Znám čistokrevnou Indiánku z americké Sonory,
říkejme jí třeba Ofélie.
Není to ledasjaká Indiánka.
Pochází z kmene Tohono O’odhamů
a má doktorát z jazykovědy.
V mládí pracovala na bavlníkových polích.
Později se dala na akademickou dráhu,
přednáší a bádá.
Tradiční šat obléká jen při obřadech přivolávání deště.
„Vlasy má dlouhé tak, že jí po pás splývají.“
Nikdy neopustila Spojené státy,
odmítli jí vystavit pas.
Když jsme se viděli naposledy,
říkala, že zrovna píše novou báseň.
A že Úřad pro indiánské záležitosti je banda
přizdisráčů.

ze sbírky Moudrost stezky
(Pavel Kotrla – Klenov, Bystřička, 2024)

Abendland je hudebně-literární projekt, který pomalými kroky vstupuje na českou scénu od konce března tohoto roku. A kam kráčí jeho neolitičtí lovci, hvězdáři a indiánští šamani?

Autoři projektu Petr Kunze a Miroslav Černý stvořili konceptuální písničkářské album, jehož stejně důležitou složkou je i textová stránka. Ta drží celou desku v epické příběhové podobě vycházející z historických epoch. Abendland proto vyjde na podzim tohoto roku ve speciálním knižním vydání u Nakladatelství Perplex, aby upozornil i na svůj literární rozměr. Texty lze na jednu stranu chápat jako literární reflexi některých okamžiků z dějin Evropy a Ameriky, které čtenáře-posluchače vtáhnou do osudů keltských obřadníků, Artušovských rytířů nebo cest mořeplavců. Na druhou stranu nejde o pouhé literárně-historické fresky; na pozadí historických příběhů texty vyprávějí o něčem obecnějším, o univerzálních hodnotách, jež jsou pro celý projekt nadčasovým lanem. To spojuje nejen jednotlivé písně mezi sebou, ale hlavně minulost se současností. Abendland tedy není jen oživením historického světa, ale skrze metafory a básnická sdělení abstrahuje to přetrvávající.

Jako příklad lze uvést píseň Maska a tvář, kterou nazpívala Terezie Kovalová. V textu, který nás přenáší do prostoru severozápadního pobřeží Ameriky, se ponoříme do života tamějších Indiánů, kteří trávili zimní období hlavně s rituály, jejichž důležitou součástí byly totemové sloupy a dřevěné masky. Šlo o hluboce propracovaný systém, v němž se zrcadlila tradiční kultura Kwakiutlů, Haidů a dalších indiánských kmenů. Text písně vybrané atributy této kultury a její pojetí identity literárně tvaruje, zároveň je však dostatečně otevřený, aby si tuto hru s identitou, s převleky a nasazováním masek mohl zahrát kdokoli a kdekoli. Anebo píseň Neolitická v úžasné interpretaci Viktora Dyka. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o realistický záznam lovu někde v pravěku. Brzy je však jasné, že mnohem více než o mladší době kamenné píseň vypráví o současnosti, o potřebě zbavit se vrstev civilizačního nánosu a raději vyrazit za vizí, na iniciační cestu do divočiny, i když to vyžaduje odvahu a oběti, někdy i ty nejvyšší.

Abendland je příběhem hledání. Hledání odpovědí na ty základní otázky: Jací jsme? Proč tu jsme? Jaké je to být sám sebou? V deseti písních se snaží odkrývat to ryzí, opravdové a v historii hledá záchytné body platné i pro dnešní dny. Stejně tak je o cestě za svobodou. A jako každá taková cesta i výprava Abendlandem není vůbec snadná. Naopak – je drsná, plná nejistot a nebezpečí, pokusů, které jsou už od počátku odsouzeny k neúspěchu. Naděje ale zůstává, třebaže je v temném světě Abendlandu neustále v ohrožení. Jak zpívá Petr Harazin v písni Hvězdář: „Ten, kdo ji jednou najde a bude umět číst, a přikreslí k ní další správný hvězdářský list, objeví nové světy, každému bych to přál, na křídlech od komety vznést se do katedrál.“

Inu, nejedná se o posluchačsky jednoduchý projekt, a právě proto by bylo potřeba zbystřit. Protože jednoduchými koncepty, které nejdou do hloubky, je už naše doba přehlcena. ∞

Miroslav Černý je pražskému prostředí na hony vzdálený. Žije v Opavě a působí na Ostravské univerzitě. Provinční básník, dalo by se říct, jeho poezie však k periferii nepatří.

Naopak, je součástí něčeho hlubšího, univerzálního lidského pocitu: směsi marnosti nad neměnností osudu, hořkosti nad pomíjivostí věcí, našich životů i životů našich blízkých a snahy mezi tím vším nalézt alespoň malou útěchu či útočiště. Tímto nikdy nekončícím hledáním básník přibližuje svou poezii čtenářům. Verše Černého poslední sbírky Karavansaraj působí sympaticky. Jeho hledačství se v nich obrací mnoha směry, odstředivě do světa kolem i dostředivě do nás samotných. Útočiště není však nikdy součástí přítomnosti, nikdy nepatří do tohoto prostoru a času a vždy nám utíká skrze prsty. Útěcha je pouze součástí našich předávaných mýtů, nalezneme ji v dějinách či v minulosti. Je nám přítomná jen skrze předávané vypravování (bezprostředně evokované cyklem Mytologická I–IV), legendu či písničky patřící k životu našeho kmene v přeneseném i doslovném významu. Mnoho básní následně osciluje mezi mytickým životem člověka a naší bezprostřední žitou zkušeností. V básni Rio Bravo se střetává čas mýtu s časem dětství, který je nositelem nezkaženosti a dobrodružství: „Navzdory věku / na oblíbené westerny / koukáš dál. // Hlavně v noci, / v čase vyprávění mýtů, / a nikdy sám. // Vždycky jste / u toho tři: your rifle, / pony and thee.“ (s. 37) Černý nechává ve sbírce promlouvat typizované hrdiny: muže přejícího si být opět chlapcem, ostříleného námořníka ženoucího se celý život za dobrodružstvím i větrem ošlehaného horala, jenž dobře ví, kde je jeho místo i co život obnáší. Každý z nich je zakotvený ve svém nehostinném životě a pozbyl jakoukoli naději na změnu, přesto touží nalézt něco jistého a neotřesitelného, co by mu přineslo ulehčení a povzbudilo ho v jeho další cestě. V našem světě však podobný lék neexistuje. I láska je jen slovo a lyrický subjekt si s ní v básni s názvem Milostná cynicky hraje: „No vidíš / tak ses dočkala / konečně je to tady / po všech těch letech / jsem ti napsal / milostnou báseň // alespoň podle názvu.“ (s. 53)

Tři „s“ sbírky: síla syrové skutečnosti
Černého sbírečka je navzdory své útlosti (obsahuje necelých 40 básní) kompozičně i rytmicky členitá. Básně jsou rozděleny do čtyř oddílů a jsou rytmicky rozmanité. Střídají se krátké vázané verše s delšími téměř prozaickými zápisy. A právě tam, kde Černý směřuje od epického vyprávění mýtu k prozaizované skutečnosti, vnáší do svých textů působivé poselství. Síla bezprostřední zkušenosti přecházející do mytické polohy funguje, opačný postup mi připadá strojený. Černého kvality tkví v jeho tendenci k syrovosti spíše než v jeho bájesloví. Možná je mi jen bližší košile než kabát, avšak básně s explicitně přítomným mýtem mě nepřiměly hledat dál. Pokud vychází z takového příběhu, působí jako básník-pohádkář, pokud ovšem začíná skutečností a až z ní vyzdvihuje mytickou povahu, je člověkem odkrývajícím podstatu. A tyto básně rezonují. ∞


Miroslav Černý: Karavansaraj
nakladatelství PLOT
Praha, 2014, 79 stran


Jeseníky (úryvek)

Ty hory nejsou pro každého
a nikomu pro legraci.
Přežít tam chce mít tu správnou náturu.
Lesy jsou těžké, vlhké chlupy,
které se při poryvech větru o sebe otírají
a čvachtají tak,
že jen otrlí se z toho nezblázní.
Pokud si nezlomíte na bahnitých stráních vaz,
utopíte se v mokřadech
nebo vás zastřelí novodobí werewolfové.
Čas tam běží neurvale pozpátku
a jako kotník vyvrtnutý z dráhy kosti
kříží dráhy hvězd.


Sázka do loterie

Vánoce jsou nejistá sázka do loterie.
Ty dny radosti a chtěné apatie jsou jako
politické strany. Nabídnou jak střepy,
tak obroušené hrany, ohňostroj v krbu
i zradu na varhany. Naději nešikovně
vysekanou z knih.

A těžký sníh je nepokojná milenka,
co teče, kdy se jí zachce. A donutit ji
v kleče udělat, co a jak se patří, je běh
na dlouhou trať. Přespolní levirát se
zvrtnul a traperské pasti padají prudce
do propasti.

Vzpomínka na ramínka dětství tak
ztuhne v jeho tlustém břiše. Opavská
abatyše se tiše usměje, všem požehná
a směle označí ty, kdo svá svatá těla
již nikdy nesmí vpustit do kostela.
A sdělí jim to mírně.

Propojení umění s prostředím, které zvířilo vody kultury. Poslední říjnová sobota nechala po Vltavě odplout básně.

Byl to den posledního víkendového provozu pražských přívozů. Ty po trase z Výtoně na Císařskou louku za cenu pražského jízdného přepravují cestující po Vltavě. Dle tarifu městské hromadné dopravy a každou půlhodinu. V rámci pravidelných kulturních MEETINGS pořádaných magazínem Artikl proběhlo autorské čtení poezie v trochu netradičním prostředí. Konformní knihovnu nebo kavárnu nahradil přívoz a hlas básníků zesílil megafon. První autor Josef Straka vyplul v půl druhé. Následovaly úspěšné plavby Alžběty Luňáčkové nebo Kristýny Montagové. Bez utonutí. Pokračoval Dan Jedlička, Aleš Kauer, Miroslav Černý a Milan Děžinský. Jména, která by potřebovala několik dalších stránek. Opravdu poslední básně přečetl Jan Kunze, jehož čtení očekávaně přesáhlo v performance. Své jednotlivé básně roztrhal a nechal je po Vltavě odplout. Poslední básníci na Vltavě pak zakončili svou plavbu v nedaleké restauraci archivním kyselem a polemikou nad stavem české literatury a nad sebou samými. ∞


Akce Poslední básně na Vltavě proběhla v sobotu 25. října.