Módní návrhář Jan Černý, nositel titulu Grand Designér cen Czech Grand Design 2024 a osobnost proslavená olympijskou kolekcí, novodobými prestižkami či skleněnými šaty pro Aňu Geislerovou, otevírá v prostoru Uměleckoprůmyslového muzea v Brně svou první sólovou výstavu.

„Vnímám se jako designér zážitků. Skrze média jako oděv, světlo, zvuk nebo scénografie komponuji celkovou emoci, která se pak přenáší na diváka nebo návštěvníka. Stejně tak uvažuji i nad brněnskou výstavou,“ říká Jan Černý, který pracuje s momentem překvapení.

Poznávacím znamením jeho tvorby jsou odvážné pánské nebo unisex kolekce inspirované uniformitou, výtvarným uměním a řemeslem. Vlastní značka JAN SOCIÉTÉ [jan so-si-eté] pak představuje specifický koncept brandu založeného na komunitě a kultuře.

Otevření výstavy v Moravské galerii doprovodí vyhlášení nominantů cen Czech Grand Design pro rok 2025 a veřejná debata na téma Vstup kapitálu do českého designu a módy. Uskuteční se nejen za účasti Jana Černého, ale také například investora Jana Jírovce nebo ekonomického žurnalisty Petra Šimůnka, a to v pátek 6. února od 10.00 dopoledne v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu.

Výstavním projektem FLOW STATE startuje v Moravské galerii ROK MÓDY 2026. Již v závěru minulého roku jej předznamenalo otevření expozice světových parametrů Liběna Rochová: Doteky. V průběhu roku přibydou fotografie dokumentaristky světa módy Lenny Knappové či přehlídka a výstava návrháře Lukáše Macháčka.

text: Eva Kadlčáková

Jan Černý. FLOW STATE
MG – Uměleckoprůmyslové muzeum (Husova 14, Brno)
6. 2. 2026 – 24. 1. 2027

Ingrato se rozhodl najít nové prostředí pro svůj život i dílo v Berlíně, kam se přestěhoval v předvečer pandemie covid-19 z Chile. Tato převratná zkušenost silně formovala pojetí jeho tvorby. Výrazným artiklem umělce jsou pletené masky – exprese nejen hlubinných procesů, ale i politického postoje. O odhalování vrstev, konceptu reality a otázce identity, dynamice zakrývání a odkrývání mi umělec svěřil otevřené a citlivé odpovědi, které dokreslují jeho díla plná rozporu.

Vytváříš pletené objekty, oděvy, módní artikly, které formují vzhled člověka. Často přesahují tělo a proměňují jeho hranice. Co pro tebe znamená tělesnost a reflektuješ vědomě svůj vztah k ní ve své tvorbě?
Tělo funguje jako neuvěřitelně mocný komunikační nástroj a díky mým komplexním znalostem, jak s ním pracovat, mě vždy žene k experimentování. Objem těla je pro mě naprosto fascinující, pokud jde o jeho zdobení oděvem, ale jsou chvíle, kdy toužím jít dál a plně zasáhnout do jeho původní podoby a proměnit ho v něco zcela nerozpoznatelného.

Z mého pohledu mi vědomí těla a jeho siluety umožňuje pohybovat se na obou stranách tvůrčí mince. Na jedné straně je tu sféra módy, kde jsou oděvy navrhovány tak, aby byly stylové, módní a výrazné. Na druhé straně je tu sféra textilního umění, které v rámci uměleckého průmyslu a designu plní zcela jiné funkce.

Jak móda, tak textilní umění splňují různé cíle a hrají odlišnou roli v mém profesním rozvoji. Jsem odhodlaný jít oběma cestami po celý život, protože nabízejí jedinečné příležitosti k tvůrčímu zkoumání a osobnímu růstu.

Jaký význam pro tebe má maska, motiv, s nímž doslova pracuješ? Maska je často vnímána jako něco, co zastírá realitu, jako prostředek k zakrytí našeho pravého já. Já si však kladu otázku, zda naše svobodné používání masky není naopak něčím, co utváří naši autentickou identitu. Jaký je tvůj přístup k tomuto fenoménu?
Vždy jsem měl problémy s definováním pojmu „realita“. Perspektivy jsou natolik osobní a komplexní, že i když se snažím, nemohu z hlavy dostat myšlenku, že „realita“ je individuálně konstruované vnímání, založené na našich osobních zkušenostech, které nás činí jedinečným a neopakovatelným ve světě „realit“. Proto maska funguje jako reflexe těchto struktur.

Maska vytváří paralelní reality a má moc tě nechat objevit se a zmizet. Jsme složité bytosti s nekonečným množstvím osobností a každý člověk je jedinečný. Maska pomáhá tuto jedinečnost vyjádřit a předat, když ji dokážeš vytvořit a obléct.
Vzpomínám si, že když jsem dělal workshopy masek v Chile a Brazílii, bylo neuvěřitelné vidět každý textilní kousek mých studentů. Každá maska byla jedinečná barvou, tvarem i kompozicí. Každá z nich pro mě představovala úplně jinou realitu nebo fantazii.
Možná, že pro někoho maska něco skrývá, zatímco pro jiného je prostředkem k vyjádření jeho pravého já. Je fascinující, jak jednoduchá maska může otevřít celou řadu možností a významů. Vyzývá nás k prozkoumání naší identity a k otázkám, co skutečně určuje naše vnímání reality.

Tvé oděvy jsou pro mě výraznými formami se silným vyzněním. Jak tvoje práce souvisí s vyjádřením vnitřních procesů?
To, co dělám jako textilní výtvarník nebo módní návrhář, přesahuje pouhý akt tvorby. Slouží mi jako způsob, jak uklidnit mé úzkosti a řešit nejistoty. Tato tvůrčí cesta začala nabývat v mém životě hlubšího významu v době, kdy jsem se rozhodl opustit svou rodnou zemi Chile a začít novou kapitolu v Německu, aby mě nečekaně potkala pandemie covidu-19. V této době se mi podařilo vytvořit si nový život.

Před příjezdem do Německa jsem se soustředil především na myšlenku módy a její transformační sílu. Hnala mě touha vytvářet oděvy, které by byly nejen statementem, ale také by pomáhaly jednotlivcům vyjádřit jejich jedinečnou identitu. >
> Poslední tři roky mého života však byly smrští zkušeností, které zásadním způsobem přetvořily mou tvůrčí cestu.

Příchod covidu-19 přinesl období obrovské nejistoty a rozvratu. Donutil mě přizpůsobit se, přehodnotit a nově pojímat můj přístup k textilnímu umění a módnímu návrhářství. Jak se svět potýkal s bezprecedentními výzvami, které pandemie představovala, můj tvůrčí proces se prolínal s měnící se realitou a kolektivní lidskou zkušeností.

Jsou pro tebe vnitřní procesy propojeny s politikou? Zahrnuješ do své práce politické aspekty?
Myslím, že jediný způsob, jak mohu skutečně vyjádřit svou hlubokou nespokojenost se světem, který v současnosti obýváme, je prostřednictvím textilu. Toto jedinečné médium se stalo mým hlasem, mou zbraní, která mi umožňuje uvolnit svou frustraci a komentovat zkorumpované politické a náboženské systémy, které zpustošily a podkopaly celé společnosti.

Tvoje díla jsou pro mě spojením děsivého, a zároveň uklidňujícího, jemného. Co se otiskuje do této nejednoznačné dialektiky oscilující od jednoho pólu k druhému?
To, jak vnímáš mou práci, je přesně to, co cítím a jak mě vnímají ostatní. Vždy se snažím najít v umění krásu, ale také vyjádřit vrozenou zvrácenost, která v nás, lidech, existuje. Na nejednoznačnosti věcí je něco, co umožňuje hlubší zamyšlení pod povrchem. Proto pro mě představuje to nepříjemné místo, které lidi přitahuje a zároveň děsí. Koneckonců, všichni v sobě máme kousek masochismu a zvědavosti. To je to, co nás žene k prozkoumávání neznámého, k překonávání sebe sama a k objevování nových pravd. Přijetím tohoto rozporu vytvářím umění, které vybízí k introspekci, zpochybňuje normy a ukazuje složitost lidského bytí.

Co pro tebe znamená odkrývání a zakrývání?
Odkrývání a zakrývání v sobě nese bohaté významové vrstvy, zejména pokud jde o masky. Jsou to zásadní prvky, které vdechují příběhu život a poskytují smysluplný kontext. Je jistým kouzlem být svědkem toho, jak se něco postupně nebo náhle proměňuje ze skrytého stavu a odhaluje svou pravou podstatu. Souhra mezi odkrýváním a zakrýváním dodává pocit očekávání a vzrušení, jako by odkrývala vrstvy tajemství a skryté pravdy. Je to poutavá otázka, která podněcuje mou představivost, vyvolává obrazy metamorfózy a fascinujících příběhů, které z těchto transformačních zážitků / akcí vznikají.

Je tvá životní skutečnost, úzce spjatá s tvorbou, spíše postupným tokem, nebo se koncentruje v nepravidelných výbuších? Objevují se tyto dva různé typy dynamiky v tvojí tvorbě?
Pokud jde o mé vnímání skutečnosti a její vliv na můj tvůrčí proces, zjišťuji, že existuje dynamická souhra mezi nepravidelnými výbuchy a postupným tokem. Nepravidelné výbuchy představují ony náhlé jiskry inspirace a hluboce zakořeněná přesvědčení, která pohánějí mou kreativitu. Vnášejí do mé práce prvek fantazie a vzrušení. Na druhé straně postupný tok nabízí stabilnější a progresivnější rytmus, který umožňuje pocit stability a růstu mých výtvorů.

Ačkoli obě dynamiky mají své přednosti, uznávám potenciální monotónnost, která může vzniknout při čistě postupném proudění. Proto přijímám nečekané exploze kreativity –, vnášejí do mé tvorby moment svěžesti a nepředvídatelnosti.

Co se týče mých pletených předmětů, je to jiný příběh. Proces výroby těchto složitých děl vyžaduje rovnováhu mezi řádem a odhodláním. Pečlivému upletení každého detailu jsou věnovány hodiny a hodiny práce, což vyžaduje určitou míru disciplíny. Na rozdíl od jiných forem umění, kde může být v popředí experimentování, musím se zde soustředit na vytváření složitých tvarů a siluet, což často vyžaduje strukturovanější přístup.

Elsa Schiaparelli dokázala spojit dvě původně oddělené oblasti: haute couture a umění. Fascinace surrealismem tvořila hlavní estetickou linii módního domu. Stejně jako v malířství nebo literatuře se na poli haute couture otevřel fantastický svět postrádající hranice škatulkami omezeného racia.

Elsino revoluční pojetí módy spočívalo v přímé spolupráci s autory, jako byl Salvador Dalí nebo Jean Cocteau. Klobouk ve tvaru boty vycházel z fotografie zobrazující prvního z nich se střevícem posazeným na hlavě. Ve spolupráci s malířem vznikly také šaty s vyobrazením humra nebo jiné svým tvarem imitující prosvítající kostru. Elsa vnesla do návrhářství smysl pro hru a humor – už nejde jen o oblečení, které má zdobit svého nositele. Kategorie krásy je pro ni pasé a veze se tak v náladě avantgardy, která popírá okázalost zavedených pořádků. Osobitý vtip je zřetelný už na jednom z jejích prvních populárních modelů: svetru s vpleteným vzorem bílé mašle, která působila jako opravdová. Nejen ten je vystavěn na zřetelné pozici: prolínání skutečnosti a fantazie, reálného a snového.

Pozoruhodná je práce s tělem a jeho průnikem s oděvem. Mnohdy ho deformuje obdobně jako surrealisté ve svých kolážích – vedle šatů-kostry například zdobí oděvy brožemi ve tvaru obřího hmyzu, a mění tak tradičně vnímané poměry objektů. Ikonické jsou také její pokrývky hlavy mnohdy falických tvarů, nejznámější z nich, „šílenou čepici“, nechala Schiaparelli po jejím okopírování ostatními návrháři zničit, a to do posledního kusu svého módního domu. Tuto historku shledávám mimořádně zajímavou, protože ukazuje Elsinu nonkonformitu a aspiraci na jedinečnost a novost. Předvoj, to je něco, čím Elsa za každou cenu musela být, naopak vláčet se v něčem ustaveném a „trendy“ považovala za dehonestující.

Outsiderství jako přednost
Módní dům na pařížském Place Vendôme byl uzavřen v roce 1954, kdy jeho slávu zastínily okázalé dámské róby od Dior či Chanel. V současnosti naplňuje jeho odkaz Daniel Roseberry, který je uměleckým ředitelem od roku 2019. Stejně jako Elsa, nepochází ani on z Francie. Zdá se, že toto “outsiderství” přináší uvažování, které není pařížskému módnímu světu vlastní. Na Elsinu jinakost upozorňovala mimo jiné ikona módního návrhářství Coco Chanel, která zpochybňovala její schopnosti v tomto odvětví a zařazovala ji spíše do světa umění, který byl v té době stále vnímán od toho módního odděleně. Vzkříšení Schiaparelli není jen formální a jeho činnost očividně není míněna jako parazitování na velkém jménu bez smysluplnější vize. Roseberry byl bezpochyby postaven před nemalou výzvu – Elsiny návrhy jsou v dnešní době již ikonické a Schiaparelli má významné postavení v historii módního designu, laťka tedy snad nemůže být výš. Lpění na minulosti a držení se již osvědčeného však není cestou vhodnou pro obnovení slávy tohoto módního domu. Jak zachovat tradici a zároveň být aktuální a přinášet nové je dilematem, kterého si je Roseberry vědom a o smíření jehož protikladů úspěšně usiluje.

Móda reorganizující svět
Pokud se skrze umění dokážeme dostat do univerza, které se rozléhá za hranicemi našich běžných životů, je móda něčím, čím je uchváceno a do života částečně integrováno. Světy představované Schiaparelli balancují přímo na startovací čáře oněch fantazií. Je charakteristická takovou hravostí, nejednoznačností a svobodou, že možnosti dalšího rozvíjení v žité realitě jsou dokořán otevřeny. Pouze neodívá, nýbrž reorganizuje svět, jehož jsme součástí. Nevyzdobuje ho jen úchvatnými ornamenty, ale vkládá do něj nové perspektivy a významy. Být šokující je v dnešní době nejprodávanějším artiklem. Šok, který tvorba, v současnosti Daniela Roseberryho, může vyvolat, je však jen přirozeným průvodcem hlubších hodnot. Roseberryho výkon v módním domě není nalepen na úspěchu modelů z třicátých let, nýbrž otevřeným polem volné kreativity.

Oděvem odhalovat možnosti těla
Současný kreativní ředitel klade enormní důraz na šperky, často jsou jasnou dominantou oděvů. Holubice na šatech Lady Gaga při inauguraci prezidenta je tím jemnějším z produkce Schiaparelli. Roseberry vkládá do rób patos obřadních síní. Pochází z texaské křesťanské rodiny, jeho tec i bratr jsou kněží. Daniel si z církevního prostředí vypůjčuje monumentální prvky opředené jakousi vážností a posvátností. Teatrálnost zároveň stojí v jádru dikce, která amerického návrháře spojuje s italskou inovátorkou Elsou.

Sako s otvorem, z něhož plasticky ční kovové břišní svaly, upomíná na důmyslné využívání tělesných prvků již Elsou. Jednou z hlavních tváří je modelka Maggie Maurer, kterou můžeme jednou spatřit s kovovou čelistí, jindy s mosaznými konečky prstů, v repertoáru Schiaparelli je však i prso s dítětem z pozlacené metalické pryskyřice nebo celý přímo podle modelčina těla vylitý trup i obličej. Dále se setkáváme se schiaparellsky sytě růžovými šaty ve tvaru mohutné mužské muskulatury. Korzet podobného tvaru, který přechází do sukně s obrovitou růžovou mašlí je sám o sobě výmluvný. Ideje rozmazání hranic mezi mužským a ženským, surrealistické torzovitosti a analogických spojů se vlévají do současných výtvorů. Tak jako Elsa narušila pojetí ženy coby ladné bytosti, která má oslňovat svou vizuální dokonalostí a začala formovat ženské tělo až do strašidelných poloh, i Roseberry vyhrocuje tělesné proporce, byť tento důraz na fluidnost genderových konceptů není v dnešní době již ničím inovativním. Ve světě, kde však stále částečně panuje nenávist vůči sexuálním menšinám a zároveň naopak dochází k úplnému odmítání tradičně pojatých genderových kategorií, se zdá motiv tělesné schránky, její tranzice a deformace jako poměrně aktuální.

Prostá líbivost opět stranou
Nápaditou róbu, jejíž fotografie zaplavily média, předvedla supermodelka Bella Hadid na Festivalu v Cannes. Jednalo se o černé šaty s výstřihem sahajícím pod poprsí, které bylo zakryto masivním zlatým šperkem připomínajícím plíce, zavěšeným na řetězu kolem krku. Šaty s vyboulenými rameny a pažemi zahalují celé tělo kromě hrudníku a ani nemohou být prvoplánovou poctou ženským tvarům. I přes více než hluboký výstřih prokazují sofistikovanost – vyplnění odhaleného místa mohutným šperkem – byť bych ho snad přirozeně nazvala instalací – a odkazují k myšlenkovému podhoubí modelů tohoto domu, které obklíčilo prostou líbivost. Roseberry potvrzuje, že šaty od Schiaparelli nejsou pouhým generátorem slavnostního dojmu nebo hezké siluety, nýbrž uměleckým dílem, jejž dourčuje tělo nositele, a které je tedy fluidní podobně jako realita, která protéká skrze kovové pozlacené prsty a připomíná tak hodiny coby metaforu času roztékající se na Dalího obrazu.

Fashion Event Dotek, jednodenní event, který se letos dotkne nejen témat fashion & design. Přednášky, projekce, experimentální instalace, výstavy, večerní Performance a dražba modelů, jejíž výtěžek poputuje do organizace Mamma HELP. To vše, na jednom místě. V Olomouci, v neotřelých prostorách barokní budovy bývalého jezuitského konviktu z 16. století. Fashion Event Dotek a jeho sedmý ročník se uskuteční v sobotu 13. 4. 2019.

V průběhu dne nejprve řečníci přiblíží, jakým způsobem subkultury ovlivňují módu, design i společnost jako takovou. Do Olomouce zavítají i lidé, kteří svůj osobitý přístup k životu dokázali přetavit do své profese a předají návštěvníkům to nejzajímavější z jejich oborů. Přednášky doplní projekce dokumentárních filmů, experimentální instalace, animace a výstavy produktů z rukou studentů uměleckých oborů.

Během večerní performance budou k vidění nejnovější kolekce mladých, talentovaných designerů, jako je Natálie Drevenáková nebo Tomáš Višňovský. Dotek letos zažije také návrat v podobě italského návrháře Mattea Carlomusta, který svou práci představil například v berlínském Berghainu v rámci Berlin Alternative Fashion Week. Součástí bude i instalace Venduly Kolářové o vztahu mezi imunitou a oděvem. Vrcholem Doteku bude aukce, na které se budou dražit módní doplňky od studentů ateliéru Designu obuvi, kolekce brněnského Salonu č. 4 a modely od Sabiny Chrastilové. Nově se na dražební kolekci podílí také studenti průmyslového designu a reklamní fotografie. Výtěžek z dražby předají manažerky projektu organizaci Mamma HELP, která pomáhá ženám s rakovinou prsu. Dotek završí noční ambientní procházka a hudební program. º


text: Nikola Bajerová

Ty boty jsou značkový. Pamatujete na tu větu? Moje máma ji vždycky říkala, když mi chtěla koupit nijaké neforemné obrovské šedivé sportovní boty, zatímco já jsem chtěla barevné kolotočové s mašličkou a flitry. Doufala, že prosazuje kvalitu a šetření peněz, a snad i zodpovědné nákupní chování, protože pak pár let žádné křusky kupovat nebudeme, ale ve skutečnosti to byla blamáž. Výraz značkový byl pro mě stejně vyprázdněný jako slizký.

A tak to mám do dneška. Je mi jedno, kdo má jaký fejm, jakou značku na nohou, kolik bodyguardů a kolik cashe na párty. Baví mě lidi, kteří mají sen, pečlivě na něm pracují, a když se daří, radují se jak malí kluci. Baví mě lidi, kteří, když mají špatnou náladu, neusmívají se. Protože když máš blbou náladu, tak se prostě neusmíváš. Nemusejí se hned rozčilovat a nadávat mi do zbytečných krav, ale prostě to s tou sociální korektností musí mít srovnané v hlavě. Slušnost ano, přetvářka ne.

A tak si hledám pečlivě lidi, kteří mají sny a k tomu černé tenisky na vyšší platformě, které najednou nikde nejsou k dostání. Byly, nejsou. Zřejmě je někdo skosil mačetou. Asi prostě odešly z módy, zatímco jsem prošlapávala botičky s mašličkou a flitry. Ale já stejně hledám v ulicích, a pak čekám, občas projdu internety, a pak zase čekám. Na těch internetech na mě totiž vyskakují jenom nějaké síťované tenisky ve tvaru platýse, nebo prostě nějakých podivných ryb. Barvy mají různé a technologie a ceny vesmírné. A lidé je chtějí a šetří na ně z výplaty hned vedle nového telefonu, kterým je pak budou fotit, než je ušpiní.

Nedávno mě pobavil příběh chlapce, který se naštval na jednoho českého rappera a jeho manažerku. Jí sprostě nadával, a když došlo na společnou konverzaci, řekl rapperovi: Tobě nadávat nebudu, protože to by mi jednou bylo líto. Tak přátelé, mít stažené půlky před někým jenom proto, že má pár zfanatizovaných fanoušků a příště by vás nemusel kamarádsky poplácat po zádech, to asi vyžaduje slušný pocit méněcennosti. Doporučuju si na to koupit značkové boty. ∞

Být výjimečný. Jedinečný. Zapamatovatelný. Nezaměnitelný. Jediný. Ambice opravdového designu. Módní značky na tohle dnes nehrají, protože potřebují zisk, a tedy co nejčastější nákupy. Jejich cílem je proto vytvářet trendy. Něco, co na konci sezóny vyhodíte do charitativního kontejneru a vzpomenete si, až se to za deset let vrátí do módy. Ale netrapte se, že jste ty zvony před lety vyhodili. Pokud jste si je koupili v módním řetězci, stejně by je dnes roztrhlo rukou malé dítě.

Design, který svým významem překonal ostatní, poznáme např. podle toho, že názvem značky dnes označujeme produkt samotný. Notoricky známý je lux, kecky nebo české botasky. Co ale v módě považuji za opravdu nadčasové stálice, jsou produkty, které za dobu své existence v podstatě nezměnily svůj vzhled.

Femme fatale mezi sneakerskama
Converse All Star vypadají od svého vzniku v Americe v roce 1917 skoro stejně. Jejich první verze byla světle hnědá a na kotníku už tenkrát měly nepostradatelnou pěticípou hvězdu. Basketbalovou botu proslavil v následujících letech obchodník a basketbalista Chuck Taylor, jehož jméno v roce 1932 k hvězdě přibylo. Conversky přežily Masaryka a přežijí i Zemana.

Džíny, které to za vás odpracujou
Levi’s 501 jsou ještě o pár let starší než conversky a zatímco v legendárních sneakerskách můžete v pohodě sportovat, v leviskách můžete dělat v podstatě všechno. Tyhle kalhoty pro dělníky se zrodily díky nápadu zpevnit kapsy měděnými nýty. V roce 1873 si jej nechali společně patentovat obchodník Levi Strauss a krejčí Jacob Davis. Ve dvacátém století se dostaly z USA do Evropy a i přes těžkou konkurenci (Lee, Wrangler) zůstaly díky své kvalitě denim ikonou. V roce 2000 je americký Time vyhlásil módním kouskem 20. století.

Paradoxně si vy sami můžete připadat o to méně výjimeční, pokud si pořídíte kus, který nosí celá planeta, a ještě k tomu je to už více než sto let. Ale milovníci kvalitního designu jistě pochopí, že když něco přežilo velkou hospodářskou krizi, obě světové války i nástup rychlokvašených „umělců“ a ještě rychlejších trendů, něco na tom je. ∞

Vycházím z toho, že melancholie je pasivní postoj. Podzim. Čekání na zimu, na sníh (ten asi nepřijde), na vánoční koule v obchoďácích, na koledy (když je nemusíte zpívat), na Krakonoše a lyžníky (a jejich ústřední píseň), na dušičky, na světlo, které se vrátí až na jaře, na prémie (ty taky asi nepřijdou), na pár dní volna (ještě nepřišly, a už jsou skoro pryč), na vůni cukroví (letos bude drahé, nebo hnusné, protože máslo znamená chuť), na sezení s teplým čajem u okna (to stejně nikdy neuděláte, kdo to proboha dělá?).

Miluji melancholii. Jsem melancholie. Moje kamarádka říká, že když nejsi progresivní (agresivní?), tak jenom čekáš. A to je špatně. Něco ti utíká mezi prsty, kluci si najdou raději holku, která je bude agresivně držet, dávat jim pravidla, bude vědět, jak má jejich vztah vypadat a tam je bude sunout. V práci nepostoupíš. Okolo tebe budou lidi dostávat nové macy a víc peněz, budou rozkazovat více lidem a ty budeš pořád sedět na jednom místě a jezdit myší dokola. Jsem taková? Melancholie, která čeká, až ji někdo s tahem na branku kopne do sítě a všichni okolo budou křičet gól a já budu vědět, že ten úspěch není můj? Že jsem byla jenom součástí, a tak se můžu chvilku culit se zbytkem týmu do kamerky?

Budu čekat dál
Vidím to jinak. Moje melancholie, moje čekání, je vlastně důvěra. Přijde každý, kdo má přijít, a přijde i s tou velikou omluvou na čele. Moje melancholie možná sedí tiše v rohu, ale díky poctivému pozorování už dávno ví to, co spěchající lidi neměli možnost zachytit. Nevydává zbytečnou energii na špatných místech a sbírá sílu, aby neměla později touhu Vánocům ty koule urvat.

Pomocí minima otázek pozná dobré úmysly a ví, že svoboda se nerozdává jako koblihy. Svobodu prostě máš. Tohle ví i Blade Runner. Moje melancholie sice občas fňuká, že jsou replikanti lidštější než lidé a že domov je tam, kde máte klubovou kartičku, ale mezi obrovskými neony z roku 2049 tancuje ve stejném dešti jako dneska. Moje čekání je kyberpunková jistota, že nejlepší je to právě teď. ∞

Z IKEA tašek se šijí šaty, a kdo na zádech na módní akci nikdy neměl nápis, že je mu móda ukradená, jako by nebyl. V tričku, ve kterém jste v osmé třídě spali, dnes zazáříte. Na hlavě můžete mít perníkovou chaloupku, misku s velikonočními vajíčky nebo třeba čápa. Na módní akci to nikomu divné připadat nebude. A ani se nikdo nepozastaví nad tím, že přes vašeho čápa lidé za vámi nevidí na molo.

Aktuální trendy z fast fashion řetězců zase říkají: noste ponožkové kozačky (Opravdu, je to bota, která postupně přechází do ponožky, je na tom snad něco divného?). Noste veliké kabáty / pláštěnky / zimníky (Ať vypadají, že vám jsou o tři čísla větší, nejen o dvě, jako vloni.). Noste samet (buďte honosní.). Ale vy chcete mít pořád tu svoji modrou parku s lehce nefunkčním zipem a samet vidíte raději na křeslech při prohlídce Karlštejna. A teď co. Cítíte, že ani jedné z těchto podob módy už nerozumíte. Nevíte, kam máte jít a s kým, abyste si nepřipadali jako outsideři, protože máte kozačky, které vypadají úplně jako boty.

Volte podle sebe
A víte co, já to mám ráda. To, co nám předkládají trendsetteři, je totiž obrovský švédský stůl. Můžete si z něj vybrat cokoliv. Můžete zkusit tu tekutou věc s francouzským názvem, ale pro jistotu si jí dát jen trochu. Můžete si dát krevetu i kalamáru. Nebo deset vajíček, pokud vám krevety nechutnají. Můžete vytvářet fakt divné kombinace, protože pokud máte vkus, tak to klapne a před okolím je ani nebudete muset obhajovat.

A jestli na tom stole nenajdete tenhle rok fakt nic (ale zase zkuste něco, co ještě neznáte), tak si můžete zajít do svého oblíbeného krámu a udělat si toust šunka sýr. A na něj kečup. Protože je naprosto legitimní nebýt výstřední a nechávat si svoji oblíbenou parku 2013, a to i pokud jste módní fanoušci. A naopak – pokud to vaše osobnost unese, můžete si dát s kečupem i tu krevetu. A teď bonusová otázka: Byla jsem ta slečna s čápem na hlavě já? ∞

Najít ten správný se počítalo. V Praze musel být zásadně mimo centrum, spíš hrabárna než ramínka. Nejlepší byly sekáče na váhu, nebo dny, kdy bylo všechno za deset. Vyplatilo se kvůli tomu o víkendu vstávat. No, to zas kecám. Na to jsme byli moc mladí. Navíc, tenkrát ještě byla Wakata, a z té se před pátou neodcházelo.

Vracím se na Zatlanku, kde se za modrými vraty skrývaly tisíce triček a šatů anglických značek, které u nás nejsou do dneška (!!!) a stály něco mezi třiceti a čtyřiceti korunami. Zatlanka byla důstojný důkaz, že i ramínkové sekáče nás dokázaly obléct. Vracím se na Ruzyni, kde se ve dvou podlažích mohli obléct nejen hippíci a pankáči, ale i moje máma.

Názory, co koupíš v obchodě
Vracím se do doby, kdy oversized outfit vzniknul tak, že jste si koupili větší velikost. Ne, že se S tvářilo jako XL. Pokud jste chtěli tričko s názorem, museli jste si na něj ten názor napsat. Všechno bylo prostě homemade, aniž byste na takový výraz někde natrefili. A tak se vracím, i když jen ve fotkách a hovorech s kamarády, se kterými jsme tohle všechno zažili. Zatlanka už totiž není a vlastní názor si dnes vyberete z nabídky v obchodě.

Ale my jsme si to udělali sami
Ještě, že můžu ty novinky v podobě „Udělali jsme to všechno za tebe, nic nás to nestálo, protože jsme těm dětem moc nezaplatili, tady to máš a přijď brzo zas, protože se ti to do dvou měsíců rozpadne“ ignorovat a pořád si názory na trička psát sama. Kdo máte podobné choutky utíkat do minulosti, vězte, že dvě patra výběrové módy z druhé ruky na Ruzyni pořád stojí. Je to kousek od Ruzyňské věznice, kde lidé za svoji minulost pykají, a mají tam věci šité v době, kdy se Walshovi přistěhovali do Beverly Hills. ∞

A samozřejmě za to může internet, média a sociální sítě. Jako za všechno. Protože se jí její jméno nelíbilo, dala si instagramovou přezdívku gorpcore. Hádáte správně – na vrchol se vysápala po zádech své starší ségry normcore. A jestli byl normcore nic moc, tak tohle je, co se týče vkusu, spíš nic než moc.

Všechno, čemu jste se smáli, pokud se zajímáte o módu, je v rámci gorpcore legitimní oslava osobitého stylu. Nejde ani tak o lacláče a ledvinky, na které budou mí kamarádi nadávat do konce života, jde spíš o slavné rýdžojsy, funkční bundy a pohorky. Největšími fanoušky dlouho opomíjené a šikanované holky z malého města jsou tak horolezci na vrcholu Grossglockneru.

Jedno velké přehlídkové molo
Mysleli jsme si, že v horách tahle holka navždy zůstane, ale ne ne ne, překvapila, a prodrala se do návrhářských kolekcí pro rok 2017. Oficiálně se tak z celého světa stalo jedno velké přehlídkové molo. A protože v ulicích měst není potřeba, aby funkční oblečení fungovalo na úplných 100 %, gorpcore do nich pokoutně propašovala svůj majstrštyk – tepláky.

Karl Lagerfeld řekl, že tepláky jsou známkou porážky. Když ztratíte kontrolu nad svým životem, jedny si koupíte. Když nedává nic smysl, nikdo vás nemá rád, váš kluk se čtyři hodiny neozval, holka, která s vámi měla jít večer pít, je kvůli bolesti hlavy raději doma, vám se udělal beďar na bradě a v podstatě je konec světa, kupte si tepláky. Zatímco v dobách minulých to znamenalo „Vzdala jsem to“, dnes to znamená, že vyrážíte dobýt další vrchol. Tak honem honem, za patnáct minut tenhle trend vyprchá. ∞

Když se potřebuji uklidnit, počítám do deseti. Když potřebuji usnout, počítám ovečky. Když se potřebuji dobře obléct, počítám do tří.

Yves Saint-Laurent řekl, že aby žena byla krásná, stačí jí k tomu černý svršek, černá sukně a náruč muže, kterého miluje. A dle jeho vlastních slov tu byl se svým návrhářským talentem pro ženy, které ještě nenašly tu správnou náruč. Christian Dior připustil, že je potřeba se trochu vypracovat. Základy dobrého oblékání podle něj tkví v jednoduchosti, dobrém vkusu a upravenosti. Tuhle trojku je obzvlášť fajn si pamatovat, protože je zadarmo. Dior měl také rád hubené holky. Připomínal, že každé sousto nám zůstane dvě minuty v ústech, dvě hodiny v žaludku a dva měsíce v bocích. Moje boky to říkají samy, ale i tak děkuji za připomenutí.

Valentino vnímá eleganci jako rovnováhu mezi proporcemi, emocemi a překvapením. To jsem přeložila vcelku bezmyšlenkovitě, ale aspoň je z toho citát elegantně překvapivý. A překvapivě docela elegantní. Ale ne všem šlo „jen“ o eleganci a krásu. Jestli někdo znamenal pro módu něco jako David Bowie pro hudbu, byl to Alexander McQueen. Rád připomínal to, co se nedá shrnout v jedné debatě a na co lidé hledají odpovědi celý život. Válku, náboženství a sex. McQueen navrhoval šaty, které své nositele i pozorovatele nutily podívat se do očí téhle svaté trojici. A ve své volné duši se nebál postavit se vlastní rozpolcenosti. Osciloval mezi životem a smrtí, smutkem a pocitem štěstí, dobrem a zlem.

Když je hledání u konce
Jak je to číslo tři někdy úplné. Kolik podobných svatých trojic už mi prošlo životem. Kolik zkratek už se mi zdálo výstižných natolik, že bylo hledání zdánlivě u konce. Je mi TŘIcet, mým favoritem je tedy Coco Chanel se svým optimismem: Ve třiceti můžete být nádherná, ve čtyřiceti okouzlující, a do konce svého života neodolatelná. A k takovému vývoji podle mě stačí moje osobní svatá trojice: Orgasmy, zmrzliny a sluníčko. ∞

Jen si to představte. Máte za sebou nedělní snídani v posteli, líně jste se vystřídali ve sprše, pustili jste si pár nostalgických songů, a teď se procházíte po prosluněném městě. Nepotřebujete k dokonalému dni ani odjet do přírody, protože jste zamilovaní. On se na vás podívá, sebere veškerou odvahu, vykouzlí ten úsměv, kterému nikdy nemůžete odolat, a řekne: „Mám tě rád takovou, jaká nejsi.“

Rozpláčete se? Dáte mu facku? Přejdete to s vtipem? A on pokračuje: „Není na tom přece nic špatnýho. Prostě se zkus trochu přetvařovat. Proč bys nemohla mlčet, když tě něco trápí?“ Zní to jako epizoda seriálu Black Mirror. Svět, ve kterém budete lepší, když nebudete sama sebou. A právě scénáristé Black Mirror z podobného tématu už párkrát stvořili příběh, ve kterém je to norma. Lidé zapomenou na svoji podstatu a dělají všechno tak, jak jim někdo přikáže. Už to není vztah mezi dvěma milenci. Už je to společenská situace. Najednou to nezní jako utopie.

Byznysplány, které jen kopírují ověřený koncept, vyhovují poptávce a nemají vlastní názor, nás totiž obklopují ze všech stran. Ale mezi nimi probleskují záchranné světlice projektů, které si na nic nehrají. Místa, značky, služby, které někdo založil z vášně nebo třeba z pocitu, že našel svou úlohu mezi lidmi.

Mejdan, který nikomu neleze do zadku
Byla jsem na launchi nové kolekce Wolfgang Store. Brněnští milovníci futuristické unisex módy se rozhodli dobýt Prahu. Na jeden večer osídlili neskutečný barák DUP39 a udělali mejdan, který nikomu nelezl do zadku. Přivezli DJs z Evropy, které fanoušci Addictu neznají, vsadili na promo na svých vlastních kanálech a namísto módní přehlídky do prostoru nainstalovali lidské figuríny. Hudba tepala, světla oslňovala, projekce provokovala. Ale lidí přišlo méně, než se čekalo. A bez těch to moc nefunguje.

Spousta lidí šla raději někam, kde potká víc známých. Já jsem šla tam. Říkala jsem si: MĚ ta akce zajímá. Kdy na tuhle větu tolik lidí zapomnělo? Vás možná napadne jiná otázka: Kde je hranice mezi hrdostí, osobitostí a naivitou? Stálo to přece prachy. Je potřeba to zaplatit návštěvností. A máte pravdu. Jenže jedinečnost nebývá součástí hlavních stran zpravodajských serverů. Kdo neslevuje ze svých nároků, musí si klestit cestu déle, vedlejšími uličkami. Ale možná pár kiláků od vás vystřeluje světlice, tak se kolem sebe rozhlédněte. ∞

Dlouho se mi nechtělo všímat si, v jakém stavu je moje duše. Neposlouchala jsem intuici a nechala se tlačit do výběru. Přebírala jsem štendry plné nových kolekcí. Oblékala jsem tělo, objekt marketingových masáží. Duše zůstávala nahá.

Je potřeba ji konečně obléknout. Do všech smyslů, které mám. Že prý ženy s postavou basketbalistek mají mít parfém, který voní jako veliké květy. Jako kouzelné rostliny, které jsem viděla v asijských džunglích. Subtilní žena má vonět jako malé kvítky. Drobně, lehce, bez tíže. V mojí malé duši je temno a klid zároveň. Míchám do parfému vanu plnou fialek, vůni pohřbů, podzimního deště, prosecca s citronovou šťávou, zvlhlého tabáku a čistotu lilie. Nakonec přidávám sodu, protože přichází letní sezona.

Vybírám jí šperky. Po dlouhém hledání zvolím kámen, který je na dotek ledový jako neprokrvené prsty. Vypadá trochu jako řeka s bílými a šedými proudy, které se v místech s největší hloubkou mění v tu nejsmutnější černou. A smutek je krásný, protože je tak jednoduchý. Kámen jí pověsím na krk. Celá ztěžkne.

Vymýšlím šaty, ve kterých se bude cítit sama sebou. Nešiju. Maluju a vyprávím. Existuje báseň o světě, kde vláda přikázala lidem používat maximálně 167 slov, aby se namísto mluvení více dívali do očí. Když na konci dne jeden muž zavolal své slečně a hrdě jí řekl, že dnes použil jen 59 slov, aby si zbytek nechal pro ni, ona do telefonu mlčela. Věděl, že všechna slova dala někomu jinému. A tak jí řekl, že ji miluje, více než třicetkrát. Oblékám duši takovou láskou, která si pro ni nechala skoro všechna svá slova.

A maluju. Sladkými stopami javorového sirupu i hořkou kávou. Rozmachuju se stále rychleji, pak zase zpomalím a dodávám tahům všechnu něhu a trpělivost. Na malbě si dávám obzvlášť záležet. Šaty musí být dotažené k dokonalosti. Musí ohromit Alexandera McQueena i Basquiata. Nejsem žádný toy, aby mou duši někdo přemalovával. Bude taková, jakou ji chci mít. Oblečená do blízkosti, malby a prosecca s citronem. ∞

V březnu proběhl Sustainable Fashion Day, tentokrát ve Vnitroblocku. Na akci se představily (nejen) módní značky, které nabízí etické produkty. A já o tom píšu hlavně proto, abyste věděli, že etický-udržitelný-bio-fair trade nemusí znamenat hnědý.

Pro nezasvěcené: Když je něco hnědé, je to asociováno s táboráky a kytarou, malými bubínky, písněmi od Boba Marleyho a Posmrtných zkušeností, kabelkami s korálky, dready, batikou, plátěnými košilemi a trekovými sandály. Nic proti. Ale pokud takový styl není váš šálek čaje (mimochodem, asi ani nechodíte do čajoven), stejně si můžete vybrat oblečení, jehož nákupem nepřispějete byznysu založenému na laciné pracovní síle.

Za mě v současné době nejsmysluplnější udržitelná varianta módy, která nese autorskou stopu: upcycling, neboli upcyklace. Přeměňování starých věcí v nové originální kousky. Vzhledem k množství odpadu, ve kterém se naše planeta topí, je to geniální způsob tvorby. A znám minimálně dvě značky, které to dělají skvěle.

WIN WIN Love. Pečlivě vybírané kousky ze second handů, které mají kvalitní materiál, ale nenositelný střih. WIN WIN holky z košilí, kabátů nebo džínů šijí minimalistický šatník, z něhož se obléknete do práce i na fashion week. Někdy jen vypasují XXL halenku, jindy si s věcí pohrají víc. Značka je propracovaná od čistých fotek pro e-shop přes vychytané názvy po výsledné produkty, které dokonale kopírují aktuální trendy.

Ľubica Skalská slow fashion. Návrhářka pocházející ze Slovenska postupuje podobně, ale původním kusům oblečení v podstatě nenechává možnost do výsledku promluvit. Ze starých pánských riflí šije košilové šaty, batohy nebo halenky. Staré kusy oblečení jsou pro ni čistě pracovním materiálem. Koho ale nechá mluvit, jste vy, takže pokud se vám její styl zalíbí, můžete se domluvit na zakázce. A pozor, ráda využívá i batiku, ale ta je ve spojení s přešitým designem naprosto trefná.

Dvě značky, dva styly, jeden cíl
Věci od těchto návrhářek pro mě nesou obrovský význam v tom, že jejich poselství není na první pohled vidět (ve smyslu nadsázkové úvahy nad hnědostí), a že si najdou různé fanoušky. Udržitelný způsob nakupování a života by měla být norma, a měla by se týkat každého, ať nosí denně malé černé, nebo triko a džíny.

Dostali jsme se za hranici, kde se dalo množství odpadu přehlížet. Vracení starých věcí do hry dává mnohem větší smysl než vyrábění nových. Nemusíme být snad hnědí na to, aby nám došlo, že naše vlastní chování opravdu se stavem našeho okolí tak trochu souvisí. ∞

Módní bloger je u nás pejorativní výraz. Širší veřejnost považuje blogerky za holky, které nic neumí, a tak aspoň píšou o tom, jak vypadají. Nebo ani nepíšou. Jen se vyfotí, přidají k fotce popis, kde si co koupily, a příspěvek proženou všemi sociálními sítěmi.

Podivná předpojatost až zášť koresponduje s celkovým přístupem Čechů k módě. Stále máme pocit, že vnější vzhled je něco, co nemá s hygienou duše nic společného. Každý, kdo se v módě pohybuje, je nucen ji v rozhovorech nějak obhajovat. To se mi dnes nechce, omlouvám se, mám za sebou dlouhou noc a vy jste určitě čtenáři, kteří si váží módní kreativity stejně jako té filmové nebo literární. Sečteno, podtrženo, že takové povrchní zábavě, jako je módička, někdo věnuje vlastní webovou stránku, tomu už slušný Čech opravdu nerozumí.

Food blogy, které se u nás těší velké oblibě, jsou obecně považovány za něco přínosnějšího. Pokud někdo umí vařit, má přece právo to zveřejnit, a navíc díky jeho receptům mnoho domácností nevaří oblíbené Troškovo rizoto-karbanátky-rizoto. Takže to jde. Není problém v tom, že si „obyčejný člověk“ založí blog. Problém je v tom, že módní blogerky přece „nic nedělají“.

Blog na plný úvazek
Tak popořadě. STYLING je plnohodnotná součást každé módní přehlídky, fotoeditorialu, televizního pořadu, divadelního představení, filmu nebo koncertu. Dobrý stylista z vás svou prací udělá Madonnu nebo Jacqueline Kennedy. Vymýšlet funkční a stále nové stylingy je makačka. KVALITNÍ FOTKY znamenají: správné světlo, dobrý záběr, dostatek fotek, ze kterých vyberete ty nejlepší, umění retuše, foťák, který za něco stojí. Samotné focení a úprava trvají docela dlouho. OBSAH je potřeba promýšlet a plánovat. Kvalitní blog chce v každém příspěvku přinést něco nového, ať už informaci, tip nebo vizuální inspiraci. SPOLUPRÁCE s firmami je něco, co si každý dobrý bloger zaslouží. Pokud propaguje produkty, které má rád, je fér, že je může získat výhodně nebo zadarmo. Nikoho ale nebaví spolupracovat s blogerem, který se neumí včas ozvat, splnit podmínky nebo jednat na rovinu. Blogerka tedy musí být zodpovědným „freelancerem“. MARKETING po celé šíři internetových sociálních sítí zabere dalších x hodin. Na Instagram je potřeba dát hezkou fotku, na Facebook spíš něco, co v lidech vzbudí zvědavost, na Snapchat nejlépe něco hodně „raw“. Nemusím snad připomínat, že si na to firmy najímají specialisty.

Dobré módní blogerky vše výše uvedené zvládnou samy. Většina se tím u nás ještě neživí. Tráví prací na blogu několik hodin denně jen proto, že je to baví. Pojďme jim už prosím odpustit, že se umí skvěle upravit a mají cit pro styling, a berme je jako seriózní 1) garanci vkusu, 2) médium (možná jediné reálné), které odráží trendy ve světě i v ČR, 3) schopné podnikatelky.

A abych nebyla moc vágní, tady jsou tipy na Češky a Slovenky, které výrazům blogerka i móda dávají koule, jaké si představuju: marketabartova.com, timetofit.com, sjuloves.com nebo melisaminca.com. ∞

Moje dětství byla džínová laclová sukně s barevnými kytičkami. Byla slavnostní. Znamenala, že dnes se bude dít něco speciálního. Jednoho rána jsem si ji oblékala s takovým nadšením, které ve mně už nikdy žádný kus oblečení nevyvolal. Ve školce bylo FOCENÍ. Budu ji mít na sobě na přední židličce. Šťastná, že budu nejhezčí holka na fotce (i přesto, že budu v sukni a bílých punčocháčích mít nevhodně roztažené nožičky), jsem se běžela před odchodem do školky vyčůrat.

V tu chvíli přišlo zoufalství. Nekončící pálivá bolest, která mě málem rozpůlila podél laclů. Propukla jsem v pláč. Myslím, že jsem věřila, že umírám. Ve své rakvičce jsem na sobě chtěla mít tuhle sukni. Utrpení. Bezmoc. Zánět močových cest. Místo školky jsme šly k paní doktorce. Plakala jsem celou cestu a ještě několik dalších dní. V ten rok jsem na focení chyběla. Další rok už jsem byla školačka. Na focení jsem měla černobílé kostkované šaty s volány, jakousi ubrusovou krajkou a dvěma drobnými červenými mašličkami. Byly sváteční a tak trochu country. Ale moji džínovou sukni, do které už jsem se v tu dobu nevešla, nikdy nepřekonaly. Byla jedinečná. Nikdy jsem se v ní nevyfotila. Nenaplněná láska.

Přišly pupínky, Kelly Family, fyzika a chemie. Vyházela jsem šaty i sukně a oblékala jen mikiny ke kolenům a dost divné džíny. Střídala jsem trička s Mickey Mousem s basketbalovými motivy a občas si nebyla jistá, jestli už nejsem na ulici moc vidět. Jenže ve skutečném experimentu si nemůžete dovolit opatrnost. Může dávat odpovědi, ale musí také klást otázky. Jeho podstatou je, že je bezprecedentní. Máte proto nárok ho pochopit později, nebo lépe, poučit se z něj. Máte nárok omluvně se usmát. A máte nárok ho neopakovat.

Holka z gymplu
A tak jsem se stala opravdovým průkopníkem vlastního stylu. Puntíkaté tričko s domácí batikou (ach, ty pytlíčky s barvou ze spodních regálů drogerií, které stály devět korun) a otrhaným výstřihem k pruhovaným kalhotám. Dvoje silonky přes sebe – vespod černé, na nich hnědé s velkými oky. Protože punk. Každá bota v jiné barvě byla samozřejmostí. Školní batoh se sedmdesáti dvěma sichrhajskami a dvaceti osmi plackami. A indický pytel. Protože mír. Vlasy vlastnoručně ostříhané, vlastnoručně obarvené na Ibalgin a na temeni jedenáct trčících dreadů. Vlastnoručních. Protože hácéčko.

O pár let později mě cvakli před Designblokem v Karlíně a dotáhla jsem to až do knihy Czech Original Fashion. Moje poznávací znamení, signifikantní ofinka s autentickými zuby, byla zvěčněna, a já jsem mohla začít upouštět od experimentů. Prodala jsem barevné šaty s potiskem spodního prádla i turecké kalhoty s krajkou na kolenou. Stal se ze mě nudný, nevýrazný obyvatel Prahy, a začala jsem pracovat v módní branži. A lidé se mě ptají na rady. Co si mají vzít k okrovým šatům a jestli má ještě smysl kupovat si flanelku. Protáhla jsem svoji kreativní mysl takovými omyly, že jsem časem našla svoji jistotu. Podobně jako vhodné sezení v sukni, i vkus se dá do určité míry vycvičit. A může to být sranda. Protože experiment. ∞

Všechny hlučnější trendy jsou taková zkouška naší silné vůle. Chvíli se bez nich nemůžeme obejít, ale za pár měsíců si na ně sotva vzpomeneme. Pak si teprve uvědomíme, že jsou to jenom více či méně atraktivní zastávky na cestě, ať jedeme kamkoliv. Když budeme hodně přísní, tak jedinou jistotou, kterou ve světě (módy?) máme, jsou uniformy.

Průvodčího poznáme. Díky uniformě víme, co od něj máme čekat. „Přistoupili.“ Pozdraví nás, zkontroluje nám lístek. Víme, že se nás nebude ptát, kdy jsme byli naposled na preventivní prohlídce nebo kde jsme zaměstnaní.

Doktora poznáme. „Kdo je další na řadě?“ Pozdraví nás, zeptá se, co nás trápí, dá nám prášek. „Za čtrnáct dní si zavolejte na výsledky.“ Víme, že nám nebude kontrolovat lístek a ptát se, kam jedeme.

Policajta poznáme. Moc nezdraví. Je-li všechno v pořádku, baví se s námi, jen když si ho zavoláme. Když se něco děje, je pro nás jeho úloha významnější. Všechno se zdá být v klidu, dokud ho na jeho místě na ulici nevystřídá voják.

Vojáka poznáme. Doufáme, že se jedná o cvičení. Ve střední Evropě jako kdyby pro nás vojenská uniforma byla spíš vzpomínka. Máme dokonce takové štěstí, že to není vzpomínka na válku, ale spíš na hodiny dějepisu nebo hry s cínovými vojáčky. Ale až bude potřeba, bude zachraňovat naše životy.

Rozpoznatelnost je jejich podstata
Bílou helmu poznáme. Jsou to White Helmets, kdo přichází do rozbouraných domů jako andělé. Bohužel ne andělé svobody, ale aspoň naděje na bezpečí. Bílé helmy jsou lidé jako my. Dobrovolníci, kteří vstupují do sutin v kdysi nádherném Aleppu s vědomím, že další bomba už je možná nad jejich hlavou. Prochází domy velmi pozorně, kus po kusu. Protože co kdyby právě za tímhle torzem zdi bylo dítě, které už není slyšet, ale ještě žije?

My, tady ve střední Evropě, si můžeme na kterýkoliv večírek pořídit uniformu sexy sestřičky, zatímco dobrovolníci White Helmets patří do kolonky s reklamním sdělením „Znáte z televize“. Užijme si tenhle mír. Přišel rok 2017 a my stále vstáváme do rán plných jistoty. Že můžeme jít do práce, protože ji nikdo nesrovnal se zemí. Že když se opijeme, budeme mít kocovinu. A že když pojedeme vlakem, potkáme průvodčího a ne člověka s bílou helmou. ∞

O ženách, které nechtějí mluvit před ostatními, něco vím. Mají pocit, že nemají komu co přednášet. Jejich práce hovoří za ně. Stydí se. Doufají, že každý, kdo se o ně zajímá, se přijde zeptat sám mezi čtyřma očima. Nechtějí se předvádět. Dlouze přemýšlí, než něco řeknou. Raději poslouchají.

Zdá se mi, že takovým člověkem je i Lenka Štěpánková. Návrhářka značky Jsem, která na launch své nové kolekce Něžná pozvala tak akorát lidí, aby se v jejím showroomu v Karmelitské nemačkali, ale aby nikdo nebyl sám. Atmosféra byla snová. Trochu zabalená do igelitu, který propouští světlo, trochu březová a trochu ginová – ať už s rozmarýnem nebo s tymiánem.

Kolekce je černobílá. Něžná neexperimentuje s barvami ani vzory, protože zná „svoji ženu“ – ta už má dávno jasno a chce mít záruku toho, že se bude cítit ve své kůži. Něžná kolekce funguje jako celek. A tím myslím to, že obsahuje vše, co ve své skříni Něžná žena potřebuje. Přírodní materiály jako viskóza, hedvábí, bavlna nebo kašmír dohromady obstarají šatník na léto i na zimu. Žádný z nich vás totiž nebude škrábat, dusit nebo se příliš lepit na zpocená záda.

Sova
Kromě monochromatických modelů jeden vzor v kolekci najdeme. I tady se značka drží inspirace přírodou, protože se jedná o imitaci zbarvení sovy sněžné. Ručně ji malovala grafická designérka Helena Jiskrová a vzor je stejně něžný, jako všechno okolo – březové kmeny, peříčka na vizitkách, hedvábné halenky, splývavé kalhoty i tenhle článek.

A proč na začátku ten zbytečný text o nemluvení? Majitelka značky chtěla nejdříve příchozím ke své tvorbě něco říct, ale nakonec se rozhodla nás v tom nechat. Líbí se mi, jak ženské to celé je. Nemluvit, proplouvat a v klidu sledovat, jak lidé reagují na kolekci, která vypadá sice uvolněně, ale je za ní tvrdá práce. Myslím, že jenom žena může mlčky s hrdostí říkat Jsem, a ještě u toho vypadat něžně. ∞