Bonu_Berlin a Chemise spojuje ulice, sprej i zkušenost s proměňováním veřejného prostoru. Nově také sdílejí 700 metrů dlouhou zeď v pražské Ruzyni, která se stává plátnem projektu s tématem Krása města v pohybu. Jako dva z třiceti předních streetartových umělců a umělkyň se podílejí na této z nejrozsáhlejších muralových realizací svého druhu. Jak přemýšlejí o vlastní tvorbě a jak nahlížejí právě na projekt, který mění městskou krajinu?

Bona_Berlin

Vaše tvorba stojí na opakujícím se motivu tváře. Co pro vás tvář představuje – portrét konkrétního člověka, archetyp, nebo spíš nástroj pro vyprávění?
Moje práce se točí kolem forem, barev a ploch. Z těchto prvků často vystupují tváře – postavy, které vyprávějí příběhy a odrážejí nás jako lidské bytosti.

Nejde o žádného konkrétního člověka, ale spíš o lidstvo jako celek.

Vaše obrazy často vznikají skládáním fragmentů do výsledného celku. Vnímáte tento proces rozkladu a opětovného skládání jako estetickou volbu, nebo jako komentář k současné společnosti a lidské identitě?

Obojí. Jako lidé jsme jedineční a různorodí. Zároveň ale sdílíme společné prvky, části nás samých, které se neustále přeskupují a vytvářejí něco nového a neopakovatelného. Současně jsme si ale také podobní – a právě to se odráží i v mém opakujícím se vizuálním jazyce.

Zcela záměrně to funguje i jako komentář ke společnosti. Zároveň ale – obzvlášť při práci ve veřejném prostoru – hraje estetika zásadní roli. Měla by vzbuzovat zvědavost, ale neměla by všechno odhalit hned na první pohled.

Právě ve veřejném prostoru je estetická stránka klíčová. Umění by mělo podněcovat zvědavost, aniž by okamžitě vyjevilo celý svůj význam. Barvy a světlo mohou ovlivnit, jak se lidé v určitém místě cítí – vytvářet atmosféru, pocit komfortu nebo dokonce bezpečí.

Začínala jste v ulicích s paste-upy a postupně přešla k monumentálním muralům. Jak se proměnil váš vztah k městu a veřejnému prostoru? Má pro vás ulice stále stejnou energii jako na začátku?

Postupem času se moje práce proměnila – od mnoha menších tváří k menšímu počtu, ale výrazně větším realizacím. Energie, která mě pohání, však zůstala stejná.

Proměnil se ale způsob, jakým díla působí na diváky: od drobných, náhodných objevů až po estetizaci prostoru a schopnost vytvářet skutečnou lokální proměnu.

Obě tyto roviny jsou pro mě důležité. Myslím si, že je podstatné dál rozmisťovat sem a tam barevné akcenty – fungovat jako zrcadla, v nichž může každý zahlédnout sám sebe. A zároveň věřím v sílu velkoformátového, snadno přístupného umění, které místům, v nichž vzniká, přináší konkrétní hodnotu.

Street art se během posledních dvou dekád stále více institucionalizoval – přesunul se do galerií, festivalů i městských kulturních programů. Co podle vás tento vývoj umění dal a co mu naopak vzal?

Myslím, že vstup do etablovaných struktur dal street artu určitou legitimitu a viditelnost. Odpovědnost ale často přichází ruku v ruce se ztrátou svobody.

Mnoho vašich projektů vzniká v různých zemích a kulturních prostředích. Přizpůsobujete svůj vizuální jazyk konkrétnímu místu, nebo se snažíte přinášet stejný vnitřní svět bez ohledu na geografii?

Často pracuji s materiály, které jsou dostupné přímo na místě. Své muraly i obrazy také často přizpůsobuji konkrétnímu prostředí. Soustředím se na kontext – na lidi, okolnosti a příběhy. Snažím se začlenit do existujícího prostředí a hledat pocit společného „my“.

Témata, která lidé vnímají jako důležitá, se výrazně liší podle konkrétního místa i geografického kontextu. Nechci, aby moje práce místo pouze zdobila. Chci mu naslouchat, dát mu hlas a pomoci zviditelnit jeho vlastní identitu. Samozřejmě to dělám skrze svůj osobní umělecký rukopis. V této roli se ale často nevnímám ani tak jako autorka, spíš jako překladatelka.

Aktuálně budete jako jedna ze třiceti předních streetartových umělkyň a umělců pracovat na velkoformátovém muralu, který vzniká v pražské Ruzyni. Tématem projektu je Krása města v pohybu. Jak jste o tomto tématu přemýšlela vy?

Když myslím na Prahu, vybaví se mi obraz sebe sama sedící v tramvaji, která jede z centra směrem k okraji města.

Snažila jsem se tuto vzpomínku zachytit jako jediný okamžik – prostřednictvím útržků obrazů míhajících se za oknem: stínové siluety Karlova mostu, projíždějící tramvaje, krásné oblohy, modři Vltavy nebo množství zelených ploch.

Právě tohle je pro mě krásná vzpomínka na pohyb městem.

Působíte na scéně, která byla historicky převážně mužská. Proměnila se podle vás pozice žen v urban artu a graffiti kultuře, nebo přetrvávají stejné struktury jako dříve?

Scéna se v průběhu let proměnila a dál se vyvíjí – pokaždé trochu jinak v závislosti na kulturním prostředí a konkrétní zemi. Celkově ale mám pocit, že dnes je v urban artu vidět mnohem více různorodých hlasů.

Chemis

Vaše muraly často pracují s velmi silnými emocemi – zejména motivy dětí, války nebo sociální nerovnosti. Jak si hlídáte, aby se z těchto obrazů nestal vizuální kýč nebo manipulace?

V mojí autorské tvorbě pracuji hlavně se svými emocemi, které skrze svoje díla posílám dál. Něco jako text v písni. Člověku se nemusí nějaká píseň líbit na první poslech, možná ji porozumí po pár letech nebo po jiné písni od stejného autora. A naopak tomu člověk může okamžitě propadnout a vidět sám sebe v textu písně. Záměrně to takto přirovnávám, protože dřív jsem skládal hudbu, takový ten naštvaný teenager, kterého štve společnost. Hudba mě formovala a já v podstatě dělám z textu obrazy dodnes. Stejně jako v hudbě, ani v umění nejsem vyučen, neznám noty, neučil jsem se anatomii a neumím teorii barev. Dělám, co mě baví a co mi dává životní smysl. Moje umění je aktivistické, takže chci v lidech probouzet jejich emoce a vést je k nějaké akci nebo podpoře. To je můj cíl. Chci rozproudit diskuzi, chci aby lidi měli problém znázorněný před očima.

Od klasického graffiti jste se posunul k velkoformátovým, často legálním, zakázkám. Co jste tím získal – a co případně ztratil?

Malováním klasického graffiti jsem získal silné kořeny, mnohé jsem se naučil, získal nové přátele a otevřelo mi to možnost se projevit. Neustálým experimentováním jsem to časem dotáhl do současného bodu, kdy se malováním živím a cestuji po světě jen díky tomu. Kdyby na začátku nebylo graffiti, nevedli bychom tento rozhovor. Neztratil jsem nic, bez čeho bych nemohl být a naopak získal to, bez čeho bych být nechtěl.

Jak dnes vnímáte vztah graffiti mezi „ulicí“ a galerií? Má pro vás stále význam anonymita a neinstitucionalizovaný původ graffiti?

Na začátku jsem byl úzkoprsý jako většina writerů – tohle se musí dělat, tohle se dělat nesmí, to je kolotočářský a tohle je top, támhleten je toy a tenhle je king. Ale to vše je marnotrapné, když si uvědomíš, že stejně kopeš sám za sebe v téhle hře na ulici. Takže už dlouho je mi jedno, kdo a co dělá, respektuji stejně ty, kteří jsou dnes v galerii i ty, kteří stále malujou panely. Je to každého volba a všichni by si měli vzpomenout, že právě předsudky a touha po seberealizaci jsou ty důvody, proč jsme začali malovat. Zároveň se tyto věci vůbec nevylučují a můžeš jít ze své vernisáže tagovat po městě.

Já jsem z anonymity vystoupil už dávno a nemá pro mě nějaký význam skrývat tvář a být pan tajemný. Ono je stejně těžké malovat dva týdny přes den jednu stěnu, aniž by vás někdo neviděl. Ale z těch dob mám kapuci jaksi pořád přirostlou k hlavě.

Vaše práce jsou čitelné a srozumitelné na první pohled. Není ale právě tato „okamžitá čitelnost“ také formou vizuálního zjednodušení, které nahrazuje skutečnou komplexitu témat?

Tohle je určitě na tom to nejtěžší, jak ten svůj názor nebo téma vyjádřit grafickou formou tak, aby to lidi pochopili. Asi bych svoje nejzdařilejší malby označil marketingovou frází ,,simply clever,, ale příprava takového návrhu nic jednoduchého není, běžně mi to trvá i několik týdnů, dělám si k tématu rešerše a snažím se najít ten balanc a vizuální čistotu, aniž by to neztratilo váhu, kterou chci vystihnout. Často můžete u mých maleb najít různé skryté symboly nebo narážky. Vše, co znázorním, má svůj význam. Mám mnoho rozsáhlejších a komplikovanějších maleb k pochopení. Ale zároveň nechci každý můj tah sprejem vysvětlovat proč a jak jsem jej udělal. Myslím, že by si měl každý moje malby raději prohlédnout vícekrát.

Existuje motiv nebo téma, kterému se vědomě vyhýbáte, i když by po něm mohla být společenská poptávka?

Obecně řečeno v mojí autorské tvorbě nemaluju nic, co osobně necítím, že bych měl namalovat. Například, když zemřel Karel Gott, nabízelo se udělat jeho portrét někde na zdi a sklízet virální zájem, ale jelikož mě například tento zpěvák žádným způsobem v životě neovlivnil a neviděl jsem nějaký odkaz, který by stál za znázornění, tak by pro mě bylo nemyslitelné udělat nějakou lacinou malbu sám od sebe.

Aktuálně budete pracovat jako jeden z třiceti předních street artových umělců a umělkyň na velkém muralu, který vznikne v pražské Ruzyni. Tématem byla Krása města v pohybu. Jak jste o tomto tématu přemýšlel?

Když mám tvořit svoji malbu, tedy neberu v potaz zakázky od klientů, tak nemám rád bariéry typu malba na téma. Pokud se tedy téma zrovna netrefí do filozofie a stylu autora. Myslím, že umělec by měl být pozvaný právě kvůli tomu, čím je jedinečný a využít plochu jako svoje další plátno. Zaměřil jsem se tedy na to, co je město a co je krása, tím se krásně vrátíme k tématu graffiti a street-artu. Aniž bych prozradil jak bude malba vypadat, bude vyjadřovat, jakým způsobem dokážeme právě pouličním uměním měnit zdi, co nás obklopují.

Kdybyste měl popsat jednu situaci z ulice, která vás formovala víc než jakákoli zakázka nebo projekt, která by to byla – a proč?

Nebude to situace z ulice ale z vesnice, kde jsem poprvé vzal do ruky sprej a šel v noci pomalovat billboard, plížil jsem se ve sněhu asi dva kilometry, když projíždělo nějaké auto, ležel jsem ve škarpě a klepal se, jestli mě náhodou neviděli. Měl jsem připravený super návrh, který jsem mohl zahodit, protože jsem zjistil, že dosáhnu tak akorát na jedno písmeno ze tří. Tak jsem namaloval to jedno písmeno B a sněhovou vločku vedle něj. Barva mi během toho tak stékala, že bych tomu mohl říkat styl, všechny trysky se mi ucpaly, ale něco jsem vytvořil. I když se vlastně vůbec nic z toho, co jsem chtěl, nepovedlo a vypadalo to hrozně, v ten okamžik jsem věděl, že to ve mně vyvolalo zvláštní pocit a chci jít zase. A od té noci chodím takto se sprejem přes 20 let.