Nedostatky vyšly najevo při přesunu majetku do péče Státního fondu na podporu kinematografie, instituce založené pro nápravu kritického stavu českého filmu. Jak měl českou kinematografii zachránit obraz od Jana Zrzavého se zapsanou hodnotou 10 000 Kč (odhad na 2,5 mil. Kč byl vypracován až po zjištění jeho ztráty), není zřejmé – snad měla být rozmnoženina jeho Karlachových sadů dodávána jako útěcha pro neoficiální klubová kina poté, co na nich SFK vymohl autorské odměny (ano, i to je jeho poslání).

Ze zprávy také vyplývá, že i přesto, že MK vynaložilo na inventarizaci prostřednictvím externí služby přes 250 tisíc Kč navíc, šlendrián přetrval. Tyto dílčí IT zakázky mají samozřejmě největší korupční potenciál a drobí strukturální řešení. Přitom o centrálním systému pro celou státní správu, která by ušetřila těžko představitelné sumy a mohla by redukovat potřebu fyzického kontaktu občana s úřady na minimum, se mluví už dlouho. Samozřejmě můžeme vše smést ze stolu jednoduchým srovnáním se ztrátami z minulosti, se kterými se tato čísla nemohou rovnat a věc je tedy v rámci tolerance. Ale tímto přístupem kulturu nikam neposuneme. Způsob fungování ministerstva teď mnohem víc ovlivňují úředníci, jejichž přirozeným cílem je kariérní růst, a tedy kumulace moci, kompetencí, odborů apod., a dále různé spolky (např. OSA), fondy, profesní komory a politické kluby. A daňoví poplatníci tuto nepřehlednou hru o vliv tiše podporují. Dokud nevznikne tlak na radikální efektivizaci státní správy, zůstane Ministerstvo kultury takové, jaké je. Můžeme začít třeba požadavkem na kompletní přenos agendy grantových procesů do on-line formulářů, jejichž zpracování je mnohem jednodušší než zpracování tun papíru. ∞


Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.

Všimneme si ještě loga sponzora na programu divadelního představení? Postřehneme, že nad orchestrem visí banner generálního partnera koncertu? A vadí to někomu? A komu se to líbí?

Symbióza
Pořadatelé kulturních akcí jsou nuceni se stále méně spoléhat na státní dotace, a proto hledají finanční podporu jinde. Tato situace je důsledkem smutného faktu, že ministerstvo kultury disponuje rok od roku hubenějším rozpočtem. Na letošní rok bylo kultuře přiděleno pouze 0,62 procenta z celkového státního rozpočtu. Po srovnání s ministerstvem obrany, jemuž náleží 3,7 % z celkových výdajů státu, se na mysl dere rčení: „Když mluví zbraně, múzy mlčí“.

A aby múzy nemusely mlčet úplně, je potřeba obrátit se s prosíkem na ty, kteří peníze mají. Velké firmy zakládají nadace, přispívají na charitu a berou tyto své aktivity jako společenskou odpovědnost. Akce se koná, logo společnosti je dobře viditelné pro nespočet párů očí kulturychtivých lidí – příklad dokonalé symbiózy. Opravdu?

Beďarovitý sponzoring
Sponzoring je mladík kolem dvaceti let, nebo spíš možná ještě dokonce teenager. Začal se totiž rozvíjet spolu s tím, jak sílila mladá demokracie po roce 1989. Grafické znázornění tendence počtu sponzorovaných akcí by se však nedalo jednoduše zobrazit lineární křivkou směřující neustále vzhůru. Objevily se i propady zaviněné především finanční krizí. Výdaje na marketing, což je oddělení, které o sponzorských aktivitách rozhoduje, se škrtají ve většině firem. Navzdory tomu jsou ale i takové podniky, které v započatých bohulibých sponzorských aktivitách pokračují.

Jak sami sponzoři přiznávají, háčkem je, že spolupráce se zakládá na zisku spíš než na hodnocení kvality voleného projektu. Je to na jednu stranu logické: když už firma do něčeho vkládá vlastní prostředky, má zájem, aby se jich co možná nejvíce vrátilo do pokladny zpět. Tento přístup bohužel až příliš často vyšachuje ze hry o příspěvek takové projekty a akce, které sice mají velký potenciál přinášet kvalitní kulturní hodnoty, ale nejsou dostatečně atraktivní pro komerčního mecenáše. Tím se mnozí pořadatelé dostávají do slepé uličky, z níž nepomůže ani stát, ani sponzor.

Jistý obrázek je možné si udělat i podle projeveného zájmu samotných firem se k tématu vyjádřit. Ze čtrnácti největších firem působících v ČR, které jsem kvůli tomuto článku oslovila, se jich k reakci rozhoupalo pouhých pět. Navíc jen tři z odpovědí se dají za skutečné odpovědi považovat. Zbylé dvě byly vlastně jen příslibem, že se mi někdo ozve s podrobnými informacemi – což se do uzávěrky tohoto čísla nestalo.

Pohřebiště log
Odpověď Komerční banky dokládá pestrost projektů sponzorovaných z komerčních zdrojů. Dozvěděla jsem se tak, že kromě dlouholeté spolupráce s Národním divadlem, udílením ceny KB pro sólisty, podpory Festivalu francouzského filmu nebo Smetanovy výtvarné Litomyšle založila banka Nadaci JISTOTA. Ta se mimo jiné soustředí na financování babyboxů, LDN zařízení a hospiců, což nejsou úplně obvyklé cíle putování získaných peněz.

Zástupci České spořitelny a České pojišťovny se pak nezávisle na sobě shodují, že logo sponzora uvedené na propagačních materiálech nijak nesnižuje kvalitativní úroveň dané kulturní akce. „Ve většině případů je tomu právě naopak – ochota sponzora finančně se na akci podílet je signálem toho, že věří v její kvalitu,“ odpovídá mi na dotaz Richard Kapsa, předseda správní rady Nadace České pojišťovny. Ředitel odboru korporátní marketing a sponzoring České spořitelny Tomáš Kolář má lehce odlišný názor: „Organizátor akce a sponzor v ideálním případě fungují na bázi partnerské spolupráce, jejímž společným jmenovatelem a cílem je právě vysoká kvalita a zlepšování akce samotné ve prospěch všech stran včetně veřejnosti, pro kterou je kulturní akce primárně určena. Výjimkou jsou samozřejmě akce, kde je sponzorů »více, než je zdrávo« – akce, které nerespektují exkluzivitu a kde loga na propagačních materiálech připomínají »pohřebiště log«.“

Není cesta zpět
Vypadá to, že se spolu kultura a komerce budou muset naučit kamarádit, protože minimálně ta první bez té druhé nepřežije. Teď už si jen zbývá držet palce, aby měli pánové v oblecích dobrý vkus a šťastnou ruku při výběru podporovaných akcí.