Jsou záležitosti, které ze svojí podstaty fungují zcela nesystematicky a nepředvídatelně, ač se často vyvíjejí ze stejné modelové situace. Typickým příkladem je věta „Jdeme na jedno“.

Důvodů, proč to u jednoho obvykle nekončí, je nepřeberné množství. Lidé nemají rádi lichá čísla a jedno liché opuštěné pivo je smutné pivo. Lahodné nápoje se v naší zemi neprolévají trávicím traktem, ale končetinami. Pokud na to ve světě ještě nepřišli, je to jejich hloupost. My víme, že pivo i kořalky je třeba dávkovat stejnoměrně do obou nohou, protože nikdo nechce kulhat. Také se nescházíme proto, abychom jenom tak tlachali, nýbrž po restauracích, hospodách a barech řešíme důležité věci. Až jednou světové politiky konečně napadne jít se o zásadních otázkách poradit do průměrné české knajpy, zavládne klid, mír a prosperita. Bohužel je autorita těchto zasedání elity národa často ze strany obsluhujícího personálu zcela nesmyslně podkopávána nepříjemným rituálem s ještě nepříjemnějším názvem „Zavíračka“. Problémy světa nemohou zůstat nedořešeny a často je nutné se v zájmu obecného blaha přesunout jinam. Za jednu noc, která je stále mladá bez ohledu na blížící se ráno, lze stihnout i několik zavíraček. Bylo zjištěno, že úroveň navštívených podniků klesá přímo úměrně ke stoupajícímu počtu absolvovaných zavíraček a hladině alkoholu v krvi. Mnoho spoluobčanů se po prohýřené noci podivilo, kde to vlastně skončili poté, co zcela nevinně šli na jedno.

Čtyřková nálevna jako záchrana filozofických seancí
Praha nabízí mnoho roztodivných míst, odkud se lze s ranním kuropěním navracet nejen v doprovodu opice, ale i zážitku z nevšedního prostředí. Nálevny, kde se v nikotinovém oparu skrývá výčep a mlhu občas místo stroboskopů protínají světla hracích automatů. Štace, kde se v poledne obědvá rum a stoly mají lepivou patinu z pivního laku. Tam, kde někteří svoji pouť končí, jiní začínají. Příkladem může být šenk naproti bývalému hotelu Internacional na Podbabě, známému ze Šakalích let. Již od brzkých ranních hodin tam postávali šakalové čekající na otevření jejich nory. V pozdějších hodinách je možné najít útočiště ve Špeluňce u náměstí bratří Synků. Zařízení nabízí nejlevnější Braník v Praze a je domovskou putykou popelářů ze širokého dalekého okolí. Na opačném konci města k posezení vybízí hospoda U sv. Antoníčka v Holešovicích. Klasická čtyřka bez větráku, která nikdy nezklame. Intelektuální hipsterská posezení na náplavce zas často končívají v nedaleké hospodě U Suchý Dásně. Podnik se vyznačuje tím, že je nutné obsluze oznámit, kdy si dáváte poslední pivo. Jinak jsou nekompromisně měněny prázdné půllitry za plné bez ohledu na stav konzumenta. Legendou mezi pražskými pajzly je ale bezkonkurečně nádražka na Hradčanské. Zdá se, že ji znají všichni, včetně těch, kdo se do ní bojí vstoupit. Údajně ztratila mnoho ze svého lesku rekonstrukcí toalet, po které již není nutné chodit na koleje, ale i tak si drží svůj status. Místní starousedlíci rádi vypráví příběhy o tom, kterak se v knajpě odehrávají souboje se vším, co přijde pod ruku, a z jejích útrob je v lítém boji vyvržen tu štamgast, tu letící židle.

V rámci moderních tendencí začaly zavedené pajzlíky vytlačovat nonstopy. Lákavý název podniku slibuje, že pokud do něj osazenstvo hospodského zasedání zavítá, může v klidu dokončit své rozpravy bez nebezpečí konfrontace se zavíračkou. Bohužel zdání občas klame a minimálně v jednom případě se ukázalo, že i nonstopy potřebují pravidelnou údržbu bez cizí spoluúčasti. V loňském roce tak bylo osazenstvo podniku ve Veletržní ulici bestiálně vyhnáno v brzkých ranních hodinách obsluhou s vysavači. Co se v prvních okamžicích zdálo být obrovskou újmou, se později stalo téměř nedostižnou metou v oblasti pijáctví. Do onoho červnového rána si celý svět myslel, že pít v nonstopu do zavíračky zvládnul jenom Chuck Norris.

Ať se naše společnost posune jakýmkoli směrem a módní trendy budou diktovat to či ono, existence vyuzených smrdutých pajzlů, kde můžete strávit neobyčejný večer v přítomnosti kdejakých vágusů, je konstantní. Pajzly byly, jsou a budou. ∞

Při procházce Vinohradami cestou míjíme činžovní domy, které po chvíli vystřídají luxusní vily, které přesně reflektují složení místních obyvatel. A pak je tu jedna vila v ulici Vlašimská č. 13, která svými aktivitami i složením nájemníků naprosto vybočuje z okolního kontextu. Co-housingové bydlení tu jde ruku v ruce s kulturně vzdělávacím centrem a příznačně si říká Vila Flora.

Zeměloďaři a ti další
Hlavní idea, která projekt odstartovala, byla, že stavitelé smíchovské Zeměloďky hledali kolektivní bydlení. K tomu se přidali další lidé, kteří nebyli dostatečně spokojeni se stavem dnešní společnosti a rozhodli se zvolit cestu obrody skrze kulturně vzdělávací centrum, pro které hledali prostory. Inspiraci našli především na zahraničních studiích a v různých univerzitních Societies a spolcích. Vila Flora se ukázala jako ideální řešení, které svou velikostí a zahradou plně vyhovovalo. Funkční uspořádání je opravdu pestré, od pokojů pro stálé rezidenty přes pokoje k pronájmu pro zahraniční studenty a domácí kavárnu až po přednáškovou místnost pro širší publikum. V plánu je i obchůdek s rukodělnými výrobky nebo již připravovaná šicí dílna. Největší zajímavost se však skrývá v domácí kavárně. Je jím Aquaponie, která je speciálně nasvícená a do místnosti proudí harmonie z tekoucí vody a bujících rostlin. Opodál na vás idylicky vyhlížejí plata plná klíčící zeleniny a sazenic. Bio potraviny a eko-lifestyle však nejsou jediným posláním zdejších obyvatel. Hlavní síla se skrývá v již zmíněném centru, které má pestrý program téměř sedm dní v týdnu. Můžete se zde účastnit přednášek, workshopů, ale i filmových večerů, a dokonce si i prostor pronajmout pro vlastní aktivity. Za zmínku stojí Klub soběstačnosti (který díky názvu asi není nutno dál představovat), Nestereo (které se snaží bojovat proti zajetým stereotypům), Divadlo utlačovaných atd… Další významná sekce má název Veřejný prostor, ten ovšem zde není chápán pouze jako zpopularizované uchopení hmotného kusu města, které by potřebovalo péči, ale spíš jako platforma pro potkávání, výměnu názorů a předávání zkušeností na různá témata.

Dítě nemusí znamenat přítěž, která vás uvězní mezi plotnou, pračkou a lavičkou na dětském hřišti. Jako „divoká matka“ si můžete i nadále vychutnávat plnohodnotný život.

Kavárna Divoké matky, která byla otevřena v pražském Karlíně zhruba před rokem, je čím dál tím populárnější. Za svou oblíbenost vděčí několika faktorům. Za prvé: Děti. Můžete, ba dokonce musíte je mít s sebou. Jsou tu očekávány a vítány. Mají svobodu se náležitě vyřádit, aniž by se je někdo snažil zpacifikovat. Místo: dynamický Karlín, který je v poslední době častým středobodem městského dění. Charisma: zakladatelky kavárny Kristýna Liška Boková, Zuzana Kolková a Barush Zik točí jiskrná promoční videa, která nemohou než zaujmout svou úderností, ženskostí, hravostí a nezkrotností. S tím souvisí další faktor, a to šaty v neodolatelně ženském stylu 50. let, které mívají na sobě při natáčení či při pořádání „divokých“ večírků.

Kavárna pro život
To všechno vytváří zcela nový typ podniku, který láme stereotypy všedních pražských kaváren, určených primárně pro obchodní či romantická setkání. Toto je kavárna pro život. A do života, jak jej vnímá Praha v posledních několika letech, patří děti, zdravé jídlo, biopotraviny, farmářské trhy, vaření doma, poznávání svého nejbližšího okolí. Je to sice móda, ale móda smysluplná. Proto obrázek krásně oblečené maminky čarující u plotny, který nyní ožívá v podání Divokých matek, není ten samý, co se prosazoval v Americe v 50. letech.

Domácí prostředí
V několika barevně dekorovaných místnostech kavárny najdete dřevěné stoly se židlemi, ale i pohodlné pytle na polehávání nebo dětskou prolézačku. Pro děti tu probíhají pravidelná divadelní představení, výtvarné dílničky, organizují se narozeninové večírky. Pokud tedy chcete načerpat inspiraci v neofeminismu či jen strávit příjemnou chvilku nad šálkem dobré kávy nebo sklenkou výborného vína, neváhejte zamířit do Karlína.

Kavárna Divoké matky
Hybešova 2, Praha 8
út–pá 10:00–21:00
so–ne 12:00–21:00