Milanem Houserem o jeho tvorbě. Rozhovor je proveden kromě české verze také v angličtině a francouzštině. Houser si jako svůj jedinečný malířský materiál zvolil lak, díky němuž svá díla modeluje a obaluje, experimentuje s nimi a okázale i nenápadně předvádí nečekaně skrytou hloubku, prostor a objem. Přidáváním různorodých ingrediencí se složení a konzistence laku nečekaně mění a Houser tak proměňuje a prozkoumává nové interakce jednotlivých vrstev. Houserova umělecká díla tak představují proměnlivé a nestálé lakové kaluže, nicméně jedná se o důmyslnou geo­metrickou abstrakci pohlcující realitu.

Milan Houser: Příběhy laku
Nakladatelství VUTIUM
Brno, 2020, 168 s.

Barva z kosmu. Barvy z kosmu? Pocházejí z vesmíru, nebo jsou inspirovány nekonečným prostorem? Barvy onoho chladného ledového, avšak krásně tajemného, záhadného všehomíra, jenž nás obklopuje vůkol. Či barvy z nedohledna, kde tušíme a toužíme objevit jiné, další, jistě spřátelené formy života, abychom se na Zemi necítili tak beznadějně sami? Paleta nové výstavy Milana Housera poskytuje dostatek podnětů pro individuální odpovědi každému divákovi.

Je tu ještě dimenze technologická, perspektiva řemeslné povahy, významy výrobních a konstrukčních kategorií, ještě je tu neopomenutelná architektura produkce. Tyto aspekty zcela přirozeně vzbuzují v divákovi otázky procesní: Jak obraz vzniká? Jak se malují takové obrazy? Čím, na co, jak dlouho, za jakých podmínek? A potřebuje malíř, jako je Milan Houser, štětec?

Obrazy – litiny – objekty
Lité obrazy Milana Housera vznikají po náročné, skrz na skrz promyšlené přípravě. Jednotlivé kroky tvorby zahrnují volbu tvaru obrazu, přípravu formy a rámu, návrh barvy či barev a rozhodnutí, v jakém pořadí, intervalu, odstupu a množství, případně kam přesně bude každá barva nalita. V minulosti jsme mohli vidět rozmanité kombinace a mísení kontrastujících, nebo naopak vzájemně se tlumících barev. Mohli jsme také spatřit díla, která přiznaně pracují s procesem lití a jeho stopy se stávají stylovou figurou s estetickým účinkem: laky zanechávají stopu mísení, samovolně se rozpínají přes hranu blindrámu anebo autor záměrně přelije, aby získal na okrajích obrazu nepřehlédnutelné krápníky, rampouchy a vyschlé kapky.

Takový obraz se skapávajícími okraji se pak rozpíná do prostoru, nelze jej zavěsit na stěnu; autor dílo vystavuje na stojanu, ovšem strnulost materiálu – ztvrdlá odkapávající barva – prozrazuje, že zde už je dávno dílo dokončeno. Takový obraz má morfologicky blíž k objektu než k malířskému plátnu.

Objektově, a dokonce jako vícesmyslovou instalaci mohli diváci vnímat ležící obraz s iniciálami autora, vytvořený roku 2016 pro výstavu Cold-Pressed, Low-Heat v Domě pánů z Kunštátu na bázi kokosového oleje. Čím více diváků přišlo, tím více vyzářili tepla a tím více se olej roztékal, obraz se rozpouštěl, měnil se ve studánku – a tím intenzivněji voněl.

Červený lak stékající po několikametrových vláknech ztuhnul do krápníků, které Milan Houser v roce 2016 svěsil jako hustý lijavec z proskleného stropu v Domě umění města Brna – zde se tehdy připomínala Houserova sochařská průprava. A jeho dekonstrukční přístup k reálným plastikám, jako je například busta učitele národů Jana Amose Komenského zalitá do několika vrstev barvy, řadí autor monografie Sochařské Brno jednoznačně mimo žánr malířství. Tuto tendenci reprezentuje i smáčená plastika v Osíku.

Tato pozorování nás mohou dovést k několika poznatkům: překračování hranic oborové příslušnosti je pro Milana Housera přirozenou složkou tvorby. Zároveň nelze přehlédnout, že dominantní je v obrazové tvorbě barva. Za Milana Housera mluví jeho barvy. Barva je nositelem významu, je výrazem poselství, je cílem poznání, které obraz přináší. Tvarové uspořádání je pouze výrazovým prostředkem, jak konkrétní barvu a přísady nechat promluvit. Proto Milan Houser pracuje téměř výhradně s abstrakcí. Svým způsobem se umělec chová jako výtvarný lartpourlartista. Jako by vycházel vstříc přirozené, čisté formě výrazových prostředků. Jakákoli předmětná konkretizace motivů by zde byla rušivá. Byla by rušivá pro diváka, ale především pro umělce soustředícího se na nalezení správného odstínu. Houser k nám promlouvá svými barevnými tóny, svou osobitě namíchanou paletou. A tady si autor počíná vskutku kognitivisticky. Divák má a smí číst barvy obrazu na základě své zkušenosti! Taková recepce je tvořivá a interpretačně aktivní.

Kognitivistické čtení významu
Nástěnné artefakty – obrazy? Litiny? Objekty? – na výstavě Barva z kosmu jsou většinou založeny na kruhovém půdorysu. Použitím speciálně sestavených a upravených barevných směsí laků s příměsí práškových kovů a rozličných pojiv, jako je uhlí či pryskyřice – technologie vydají každá na samostatné pojednání – dociluje autor působivého výsledku. Každý obraz vzniká postupným litím několika (kolika asi?) vrstev. Při průměru od jednoho do půldruhého metru dosahuje váhy až několika desítek kilogramů. Pro výstavu ve White Gallery připravil Milan Houser dvě základní řady: červenou a metalickou. Vybral rozmanité odstíny a spíše omezenou míru průsvitnosti. Vznik reliéfních obrazů může naznačit doprovodné video, v detailech přibližující chemický proces vření a mísení pryskyřice s přísadami. Do vystavených barevných terčů má divák možnost projektovat své představy. Oživuje pozorované obrazy svými vzpomínkami, zkušenostmi a fantaziemi. Vystavené kolekce tak dostávají chtě nechtě další smyslové dimenze. Byť fikční, ad hoc vymyšlené divákem, přesto intenzivní a uvěřitelné, věrohodné a esteticky působivé jsou všechny tyto individuální projekce. Vzpomeneme si na třaslavé ovocné želé, na babiččin prázdninový dort, na třešňový kompot s mlčenlivými peckami, na bublající hrnec s malinami, na hořkosladkou marmeládu z růžových plátků. Zelenkavý koláč jako by byl z mechu, z řas, připomíná špilberskou studnu za dob její slávy nebo hladinku kiwi-smoothie. A předobrazem další vize byl lesní med či borová smůla? Anebo se nám vybaví pozorování noční oblohy objektivem dalekohledu, pableskující hvězdný prach, pohled do jícnu sopky, tekoucí sklo, kovářská výheň? – Chutě, vůně, představa hebkosti, žáru či iluze pružnosti, které obrazy v divákově mysli asociují, se stávají legitimní součástí estetické interakce. Je to živoucí komunikace, kterou může vést přítomný návštěvník prostřednictvím obrazu s nepřítomným autorem. V cestě jim nestojí žádné mytologie ani teorie o vesmírných bytostech a poselstvích mimozemských civilizací. Esejistova snaha toto pojmenovat slovy je insuficientní. Mentální světy diváka a autora se v tomto okamžiku a galerijním prostoru samy přibližují, tady a teď se zrcadlí – a někde ve vesmíru se propojí. Barvy se proměňují v médium setkání a porozumění.
Jak prosté. Ani tomu nemusíme říkat zázrak.

text: Zbyněk Fišer

Milan Houser: Barva z kosmu
White Gallery (Osík 371, Osík)
13. 6.–26. 9.

S umělcem Milanem Houserem (* 1971) o připravované výstavě Barvometrie, která bude od 9. 3. do 1. 5. 2016 k vidění v Domě umění města Brna.

Milan Houser ve své tvorbě pracuje především s materiálními limity malby. Tvoří velkoformátové obrazy, na které nanáší obrovské množství laku a vytváří tak monumentální díla výrazná svou barevností. Studoval na pražské AVU a nyní žije v Brně, kde působí jako děkan Fakulty výtvarných umění VUT.

Čemu se ve své tvorbě věnujete?
Dlouhodobě mě zajímá, řekněme, „trojrozměrná malba“, ať už jde o prostor uvnitř hmoty obrazu, nebo prostor, který se odráží na jejím povrchu. Vývoj se pro mě odehrává čistě v závislosti technologií, které používám. Zkouším plně vyčerpat jejich výrazový potenciál. A v dlouhodobějším horizontu se asi stále víc obracím k výrazové redukci.

Jak jste se k této technice malby vlastně dostal?
Už ve škole jsem si zkusil používat průmyslové technologie, a pak už nebyla cesta zpět k „olejovkám“. V rámci různých pokusů jsem se dostal až k mé vlastní „barvě“ – barvenému laku, který si částečně nechám vyrábět podle speciálního postupu a následně výrobu ještě dokončuji sám. Vždycky jsem inklinoval spíše k objemným, masivním řešením, ať už jsem je realizoval z jakýchkoli materiálů. Aktuálně mi tento pocit naplňují kýble laku.

Výstava bude probíhat v Brně, kde nyní žijete. Ovlivnilo vás toto město nějak?
Když jsem studoval na pražské AVU, tak se vždy říkalo „geometrické Brno“. Tak asi právě proto tady žiju. Teď by se hodilo asi zmínit něco patrioticky pochvalného, že? Vzhledem k tomu, že nedělám třeba environmentálně koncipované nebo sociálně angažované umění, tak bych si musel vymýšlet. Ovlivnilo mě každopádně třeba tím, že si mohu na Kraví Hoře, v „likus-areálu“ s okolní zahrádkářskou kolonií a současně prakticky v centru města, držet poměrně rozsáhlý ateliér. Což mi dovoluje dělat velké formáty, respektive mi to dává tvůrčí svobodu… To už zní líp, že? ∞


Milan Houser: Barvometrie
Dům umění města Brna (Malinovského náměstí 2, Brno)
9. 3.—1. 5. • 80 / 40 Kč / 20 Kč každou středu


autor: Ruth Peterová