ARTIKL » monografie

Jízlivě i něžně – a vždy po svém

Bára Alex Kašparová — Sun, 20 Jul 2025 06:00:08 +0000

Konečně první monografie se dočkala Naděžda Plíšková (1934–1999). Výtvarnice a básnířka, členka Křižovnické školy, tvůrčí i životní partnerka sochaře a grafika Karla Nepraše. Ale především svébytná a sarkasmem oplývající a vždy svá.

Nová monografie věnovaná osobnosti Naděždy Plíškové je podstatným a výjimečně citlivým příspěvkem k reflexi českého poválečného umění. Autorka – výtvarnice, grafička, básnířka a členka undergroundového okruhu – zde konečně vystupuje ze stínu známějších jmen, která ji po většinu života rámovala. Díky erudovanému kurátorskému vedení Jany Farské Hájkové vznikl plastický a hluboce lidský portrét ženy, jejíž tvorba oscilovala mezi humorem, melancholií a bezohlednou přesností.

Motýli, kolíčky i vyžehlené košile

Naděžda Plíšková se narodila v Praze. Nejprve studovala grafiku na pražské Vyšší uměleckoprůmyslové škole a v letech 1954–1958 pak obor grafika u profesora Silovského na pražské AVU, ale od počátku se vydávala vlastní cestou. Už v 60. letech začala vytvářet své charakteristické grafické listy – především technikou suché jehly – v nichž ironicky zachycovala každodennost, vztahovou tíseň, rodinný život i dobové stereotypy ženství. Její cykly, jako Polibek, Můj muž, či drobná ex libris, často motýli v nejrůznějších absurdních variacích, mají v sobě jakousi kreslenou přesnost i bolestnou úspornost. Právě její tvůrčí období ex libris jí velmi zazlíval teoretik Jindřich Chalupecký. Oponovala mu, stále v úctě, že na chleba je potřeba nějak vydělat. Ve svých grafikách často vystupuje sama jako postava – žena v zástěře, žena u šicího stroje, žena v posteli – obklopená věcmi a stísněností, ale vždy s neúprosným humorem.

Vedle výtvarné tvorby byla také aktivní součástí Křižovnické školy, ale také manželkou Karla Nepraše – vztah s ním byl hluboký – a velmi komplikovaný. Ostatně, komplikovaná osobnost si často najde podobně komplikovanou osobnost. V 70. letech byla vystavena tlaku státní moci a na výtvarné scéně ji režim postupně umlčel. I přesto pokračovala v práci na menších formátech a věnovala se autorské knize, deníkovému psaní a domácí poezii. Vycházela z toho, co bylo možné, v rámci všeho nemožného.

Zlom přinesl rok 1982, kdy po pádu ze schodů utrpěla vážné zranění páteře. Od té doby žila s trvalým postižením a bolestí, což výrazně proměnilo její tvorbu – výtvarné dílo postupně ustupuje textu. Básnické zápisky z tohoto období, publikované později v samizdatových sbírkách jako Hospodská romantika nebo Plíšková sobě, přinášejí čtenáři nemilosrdně pravdivý pohled do vnitřního světa ženy zraněné, ale nezlomené. Plíšková zde píše jazykem úsporným, drsným, místy komickým – záznamy každodenní bolesti, znechucení i tiché radosti z detailu.

Ucelený vhled do života i tvorby

Monografie citlivě vytváří ucelenou mozaiku – výběr klíčových děl, citace z osobních textů a básní, dobové fotografie a přehled výstav, to vše doplněné kurátorským komentářem, který dává prostoru Plíškové hlasu, aniž by ho překrýval výkladem. Už jen text přímo Jany Farské Hájkové vtahuje do prožívání veškeré hořkosti Plíškové života s lehkostí a autenticitou, jako byste Plíškovou sami znali osobně a to ne jen zběžně z vernisáží. Knihu završuje rozhovor s dcerou – Karolínou Neprašovou Kračkovou. Není obsáhlý, ale je veden ohleduplně i obsažně. Publikace je i zásadním příspěvkem k dějinám ženského umění ve střední Evropě. Ukazuje, jak lze tiše a soukromě tvořit něco, co přetrvá hluk i zapomnění. A jak lze i v bolesti najít odstup – a někdy i smích. Nemapuje ale jen životní osud, ale uceleně nechává nahlédnout do díla autorky, jejíž rezonance na sebe opětovně nebude dlouhou čekat – a to nejen v tuzemském kontextu.

Plíšková nikdy neusilovala o veřejnou slávu, a přesto se stala jedním z nejupřímnějších a nejpronikavějších hlasů své generace. Tato kniha ji ukazuje nejen jako manželku umělce zvučného jména, ale především jako samostatnou autorku – důslednou, vtipnou a neuhýbající. Její ironie nebyla jen obranným gestem, ale tvůrčím principem, jímž si přetvářela svět – i bolest – k obrazu svému. Žádný zárodek feminismu, pouze způsob, jak prostě žít – a často i přežít.

Naděžda Plíšková
Jana Farská Hájková (ed.)
Galerie Lázně Liberec, 2025
252 str.

Ten Nepřizpůsobivý par excellence

Valentýna Ondřejová — Thu, 28 Jul 2022 05:09:03 +0000

Nakladatelství Host vydalo první souhrnnou monografii pojednávající o významné osobnosti české výtvarné scény Janu Steklíkovi. Kniha využívá materiál shromážděný pro výstavu tohoto svérázného a bytostného umělce, kterou přichystal Dům umění města Brna před čtyřmi lety.

Jan Steklík (1938–2017) byl v prvé řadě kreslíř, malíř a performer, nicméně osobnost tohoto významného výtvarníka je dodnes velmi dobře známá rovněž díky jeho vizuálním básním. Mezi jeho nejvýznačnější díla lze považovat takzvané „ňadrovky“, což byly v podstatě drobné kresbičky nebo texty zpracované na téma ženského poprsí. Steklík tematizoval prostou každodenní realitu a zdánlivou utopii v běžném životě, odhaloval krásu všednosti. Ačkoli byl aktivní hlavně v době totalitního režimu, systematicky tvořil díla, jež ho vnitřně uspokojovala, a za která se nemusel stydět. Zajímal se o performativitu a pomíjivost okamžiků. Neuspořádanost i nespoutanost. Jeho umělecké počiny se skrývaly pod nánosem metafory. Umělec povýšil svou údernou a osobitou kresbu s prvky ironie na filozofující způsob myšlení.

Anekdota a experiment v hospodě
Steklík byl však mimo jiné také spoluzakladatelem pražské výtvarné skupiny Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, jež byla pojmenovaná podle dnes již neexistující restaurace U Křížovníků na Starém Městě v Praze, kde se setkávala společnost mladých undergroundových výtvarníků, hudebníků a literátů se svými přáteli. Mezi další výrazné osobnosti tohoto sdružení patřili například sochař a kreslíř Karel Nepraš, jenž spolu se Steklíkem školu založil, malíři Zdeněk Beran, Zbyšek Sion či Rudolf Němec, grafička a básnířka Naďa Plíšková, nebo výtvarní teoretici a manželé Věra Jirousová a Ivan Martin Jirous. Za svůj hlavní cíl si Křížovnická škola vytyčila především bořit nejrůznější tabu i zavedené konvence a názory. Svými postoji a uměleckým vyjadřováním reagovala skupina na stav společnosti tehdejší doby, ostatně stejně jako spousta dalších obdobných uměleckých uskupení. Výtvarníci, básnici, spisovatelé a teoretici umění propojovali realitu každodenních událostí s uměním, přičemž jejich běžná každodenní událost v pravidelných intervalech představovala především pití piva a posedávání v hospodě, což nakonec vedlo k upořádání různých happeningů. Nicméně, jak sám Steklík uváděl, umělci Křížovnické školy měli vždy spíše více projektů než realizací, kterých bylo ve skutečnosti minimálně, jelikož buď nebyl čas, nebo se vymyslela zase další jiná akce.

Steklíkovský kult
Tvorba Jana Steklíka je specifická svým vlastním jedinečným stylem. Steklík se jako významná postava české výtvarné kultury druhé poloviny 20. století projevoval velice senzitivním vztahem k materiálům, s nimiž pracoval, a současně i k samotnému procesu produkce. Umělec z Ústí nad Orlicí byl autodidaktem a čelním představitelem několika uměleckých rolí, ať už se jednalo o lyrické konceptuální umění, akce či performance, grafické hudební partitury, či kresby, koláže nebo asambláže. Hlavní byla nepřetržitá tvořivost, vtip, humor a nekonečná svoboda. Papír skládal, propaloval cigaretami, přelepoval nebo na něm vytvářel lehké tenké linie přibližující se k ladné poetičnosti a citlivosti.

Šprýmař k pohledání
Bohatě ilustrovaná publikace Steklík, připravená autory Terezií Petiškovou a Josefem Cseresem, jež byli také kurátory Steklíkovy výstavy v brněnském Domě umění, představuje kompletní autorovo dílo. Od informálních počátků přes novátorské konceptuální postupy v oblasti kresby až k akčním či landartovým projektům. Obsáhlá monografie reflektuje tyto různorodé tvůrčí polohy umělcova jedinečného mnohovrstevnatého umění. Nejvíce prostoru je pak věnováno právě kresbě zvýrazněné Steklíkovou absurdností a intelektuálním humorem. Jeho bezmezná radost ze života se rovněž odráží v jeho dílech. Jednotlivé informačně hutné tematické kapitoly uvozují filozofující eseje vzešlé z pera multimediálního umělce, estetika, muzikologa a pedagoga Jozefa Cserese, jež jsou následně doplněny erudovanými studiemi historičky umění a kurátorky Terezie Petiškové. Autory předmluvy jsou členové Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu Duňa Slavíková a Paul Wilson, kteří měli s umělcem velice blízký vztah. Kniha, představující jedinečný příspěvek k dějinám aktuální české vizuální kultury, obsahuje také CD s nahrávkami Steklíkových partitur.

Jozef Cseres, Terezie Petišková: Steklík
Nakladatelství Host
Brno, 2022, 320 s.

Mlčenlivá dramata s chomáči řasnatých obláčků

Bára Alex Kašparová — Tue, 02 Mar 2021 20:31:11 +0000

František Kobliha, podobně jako jeho generační souputníci Josef Váchal či Jan Konůpek, patří k autorům, jejichž umělecká pozice se mění v závislosti na době, ve které je na ni nahlíženo. Kobliha dosáhl uměleckého uznání již za svého života a dnes patří k nejvýznamnějším představitelům druhé generace českých symbolistů. Náležitě mu tedy – přestože teprve před nedávnem – vyšla obsáhlá monografie.

Kromě toho, že František Kobliha (1877–1962) pocházel z rolnické rodiny truhláře a v mládí žil v samostatné obci Bubny, která je dnes již částí Prahy, není o Koblihově osobním životě příliš mnoho známo. Překvapující je také, že absolvoval na pražské Akademii výtvarných umění v malířském ateliéru Josefa Ženíška, jenž byl nastupující generací kritizován jako představitel konzervativního akademismu, který byl v přímém rozporu s uměleckými tendencemi přelomu 19. a 20. století. Přesto se Kobliha vyprofiloval jako dřevorytec a litograf a jako grafik je považován za autodidakta. Koblihova raná tvorba se nedochovala a první grafické listy jsou až z let 1906–1907. Vzhledem ke kritické povaze je možné, že své juvenilní práce sám zničil.

Jeho první výrazný cyklus Prosté motivy, inspirovaný básnickou sbírkou Jana Nerudy, představil až ve 31 letech. Svou práci sám popsal jako „tendenční s úmyslem popisovat. Je v ní mnoho literatury, životních zážitků, intimit, traktátů, hněvu i lásky. Bůh suď, co je to za slepenec; stavět by z něho nešlo!“ a vzhledem k jeho hlubokému zájmu o soudobou literaturu, zejména poezii, vztah k bibliofilii, znalosti secesního ornamentu a klasického akademického vzdělání bylo pak pole jeho práce rozprostíráno s dobrým základem pro podobu svébytného grafického vyjádření. V roce 1910 vstoupil do širšího povědomí brněnskou výstavou s českým výtvarným a literárním sdružením Sursum (1910–1912), které spojoval zájem zachytit stav duše a vnitřní niterné stavy člověka, ovlivnění magií, okultismem a theosofií. Na výstavě byla představená také práce Josefa Váchala, Jana Zrzavého, Emila Pacovského či Jana Konůpka a podrobněji se kritice výstavy vztáhl pouze Stanislav Kostka Neumann, který tehdy v Lidových novinách o Koblihově díle napsal, že „jeho řeč jest prostá a jemná: jeho snivý a poetický duch nelibuje si příliš v mátohách a pitvornostech. Je nejzdravější z pěti zúčastněných umělců, nemusí si odvykati odkoukaných manýrovatostí, naopak, může stoupati ke složitějším problémům, až jeho technika, zejména, jak se mi zdá, v krajinných pozadí nejistá, uzraje.“ Druhé – a poslední výstavy skupiny Sursum v roce 1912 – se Kobliha již nezúčastnil.

Svébytný v souladu s písmeny i tahy
Tvorbu Františka Koblihy výrazně ovlivnila poezie autorů Karla Hlaváčka nebo Karla Hynka Máchy. V roce 1913 se začal zabývat novým tématem, kterým se pro něj stalo jeho rodné město Praha. Velmi obdivoval dílo Odilona Redona, přestože Koblihovy bytosti žijí v imaginární říši, kde se prolíná dobro a zlo naproti tomu Redonův svět je zahalen ve světě neproniknutelné tmy. Kobliha chápal lyrismus jako základní pramen umělecké tvorby, umění bylo projevem lyrického ducha, snění, které nemusí vycházet ze skutečného prožitku vázaného k realitě. Publikoval pravidelně své práce v Moderní revue (vycházela v letech 1894–1925), kterou soustavně sledoval a chtěl se její estetice přiblížit. Jedním z vrcholů jeho tvorby se staly ilustrace k hojně zpracovávané křesťanské legendě Pokušení svatého Antonína. V Koblihově pětidílném cyklu dominuje snově tajemná, exotická krajina, která je nositelem neodhalených úzkostí lidského podvědomí, bez často přítomné dráždivé sexuality a dokonce bez jediného zpřítomnění Antonína na nějakém z listů. V grafické práci se Kobliha hojně věnoval také ex libris, psal kritiky a eseje a opomenuta by neměla být ani jeho tvorba malířská, ke které se navrátil ve třicátých letech. V době tragických společenských změn konci čtyřicátých let pak pracoval na svém kosmickém souboru Půlnoční vise a svůj pohled obrátil daleko do nadpozemských sfér. Mnoho portrétních dřevorytů věnoval také tvářím Dostojevského, Poea, Danteho a několika dalších tvůrců a blízkých známých. I florální motivy se staly určitou kapitolou Koblihovy tvorby. Hojně se věnoval knižní úpravě a ilustraci a rozvinul tak českou krásnou knihu. Proudy, které pak následně opanovaly tuzemské umělecké vody, jej nestrhly a Kobliha zůstal věrný svému původnímu zaujetí pod celoživotní inspirací jeho vzorem, francouzským malířem Odilonem Redonem (1840–1916).

Památník národního písemnictví ve spolupráci s Arbor vitae vydal Koblihovu první monografii, která jeho dílo představuje provedené statěmi Otto M. Urbana, Gustava Erharta a Karla Kolaříka v grafické úpravě Pavla Růta, jenž je zároveň editorem knihy. Monografie je nádhernou propracovanou knihou, jež představuje jak Koblihovu volnou tvorbu, tak jeho práci pro knihu. Monografii doplňuje soupis Koblihova knižního a grafického díla zahrnujícího též ex libristickou tvorbu a výběrový přehled jeho publicistiky a sekundární literatury.

František Kobliha
Památník národního písemnictví, Arbor vitae, Arbor vitae societas, s.r.o.
2019, 384 str.