Kde je dnes místo dětí? V dětském pokoji? Na hřišti obehnaném plotem? Anebo ve výstavním sále, který se na chvíli vzdá důstojnosti a pustí dovnitř smích, zmatek, tělesnost a tvoření bez návodu?

Výstava-projekt Místo dětí v benešovském MUD* zkoumá, co znamená být dítětem – a kdo o tom rozhoduje. Inspirována Pipi Dlouhou punčochou, která si své místo určuje sama slovy: „Já jsem dítě a tohle je můj domov, takže je to dětský domov,“ obrací tradiční roli institucí naruby. Hlavní výstavní sály jsou tentokrát určeny dětem – ne jako návštěvníkům pod dozorem, ale jako spolutvůrcům prostoru.

Výstavní koncept vytvořilo studio Nami nami – Klára Koldová a Eduard Herrmann. Ve své práci se soustředí mimo jiné na herní instalace bez předem daných pravidel, umožňující svobodnou hru. Pod značkou Nami Play navrhují otevřené struktury, které nechávají hru vyrůst z místa, ne z katalogu. Děti se tak stávají autory i kurátory zároveň. A dospělí? Mají možnost pozorovat, jak vypadá prostředí, které neřídí oni.

Hračky ze sbírky muzea – od těch ve velkém vyráběných ve Fatře Napajedla po designové kousky Artělu – jsou instalovány v kukátkách a ukryté v podlaze pod příkrovem pilin. Blízko, ale ne na dosah. Návštěvník se sklání, hledá, tuší. Jsou to časové kapsy – pro dospělé vzpomínka, pro děti možné objekty touhy.

Vedle instalace uvnitř muzea vznikla i dočasná úprava veřejného prostoru. Na sídlišti Na Bezděkově vytvořilo studio Nami Nami prostor pro svobodnou hru bez návodů – pár jednoduchých prvků, žádné instrukce, žádný plot. Jen důvěra. Otevřený terén, kde se role tvoří za pochodu.

Inspirací projektu byla nejen Pipi, ale i jedna z teorií Michela Foucaulta. Jeho pojem „heterotopie“ označuje místa „jiného řádu“, která narušují běžné struktury. Právě takovým místem se muzeum načas stává. Dospělí zde najdou vitríny s trofejemi dětství. Děti mezitím běhají, bourají, staví znovu. Není tu dohled. Je tu důvěra, pohyb a možnost hrát si po svém.

Místo dětí není výstava o dětech. Je to prostor, kde se na chvíli děje něco jiného, kde se ptáme, jaké prostředí a sociální rámce pro dětství vytváříme. A co se stane, když ty tradiční konstrukce na chvíli opustíme.

text: Anna Sejková

Místo dětí
MUD* Benešov (Malé náměstí 74, Benešov) a sídliště Bezděkov (nedaleko ulice Hráského, Benešov)
14. 5. – 31. 8.

Výstava Tvýma očima v Muzeu umění a designu v Benešově nabízí komorní, a přesto hluboké ponoření do tématu dětské hry. Estetický prožitek přináší prostřednictvím dvou médií – sochařské instalace Anny Hulačové v dialogu s velkoformátovými kolážemi Klaudie Hlavaté.

Dialogické propojování se stává znovu vídaným trendem výstav. Není divu, že se tak děje, obdobné kooperace lze vidět skrze všechny kreativní obory – od hudebního k tomu módnímu. V případě vizuálního umění je to přístup, který nabízí rozšířený estetický prožitek, pakliže se propojení povede. To může vzniknout na základě podobné estetiky, tématu či čehokoli dalšího, čemu kurátor dá váhu a tu osvětlí. Galerijní prostor pak vyloženě vybízí k propojování více médií, které zaujmou jak místo na stěnách, tak samotný výstavní sál. Tento způsob zvolila kurátorka výstavy Nina Moravcová.

V dialogu beton s kolážemi
Díla Anny Hulačové (* 1984) jsou zde tematicky propojena s kolážemi Klaudie Hlavaté (* 1992). U Hulačové stojí za zmínku vzpomenout na výstavní projekt Cesta je trnitá (Muzeum Hořice, 2022/23), kde v tvůrčím dialogu s Anežkou Hoškovou vznikla díla, do kterých kreativně a stále se svým přístupem zasáhly obě autorky. Ve výstavě Tvýma očima si každá z umělkyň zachovává jak svůj prostor, tak i médium. Hulačová je opět viděna v impozantní sochařské instalaci Slunečné dědictví synům a dcerám (2019), které poutalo pozornost už ve sbírkové domácí galerii díla – Gočárově galerii v Pardubicích. Ještě o rok starší, ale do detailů provedené mistrovské dílo intarzie, je autorsky pojatý skateboard, který je instalován k přísedícímu sochařskému objektu Chlapec s měňavkou (2020). Hulačová je dobře rozpoznatelnou autorkou pracující s určitými specifickými přístupy, např. u figur zploštělá obličejová část bez fyziognomie, která se stává plochou pro kresbu nebo obdobnou grafickou techniku či betonem jako hlavním sochařským materiálem. Na výstavě představená intarzie tento kánon rozšířila. Jak výrazně právě Hulačová zasahuje do prostoru, tak v kontrastu s tímto pohybem skrze velkoformátové koláže do hloubky proniká Hlavatá. Tato vzájemná dynamika vytváří tenzi a divákovi umožňuje nazřít vybrané téma analyticky, explicitně i v rozmanitosti dvou forem.
Hlavatá představuje pět děl posledních dvou let a jedno o něco málo starší. Snímky z rodinného archivu propojuje s kresbou, malbou a vytváří tak osobitou koláž vtahující do příběhů, které skrze ryze vlastní vzpomínky evokují i ty univerzálně platné. I u Hlavaté dostávají obličeje postav autorsky změněný obsah. Právě ten je jakýmsi nahlédnutím do vrstev lidské psychiky a paměti. Autorka tematizuje problematické i traumatizující prožitky a zkoumá prastaré mýty. Cílem je ale vyústění k ozdravným transformačním procesům, přestože jsou na těchto obrazech z poslední doby zobrazeny děti s pahýly odumřelých větví. Právě to jsou motivy, které odkazují k metafoře uvěznění v dřevěné sukni, o lidech zakletých do podoby stromu. Není tedy třeba z návštěvy této výstavy upadat do deprese – naopak je demonstrací uvolněného napětí, které opouští tělo a skutečnosti, že každé předjaří je začátkem jara.

Klaudie Hlavatá a Anna Hulačová: Tvýma očima
Šímova síň MUD* (Malé náměstí 74, Benešov)
12. 3. — 11. 6.

Raritně se podaří objevit tvůrce, jehož tvorba prostupovala výtvarným prostředím, ale ve své době nedostala patřičné odezvy. Archiv Muzea umění a designu v Benešově odhalil kvality práce švýcarské autorky Silvie Billeter (* 1946) a nechává je vyznít v komplexně připravené výstavě Poesie tisku.

Když se kurátor Pavel Liška probíral archivem, objevil specifické grafické práce. Signované jsou autorkou, jejíž jméno zanechalo otisk nejen v akvizici benešovské instituce, ale také na Akademii výtvarných umění v Praze, kde v ateliéru grafiky pod vedením Vojtěcha Tittelbacha a Ladislava Čepeláka v letech 1969–1972 studovala. Ovšem ve své době nebudila takovou pozornost, jakou rozkrývá její přínos oboru grafické tvorby s mnohaletým odstupem.

Již životní příběh autorky je pozoruhodný. Billeter měla již od mládí vztah k divadlu a opeře a i proto se její životní cesta protnula s prostředím Akademie výtvarných umění v Mnichově, kde studovala scénografii. Během tří let studia se její zájem formoval spíše do lineární podoby a tak z divadelního prostředí přenesla svůj zájem přímo k tisku a grafické technice leptu. Ve Švýcarsku nebyla ve své době tradice velkých výtvarných akademií, kde by mohla ve svém zájmu studijně pokračovat. Iniciační pro ni byla její jednodenní cesta do Prahy, která ji učarovala a rozhodla se napsat žádost o studium na pražskou Akademii výtvarných umění. Díky době a okolnostem ji bylo s pozitivní odezvou vyhověno a Billeter se stala studentkou grafiky. Přestože mluvila třemi světovými jazyky, čeština byla jejím limitem a s tím souvisely také limity s navazováním prvních tuzemských kontaktů. Navázala ale několik blízkých přátelství jak s vyučujícími, tak se studenty. I kvůli této bariéře se dostala také do kontaktu s Adrienou Šimotovou, která, stejně jako Billeter, mluvila plynně francouzsky, protože její babička byla ze Švýcarska. Billeter velmi propadla českému prostředí a jeho historii. Zájem o období třicetileté války a rekatolizaci zobrazila i v několika svých grafikách. Do těch otiskla také fascinaci z intenzivní četby textů Franze Kafky v cyklu Vor dem Gesetz (Před zákonem).

Sofistikovaná hravost
Její progresivní přístup právě ke grafické práci v sobě vrství původní prostorové uvažování, které přenesla do plochy. Grafická práce, která propojuje práce s rozličnými materiály a jejich specifickou strukturou, je přístupem, který tehdejší tradiční grafické postupy překračuje. Billeter ve svých pracích neukazuje, ale spíše zakrývá. Původní stopa je rozmazaná. Skládá, propojuje, prořezává. Materiály, vrstvy. Hraje si – s intenzitou, s barvami, s tiskem. Poesie je tu hravostí, tou sofistikovanou. Proč ale nebylo dílo Billeter vyzdvihováno už ve své době? Taková otázka se s nazřením na kvality její práce samozřejmě klade. Odpověď není složitá – právě kvůli svému životnímu příběhu tak trochu solitérní autorky „odjinud“, která nebyla zcela zasazena do prostředí pražského okruhu, nebyla zařazovaná na skupinové výstavy a i právě kvůli svébytnému estetickému kánonu, který tříbila, zůstávala spíše neuchopenou autorkou. Billeter je ale bytostnou tvůrkyní a tak tvořila i přes tyto okolnosti a právě proto může její tvorba vyniknout nyní v její první monografické výstavě, která je systematicky rozčleněna do pěti sálů. Autonomně výstavu jako komplexní projekt rozšiřuje dokumentární fotografický soubor Pepy Dvořáčka, který Billeter představuje ve svém domácím prostředí v Curychu. Divák se tak skrze tato zachycení dostává blíž nejen k samotné autorce, ale také do kontextu současného života Silvie Billeter. Nahlíží do jejího curyšského domu, do kuchyně sousedící s ateliérem, na její pracovní stůl i výraz dámy, která přináší oboru grafiky nejen svůj neobyčejný životní příběh, ale také přínos a svébytnou estetiku. I architektonické řešení výstavy zohledňuje co největší soudružnost s autorkou. Instalace děl na paneláži evokuje pohoří, horizonty typické pro krajinu, která Billeter ovlivňovala. Stěžejní je pro Billeter právě cyklus Hledat Petrkov, který čítá 192 děl a vznikal v letech 1992 až 2010. Z něj je reprezentativně vybrán užší fragment a v samostatné místnosti představen. Dalším specifickým rysem její tvorby jsou také nitě, které lze v její práci vidět. Nikoli odkaz na stereotypní vnímání materiálu připisovaného k ženské činnosti, ale právě odkaz ke studiu scénografie a s tím souvisejícího materiálu vlastního kostýmům, je další vrstvou, která její grafická práce nabývá objemu. Petrkov Billeter učaroval a její lepty nezachycují jen vzpomínky na krajinu, ale i vše, co s cestami tam souviselo – knihy na cestě čtené, navštívené koncerty nebo zaslechnuté příběhy. Cyklus Hledat Petrkov se tak dá chápat také jako Hledat Eden neboli Ráj. Samotný proces hledání dokonalého místa-zahrady se přitom pro autorku stal možná podstatnějším než jeho cíl.

K výstavě bude uveden také katalog a to v pátek 23. srpna přímo v Muzeu umění a designu Benešov.

Silvia Billeter / Poesie tisku
MUD* (Malé náměstí 74, Benešov)
7. 6. — 29. 9.

Jak bude Země vypadat, pokud budeme pokračovat v současném způsobu života, který klade důraz na produktivitu a ekonomický růst? Výstava Critters v Muzeu umění a designu Benešov (MUD*) hledá odpověď na jednu ze základních otázek politického, ekonomického a společenského hnutí nerůstu, a to z trochu netradičního konce.

Umělci Sebastiano Tomasso a Aidan Zukowski jako archeologové odkrývají možné nálezy z budoucnosti, které jsou nositeli vzpomínek dalších generací. S dávkou hravosti tak ukazují, že vzpomínky nejsou zrovna věrohodným zdrojem informací: jsou selektivní a zkreslené nostalgií. V jiných případech přidávají na dramatičnosti, když se z nich stanou po staletí předávané povídačky. Celkově imerzivní intervence Critters připomíná tápání v paměti. Z vystavených střípků není jednoznačné, jaká globální katastrofa vymýtila kultury před námi. Patrné však je, že byla narušena rovnováha komplexních ekosystémů, a tím také podmínky pro život. Obrací se tak k tématu zodpovědnosti k prostředí, tedy k péči o rozmanité vztahy, které stojí v jádru budoucího života na Zemi.

Při produkci výstavy byly použity mimo jiné vyřazené autoplachty, stavební odpad či vypůjčený výstavní materiál. Cílem bylo vytvořit výstavu s úctou k udržitelnosti, která se víc a víc prolíná do činností MUD*. Komentovaná prohlídka s umělci a kurátorkou výstavy proběhne 2. března v 17 hodin.

text: Karolína Varvařovská

Critters
Muzeum umění a designu Benešov
(Malé náměstí 74, Benešov)
16. 2.–31. 3.

Je již zvykem, že v tuzemských galeriích se výstavní projekty hojně věnují problematickým mezioborovým tématům současné společnosti. Není tomu jinak ani v Muzeu umění a designu v Benešově, ve kterém aktuální výstava Logika růstu od environmentálního žalu přechází k aktivní reakci na kontroverzní, často nepochopenou, ale paradoxně čím dál více populárnější ideu nerůstu a otevírá tento diskurz pro širokou veřejnost.

Silné ekonomické zájmy blokují transformaci směrem k udržitelnosti. Překonání imperiálního způsobu života jako předpoklad sociálně-ekologické změny je jednou z cest. Ovšem kapitalistická dynamika transformace, která je živena z krizí, destrukce, honby za kumulováním a hegemonií jí hází klacky pod nohy. Přestože lamentace nad chováním lidí k přírodě sepisoval už Platón ve svém nedokončeném dialogu Kritias, jeho značně romantizující vyprávění by mohlo být inspirací alespoň k představám, jak sáhodlouhé konání lidského úsilí obrátit od destrukce k rozvoji a udržitelnosti.

Výstava Logika růstu, kterou připravila kurátorka Petra Widžová, se obrací nejen ke společnosti, ale hlavně k jednotlivci. Neshrnuje pouhé jevy, ale oslovuje a inspiruje a snaží se podnítit k reflexi a povědomí. Vznikla na základě otevřené výzvy, která byla určena pro studenty vysokých uměleckých škol a jejich čerstvé absolventy. Z padesáti přihlášených prací je v benešovské galerii nyní představeno sedm autorů a autorek, dvě umělecké skupiny a jeden kolektiv. Projekty jsou situovány pro reflexi městského a sociálního prostoru Benešova a témata ztvárňují skrze rozmanitá audiovizuální média. Určitou slabost už od prvního představení projektu na pražské AVU mám pro práci Co nezměním musím se naučit vytěžit (2023), ve které její autor Viktor Prokop skrze vytvořený DIY harvestor světla snímá světelný smog z nejrůznějších stále svítících reklamních bannerů, které zahlcují ulice města svým nepřetržitým vyzařováním. Sběr záření pak transformuje skrze harvestor v elektrickou energii, kterou jako komoditu dává k dispozici potřebným. Na výstavě je vystaven jak objekt sběru, tak videoart, který tuto akci dokumentuje. V médiu malby v kombinované technice pak zaujímá prostor dalšího výstavního sálu tvorba Anny Fiedlerové, která skrze náměty kvalitních rodinných vztahů a atributy k rodině patřící ztvárňuje další stěžejní myšlenky nerůstu. Obrazy jsou instalovány na paneláži z dřevěných trámů a i skrze tento způsob korespondují s myšlenkami udržitelnosti a nízkonákladovosti. Do třetice bych jmenovala tvorbu Terezy Vinklárkové, která je rozmístěna v tomto sále na svébytných místech a s dostatečným obklopením prostoru poutá divákovo zájem – tři objekty, které jsou kombinované s textilními materiály, lampami, texty a strojovou výšivkou, akcentují témata vztahu a péče k vlastnímu tělu a tematizují psychosomatické dopady stresu a společenského tlaku na fyzický stav a kondici jednotlivce. Ve výstavním projektu jsou dále zapojeni Matyáš Barák, Markéta Kubíčková (LilaTesla), Nicolas Prokop, Anna Chrtková & Matyáš Grimmich & Karolína Schön, Lucie Medřická, Agronauts* collective, Dorota Václavíková & Antonín Závodný & Max Stejskal.

Ač koncept nerůstu rozvíjel již na konci 70. let rakousko-francouzský filozof André Gorz, stává se nyní, v době nesměrného tlaku na výkon, produkci a produktivitu, rezonující pro stále širší množství společnosti. Přestože imperiální způsob života není nevyhnutelný, protože je lidským výtvorem, má východisko v konkrétní alternativě – solidárním způsobu života. Snad budou nejen výstavní projekty cestou, jak pomalu, ale jistě změnit směr uvažování i žití.

Logika růstu
MUD* (Malé náměstí 74, Benešov)
17. 3. — 27. 8.