Dobro vždy vítězí nad zlem, neřád je potrestán, a kdo se zachová nejmorálněji, je bohatě odměněn. Nějak tak to vždy bylo v pohádkách. Ve skutečnosti to ale chodí jinak. A můj recept na spokojený život je snadný – starat se hlavně sám o sebe.

Od malička mi maminka vtloukala do hlavy morální zásady: že mám pomáhat druhým, nebýt sobecký, pomáhat slabším a tak dále. A když mám něco takového v hloubi duše zakódováno, těžko se to odnaučuje. A proč se to chci odnaučit? Protože vidím, že ti, kteří se podle těchto zásad neřídí, to mají v životě vždy lepší. Aneb s poctivostí nejdál dojdeš, ale ti nepoctiví tam budou dřív.

Sám bych rozdělil lidi na dvě skupiny. „Pomahače“ a „vycucávače“. Pomahači mají nastavená morální pravidla a těmi se řídí – počínaje poctivým kupováním jízdenek v MHD přes pomáhání různým kamarádům po šílené charitativní práce. Vycucávači jsou naopak lidé, kteří rádi parazitují na ostatních, stoupají po jejich udřených bedrech k vrcholu a mají s tím minimální práci. Kdyby se však pomahač chtěl přeorientovat na vycucávače, stálo by ho to ohromné morální úsilí.

Kupříkladu za mnou přijde krásná spolužačka a chce poradit s úkolem. Já jí nadšeně úkol vypracuji celý, a to se jí tak zalíbí, že mi přenechá úkoly ještě z dalších pěti předmětů. Místo abych se připravoval na zkoušku, pracuji na cizích úkolech – a pak uslyším jen: „Jsi blbec, učitel mi za ten úkol dal trojku, a to jenom kvůli tobě!“ A sám zkoušku neudělám, protože jsem se na ni nepřipravoval. Škodu pociťují obě strany.

Znaven po náročném dni jedu tramvají a na kritické pohledy spolucestujících zareaguji tak, že pustím starší paní sednout. Ta s remcáním: „To si jako myslíte, že jsem stará?“ usedne na moje místo a mě pak bolí strašně nohy. Pro společnost by bylo výhodnější, kdybych se já, člověk v produktivním věku, unavil méně a odvedl více užitečné práce, proč tedy platí pravidlo, že se mají senioři pouštět?

Stejně tak mi bylo trapné odbýt smutného prodavače malých plyšáčků v metru, který tak vybíral příspěvky na dětský domov. Já ale utratil peníze, které jsem měl určeny pro vlastní prožitek a prožitek, který bych za peníze získal, by se rozhodně nevyrovnal díkům prodejce a ani náhodou radosti sirotků, které ani neznám.

Společnost by byla mnohem lepší, kdyby se každý staral sám o sebe. Pomahači totiž ztrácejí svoji energii pomáháním druhým a tím brzdí sami sebe a vycucávači využívají pomahače a díky nim se posouvají dál. Na vrcholu společnosti tedy stojí ti nejméně morální lidé, kteří využívají pomahače. A snadným řešením je, aby se každý staral sám o sebe a pomáhal jenom sobě. Pak by zmizeli pomahači, kteří živí vycucávače, a hned by byla společnost vyrovnaná. Problém vzniká v okamžiku, kdy pomahač zjistí, že je jen ubohým dárcem energie, času a úsilí pro někoho, kdo mu to neoplatí – pak se jen utvrzuje v názoru, že být morální nemá význam a stane se z něj rázem vycucávač.

Takže se starejme každý sám o sebe nebo se naučme využívat druhé, protože jedině tak dosáhneme úspěchu. Brání nám však jen ta zlá morálka.

Tiše trpím. Na koncertě kapely kamarádů, na představení, ve kterém hraje spolužačka ze základní školy, a na výstavě obrazů bývalého kolegy. Jejich hudba mě nebaví, výkony herců nudí až k trapnosti a ze zoufalých patlanic je mi prostě nanic. A když je konečně po všem a potlesk dozněl, květiny a polibky jsou předány, je na čase vyjádřit své reakce, ideálně pochvalné. Jenže – co teď?

Ruku na srdce a jazyk za zuby: lžeme všichni. Většinou to prostě odbudeme vyhýbavým: „No, dobrý to bylo docela.“ Dokonce se najdou takoví kámoši, kteří ze sebe dostanou: „Super! Fakt výborný!“ a přesvědčivostí výrazu ve tváři si koledují o Oscara v kategorii herec v dočasně hlavní roli. Jen mizivé procento zděšených účastníků takových tragikomedií se skutečně odhodlá k vyplivnutí kruté pravdy: „Hele, upřímně? Stálo to za *****! Ale to neva. Nezajdem na pivo?“

Není nutné dokládat statistiku oblíbenosti kamarádů podle volby jedné z výše zmíněných tří možných reakcí v modelové situaci. Upřímní kritici nebývají příliš v oblibě. Chceme být klamáni. Po americkém způsobu jsme si zvykli zdvořile se na sebe usmívat, plácat se po zádech a nešetřit slovy chvály, ačkoli nám hlavou blikají výrazy naprosto opačného významu. Jako by nám vlastně nezáleželo na dopadu našich slov, jako bychom jen automaticky dělali a říkali, co se od nás čeká. Jenže co se od nás vlastně čeká? A chceme být opravdu klamáni?

Shovívavost není schovávaná
Osobně se snažím obklopovat lidmi, kteří se nebojí poukázat na nedostatky mých počinů, často podrobně rozebíráme jednotlivé chyby nebo nedokonalosti. O to více si pak cením jejich pochval, protože si mohu být jistá jejich opravdovostí a silou. Ne každý ale kritiku snese. Neúspěch může někoho semlít natolik, že ho od další činnosti v oboru naprosto a navždy odradí. Zvolený typ reakce by tedy měl být vybírán pečlivě, citlivě a se zvláštním důrazem na formulaci a načasování. Ochotník po první premiéře svého života by si měl zasloužit přece jen jistou míru shovívavosti oproti profesionálnímu herci při devadesáté repríze.

A co se od nás čeká? Obecně vzato nic. V konkrétních případech pak záleží na výchově jednotlivce a na formování jeho osobnosti a světonázoru během života. Slýcháte-li od dětství jen výtky a poukazování na chyby, nebudou se vám asi slova chvály hledat snadno ani pro druhé. Možnost volby způsobu vyjádření má ale každý. Uveďme si hypotetický příklad plnoštíhlé dívky, která sice ve škole trpí šikanou a v zrcadle vidí jasné důvody, nicméně její nejbližší ji ujišťují, že je vše v pořádku. Anebo pokud odmalička zaznamenáváte nadšenou reakci na darovaný předmět, o němž se po uplynutí určité lhůty dozvíte, že se obdarovanému vlastně vůbec nelíbí, vzniká pravděpodobnost dvojího možného formování. Buď budete i tento vzorec milosrdné, avšak dočasné lži následovat, nebo se proti němu vyhraníte a naopak se rozhodnete pro tvrdé, ale čisté valouny pravdy.

Operace pravda
Jestliže nechceme někoho blízkého svou dobře míněnou upřímností ranit, ale slova křivé chvály nám přes rty prostě nejdou, zbývá jediná možnost. Nevyvíjí-li dotyčná osoba přímý nátlak, je lepší se prostě jakéhokoli komentáře zdržet. Časem emoce na obou stranách ovadnou a otevře se útulný prostor pro konstruktivní nápady se společnou motivací na zlepšení. Slovy se někdy plýtvá, ne každý je schopen jimi vyjádřit své myšlenky srozumitelně, a proto by se jich mělo užívat s velkou obezřetností. Jako ostře nabroušeného nože. Rána ošklivým slovem, urážkou nebo lží se totiž hojí dlouho. A někdy si ani neuvědomíme, že se chystáme tít do živého.

Jarmila Růžičková se před třemi lety dozvěděla, že jí manžel zahýbá. Učinila několik pokusů obnovit svou atraktivitu a nedostupnost, což vyčetla z ženských magazínů. Nechala si domů přinést velikou kytici rudých růží a udělat si nový účes od kamarádky kadeřnice. Při aplikování barvy na vlasy kamarádce uklouzlo, že Karel Růžička čeká se svou milenkou dítě.

Po rozvodu Jarmila začala instinktivně nenávidět všechny drobné blondýny, zvlášť ty s ostravským přízvukem. Když se věcí neznalá Lenka, plavovlasá „cerka“ z Poruby, před měsícem přistěhovala do vedlejšího bytu, Jarmilu málem trefil šlak. Tu sukni si ale holka mohla koupit o číslo větší, konstatovala dnes ráno Jarmila s úsměškem, je v ní narvaná jak jitrnice.

V práci hned mezi dveřmi Lenka potkala Michala, svého nadřízeného. Vzpomněla si na tu zatracenou prezentaci. Slíbila včera, že ji ráno odevzdá. Jenže to nestihla. Řekla, že se omlouvá. „V pohodě. Stačí, když to bude hotový do dvou,“ odpověděl Michal, zavtipkoval s procházející kolegyní a šel si uvařit kafe.

„Tyvole, vona se uplně posrala. Si nakráčí a hned na mě vybalí, že nic nemá,“ rozčiloval se Michal, když si na dvorku zapaloval cigaretu. „Kurva, co si jako myslí? Musíme na ni víc přitlačit!“ Muž stojící vedle něj típl vajgl a přikývl. Když Michal vcházel zpátky do dveří, napadlo ho, že měli asi fakt přijmout tu druhou uchazečku. Ta si ale řekla o moc velké peníze.

Ten druhý muž na dvorku se jmenoval Roman Veselý. Když byl před pár měsíci poprvé na firemním večírku, připadalo mu absurdní, jak je celá společnost rozsazená za dlouhý úzký stůl. Přesně vprostřed seděl Michal spolu se dvěma nejbližšími spolupracovníky. Vyprávěli historky a zbytek stolu se více či méně spontánně smál. „Podle vzdálenosti od středu lze krásně určit hierarchii jedince,“ pomyslel si Roman a všiml si, jak směrem ke krajím stolu vzrůstá vehementnost smíchu.

Roman v duchu zalitoval, že tu vůbec tráví čas a že radši nešel s klukama na koncert. Když se ho druhý den Michal zeptal, jak se mu akce líbila, Roman se usmál se a řekl, že to bylo fakt dobrý.

„Lidi jsou prostě svině! Usmívají se na tebe a pak tě podrazí,“ stěžoval si Lenčin přítel Honza, když spolu seděli večer u stolu. „To je tím, že vidíš na všech jenom to negativní. Já mám úplně opačnou zkušenost. Musíš se prostě obklopovat milýma lidma,“ usmála se Lenka a dolila si víno.

Toho samého večera si Roman jen tak pro zajímavost vyplňoval jeden psychologický test. Nad jednou otázkou přemýšlel poměrně dlouho. Pak ale zaškrtl „upřímnost“ jako vlastnost, které si na sobě cení nejvíce.