V Moravské galerii startuje životní výstava ikony českého módního návrhářství, Liběny Rochové.

Celé druhé patro Uměleckoprůmyslového muzea v Brně na téměř dva roky osídlí zdejší rodačka a absolutní vítězka cen Czech Grand Design Liběna Rochová. Velkou retrospektivní výstavu s názvem Doteky jí v poslední třetině listopadu otevírá Moravská galerie ve spolupráci s kurátory a fashion žurnalisty Andreou Běhounkovou a Janem Králíčkem: „Vybrali jsme přes sto dvacet modelů a je až neuvěřitelné, jak vedle sebe fungují návrhy, které dělí třicet čtyřicet let.“

Nadčasovost práce Liběny Rochové, její kontinuálně vysoká kvalita, důraz na přirozenou udržitelnost, etika oděvní tvorby – to všechno stojí za vznikem brněnského projektu. Spolu s rozsáhlým souborem skic, fotodokumentací a modely, které dáma tvořící pod značkou LR věnovala Moravské galerii. „Tento dar se po pečlivém zpracování našimi správci sbírek v čele s Andreou Březinovou stal základem připravované výstavy,“ konstatuje ředitel Moravské galerie v Brně a iniciátor projektu Jan Press.

V sedmi sálech dechberoucího Art Design Fashion muzea v Husově ulici 14 vás pohltí příběh profesního života i osobních motivací oděvní tvůrkyně. Spatříte její slavné kolekce, art-fashion objekty i zakázkové modely pro hvězdy šoubyznysu. Poznáte, jakých inspiračních zdrojů, myšlenek, emocí i materiálů se práce Liběny Rochové dotýká. Prožijete spolu s ní okouzlení světly ramp i tichou meditaci v zákulisí tvorby. A okusíte svět módy všemi smysly.

text: Eva Kadlčáková

Liběna Rochová: Doteky
Moravská galerie v Brně, Uměleckoprůmyslové muzeum (Husova 14, Brno)
21. 11. 2025 – 29. 8. 2027

Výtvarné umění hraje v našem světě nezastupitelnou roli. Kultivuje společnost, reflektuje současnost a poukazuje na otázky, které je nutné si klást. Co se ale stane, když je umělecké dílo ve světě fyzicky přítomné, avšak lidským očím skryté? Zmizí také z kolektivního vědomí?

Na světě existuje nespočet uměleckých děl. Mnohá z nich patří do sbírek muzeí a galerií, jiná se nacházejí v rukou soukromých sběratelů. Pouze zlomek této tvorby je trvale přístupný veřejnosti. Některá díla putují na dočasné výstavy, díky zápůjčkám mezi muzejními institucemi, jiná visí na zdech obývacích pokojů či ve vstupních halách kancelářských budov. Mnohá se však k lidskému oku nedostala celé dekády – a je jen otázkou času, kdy zmizí nejen ze zorného pole, ale také z kolektivního vědomí.

Mnoho uměleckých děl zůstává lidským očím skryto. Jsou uložena v chladných prostorách, uzavřená mezi čtyřmi betonovými stěnami, upevněna na sítech kovových konstrukcí či uložena v plechových zásuvkách doplněna o evidenční čísla, podle kterých jsou v elektronických databázích dohledatelná. Tato tajemná místa zvaná depozitáře představují ideální materiální podmínky pro zachování uměleckého díla – stálou teplotu mezi osmnácti a dvaceti stupni Celsia, nízkou vlhkost vzduchu a absenci denního světla. Malby, sochy, fotografie či kresby v depozitářích přežívají své autory i desítky generací. Ale je to opravdu to nejlepší prostředí pro život uměleckého díla?

Společnost potřebuje umění a umění potřebuje společnost

Umělecké dílo je nesmrtelné, protože vzniká již jako mrtvé. Ožívá pouze a jedině ve styku s lidskou bytostí. Tento myšlenkový obrat nabídla už na přelomu 20. století německá filozofka Hannah Arendtová. Její představa narušuje tradiční narativ, který akcentuje jednostrannou potřebu společnosti po umění. Poukazuje na vzájemnost tohoto vztahu. Stejně jako příběhy v knihách, které nikdo nečte a leží na zaprášených zadních policích knihoven, zapadají do propasti zapomnění. Tak také duše maleb, na které se nikdo nedívá, se postupně vytrácí. Kontakt s člověkem je pro umění živou vodou, kyslíkem, podmínkou existence.

V posledních letech sledujeme v kulturním prostoru trend zpřístupňování umělecké produkce veřejnosti. Ve veřejném prostoru se objevuje čím dál více soch současných autorů. Soukromí sběratelé zpřístupňují své sbírky veřejnosti a zakládají vlastní galerie. Můžeme se ptát, jaký záměr je k těmto krokům vede a zda jsou úmysly skutečně tak nezištné, jak jsou prezentovány. Jedno je však jisté: demokratizace světa umění prospívá nejen společnosti, ale také umění samotnému.

Zámky na deset západů se odemykají a dveře depozitářů se otevírají

Také již zmíněné depozitáře se postupně otevírají široké veřejnosti. V roce 2021 otevřela v nizozemském Rotterdamu své prosklené posuvné dveře veřejnosti futuristická budova ve tvaru vázy Depot Boijmans Van Beuningen. Jde o depozitář stejnojmenné galerie, která je z důvodu rozsáhlé rekonstrukce dlouhodobě uzavřena. První evropský veřejnosti přístupný depozitář umožňuje návštěvníkům nahlédnout na obrazy předních světových malířů jakými jsou Claude Monet, Vincent van Gogh, Mark Rothko, Salvador Dalí a Jean-Michel Basquiat či instalaci Yayoi Kusama – díla, která by jinak po více než dekádu zůstala mimo zraky veřejnosti. Koncept se zdá být funkční a další evropské muzejní instituce průkopnické kroky následují.

S myšlenkou zpřístupnění umění veřejnosti souzní i ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press. Po vzoru zahraničních muzeí se také Moravská galerie rozhodla ukázat značnou část své rozsáhlé sbírky českého umění, designu a nábytku. V nově otevřené přístavbě na severu Brna mohou návštěvníci na vlastní oči vidět, jak samotný depozitář vypadá a setkat se s patnácti sty velkoformátovými díly ze sbírky moderního a současného umění, které nejsou součástí sbírkových expozic a po dlouhou dobu byly přístupné pouze badatelům a restaurátorům. Návštěvníci tak nyní mohou nahlédnout do zákulisí depozitáře a vidět, jak jsou umělecká díla uložena. Zaměstnanci galerie jim vysvětlí, jakým způsobem se o díla pečuje, jak je připravují na zápůjčku nebo kde se díla digitalizují, čistí či konzervují. Na podzim začnou také dopolední komentované prohlídky pro školní skupiny.

Umění je vztah

Umění není pouze kulturní statek – je to především vztah. Dialog mezi tím, kdo tvoří, a tím, kdo se dívá. Je nositelem důležitých příběhů, které společnost formují. Staví mosty mezi národy, jednotlivými kulturami a přes mezigenerační propasti. Umění lidi spojuje, bez nich se však samo neobejde. Jde o vztah založený na vzájemnosti.

text: Barbora Růžičková

Slavnostní zahájení hned dvou zajímavých výstav si připravila Moravská galerie v Brně na čtvrtek 17. dubna 2025 od 18 hodin. Přijměte pozvání od autora nadčasového designu a především návrhu ikonického orientačního systému pražského metra, který se zapsal do povědomí široké veřejnosti. A české fotografky jejíž jméno znají více v zahraničí než v rodné zemi, která až v New Yorku mohla vyrůst a nalézt sama sebe.

V Pražákově paláci připravuje Moravská galerie výstavu jednoho z nejvýznamnějších grafických designérů a typografů české poválečné generace, Jiřího Rathouského, od jehož narození uplynulo 20. dubna 2024 sto let. Vrchol Rathouského nadčasového designu tvoří orientační systém pražského metra, navržený pro pražský dopravní podnik – písmo Metron a sadu číslic Digita, kterou vytvořil pro digitální hodiny Pragotron, obdivují generace uživatelů pražského metra.

Svými esteticky výjimečnými grafickými návrhy formoval Rathouský nejen veřejné vizuální prostředí, ale i návrhy knih a časopisů, které vstupovaly do intimního prostoru našich domovů. Vytvořil grafickou podobu řady českých edic pro nakladatelství Academia, Albatros, Mladá fronta, Olympia aj. Jeho plakáty pro české filmové muzikály Starci na chmelu a Dáma na kolejích vstoupily do historie českého grafického designu jako vizuální ikony šedesátých let. Nenechte si ujít tuto jedinečnou příležitost obdivovat práci Jiřího Rathouského a připomenout si jeho přínos české grafické tvorbě.

Ve čtvrtém patře Pražákova paláce představí svou tvorbu česká fotografka Marie Tomanová, která od roku 2012 žije a tvoří v New Yorku. Ve své práci se zaměřuje na téma mládí a hledání identity. Výstava s názvem Marie Tomanová: Kate, For You je výsledkem dlouholeté fotografické spolupráce autorky s Kate, Češkou žijící v New Yorku. Jejich první setkání a focení s její přítelkyní Odie v roce 2017 se stalo přelomovým momentem, který zásadně ovlivnil přístup autorky k fotografii. Výstava přináší intimní pohled na hledání identity a zkoumání vztahu mezi fotografem a jeho objektem skrze upřímnost, důvěru a vzájemnou inspiraci. Výstava obsahuje explicitní vizuální materiál a není vhodná pro děti a mladistvé. Zaměřuje se na vyobrazení nahoty jako přirozené a estetické součásti lidského těla.

text: Jana Plagová

Jarní opening
Moravská galerie v Brně, Pražákův palác
(Husova 18, Brno)
čt 17. 4. 18:00

Před sto lety se narodil Jan Rajlich, výrazný umělec a hybatel tehdejšího kulturního dění. Založil Mezinárodní bienále grafického designu Brno, čímž zařadil československou grafiku do celosvětového kontextu. Mimo jiné i z těchto důvodů probíhá nyní v Moravské galerii v Brně výstavní projekt, který je organizován k poctě jeho osobnosti.

V Pražákově paláci je možné zhlédnout třetí výstavu projektu (Jan Rajlich – Art & Design), která se věnuje retrospektivě celoživotní tvorby umělce. Expozice v jednotlivých místnostech představuje vždy určitou část Rajlichovy tvorby, která byla velmi všestranná. Všestrannost opravdu fascinující, přes televizní grafiku, scénografické počiny až k volné tvorbě. Opět se v tomto případě jedná o klasickou prezentaci, která příliš nezasahuje do širších souvislostí či kontextů. Nejzajímavější je kruhová instalace Rajlichových plakátů. Kruh zde tematizuje častý geometrický námět, ze kterého Rajlich vycházel a se kterým pracoval. Na výstavě je možno zaznamenat silný prvek politické angažovanosti umělcovy tvorby, kterému je ostatně také věnována jedna z galerijních místností. V tomto bodě se může zdát problematické, že tento fakt nebyl více kriticky rozvinut a rozebrán v širších souvislostech. Tematika paměti a vyrovnávání se s minulostí je vcelku současná a zde byla možnost ji více reflektovat.

Co tedy výstavní projekt Rajlich 100 může nabídnout? Divák je obeznámen s významným českým výtvarníkem, který v mnohém obohatil směřování českého grafického designu a osobnosti jeho formátu je potřebné si připomínat. Mnohost výstav by se však dala vnímat jako problematická, jelikož se divák v konečném důsledku může začít ztrácet v komplexním vyznění projektu. V tomto kontextu poté není možné jednotlivé okruhy zpracovat více do hloubky a nahlížet na ně i jiným způsobem než zejména retrospektivně informativním. Co je však nutno podotknout, je to, že celkový záměr, tedy složit poklonu významné české osobnosti umělecké scény druhé poloviny 20. let, byl zcela jistě naplněn. Poklonu, která je bezesporu na místě.

Rajlich 100
Moravská galerie v Brně (Místodržitelský palác, Pražákův palác)
25. 9. 2020—8. 8. 2021

Po více než roce od uzavření budovy Místodržitelského paláce v Brně mohou od listopadu 2019 návštěvníci konečně zjistit, jakou podobu získala tato část Moravské galerie. A stejně tak si odpovědět na otázku: Stojí její návštěva za to?

Nedávno otevřená expozice nese název Brno předměstí Vídně a mimo jiné reflektuje silné vazby Brna na Vídeň. Ty jsou na výstavě představeny jako obousměrně obohacující proces, ve své době zcela logický, ať už polohou Brna, či skladbou jeho obyvatelstva.

Ochutnávka budoucího
Autoři konceptu výstavy Ondřej Chrobák a Jan Press se rozhodli pojmout projekt hravě a v souvislostech. To je určitě jedna z největších předností expozice, o to víc, že se jedná o postup, který se u nás bohužel stále příliš často nevidí. V čem se to odráží? Nejzásadnější je nejspíš přirozené spojení volného a užitého umění. Vedle sebe tak nalezneme obrazy, plastiky a skulptury, stejně jako kusy nábytku, porcelán či sklo. Vnitřní uspořádání místností se také nedrží nějakého předem stanoveného mustru, každý pokoj má svou vlastní, zcela specifickou atmosféru, překvapivě aniž by to působilo rušivě při celkovém vnímání výstavy.

Návštěva Brna předměstí Vídně začíná ochutnávkou ze sbírek staršího umění, která má člověka jak uvést do kontextu, tak navnadit na teprve chystanou část expozice. Příchozí se noří do zrcadlového labyrintu od dvojice Jan Plecháč a Henry Wilgus, pokračuje potemnělým sálem s působivým plátnem od Artemisie Gentileschi Zuzana a starci z roku 1649, aby se ocitl v hravé místnosti, kde na něj čeká interaktivní celostě­nová animace. Zde je návštěvník zapojen přímo do akce s průvodcem, malířem Hanušem Schwaigerem (umělec 19. století, který měl rád pohádkové motivy), projde různými prostředími (ateliér Hanse Makarta, Slovácko Joži Uprky ad.) a pomocí měkkých míčků, kterými se strefuje do stěny, „sbírá“ umělecké předměty. Na této části spolupracovala Moravská galerie se skupinou INITY a ilustrátorem Alexejem Kljujkovem.

Kabinet kuriozit?
Hlavní okruhy výstavy nalezneme teprve za zábavnou hrou. Jako první čeká na návštěvníka prostor, který se zabývá biedermeierem a svým uspořádáním tak trochu připomíná kabinet kuriozit. Jednotlivé kusy nábytku, jako například nádherné sofa zdobené palmetami, stojí v přihrádkách velké regálové stěny. Na protější stěně ji doplňují obrazy, za zmínku jistě stojí jemný, a přesto působivý Portrét spisovatele Franze Grillparzera od Augusta von Klöbera a najdeme tu také krásný Wedgwoodův čajový soubor s antikizujícími reliéfy.

Následující místnost se věnuje historismu, a to zejména s ním spjatému malíři a dekoratérovi Hansi Makartovi. Právě jeho obraz Podobizna hraběnky Valdštejnové, rozené Kálnoky z roku 1874 je dominantou salónu.

V pokoji folklorismu přitahuje oko velkoformátová malba Joži Uprky Jízda králů ve Vlčnově (1897), snad ještě více fascinující je ovšem polyptych Aloise Kalvody Zbloudilý (kolem roku 1900). Kalvoda se inspiroval příběhem od svého přítele, spisovatele Viléma Mrštíka, který vypráví o studentovi z Moravy, jež podlehl svodům velkoměsta.

Poslední okruh výstavy je nazván fin de siècle, zahrnuje tedy konec devatenáctého a začátek dvacátého století. Zde najdeme například model k Rusalčině fontáně v Badenu od Josefa Kassina či křeslo a taburet z řady Fledermaus (Netopýr), které navrhl v roce 1907 Josef Hoffmann pro nově vznikající kabaret ve Vídni. Expozici uzavírá malá přehlídka kreseb a grafik rakouských secesních umělců. Zastoupena jsou slavná jména jako Egon Schiele, Gustav Klimt či Ernst Stöhr.

Hurá na předměstí
Ve srovnání s expozicí 1796–1918: Umění dlouhého století, kterou najdeme v Národní galerii v Praze, je brněnská výstava jistě menší a neobsahuje tak velké množství děl světoznámě zvučných jmen. Na druhé straně má však obdobně pečlivě propracované zajímavé popisky a doprovodné texty, boduje již zmiňovanou komplexností a nádavkem je přívětivá a přístupná. A to nejenom ve smyslu zdařilé snahy o zapojení návštěvníka, jeho nenásilné obohacení a vzdělávání, ale také ve smyslu finančním. Zatímco vstup do Místodržitelského paláce je zdarma, za výstavu v pražském Veletržním paláci zaplatí jeden dospělý návštěvník 220 korun, což z ní dělá pro mnohé obyvatele naší země exkluzivní, a nikoli edukativní ( a tedy libovolně opakovatelný) zážitek, který by se dal od stálé expozice takovéto instituce očekávat.

Nezbývá než se těšit, co dalšího si pro nás Moravská galerie připraví. Brno předměstí Vídně je velmi slibným začátkem nové etapy stálých expozic nejen v Místodržitelském paláci.

Brno předměstí Vídně
Moravská galerie – Místodržitelský palác
(Moravské náměstí 1a, Brno)
15. 11. 2019 — 23. 2. 2023

text: Martina Cihlářová

Vladimír Boudník byl neortodoxní samorost, který svým originálním a neotřelým přístupem k umění, k jeho prožívání i jeho tvoření inspiroval celou plejádu tvůrců, jimž ukázal nejen směr či materiál, ale především to, že možnost sebevyjádření je každému člověku nejvlastnější vlastností. Tedy že při určitém stupni otevření se, změněném přístupu k vlastní imaginaci a vůči světu, je každý člověk schopen umění jednak vnímat, jednak tvořit.

Tímto krédem se začala řídit i tzv. Brněnská bohéma, umělecká skupina, kterou mimo jiné inspirovala Boudníkova výstava, která se uskutečnila začátkem roku 1967 v brněnském Domě umění. A na Boudníkovu tvorbu navazují i umělci současní.

Nová výstava Boudník v Pražákově paláci je jak stavebně, tak tematicky rozdělena na dvě části. Zaměřuje se zčásti na tvorbu Vladimíra Boudníka a zčásti na tvorbu brněnských umělců, jež se začali naplno věnovat umění právě pod vlivem Boudníkových prací a jeho teoretických tezí. Boudník totiž své umění nejenom tvořil, nýbrž i žil. V souvislosti s tím neúnavně sepisoval manifesty nového -ismu, jím stvořeného explosionalismu, které rozesílal na všechny strany a sám je i předčítal či performoval na veřejných prostranstvích, především v Praze.

Biograficky laděná první část výstavy seznamuje návštěvníka s prostředími, která byla podstatnou inspirací pro Boudníkovu tvorbu. Jsou jimi ulice, továrna a psychiatrie. Všechna tři prostředí se propisují do jednotlivých děl, jež jsou fyzicky přítomna v galerii. Prostřednictvím multimediálního pojetí Boudníkových teoretických textů, jednoho z mnoha manifestů explosionalismu, se tak můžeme s uměleckými tezemi seznámit prostřednictvím na běžném papíru vytištěného textu, můžeme zkoumat plechovou matrici, do níž autor vlastnoručně jednotlivé litery vyryl, či skrze mluvené slovo, které naplňuje celou místnost. Nutno bohužel podotknout, že poněkud hlasitě, což ruší od soustředěného čtení dalších metatextů. Zároveň však toto multimediální propojení matérie a sdělení poukazuje na Boudníkovu snahu umělecké tvoření prezentovat, zprostředkovat či performovat i pro běžného diváka.

Celá výstava je rovněž motivována se komparativním způsobem zaměřit na fortelnou práci samotnou, rukodělný um, který je nahlížen v kontextu současných (a budoucích) textů, jež se možná nikdy ani nestanou fyzickou materií a zůstanou pouze v jedničkách a nulách virtuálními sděleními. Otevřenou otázkou také zůstává jejich reálný dopad na čtenáře: na kvantitu i kvalitu sdělení. Vlastně celá otázka minulého, současného a budoucího vývoje řemesla, umu, jeho úplné nahrazení robotizací a vyčleněním člověka a jeho rukou z procesu tvoření se stále znovu ozývá jako připomínka či apel v průběhu výstavy.

Pro Boudníka je typický experiment. Ve své tvorbě překračoval hranice, ignoroval je a objevoval to, co se odehrává za nimi. Experimentoval s mnoha léky a látkami, díky nimž překračoval běžné vnímání reality. Sám se dobrovolně stal objektem mnoha experimentů soudobých psychiatrů. Tak vznikaly i jeho variace na Rorschachův test, jehož ukázky jsou v Pražákově paláci k vidění.

Neexistence hranic v tvůrčím procesu je také jednou z vazeb, jež spojují postavu Vladimíra Boudníka s brněnskými umělci, kteří buď přímo navazovali, anebo se nechali volně inspirovat jeho tvorbou, která byla v lednu 1967 k vidění v Domě umění. Pestrou skupinu lidí, tzv. Brněnskou bohému, jež se formovala kolem samozvaného básníka Jana Nováka, tvořili amatérští umělci, začínající literáti, studenti či dělníci. Jejich experimentální a veskrze explosionalistické kousky vzbuzovaly v brněnských divácích zájem o umění. Členové Bohémy organizovali happeningy a pořádali kulturní akce a jejich performativní charakter koreloval s Boudníkovými tezemi explosionalismu. Nitky, jež propojují Boudníka s postavami Brněnské bohémy, jsou někdy výraznější, jindy slabší, ale inspiraci se přece hranice nekladou. Příkladem za všechny je grafik Jiří H. Kocman, který se s žádostí o návod k sestrojení grafického lisu obrátil přímo na Vladimíra Boudníka. Ten mu obratem poslal podrobný nákres, kterak onen stroj vyrobit. Mezi vystavené předměty tak logicky patří i dílo nazvané Pocta Vladimíru Boudníkovi, které vytvořil J. H. Kocman při momentálním osvícení v reakci na zprávu o Boudníkově smrti v prosinci 1968. Přidáním písku do matérie během procesu lisování tak objevil zcela novou techniku, kterou nazval sand graphic.

Na Boudníka navazují ve své tvorbě i později narození umělci, kteří se s ním nemohli osobně setkat a jeho dílo znají zprostředkovaně skrze výstavy či jako postavu v knihách Bohumila Hrabala (např. Něžný barbar). Někteří současní tvůrci jako Tomáš Vaněk, Jiří Černický, Matěj Al-Ali či Pavel Mrkus a Jiří Skála, reagující ve svém díle na právě probíhající revoluci průmyslové výroby 4.0, se podobně jako Boudník zaměřují na vztah průmyslových výrobků k uměleckým dílům, lidský rozměr a duchovní rozměr dělníka jako tvůrce a stroje jako jeho nástroje či naopak. Svým dílem přispěla výstavě i současná vizuální umělkyně Anežka Hošková. Scénografie výstavy v podání Tomáše Svobody se celkově vztahuje k prostředí průmyslové továrny 4.0 a dokresluje tak celkový kontext vystavených děl.

Tak jako jeho vysoká postava vyčnívala nad ostatní, i jeho originální přístup k umění se i díky výstavě Boudník postupem času dostává do povědomí stále většího počtu obdivovatelů a zůstává v nich jako symbol volnomyšlenkáře, který svým stylem života našel umění i tam, kde se na první pohled zdá, že nemá nejmenší šanci. ∞


Boudník
MG – Pražákův palác (Husova 18, Brno)
12. 4.—11. 8.

Napravo, nalevo, všude beton. Šeď střídá šeď a ztratit se v uniformním labyrintu je v podstatě nevyhnutelné. Panelové sídliště jako neopakovatelný urbanistický, architektonický, ale také sociální experiment představuje výstava Paneland v Moravské galerii v Brně.

Paneland vznikl jako první z plánovaných výstav projektu MADE IN CZECHOSLOVAKIA pod záštitou Moravské galerie v Brně a Slovenské národné galérie. Impulzem pro celý projekt je rok 2018, který končí pro národy bývalého Československa obávanou, či snad očekávanou, osmičkou. Co nás čeká a nemine je zatím přikryto závojem nevědomosti, ovšem to, z čeho vycházíme a co naše cesty k současnosti ovlivnilo, je známé a už nezměnitelné. A právě fenomén panelových sídlišť zasáhl tak nějak nás všechny.

Nové bydlení, zn. levně a rychle
Zdálo se to jako nejjednodušší, nejrychlejší a nejlevnější řešení. To je jeden z hlavních důvodů, proč českou a slovenskou krajinu začaly od počátku 60. let obohacovat domy z panelu. Jednoduchá stavebnice, kterou dokáže pár šikovných rukou sestavit za několik málo dní. Revoluční idea, jak co nejefektněji dostat lidi z vesnic do měst, nebyla v poválečných letech nijak ojedinělá. Ale naprostá exploze sídlišť v 70. a 80. letech Československo dostalo mezi panelákové velmoci. Co na tom, že řada architektů, a hlavně sociologů a psychologů začala namítat, že stavět vše podle jednoho vzoru bez přidané hodnoty nefunguje a bude v budoucnu pravděpodobně přinášet více škody než užitku. Šlo o peníze a čas.

Sídliskové deti
Paneland se podle slov autora a kurátora Rostislava Koryčánka snaží upozadit politickou ideologii, pod kterou sídliště vznikala, a chce především poukázat na důsledky života v panelu a postupné opadání entuziasmu a očekávání. Reflexe změn ve společnosti, které přinesl boom ve výstavbě sídlišť, dokládají ukázky z filmů, fotografie Pavla Štecha a jeho žáků ukazující letargii a neosobnost lánů betonu a bláta, ale také ukázky z televizních magazínů, které se už od druhé poloviny 70. let nebály vznést kritiku směrem k nenaplněnému „sídliskovému snu“.

Jak sídlí děti na sídlišti? se ptá například dokument z roku 1985, a ukazuje tlupy dětí bez dozoru, které, když nejsou rodiče doma, se nemají na koho obrátit, protože reálně se lidé v jednotlivých kotcích neznají, a ani nechtějí znát. Umělý projekt sídlišť zpřetrhal vazby mezi sousedy vznikající po celé generace a přinesl především anonymitu a nezájem. Fenomén dětí vyrůstajících na sídlištích dokládají díla Josefa Bolfa, Tomáše Dždoně či Kateřiny Šedé. Z tvorby povětšinou čiší deprese, strach, samota a touha po barvách a jinakosti, která logicky vyplývá z neosobnosti sídliště.

Dědictví
Kromě šrámů na duši a neodmyslitelné zkušenosti těch, co si sídlišti prošli, jsou pozůstatkem doby dávno minulé samotné domy. Velká debata, která nastala v 90. letech ohledně betonových připomínek minulého režimu a nenaplněného očekávání, víceméně toužila vše zlikvidovat a zapomenout. Nakonec ale svoboda umožňující jiné fasády, nové obchody, variabilita veškerých kusů nábytku a spotřebičů pomohla sídlištím překročit práh nové doby. ∞


Paneland
MG – Uměleckoprůmyslové muzeum (Husova 14, Brno)
24. 11.—18. 3.


text: Barbora Tichá

Jedním z problémů dnešní fotografie je fakt, že samozvaným fotografem může být vlivem technického pokroku každý. Tento pohled by se mohl zdát pouze problémem dneška, ale aktuální byl již v druhé polovině minulého století. A právě Jan Svoboda byl jedním z těch, kdo na tento fenomén v negativním smyslu poukazovali a záměrně se proto od označení „fotograf“ distancovali.

Jak moc Svoboda byl, či nebyl fotografem, můžete posoudit čtvrt století po jeho smrti v Moravské galerii v Brně, kde právě probíhá výstava s názvem Jan Svoboda: Nejsem fotograf.

Výstava je rozdělena do tří místností, přičemž chronologicky mapuje umělcův profesní vývoj. Celá expozice je vystavěna na rekapitulaci jednotlivých výstav, kterých se Svoboda za svůj život zúčastnil, ať už skupinově, nebo samostatně. Kromě volné tvorby je zde představena i užitá fotografie, kterou se autor část života živil a stala se tak neodmyslitelnou součástí jeho díla.

Výstava je situována do přízemí Uměleckoprůmyslového muzea a začíná zmínkou o Svobodově členství v umělecké skupině Máj, se kterou v roce 1964 poprvé vystavoval. Svoboda byl ve skupině jediným zástupcem fotografie a je o něm známo, že záměrně nevyhledával přítomnost ostatních fotografů. Na čemž má pravděpodobně podíl i fakt, že zpočátku tvořil v malířské, nikoliv fotografické, tradici.

Kromě výtvarných děl byl ovlivněn i literární tvorbou. V mládí sám psal básně, jejichž fragmenty později používal jako názvy svých děl.

Na začátku expozice je zmíněna i první samostatná výstava, kterou měl moravský rodák v roce 1968 v galerii na Karlově náměstí v Praze. K výstavě se dochoval informativní plakát a snímky z vernisáže, které jsou v expozici promítány a zpestřují tím její instalaci.

Sdílet prostor s fotkami
Svoboda vnímal fotografii jako živoucí objekt, ke kterému přirozeně patří známky opotřebení, z čehož vyplývá, že si nedával příliš záležet na jejich archivaci. Příkladem vlivu času a vnějších podmínek na jeho tvorbu je zde prezentovaný napříč přetržený snímek „Nejsmutnější zátiší“, kterému právě onen zásah dodává na intenzitě vyznění. Mimo to po vzoru malířů své snímky mnohokrát datoval přímo do obrazu. A zajímavý je i jeho přístup ke konečné prezentaci děl, odmítal totiž následnou adjustaci v podobě rámování. Jediné, co dělal, bylo lepení pozitivů na dřevěnou desku. Díla poté volně prezentoval na stěně. Zmíněným přístupem se svou tvorbu snažil přiblížit spíše plastickým objektům fungujícím v prostoru.

V Sudkových šlépějích
Výstavu v první místnosti ukončuje dílo Josefa Sudka, ke kterému fotograf v počátcích tvorby choval nesmírný obdiv a několikrát se s ním osobně setkal. V jednom rozhovoru dokonce uvedl: „Láska je krásná věc. Mou láskou byl pan Sudek. Já jsem si to tak vybral.“ Pro vykreslení zbožného obdivu je zde vystaven originální strojopis básně, kterou Svoboda o Sudkovi napsal.

Geometrie a vzpomínky na dětství
Druhý rozsáhlejší prostor expozice přímo naráží na Svobodův přístup k fotografii a je rozdělený na dvě části. V první jsou představena díla zabývající se geometrií, která by se nabízelo nazvat minimalistickými. Svoboda s tímto označením důrazně nesouhlasil. Zdůvodňoval, že nemá potřebu do obrazů vkládat více, než je potřeba, a vypomáhal si českým rčením, že méně je více. Autoři výstavy jej naopak označují za maximalistu, protože věcmi, na kterých pracoval, se zabýval důkladně, koncepčně a dlouhodobě. Vystavené snímky působí velmi klidným dojmem a je zde možnost se před nimi posadit a „zameditovat si“.

V druhé části je také prezentována spolupráce Svobody se sochařem Stanislavem Kolíbalem, pro kterého zachycoval jeho tvorbu. Nabízí se zde otázka, do jaké míry šlo pouze o fotografický záznam informačního charakteru a do jaké o užití k vlastnímu vyjádření.

V druhé polovině místnosti jsou představeny materiály propagačního výtvarnictví vedle užitých fotografií, které pořizoval (nejen) pro pražské Uměleckoprůmyslové muzeum, kde byl zaměstnán.

Poslední částí výstavy je místnost, která reaguje na umělcovo období působení v Uměleckoprůmyslovém muzeu a dává nahlédnout do vývoje jeho volné tvorby, která vznikala souběžně s prací pro muzeum.

Jsou zde vystaveny další z mnoha kulatých stolů, které stejně jako ovocné plody fotograf velmi často zaznamenával. Užití tohoto vyobrazení je pro něj symbolickým návratem do dětství na moravské vesnici a do maminčiny kuchyně. Svoboda po třiceti letech života prožitých v Praze vzpomínal na stůl, u kterého se rodina scházela a jedla. Na stůl, kde si kreslil, psal úkoly, a kde maminka mlela mák a maso. Stejně jako vzpomínal na ošatky s ovocem, které rostlo na zahradě a maminka je pravidelně aranžovala do mísy. S nevratným časem, který jej trýznil, se vypořádával alespoň zpětným vyvoláváním těchto momentů do svých fotografií.

Na výstavu v prvním patře paralelně navazuje výstava, která představuje o téměř generaci mladší fotografy a fotografky, u nichž jsou rozpoznatelné vyjadřovací formy a postupy reagující na Svobodu.

Světlo oslepuje
Autoři výstavy zcela respektovali Svobodovy ideje ohledně vystavení děl a představují je tedy volně umístěné na zdech bez jakýchkoliv rámů. Nicméně prezentaci hned v první místnosti degradují dvě věci. Tou první je příliš intenzivní nasvícení fotografií z protilehlé stěny, působící na snímcích světelné odrazy, které znepříjemňují jejich čelní pozorování. Což působí jako jakási ironie vůči Svobodovu výroku, že světlo oslepuje. Naštěstí se tento problém týká pouze první části výstavy, na rozdíl od druhého, kterým jsou nízko umístěné popisky, jež v průběhu celé výstavy znemožňují jejich pohodlné čtení. Jinak je výstava velmi povedeným a důležitým počinem, který Svobodu ukazuje i z ostatních dosud neznámých úhlů pohledu, a to hlavně z lidské stránky.

Zadostiučinění
Svoboda poukazoval na to, že tvořivý aspekt se ve fotografii ještě pořád nebere vážně, protože hlavní práci odvede stroj. A zároveň doufal, že se fotografie jednoho dne stane součástí naší kultury, přál si, aby existovaly výstavní síně věnované fotografiím, v nichž se člověk bude moci procházet a „vnímat tamní klid a mír“.

Za svého života byl frustrován postavením fotografie v tehdejším uměleckém světě a despektem, se kterým byla v druhé polovině 20. století přijímána.

Výstava se jeví jako in memoriam reakce na Svobodovy myšlenky a přání. Možná, že kdyby ji shlédl, měl by radost, že disciplína, které se věnoval, má dnes své pevné místo ve výstavních programech renomovaných galerií. ∞


Jan Svoboda: Nejsem fotograf
Moravská galerie v Brně – Uměleckoprůmyslové muzeum (Husova 14, Brno)
20. 11.—21. 2. • 80 / 40 Kč

Na začátku byl nápad Jana Presse, ředitele Moravské galerie, který navrhl Kateřině Tučkové literární spolupráci na realizaci výstavy Brno – moravský Manchester. 250 let metropole textilního průmyslu. Vznikla tak publikace poutavého vyprávění o brněnské historii.

Po přečtení této knihy se už nikdy nebudete dívat na Brno a brněnské procházky stejným pohledem. Slavné vily, parky, ulice, dokonce i brněnský hantec vznikaly společně s průmyslovým rozvojem v oblasti textilnictví, kdy se látky z těchto továren prodávaly po celé Evropě. Tučková píše opět s hlubokým vhledem a empatií, zveřejňuje množství dobových fotografií a objevných informací.

Kdy jste se poprvé dozvěděla o „moravském Manchesteru“ – většině ne příliš známém?
O tom, že se Brnu říkávalo moravský Manchester, jsem věděla, ale co všechno se za tím označením skrývalo, jsem postupně objevovala až s prací na výstavě, která teď běží v Moravské galerii. Při pátrání po konturách textilní historie jsem narazila na Offermannovy, kteří mě zaujali hned – jednak postavili celou ulici nedaleko té, kde bydlím, a pak také iniciovali řadu veřejných staveb – díky nim dnes máme Lužánky, Denisovy sady nebo budovu Uměleckoprůmyslového muzea. Navíc byli ve své době proslulí po celém světě, mrzelo mě, že o tak významných „sousedech“ se dnes už nic moc neví.

Kniha Fabrika připomíná Brno jako centrum kultury a vzdělanosti, ale vracíte se v ní i k válečným a těžkým poválečným událostem. Jaké jsou zatím reflexe od čtenářů?
Zatím milé. Velmi mě potěšilo, že se mi ze zahraničí ozvala i příslušnice rodu Offermannových, která knihu četla, a nejen, že se jí líbila, ale sdělila mi i nějaké osobní vzpomínky na poslední brněnské členy rodiny.

Připravila jste scénář pro desetidílnou rozhlasovou adaptaci, posluchači ji mohou vyslechnout nyní každou sobotu od 18:00 na stanici Český rozhlas Brno. Není deset dílů málo na mapování 250 let brněnské historie?
Rozhlasová adaptace pokryla jen život jednoho z ředitelů továrny J. H. Offermann, zakladatelova syna Karla, který zemřel v roce 1869. Za jeho vedení se látky z textilky prosadily doslova po celém světě, a proto jsem desetidílný pořad zaměřila právě na jeho osudy. Pro zájemce, kteří budou chtít znát další osudy této rodiny a potažmo i Brna v 19. století, je tu kniha Fabrika nebo odborná publikace Brno – moravský Manchester.

Co vás práce na této knize, a vůbec celé výstavě, naučila?
Jak lehké je zapomenout, ačkoliv konkrétní činy někdejších obyvatel Brna máme každý den přímo na očích.


Ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press k výstavě a knize

Co Vás vedlo k oslovení Kateřiny Tučkové ke spolupráci?
Tvorbu Kateřiny, ať již jako spisovatelky, nebo kurátorky, znám dlouho, sleduji ji a vážím si jí. Práce s historickými reáliemi je jí vlastní, stejně jako jejich poutavé převyprávění a vytváření příběhu. Tímto projektem jsme zároveň otevřeli odlišný způsob prezentace výstav, kdy skrze spojení s činností zajímavé známé osobnosti můžeme přivést do galerie nové publikum. Vzhledem nejen k návštěvnosti, ale i faktu, že je již první vydání Fabriky téměř vyprodané a připravujeme dotisk, se to zdá jako krok správným směrem.

V čem vás osobně výstava inspiruje?
Je to období, které by se nám mělo vrýt všem do paměti – byl to čas plný nadějí i prosperity a tragický zároveň. Doba komunismu mu ale dala pachuť proletářství a 90. léta s pamětí přestala pracovat úplně, takže do této chvíle víme o tomto fenoménu velmi málo. Moravská galerie chce vyzdvihnout funkci Uměleckoprůmyslového muzea v Brně a oživit fenomén, který může být novým impulzem pro budování moderního brandu Brna. Již dříve se v Brně průmyslu dařilo a právě Uměleckoprůmyslové muzeum v Brně je svědkem velkého úspěchu podnikání. Toto muzeum patří dokonce mezi jedno z nejstarších na celém světě. Bohatí průmyslníci ho založili v roce 1873. Byli to ti stejní průmyslníci, kteří postavili textilní továrny dnes známé jako Vlněna nebo Mosilana a jejichž soukromé vily navrhovali slavní architekti počátku 20. století. ∞

Brno – moravský Manchester.
250 let metropole textilního průmyslu
Uměleckoprůmyslové muzeum (Husova 14, Brno)
12. 12.—12. 4.


Fabrika
nakladatelství Host
Brno, 2014, 226 stran