Jméno fotografa Tichého naposledy důkladně rozvířilo vody veřejné debaty, když před čtyřmi roky v dubnu zemřel. Jeho odkaz je naplněn kontroverzí, dialektickým sporem mezi autentičností a amatérismem. Inscenace Husy na provázku o jeho životním příběhu je citlivá, ale střízlivá.

Hra vypráví velké lidské drama. Výstižně je pojmenována Tichý Tarzan – fotograf svým způsobem tarzan jistě byl. Mnozí ho nejspíše měli za blázna, inscenace se na něj ale dívá jinak: jejíma očima je Miroslav Tichý prostě jenom jiný. Jako by nebyl z tohoto světa, jako kdyby přišel z džungle nebo z jiné planety, a našemu světu nedokázal – nebo odmítal – porozumět.

Samotný artefakt fotografie je totiž už jen odpad, něco, co zbylo po naplňujícím procesu hledání objektu k zachycení. Máte fotografii v ruce – no dobrá, obdivujte se jí, jak chcete, ale Tichému byla cílem pouze ta pověstná cesta.

Čeho je moc…
Divadlo o životě kontroverzního fotografa samouka má jistě potenciál být poutavé na pohled, a to se daří. Scénografie Lucie Labajové je decentní, ale nápaditá. A dobře využitá – herci ji mají zažitou, netápou. Díky tomu opravdu dobré nápady, jako je třeba „promítnutí“ scény na plovárně z horizontály na vertikálu, vyniknou. Herectví také není co vytknout, někomu možná nemusí sedět agresivní styl Aničky Duchaňové a Anežky Kubátové, ale výkon představitelky hlavního hrdiny, Ivany Hloužkové, je pozoruhodný, jen bohužel poněkud přepjatý, přehnaně stylizovaný.

Podstatně větší potíž má inscenace s navozením atmosféry. Dobrou vůli, vědomí důležitosti atmosféry pro takovéto představení ani řemeslnou zručnost tvůrcům rozhodně upřít nemůžeme. Dobře chápou divadlo jako syntetizující umění a daří se jim jednotlivé složky navzájem vyvážit. Těžký příběh podávají bez patosu – a že by bylo snadné k němu sklouznout. Představení jako celek by ale mělo zvolnit: kdyby vše dohromady bylo trochu méně expresivní, snad by to pomohlo. Nejmarkantněji je to vidět na hudbě – je jí tu příliš a ne vždy nese význam, většinou je moc nahlas a špatně, hodně špatně sestříhaná. Podobně exploatované je ledacos včetně už zmiňovaných osobních charakteristik fotografa – přehrávání většinou zamýšlenému efektu jen podráží nohy, ironizuje ho. To ale jistě nebyl záměr: vykreslenému portrétu Miroslava Tichého takováto ukřičenost neodpovídá.

Více než polovinu času tak divák sleduje hezké divadlo, ale nedaří se mu do něj vžít. Až když se Tichý dostane do blázince, začne hra více působit. Bohužel ale spíše tím, co zobrazuje – neštěstím jednoho neobyčejného člověka – než jak to zobrazuje. Ale budiž, i přesto je dojem silný… a silný… a silný. Tak silný, že představení ne a ne skončit, ještě trochu světla si tvůrci chtějí užít, ještě několik dobrých nápadů nám chtějí ukázat. Škoda, asi bychom se lépe obešli bez nich.

A co umění?
Tichý Tarzan plní jednu z nejzákladnějších úloh divadla: vybízí k zamyšlení. Jednak nad příběhem Miroslava Tichého, nad jeho zvláštností a inspirativní životní upřímností, jednak nad tvorbou jako takovou. Občas jistě neuškodí si spolu s fotografem položit otázku, proč by zrovna tenhle obraz, tahle socha, zrovna tato báseň – proč by právě to mělo být umění. Jestli si nelžeme sami sobě do kapes. ∞


Tichý Tarzan
Husa na provázku (Zelný trh 9, Brno)
premiéra 13. 1. 2012 • nejbližší repríza po 11. 5. 19:00

Enfant terrible české fotografie… narozen 1926… obsedantní zaujetí… vlastnoručně vyrobené fotoaparáty.

Těch pár slov stačilo, abych se i přes nádherný slunečný den (který byl po těch mnoha týdnech ocelové oblohy téměř zázrakem) na pár hodin dobrovolně zavřela do galerie. A stálo to za to. Historicky ucelenou výstavu fotografií Miroslava Tichého v Čechách vřele doporučuji. Čas máte do 6. března.

Jen neodvracet oči
Na stěnách druhého patra Staroměstské radnice vás čekají fotografie žen. Stovky fotografií odhalených kotníků a lýtek, plavné křivky stehen prosvítající rozevlátými sukněmi, obrysy Venušiných pahorků zakrytých plavkami, zdůrazněných obtaženými tepláky, tušených pod volnými šaty. Miroslav Tichý je bezpochyby voyer (a fetišista ženských nohou) a snadno jej udělá i z vás. Tedy alespoň mně před určitými fotografiemi začínaly hořet tváře a pociťovala jsem nutkání svůj pohled odvrátit. Jenže skrze fotografie žen jasně vidíte plynutí času a proměnu doby nejen podle módy. Mění se způsob, jakým ženy sedí či stojí, jak gestikulují. Vše se odehrává v ulicích Kyjova u Brna a jeho okolí, spousta momentek je z koupaliště, zachycených skrze drátěný plot. Z fotografií se tak stává dokonalý otisk své doby z přesně definované lokality, místo kamene však zachycený na světlocitlivém papíře, který zkáze podléhá mnohem rychleji. Neboť i zkáza hraje svou roli.

Silent worldstar
Stejně zajímavý jako fotografie je dokument, který doplní chybějící mezery a odpoví na otázky, které se mohou během prohlížení zapaspartovaných fotografií objevit. Například nenásilně vysvětluje fakt, že autor se o své výstavy nezajímá. Nejde o pózu – ostatně v čtyřiaosmdesáti snad ani pozérem být nelze – ale o přístup k tvorbě, která je primárně určena pro osobní potřebu. Díky filmu tak viděné dokreslování, skvrny od kávy a od whisky (či myslivce?), svébytné rámečky i fotografie, které „vyletěly komínem“, usedají na svá místa stejně spořádaně jako dívky v čekárně u gynekologa.

Opomenout nelze ani kurátorské vedení Olgy Malé, které jemně a chytře podtrhuje jednotlivá témata. Vedle sebe jsou tak například postaveny fotografie matek s dcerami v identickém postoji a aniž by bylo nutné cokoli dalšího dodávat, smysl je jasný. Další podskupinou jsou fotografie televizního vysílání, od ostatních oddělené pouze větší mezerou. Členění výstavy tak nechává dýchat atmosféru, která z díla Tichého vyzařuje.






Trailer k dokumentu

Více na www.worldstar.sleeping-tiger.com.


MIROSLAV TICHÝ / Podoby pravdy
GHMP – Staroměstská radnice, 2. patro
15. 12.–6. 3.
út–ne 10:00–18:00
100 / 50 Kč