MuMo není kreslená postavička z animovaného filmu, ale zkratka pražského Musea Montanelli, které právě hostí výstavu děl akademické malířky Ludmily Jandové nazvanou Mezi nebem a zemí. Výstava, snažící se alespoň částečně představit různorodou tvorbu této nepříliš známé, a přitom nadčasové umělkyně, je k vidění do 23. února letošního roku.

Nad vchodovými dveřmi trčí ze zdi mužské nohy v černých kalhotách a lakovaných botách. Vstup do Musea Montanelli upoutá pozornost nejen moji, ale kohokoliv, kdo prochází kolem a je ochoten aspoň trochu zvednout hlavu. Co je na druhé straně? Spatřím zbytek onoho neznámého těla? Zvědavost mě nutí otevřít těžké černé dveře se zlatým nápisem Montanelli. Očekávání, spojená s tím, co se nachází za zdí, však zůstávají nenaplněna. A přesto nepřichází fáze zklamání, ale moment překvapení. Přede mnou se objevuje jemně osvětlená místnost s vysokým stropem, jež nyní poskytuje zázemí pro obrazy akademické malířky Ludmily Jandové. Vstupuji do prostoru, nechávám se znovu ovládnout zvědavostí a touhou nevědět, co na mě čeká.

Provázanost a různorodost tvorby
„Všechno jsou moje děti. Žádný můj obraz není bez obsahu, vždycky tam byla záležitost světla nebo směřování vzhůru nebo nějaká hloubka prostoru, hloubka myšlenky.“

Ludmila Jandová se narodila v roce 1938 v Osíku u Litomyšle a zemřela v roce 2008. Její tvorba vedle malby zahrnuje grafiku, kresbu, ilustrace, skulpturu či koláže. Příznačná je pro ni cykličnost. Jednotlivá díla tak lze rozřadit do několika cyklů, které však nestojí o samotě. Naopak, přítomná témata se opakují a autorka je rozpracovává v různých variacích. Členitý prostor muzea pak umožňuje nenásilně koncipovat různorodou tvorbu Ludmily Jandové do několika oddělených částí.

V první místnosti se nacházejí obrazy zvířat a krajiny, ale i portréty, spolu se sádrovými odlitky „maminky“ a „tatínka“. Je zde cítit inspirace rodným místem, milovaným domovem, jako i autorčin vztah ke zvířatům a přírodě.

Rukama se pevně chytám dřevěného žebříku. Pravá noha. Pak levá. Když se podívám nahoru, téměř nedohlédnu na konec. Co se stane, až vylezu na vrchol? Budu konečně svobodná? Kolem mě stovky dalších podobných, lezoucích směrem k nebi s vidinou záchrany, napadá mě při pohledu na grafické listy a animaci v druhé části výstavy, kde identické postavičky hbitě šplhají po žebříku.

Spirituální umění
Scházím dolů po schodech do další části výstavy a ocitám se v ateliéru Ludmily Jandové. Vedle tvorby tak na vlastní kůži, i když zprostředkovaně, zažívám místo, jež bylo v době nesvobody bezpečným úkrytem a tvůrčím prostorem autorky. Prohlížím si pečlivě její ateliér i jednotlivé předměty, kterými se obklopovala, a je mi jasné, že poznávám člověka spirituálního, pro něhož víra byla neodmyslitelnou součástí života. A to ani v tu chvíli netuším, že Jandové bylo za celoživotní dílo a přínos církvi papežem Janem Pavlem II. uděleno ocenění „Pro Ecclesia et Pontifice“ (pro církev a papeže). Odkudsi pak uslyším zvuky přírody a ty mě lákají do malé neosvětlené místnosti. Sedám si na dřevěnou lavici a ve tmě při projekci místa v rodném Osíku v opakovaném cyklu dne a noci pociťuji příjemný klid.

Závěr výstavy je ve znamení obrazů s méně tísnivou tematikou rodiny a společenství, tentokrát zvířecího, vesnického života, ale i ukázkou ženských aktů. Přesto, když se za mnou zavírají dveře muzea, ve mně i nadále doznívá zvláštní směs pocitů tíhy a smíření. Ty možná vysvětlují slova kurátorky výstavy Dadji Altenburgh-Kohl: „Nevnímala svět a její osobní úlohu v něm jako výzvu, ale jako Bohem dané, nezaměnitelné bytí, ke kterému se přihlásila a které se stalo součástí její víry. Neustále hledala nové umělecké formy, a i ty chmurné, nevyhnutelné chvíle akceptovala jako samozřejmou součást svého života.“

Aktuální výstava v MuMo nám nepředkládá grandiosní či provokativní díla, snažící se v návštěvníkovi vyvolat údiv nebo pohoršení, krása tvorby Ludmily Jandové je v přesném opaku. Žádná okázalost, ale umírněná forma a barvy, jemné detaily – a o to silnější výpověď. Mezi Nebem a zemí je především (i díky citlivé instalaci a samotnému prostoru muzea) intimním zážitkem. A pro mě rovněž objevením jemné, pokorné ženy a umělkyně, jejíž tvorba návštěvníka vede ke konfrontaci se sebou samým a ke hledání odpovědí na věčné otázky svobody, víry a spojení s přírodou. ∞


Ludmila Jandová: Mezi nebem a zemí
Museum Montanelli (Nerudova 13, Praha 1)
13. 10.—23. 2.

Webové stránky galerie jsou trojjazyčné (CZ, EN, DE), což naplňuje ideu kulturního přátelství, ke které se organizace hlásí. První dojem návštěvníka galerie ve virtuálním prostoru je však poněkud odrazující: fotografie nezachycují ani tak díla, kvůli kterým snad galerie vznikla, ale lidi. Celebrity. Úvodní výstavu navíc charakterizují slova „politické, provokativní, existenciální“, což vyznívá poněkud prvoplánově.

Prvoplánové pokušení

Proslov zmíněného profesora Stölzla se jaksi topí v klišé, byť ideově správných: hovoří o „nezávislých uměleckých iniciativách“ (co tím ale myslí?), přeje si „Evropu spontánnosti, Evropu neplánovanou a překvapující“ (míní tím politickou anarchii nebo svobodný tvůrčí prostor?), zmiňuje „dialog překračující hranice oborů“ (jak jinak se dá charakterizovat současné umění?).

Ženský element

Jakmile ale opustíme prostor virtuální, dojem kýčovitosti a poplatné medializace se vytrácí. Zahajovací výstavu OPENING připravila dvojice kurátorů (sama Dadja Altenburg-Kohl a Jürgen Kaumkötter) a skutečně v ní naplnila proklamovaná poslání muzea MuMo.

Na výstavě jsou prezentována díla jednadvaceti umělkyň (můžeme se dohadovat, zda výlučné zastoupení ženského pohlaví aktivně přispívá k genderové diskusi propagací společensky znevýhodněné skupiny, či zda může být chápáno naopak jako feministické znevážení mužského pohlaví). Vedle známých jmen jako Katarzyna Kozyra či Adriena Šimotová jsou zastoupeny umělkyně, v jejichž potenciál kurátoři věří: gruzínská malířka libozvučného jména Sopho Chkhikvadze; mladá polská umělkyně Dorota Nieznalska; poetická performerka Mona Hatoum z Libanonu, apod.

Multikulturní mnohoforma

Výstava je zajímavá nejen různorodým národnostním složením zúčastněných autorek, ale také tím, že ukazuje současné umění ve své komplexitě. Žádné médium není diskriminováno; vystaveny jsou malby, kresby, fotografie, instalace, videa. Divák tak skutečně absorbuje pocity nejen z různých kulturních prostředí, ale i z odlišných forem umění, reflektuje odlišnosti i společné rysy. Můžeme hovořit o vydařeném a stravitelném exkurzu po rozmanitých podobách a obsazích aktuální tvorby.

Pokud se  vydáte na nedělní procházku starou Prahou, stavte se v Nerudově ulici 13 v MuMo. Potěšíte tím sebe a podpoříte zároveň i nadšení pro kulturní a společenský rozkvět. Tato vzácná snaha si zaslouží ocenění.

Muzeum současného umění MuMo je dítětem nadace DrAK, jejíž název v sobě nese iniciály své zakladatelky, doktorky Dadjou Altenburg-Kohl. Ta se tímto způsobem snaží přispět k realizaci projektů v oblasti kultury a umění, ale i zdraví a prevence. Za sebou má již několik prospěšných akcí (podpora prevence rakoviny prsu v projektu Ruku na prso, podpora činnosti Národního divadla v Praze nebo charitativní akce pro dětský domov či nemocnici).