Česko-slovenská koprodukce Žáby bez jazyka je zajisté jeden z nejodvážnějších narativních experimentů, které u nás na poli celovečerního filmu vznikly. Pohádku o slepičce a kohoutovi proměňuje v tísnivou existenciální baladu, která přejímá vzorce z videoher žánru RPG.

Vypravěčská konstrukce Žab režisérčin sedm let starý film připomene. Připoutáni jsme k hledisku málomluvného protagonisty, který v časově krátce vymezeném období musí splnit několik dílčích úkolů. Návaznost k Můj pes Killer je citelná i v exponovaných tématech (opakují se motivy rozpadlé rodiny a násilí uvnitř komunity) a v sebevědomě užitých stylistických prostředcích. Killer patří k nejvýraznějším slovenským počinům porevoluční kinematografie, a je tedy mimořádně potěšující, že Fornay rozvíjí jeho výrazivo.

Jaroslav K. hledá klíč
Od svého zrodu byl projekt v explikacích dáván do spojitosti s videoherní estetikou. Tento důraz je citelný především z výstavby narativu a ze vzorců, které se v něm navracejí. Ústřední Jaroslav K. (Jaroslav Plesl v evidentní variaci na Kafkova Josefa K.) si v úvodu určí cíl – dožaduje se setkání se svými dětmi, které se nacházejí na uzamčeném pozemku. Aby získal klíč, musí nejprve splnit řetězec úkolů, na kterých bizarně lpí postavy v jeho okolí.

Ze splněných questů v role-playing hrách obvykle plyne zadostiučinění, s podobnými výrazy bychom ale měli u absurdních a jinotajných Žab bez jazyka šetřit. Styl videoherní estetiku podporuje – předměty mají jasně vymezenou funkci (zbraň, klíč, kobylka) a postavy až na výjimky prožijí celý film v jediném oblečení, přesně jako nehratelné figury v obstarožních RPG hrách. Fornay, podobně jako Gus Van Sant ve svém Slonovi (2003), upřednostňuje dlouhé záběry a hrdinu za pohybu často snímá zezadu, čímž vizuálně připomíná pohyb avatara ve virtuálním prostředí. Byly nicméně tyto prostředky výrazem videoherní inspirace už ve filmu Můj pes Killer, kde byly také hojně užívány?

Jaroslav K. je možná avatar ve hře, ve které obvyklý fantasy či sci-fi svět zastupuje maloměsto na slovensko-moravské hranici, z obecnějšího hlediska se ale potýká se základními existenciálními otázkami. Žáby bez jazyka z tohoto pohledu tematizují svobodu vůle a předurčenost. Tážou se, zda naše existence není z podstaty cyklická, a pokud ano, zda se lze z této ponuré predestinace vymanit. Hrdina nachází v pokrouceném universu zápornou odpověď. Konec filmu je destilát deprese a vnitřní tísně – noční prozření Jaroslava K. je stejně silné a pro snímek signifikantní jako poslední záběr z Můj pes Killer.

Sebezničení a sebeobnova
Patrně nejtroufalejší prvek z hlediska filmové konstrukce vězí v principu opakování. Jaroslav K. totiž v případě selhání dostává další šanci a k jednotlivým úkonům tedy může přistoupit s jinou taktikou. Protagonista si je této skutečnosti vědom a na několika místech ji komentuje, což přirozeně přináší paradoxní situace a obnažuje fikčnost snímku. Žáby v principu opakování vykazují příbuznost s vyprávěními snímků jako například Na Hromnice o den více (1993), Na hraně zítřka (2014) nebo s novým Palm Springs (2020). Prvek opakování je cítit i v dialozích a replikách, které herci často pronášejí v účelově strojovém přednesu. Vše je další důkazní materiál pro kritiky, kteří na film chtějí pohlížet coby na skrumáž videoherních vzorců.

Žáby bez jazyka byly i přes nečitelnost mnoha dílčích motivů prozatím reflektovány hlavně z hlediska tematizace domácího násilí. Fornay toto téma nepodchycuje nijak prvoplánově, stejně jako se v Můj pes Killer neuchýlila k jednoduchým gestům při zkoumání rasismu. Žáby bez jazyka se snaží především zodpovědět, jak agresor i přes trápení, které uštědřuje, může stále cítit lásku, a jak do rovnice zasahuje výchova a okolní společnost. Scény názorné brutality režisérka a scenáristka odvážně vyvažuje přítomností absurdního humoru. Nepřekračuje přitom nebezpečnou hranici exploatace.

Fornay po projekci filmu na Letní filmové škole prohlásila, že Žábami chtěla poukázat na to, že „násilí nemá logiku“. Lidská agrese nicméně ve filmu není nehmotný element, který posedne náhodného jedince a nutí ho chaoticky jednat. Vyjádření Fornayové je tedy spíše zkratka, s níž se snažila roztodivný film publiku trochu přiblížit. Stejně tak Žáby bez jazyka nejsou nelogický postmoderní útvar, ale poměrně promyšlená konstrukce, která si zaslouží návštěvu kina i s rouškou. Rozestupy jsou vzhledem k diváckému potenciálu zaručeny.

Žáby bez jazyka
režie Mira Fornay
Česko / Slovensko, 2020, 116 min

Současná krize zarazila klín mezi několik nadějných českých a slovenských titulů a jejich potenciální distributory. Snímky, které vznikly s vizí zahraničního uvedení, se nyní ocitly v meziprostoru pozastaveného kulturního průmyslu. Filmy rozličných tvůrců, jako je Viera Čákanyová, Jan Vejnar či Mira Fornay, se potýkají s nepředvídatelnými komplikacemi.

Česká kinematografie byla ze strany plánování a vyhlídek za hranice po velkou část 21. století v nepříjemné křeči. Kritici i samotní tvůrci tuto skutečnost reflektovali, systematická řešení ale přišla až s desátými lety. Právě v těch si český film začal pomalu upevňovat své místo na poli evropské kulturní sítě. Zesílila se péče o přípravné fáze jednotlivých projektů, producenti se začali více otevírat koprodukcím a vliv měla jistě i nová politika Státního fondu kinematografie.
V důsledku výše zmíněných změn došlo za poslední léta k uvádění českých filmů na mezinárodních festivalech v podstatně větší míře, než tomu bylo zvykem. Na opravdový průlom, o kterém budou i mainstreamová média vyčerpávajícím způsobem referovat, se stále čeká (nejblíže k tomu měla zřejmě účast Nabarveného ptáčete v Benátkách). Mnozí režiséři ale už nyní ohledávají tento nový, a možná jediný způsob, jak se na mezinárodní scéně etablovat a sehnat finance na svůj další projekt. To se se současnou krizí mimořádně zkomplikovalo.

Nadějné vyhlídky
Na festivalech se filmy nejen promítají, ale také i prodávají. Pokud by se Já, Olga Hepnarová (2016) vyhnula entrée v sekci Panorama na Berlinale, nikdy by nedosáhla na uvedení v takovém množství zemí. Producenti a sales agenti pak soustředí své snahy do těchto několika málo dní kolem premiéry – koncentrace možných zájemců už nikdy nebude tak vysoká. Situace, při níž vykalkulované strategie přijdou se zavřením světových kinosálů náhle vniveč, je pro budoucnost snímků katastrofa.

Únorový mezinárodní filmový festival v Berlíně letos hostil tři české a slovenské snímky. Mimo soutěž byl uveden počin Agnieszky Hollandové Šarlatán. V nové sekci Encounters se promítalo slovensko-česko-rumunsko-irské drama Ivana Ostrochovského Služebníci a v rámci sekce Forum byla uvedena experimentální esej Viery Čákanyové FREM. Zahraniční i domácí kritiky se ke všem třem počinům vyjadřovaly vesměs pozitivně.
Snímky Šarlatán a FREM měly následně v březnu vstoupit do českých kin. K tomu s vyhlášením zákazu kulturních akcí přirozeně nedošlo. Popularita Hollandové jako režisérky a vysokoprofilová premiéra na Berlinale však svědčí o tom, že česká plátna měla být pro Šarlatána jen začátek a film se mohl promítat i v dalších státech. Filmy FREM i Služebníci pak mohly snadno najít odbytiště na festivalech, které se neštítí trochu neortodoxního artu.

Soumrak festivalových úspěchů
Do svízelné situace se dostala i scenáristka a režisérka Mira Fornay s novým počinem Žáby bez jazyka. Česko-slovenskou koprodukci podpořily oba národní filmové fondy, dílčí program Kreativní Evropy MEDIA i EURIMAGES. Film uvedl na konci ledna festival v Rotterdamu. Tato mezinárodní přehlídka v minulosti pomohla úspěchu slovenského filmu Špína (2017) a Fornay zde už bodovala hlavní cenou za titul Můj pes Killer (2013). Specifická estetika snímků Fornay nemá mnoho šancí zaujmout v široké distribuci, a festivaly tak pro ni zůstávají hlavním distribučním okruhem. Ztráta těchto jistot není rána, z které se tvůrci umělecky náročných filmů budou snadno vzpamatovávat.

Nadějnou budoucnost měl před sebou i krátkometrážní počin Jana Vejnara Figurant. Vynikající groteskní hříčka byla v Česku k zhlédnutí na Festivalu krátkého filmu Praha. Figuranta následně přijal do soutěže krátkých snímků americký festival South by Southwest. Letošní ročník byl však zrušen a organizátoři byli nuceni propustit bezmála třetinu zaměstnanců. Krátké filmy sice festival uvolnil k zhlédnutí online, očekávané prodeje se ale pochopitelně neuskutečnily.
S problémy se potýká i zmíněné Nabarvené ptáče. Ačkoli Marhoulův opus ještě minulý rok absolvoval nespočet festivalů, teprve letos se plánovalo uvedení například v Jižní Koreji, Japonsku, Velké Británii a USA. Nyní je už jasné, že se produkčně náročný film v původních termínech promítat nebude a zůstává otázka, zda se spíše rovnou neprodá Video on Demand platformám. Marhoul se Nabarveným ptáčetem dostal do finančních problémů, v kontextu současné krize měl alespoň štěstí, že jeho dílo mohlo půl roku svobodně „dýchat.“

Filmoví tvůrci nejsou kasta, jejíž trápení v době krize vzbuzuje mnoho zájmu. Nemělo by se ale zapomínat, že nám tu nevhodným načasováním distribuce zamrzlo několik úctyhodných projektů.