Antropocentrické paradigma v současnosti konfrontuje mimo-lidská zkušenost. Posthumanismus pomalu vytlačuje člověka z jeho středové pozice v pojetí vesmíru a o slovo se nově hlásí další aktéři, ať už z oblasti přírodních procesů či z technologické sféry. Není to (zatím) konec člověka, ale jeho rekonceptualizace v moři nových přístupů a poznatků.

Moře. Nebezpečné, nespoutané, podmanivé. Vzdorujíc mantinelům se mění ve vizuální poezii. Právě moře vnímám jako jeden z nepřímých motivů propojující tvorbu Michele Gabriele a Lenky Glisníkové v MeetFactory a Galerii Kostka. Dvě sólo výstavy pod taktovkou kurátora Jána Gajduška utvářejí rámec pro setkání s hybridními bytostmi na hranicích fyzické reality a fantaskní předapokalyptické říše. Fascinace objekty vytaženými z hlubin imaginace a postdigitální budoucnosti se propisuje výstavními prostory. Vznikají dva světy.

Michele Gabriele, současný italský sochař, malíř a performer, v pražské galerii MeetFactory vystavuje výběr ze své aktuální tvorby. Výstava Michele Gabriele: Walking Our Distance pak utváří paralelu k jeho probíhající expozici I see you repeating this, I warn you in the sweetest way v galerii EACC ve španělské Valencii a vstupuje do dialogu s tuzemskou instalací Lenky Glisníkové v přilehlé Galerii Kostka. Tam v rámci výstavy Lenka Glisníková: Moment of Seclusion Over the Horizon fotografka, multimediální umělkyně a v současné době i laureátka ceny Jindřicha Chalupeckého vtahuje diváky a divačky do neznámého prostředí formovaného jakýmisi trilobitími odlitky.

Multinarativní entity
„Tato série je dedikovaná Marcovi.“ Expozici v galerii MeetFactory otevírá hyperrealistická postava mladého tritona v životní velikosti podmaňující si prostor. Skulptura z bohaté kombinace materiálů (silikon, pryskyřice, textil, sádra, plast, akrylové barvy, nalezené objekty) svým označením, motivem a vzezřením odkazuje k moři. Kluzký povrch zelenožluté antropomorfní figury strukturují žábry a různé řasovité výrůstky, kterými se výjev vzdaluje člověku a souši. Obnaženou kůži v oblasti beder Gabriele halí do ležérních šortek, a spolu s nohou v sádře, berlemi a s potápěčskou ploutví polidšťuje boha moří v ironizujícím gestu. Až groteskní vizualitou zde mimo jiné odkazuje k popkulturní estetice hollywoodských rekvizit z 80. let 20. století. „To ale není všechno,“ říkám si zatímco nejistě obcházím natažené končetiny. Dedikováno Marcovi. Hravá ironie představuje jen jednu z hermeneutických vrstev. Série tritonů (Gabriele těchto hybridů vytvořil několik, jiný, pro změnu s rukou v sádře, je k vidění na výstavě I see you repeating this, I warn you in the sweetest way) se vztahuje k tragické smrti jeho kolegy a kamaráda, který zemřel během záchrany topících se Keňanů ve Středozemním moři. Bolest a zranění prosakuje na povrch zvrásněné kůže, vyplouvá ven a usazuje se v sádrou zafixovaném údu. Zraněný bůh ale zůstává bohem.

Sochu po obvodu místnosti obklopují subtilní přípravné kresby zachycující různé podoby hybridní tváře a levitující sádrový objekt jako symbol otisku a známé materiality. V dalších dvou sálech nacházím monumentální plátna formálně velice blízká gestické malbě. Gabriele vnímá své obrazy jako portréty malby. Záměrně tudíž potlačuje vlastní rukopis, a do popředí staví samotné médium, jež promlouvá skrze skrumáž možných technik a tendencí. Jak poznamenává Gajdušek, touto apropriací, generativním přístupem a anti-autorským narativem, kdy jako umělec cíleně maže svou stopu, se tak nápadně přibližuje mechanismům umělé inteligence.

V postrealitě vetřelců
Mezi digitálním obrazem a sochou osciluje instalace Lenky Glisníkové v galerii Kostka. Antropomorfičnost Gabrieleho hyperrealistické figury nahrazují na první pohled kusy amorfní hmoty různých tvarů, v nichž následně spatřuji rozpraskané otisky čehosi neznámého. Transparentní objekty nechává umělkyně volně zavěšené v prostoru i ledabyle rozmístěné na podlaze. Vytvářejí tak své autonomní společenství; ekosystém, do nějž vstupuji (nebo ho spíše narušuji). Hlavou mi probleskne myšlenka na posádku lodi Nostromo, když kdesi uvnitř ruiny kosmického korábu objevila vajíčka vetřelců. Ještě nevěděli, co je čeká.

Estetika vybledlých (an)organismů obalených v průsvitné hmotě vybízí k asociační hře. Na co se vlastně dívám? V jakém světě stojím? Jsou to mořští živočichové vytažení na břeh či zachycených v neviditelném fluxu imateriálního oceánu? Fosílie z daleké budoucnosti? Mimozemské entity nebo dystopická předzvěst technoorganismů? Hranice mezi přírodním a technickým se stírá, otazníky se vrství. Kam směřujeme? Střet mezi biologickým, umělým a naší pozicí v této smíšené skutečnosti se stává jedním z ústředním motivů výstavy, a potažmo i celkové tvorby Lenky Glisníkové, skrze níž artikuluje současnou situaci proměňovanou technologickým vývojem a anticipuje případné cesty, jimiž se může svět ubírat. V křehkých plástvích je uchováno napětí spolu s příslibem jedné z možných realit. Otázkou však zůstává, jaké v ní bude naše místo? Počítá v ní s námi někdo?

Michele Gabriele: Walking Our Distance
Galerie MeetFactory (Ke Sklárně 3213, Praha 5)
1. 12. 2023 — 28. 1. 2024

Lenka Glisníková: Moment of Seclusion Over the Horizon
Galerie Kostka (Ke Sklárně 3213, Praha 5)
1. 12. 2023 — 28. 1. 2024