Víte, co mají společného režisér a herec Miroslav Krobot, scenárista Lubomír Smékal, spisovatel Vladimír Körner a hlavní postavy Körnerovy novely Zánik samoty Berhof? Za prvé všichni pocházejí z olomouckého kraje a za druhé se nedávno jejich cesty propojily skrze adaptaci již zmíněné knižní předlohy, která byla dne 26. listopadu 2021 uvedena na prknech Moravského divadla Olomouc. A o temnou nejen körnerovskou atmosféru je skutečně postaráno… Máte takříkajíc pro strach uděláno? Vstupte.

Režijní spolupráce Miroslava Krobota s Moravským divadlem Olomouc byla jedním z nejočekávanějších projektů, na kterou se olomoučtí diváci těšili, avšak vzhledem k pandemické situaci byla jeho realizace o několik měsíců posunuta. To nic nemění na tom, že se od něj mnohé očekávalo, a to i vzhledem k tvůrčí stagnaci a rutině Moravského divadla Olomouc, která je nejen pro něj, ale i celou olomouckou scénu v posledních letech přímo emblematická. Až na několik málo projektů, ať už vzniklých z iniciativy hostujících souborů či Divadla na cucky, nelze hovořit o progresivitě. Ačkoli by se dalo domnívat, že tak uznávaný a beze sporu schopný tvůrce, jako je Miroslav Krobot, nemůže zkazit rutinní produkci. Jak se však ukázalo, Krobot Zánikem samoty Berhof ještě více zdůraznil, že Moravské divadlo Olomouc bohužel upadá svým repertoárem do stereotypu.

I mistr tesař se někdy utne
Ke spolupráci režiséra Miroslava Krobota a scenáristy Lubomíra Smékala dochází opakovaně, a to nejen v oblasti divadla, ale i filmu, ačkoliv jejich filmová produkce je většinou spíše průměrné či podprůměrné kvality, tato inscenace se může stát šrámem jejich tvorby. Ač se jejich režijně-dramaturgický koncept pevně drží knižní předlohy, ať už se jedná o sled událostí, vykreslení postav a jejich dialogy nebo er-formového vypravěče a nezahrnuje žádné násilné aktualizace, nejedná se o zdařilou adaptaci. Příběh je zasazen do prvního roku po druhé světové válce do oblasti Kolštejna situovaného na česko-polsko-německé hranici, kde řádí takzvaní werwolfové (nacističtí fanatikové). Hlavní postavy představují Habiger (Zdeněk Julina) a jejich dcera Ulrika (Kristína Jurková), které právě tato skupina ohrožuje na jejich statku Berhof. Toto nastavení novely Smékal i Krobot plně respektují, a ústřední dějištěm se tak pro inscenaci stává toto obydlí, které je ohrožováno nejen vnějšími, ale i vnitřními vlivy v podobě Habigerovy závislosti na alkoholu. I přesto však jednotlivé výjevy spolu někdy ne zcela komunikují a jsou útržkovité, stejně jako dialogy, které místy působí jako náhodně vygenerované. Tato slabina je nejvíce zřejmá při scéně, kdy se poručík (Jan Ťoupalík) baví v hospodě s kuchařkou (Vlasta Hartlová) a domlouvají se na společném soužití. Kromě toho, že každý říká svým způsobem vlastní monolog, v představení dále tato scéna není rozvinutá a nic na ni navazuje, takže působí navíc a mate diváka. Takových momentů se však v inscenaci objevuje vícero, což pak vede až k nechtěnému parodickému vyznění.

Patos ruku v ruce s klišé
Jak už to v inscenační praxi bývá, špatně napsaný scénář rovněž vede k disfunkčnímu herectví, což je však problematické i v jiných inscenacích Moravského divadla Olomouc. Zánik samoty Berhof tak jen zdůraznil, že tamní soubor nefunguje jako celistvý organismus, a tvoří ho různé individuality, které neumějí své výrazové prostředky propojit. Ke zlepšení nepomohlo ani to, že si Miroslav Krobot do hlavní role opilce Habigera přizval jako hostujícího herce Zdeňka Julinu, který se asi jako jediný povedeně ztvárnil svou roli, byť rovněž pracuje se zajetými hereckými klišé při ztvárňování takového charakteru. Svou postavu nezobrazuje autenticky, ale spíše typově, nicméně je třeba uznat, že se snaží se svými kolegy na jevišti spolupracovat například skrze oční kontakt. Naopak další herci, zejména Jan Ťoupalík (poručík), Michaela Doležalová (jeptiška Salome) a Roman Vencl (Karleman) budí dojem, že nehrají s ostatními, ale za sebe a využívají téže výrazové stylizace jako i v jiných představeních. Zejména Venclova potřeba působit na jevišti vážně a zdůrazňovat agresivní povahu jeho role vyvolává komický účinek, jako by se na jevišti objevil ne werwolf, ale nějaká nepovedená verze vojáka Švejka.

Pomyslnou třešničku na dortu této rozpačité inscenace pak přestavuje scénografie podle Andreje Ďuríka. Tvoří ji skoro prázdná scéna, kde se nachází pouze kulisa ve tvaru domu s vchodovými dveřmi uprostřed a řadou židlí. To vše je v barvách nepříjemně bledé zelené, což však vystihuje onen kýžený potemnělý dojem Körnerovy novely. V případě Moravského divadla Olomouc jde téměř o raritu, protože se zde tak často nevyužívá scén v minimalistickém stylu. Méně doladěné jsou však kostýmy, které lze spíš nazvat oděvním mišmašem, který spolu téměr nekoresponduje, ale rovněž sází na klišé. Ulrika jakožto jediná kladná postava má na sobě bílé nabírané šaty, zatímco její otec nosí vytahané kalhoty, ale se sakem a kloboukem, což by se dalo vnímat jako akcentování jejich odlišných povah. Nicméně takových příkladů lze nalézt vícero a bez nějakých jasně daných souvislostí, jako je například kostým poručíka, který tvoří nabírané sako, kalhoty s baretem v červené barvě a hnědý dlouhý kabát.

Zánik samoty Berhof ve vedení Miroslava Krobota tak jen odhalil nejbolavější místa této scény, ať už se jedná o repertoár sázející na klasiku či špatné herectví. Obávám se tak, že tento titul zapadne do dějin tamní rutiny. Musím však podo­tknout, že ani z pozice kritika není příjemné lamentovat opět nad stejnými nedostatky, které se projevují i v jiných inscenacích. S povzdechem tak bohužel musím konstatovat, že ani persona, jako je Miroslav Krobot Moravské divadlo Olomouc nespasí…

Zánik samoty Berhof
Moravské divadlo Olomouc
(Horní náměstí 22, Olomouc)
premiéra 26. 11. 2021
nejbližší repríza pá 7. 1. 2022

Probíhající rekonstrukce kinokavárny měla za následek, že všichni návštěvníci se museli spokojit s holými zdmi, pivem v plastu a toitoikami na dvorku – včetně finské velvyslankyně či divadelního režiséra Miroslava Krobota. Ten adaptoval Kaurismäkiho Muže bez minulosti pro Dejvické divadlo a zúčastnil se tak odborné diskuze.

Ale když se na situaci podívám z pohledu organizátorů, musím hluboce smeknout. I přes nedůstojné podmínky kino nezavřeli. Aero zná své publikum. Zajímavější než samotné podmínky byl pochopitelně samotný průběh festivalu – 5 dní (5.–9. října), 16 filmů, diskuze, finská sauna přímo na dvorku Aera, sobotní koncert kapely Marko Haavisto & Poutahaukat.

Koncert se stal jedním z pomyslných vrcholů. Dalším pak byla projekce nejnovějšího Kaurismäkiho filmu Le Havre. Ten byl u nás zatím k vidění pouze na mimopražských festivalech a na svou premiéru v kinodistribuci ještě čeká. Z jednoho ze svých předchozích filmů Bohémského života si Kaurismäki pro Le Havre vypůjčil postavu spisovatele Marcela Marxe (Sakari Kuosmanen).

Kdybych měl doporučovat, rozhodně by vám neměla uniknout Smlouva s vrahem, příběh o muži, který chce spáchat sebevraždu, ale nenalézá k ní odvahu. Tak si svou smrt objedná. Ale jak už to chodí, zamiluje se a chuť do života se vrací. Zvrátit rozhodnutí, které jej může stát život, je ale už pozdě. Další z mých doporučení je Juha nádherný němý film, Kaurismäkiho pocta počátkům filmového umění. Nebo Calamari Union – surrealismus v Helsinkách. A vlastně cokoli.

Kaurismäki dokáže točit dramata, absurdní filmy i komedie. Všechny jeho filmy jsou vlastně složeny z těchto tří složek, záleží jen na jejich vzájemném poměru. Až karikované archetypy nemluvných Finů, nepravděpodobný děj, suchý, černý humor. A také patetické happyendy, za které jsem ale já osobně vždy velmi vděčný. Být šťastný v Kaurismäkiho světě je totiž docela těžké.

Přišel čas, kdy se zhmotnil i český král komiksu Alois Nebel. Cesta vede přes Sin City Roberta Rodrigueze.

Právě, zfilmovaný Sin City, možná i díky své věrnosti předloze, udělal na Pavla Strnada, spoluzakladatele společnosti Negativ, takový dojem, že řekl Jaroslavu Rudišovi a Jaromírovi 99, ať Aloise pošlou nejbližším expresem na plátno. Strnad taky vyhmátl Miroslava Krobota, který je navíc taky z Jesenicka. Pak k sobě přibrali ještě Tomáše Luňáka, pro kterého je Alois Nebel celovečerním režijním debutem. Že nepůjde o hraný film, bylo jasné už od začátku. Jenže klasická animace se zdála příliš dětská a důležité bylo udržet atmosféru příběhu. K otázce jak zachovat výtvarnou podobu napověděl snímek Waking Life Richarda Linklatera, ztvárněný pomocí rotoskopie (viz box).

Znamenalo to, že se každá scéna, obrázek po obrázku, musela převést do masek z vektorových křivek v patřičném softwaru. Převedení jedné scény může trvat jeden týden, ne-li pět, záleží samozřejmě na její délce a složitosti. Tým animátorů ze studia Tobogang měl kromě animace na starosti také pozadí a kompozici. Práci usnadňovalo i výrazné bílé nalíčení herců a černé zvýraznění vrásek, kterých se mohli animátoři držet. Část animací, paradoxně také scény poválečného odsunu, mělo na práci drážďanské studio Balance.

Kdo na reálu šetří, má virtuálně za tři
Co se týče interiérů, všechny byly natáčeny v Barrandovských studiích. Exteriéry nejsou jen z Jeseníku, ale také z pražských Stodůlek. Za Bílý Potok posloužila Malá Morávka, kde se natáčel Freonový duch Zdeňka Zelenky.

Hlavně díky formě, do jaké se film převáděl, bylo možné při samotném natáčení šetřit. Někdy postačila jenom provizorní holá budka, kus prkna za železniční přejezd. Z denní scény se mohla stát záhy noční, celkem snadno se dodělal sníh, déšť, bouřka, vlastně všechno. Tím se také rotoskopie liší od běžné animace, kde mají animátoři na starosti herectví samotných postav. 3D animace se pak postarala o vlaky a jiné vehikly a 3D motion tracking pomohl převést pohyb kamery do digitální podoby, stručně řečeno.

Od původního záměru použít jenom černou a bílou nakonec autoři upustili, protože to prostě nefungovalo. Přesně díky téhle chybě se například pohřbil ambiciózní francouzský snímek Reneissance, ve kterém dominovala černá. Protože neměli tvůrci z čeho vycházet, pracovali metodou objevování, rozdíl mezi verzemi prvního testu a nynější podobou je jako peklo a varhany.

Film o filmu Alois Nebel

Film o filmu Alois Nebel from Negativ Film on Vimeo.