Tvorba Daniela Pešty byla za posledních šest let představena na vizuálních projektech u příležitosti Biennale Arte v italských Benátkách jak v rámci kolektivních přehlídek, tak samostatné výstavy Something Is Wrong v industriálních prostorách galerie Tana Art Space v roce 2024. Soubor těchto prací bude v České republice prezentován poprvé.

Dějinami se nezabýváme proto, abychom byli odsouzeni k jejich opakování, ale proto, že se z nich snad můžeme poučit, jak se od stále se opakujícího stereotypu osvobodit. Období, ve kterém jsme se narodili, ovlivnilo každého z nás a některé věci považujeme za neměnné. Někdy zapomínáme, že dějiny nejsou řízeny pouze politikou, ekonomikou nebo technologiemi, ale též naším vlastním míněním a přesvědčením, ale především občanskou aktivitou.

Víme a slyšíme ze všech stran, že lidský život je posvátný, jedinečný a že má nevyčíslitelnou hodnotu. Lidstvo však toleruje a přehlíží, jak se právo na život v přímém přenosu hrubě porušuje.

Pešta se tak jako vždy vyjadřuje multimediálně, od malby a akvarelu po objekty, instalace, videa či asambláže, které se vyznačují pro autora typickou existenciální naléhavostí. Psychologická, filozofická, ale i politická témata jsou centrem jeho pozornosti. Otázka budoucnosti nabývá v jeho tvorbě stále větší důležitosti, neboť technologie a informatika poskytly lidstvu nevídanou moc.

text: Dadja Altenburg Kohl

Daniel Pešta
WHO? WHY?
Museum Montanelli (Nerudova 13, Praha 1)
24. 9. 2025 – 29. 3. 2026

Museum Montanelli se na několik měsíců proměňuje v magický kabinet kuriozit uměleckých pokladů několika staletí ze soukromé sbírky Patrika Šimona. Setkání středověkých skulptur, renesanční italské malby a vrcholných příkladů evropského barokního umění sjednocuje tělesnost. Tělesnost jako výraz emocionality, touhy, erotiky, ale i hlubokých stavů introspekce.

Těžiště výstavy spočívá v předvedení evropských malířských a sochařských pokladů od 14. do 18. století, kde návštěvník bude moci obdivovat díla Amica Aspertiniho, Baccia Bandinelliho, Domenica Fettiho, Giambologny, Hanse von Aachena, Daniela Fröschela, Roelanta Saveryho, Gianlorenza Berniniho, Giovanni Battisty Langettiho, Luca Giordana, Anthony van Dycka, ale i českých malířů a sochařů, jakými jsou Karel Škréta, Michael Václav Halbax, Petr Brandl, M. B. Braun, Jan Kupecký, Norbert Grund aj. a to v kurátorské přípravě přímo Patrika Šimona. Vzácné gotické sochy povedou dialog s mimořádnými artefakty – uměním starého Peru, západní Papuy, ale i Mexika, Afriky a solitérními ukázkami prehistorické, antické a keltské kultury. Nebudou chybět ani intervence ze současné umělecké scény.

text: Lenka Gajardo Hordová

La Grande Bellezza: Umělecké poklady ze sbírky Patrika Šimona
Museum Montanelli (Nerudova 13, Praha 1)
st—ne 14:00–18:00
Komentované prohlídky na objednání tel: 724 211 584 nebo e-mail: info@museummontanelli.com

Boticelli, Tizian nebo Rembrandt. Tyto malíře – ale nejen je – spojil zájem o jednu bohyni – Floru. Každý jí věnoval prostor svého plátna, obraz pojmenovaný po ni. Boticelli, ten pak portrét rozšířil na devíti člennou scénu postav z antické mytologie a pojmenoval obraz názvem La Primavera (1485–1487). K Floře se obrací také právě probíhající výstava Florálie, která opěvuje květy zasazené do Musea Montanelli.

Výstava Florálie začala 28. dubna a toto datum není náhodné. Právě v tento termín započínaly v Římě slavnosti se stejnojmenným názvem, trvaly šest dní a uctívaly kult bohyně Flory. Floru, symbol jara, znovuoživenou bohyni květů, manželku boha západního větru Favonia, uctívaly zejména mladé dívky, které ji obětovaly ovoce a květiny. I výstava s podtitulem In Sacrificio Florum / V objetí květin přináší návštěvníkovi četné množství děl, která právě rostliny, květy a květiny tematizují. A to přímo v mezinárodně zastoupeném rozsahu vybraných autorů pracujících v nejrozličnějších médiích. Od medijních kreseb zastoupených Františkem Jaroslavem Peckou či Cecilií Markovou až po litografii Salvadora Dalího. Vybraná díla představují imaginativní přístup k tvorbě a diváka tak nechávají vstoupit do krajiny estetických vjemů, kde může odlehčit svou mysl od přebytečných myšlenek a nechat na sebe působit krásno jednotlivých zastoupených exponátů. Výstavu připravil široký tvůrčí tým s hlavními kurátorkami Nadiou Rovderovou a Terezií Zemánkovou a čítá přes sedmdesát autorů.

Květy ve všech formách
Pokud návštěvník sestoupí schody do další místnosti, rozevře se před ním instalace převážně fotografických a grafických děl, mezi která patří černobílé fotografie Josefa Sudka nebo Jaroslava Rösslera či zlatě tónované bromostříbrné fotografie Ladislava Postupy. Tím ale přehlídka již málo užívaných a viděných technik nekončí, instalaci doplňují ambrotypie Petra Jedináka, fotogram Suzanne Pastor či dominující bromostříbrná černobílá fotografie Václava Jiráska či ve stejné technice zastoupené práce Miro Švolíka nebo Evy Fuky. V této sekci mne obzvlášť potěšilo, že se hojného prostoru dostalo právě autorům pracujícím s fotografií a bylo tak představeno, že právě toto médium, jež je již dlouhodobě transformováno skrze své fragmenty do zcela jiného estetického chápání, potvrdilo svou intenzitu jednoduše v původním principu zachycování, dokumentování, autorovy tvůrčí práce a obstálo tak svým silným estetickým působením jako plnohodnotné umělecké médium.

V dalším výstavním sále velkorysého Musea Montanelli divák vstoupí do vtahující prostorové instalace, kterou tvoří videoart Rybníček Kláry Ottové a příznačně jej doplňují svébytné objekty květin z hliníku, asfaltu, kovu a dalších materiálů s latinskými názvy vycházející z imaginace autora Krištofa Kintery. Sochy a objekty jsou na výstavě také k vidění v několika sálech a představují práci autorů Jaroslava Róny, Kurta Gebauera, Martina Kocourka, Dagmar Šubrtové, Lucie Rónové a několika dalších. Hodné pozornosti jsou také digitální dokreslované fotografie Veroniky Bromové z roku 2021, kdy dokládá svou nelimitovanou tvůrčí adaptabilitu a přináší velmi zajímavé čerstvé dílo v tematice sebepojímání v konfrontaci s krajinou přírodní nebo městskou, které se již dlouhodobě věnuje.

Součástí výstavy je také množství grafik, jejichž vyznění podporuje intimní nasvětlení celého výstavního prostoru. Jemná technika kresby tak vyznívá například v pracích Jana Híska.

Výstavu rozvíjí také mnoho děl ze sekce užitého umění jako je umělecké sklo či šperk a k vidění tak jsou práce výrazných designérů jako Nastassia Alejnikava, Hanuš Lamr či z nejmladších František Jungvirt.

Florálie I., oslava květů nikoli pouze v jejich estetickém pojetí, ale i metaforickém vnímání či duchovním rozměru vlastní člověku 20. a 21. století je výstavou, která skutečně vtahuje, povznáší a velkoryse nechává diváka vstoupit do tohoto stvořeného světa imaginace. S podtitulem Od idyly k halucinaci výstava pokračuje ještě projektem Florálie II. a je k navštívení v Artinbox Gallery v Perlové ulici do 18. srpna.

Florálie I.
In Sacrificio Florum / V objetí květin
Museum Montanelli (Nerudova 13, Praha 1)
28. 4. — 18. 9.

.

Mystérium. Slovo, které zastřešuje určité tajemství či tajné učení – něco nepřístupného každému. V případě návštěvy kabinetu profesora Beneše je slovo mystérium na místě, ale tentokrát je jeho tajemství otevřeno právě tomu, kdo zavítá do Musea Montanelli, kde se tento tajemný kabinet rozprostírá.

Profesor Vladimír Beneš, neurochirurg světového významu – tedy nikoli fantasmatická osoba, ale skutečně existující osobnost, je pro tuto výstavu klíčovým. Tedy nejen on jako zástupce propojení člověka s vědou skrze neurochirurgii, ale on jako sběratel, jenž za svůj život shromáždil rozsáhlou entomologickou sbírku. Výstava Tajemný kabinet profesora Beneše, kterou připravila právě na Benešovu počest kurátorka Dadja Altenburg Kohl, tak představuje sběratelství nejen uměleckých předmětů nejrůznějších autorů, ale v první řadě pak celoživotní sbírku čítající přes 17 500 brouků.

Fenomén sběratelství je samostatným námětem, kterému se již hojně věnovalo množství myslitelů – jak psychoanalytik Sigmund Freud, který sběratelství řadí k lidským instinktům či pudům, tak filozof Walter Benjamin, který sběratele ve svém sborníku esejí a studií nazývá „fyziognomisty předmětného světa“ a předkládá tak pohled na sběratelství i v polohách posedlosti a vášně, která vždy hraničí s chaosem – „dialektickým napětím mezi pólem nepořádku a řádu“. Nepřestává navazovat filozof Jean Baudrillard a sběratelství rozvíjí do teze, ve které sbírané objekty považuje za projekční prostory pro vše, co se nemohlo promítnout do lidského vztahu.

Nekončící fascinace
Vladimír Beneš se ke zkušenosti se sběrem brouků dostal již v útlém věku svého dětství, kdy byl na procházce fascinován činností, jež zahlédl a jež mu jeho děda právě jako lov brouků za účelem vytváření entomologické sbírky vysvětlil. Po klukovských misích pak následovaly mnohaleté expedice do krajin nejrůznějších pásem – od četných výprav do Číny, Mexika, Indonésie, Kazachstánu, Brazílie, Bolívie, Austrálie a dalších zemí. Ty přinesly nespočetná dobrodružství lovu skrze léta jeho života. Tato obsáhlá výsledná sbírka je předmětem zájmu výstavy a rozprostírá se skrze celé prostory muzea, nejvíce pak v jeho prvním sále, který je systematickému a katalogizovanému představení brouků věnován. Návštěvník, jehož představy o rozmanitosti a četnosti těchto živočichů nepřesahují meze fantazie, při svém příchodu zažívá fascinaci krásou z barevnosti hmyzu i ze stavby těla, která ve své symetrii a rozmanitosti od sebe odlišuje jednotlivé druhy. Spolu s nimi jsou do dialogu postavena umělecká díla nejrůznějších autorů právě ze sbírky Musea Montanelli.

Dialog lékařů
Příznačná volba kurátorky – lékařky profesorky Dadjy Altenburg Kohl uspořádat dialog právě s lékařem – entomologem profesorem Vladimírem Benešem pak divákovi předkládá možnost nazřít umění v nevídané existenciální rovině. Jak fascinující je video s dokumentem zobrazujícím odstranění míšního tumoru, vedle něhož je vystaven akvarel Anke Röhrscheidové karmínových odstínů právě takový mikro vhled do lidského těla připomínající. Záběry z reálně proběhlé několikahodinové operace jsou po vizuální i obsahové stránce srovnatelně fascinující jako samotné umělecké dílo.

Kromě rozsáhlé entomologické sbírky jsou v muzeu k vidění videoinstalace Jakuba Nepraše, které naprosto přesně doplňují fascinaci právě cykly života a jeho podobami, jemná konceptuální práce s materiály a tvary Keiko Koitabashiové, dále obrazy i videoarty Daniela Pešty, práce Luboše Plného, Jana Švankmajera, Pauliny Skavové nebo Anny Zemánkové či Romana Franty a dalších. V malém kině je pak možné zhlédnout dokumentární film Pavla Štingla o činnosti neurochirurgického oddělení profesora Beneše v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. V dolní části muzea je nainstalována sbírka přírodnin, rostlin a drog, včetně mikroskopu, pod kterým lze vybraného brouka pozorovat a ocitnout se tak ve skutečném kabinetu kuriozit. Přírodní i obskurní artefakty, multimediální objekty a umělecká díla vytvářejí mystérium vjemů a projekcí v nejsofistikovanějším orgánu našeho těla, v mozku.

Záměr poukázat na variabilitu přírody, její krásu a řád, ale stejně tak na její živelný destruktivní potenciál, jež diváka inspiruje k možnosti poznat hlubší souvislosti a vazby mezi přírodou, uměním i mikro a makrokosmem, je naplněn. Návštěva výstavy Tajemný kabinet profesora Beneše přináší vhled do těchto útrob a nabízí každému jeho vlastní Theatrum Mundi.

Tajemný kabinet profesora Beneše
Museum Montanelli (Nerudova 13, Praha 1)
9. 6.—31. 12.

Přestože nesdílíme totožné životní zkušenosti, vypořádáváme se skrze život se zážitky, které mohou mít podobné důsledky. Proces traumatu, reflexe a následné uzdravování jsou společnými prvky ve tvorbě dvou umělkyň, jejichž díla ukazuje výstava Legenda in MeMoriam v pražském Museu Montanelli.

Belle Shafir výstavu vyvažuje zcela jiným způsobem. Citlivě a subtilně, zamyšleně, pokorně, objekty i videoartem. Autorka se v tématu zpracovávání vzpomínek vrací ke své rodině. Zpracovává rodinnou sbírku fotografií, v podobě asijského tance butó, kterému se učila a stále od japonských mistrů učí, vyjadřuje v prostoru své vzpomínky a v pomalém tělesném pohybu se snaží obejmout své předky. Jak málo si všímáme blízkých osob a co pociťujeme, když je ztrácíme? Ve svém videu What is the color of your father’ s eyes? upozorňuje právě na znalost svých nejbližších. Dokážeme si vlastně vybavit, jakou barvu očí naši předci měli? Z koňských žíní a japonských deníků vytváří objekty, do starých map aplikuje vizuální prvky a vytváří fikční místa. Subtilnost svého vlastního dětství znázorňuje skrze háčkované koňské žíně, ze kterých vytváří prostorovou instalaci. Původně s nabídkou vstoupit, pro svou křehkost již jen dívat se. Nebo vhlížet? Belle jemností svého tvůrčího sdělování nechává divákovi odkrývat i ty nejkřehčí vzpomínky v bezpečném prostoru, který svou chápavostí a přijetím vytváří. Nesoudí, nekritizuje, chápe.

Obě umělkyně se v komplikovaných prostorách doplňují racionalitou i emocionalitou. Vedou dialog v abstraktní instalaci i konkrétních výpovědích na akrylových deskách. Propojují naší i předešlou generaci a skrze imaginární vzpomínku otevírají dětství snad každého z nás. Otevíráním témat holocaustu i dalších obdobných traumat tak dávají prostor se těmto mezníkům věnovat a zpracovávat je.

Výstavu připravila Dadja Altenburg-Kohl společně s nezávislým kurátorem a kritikem Hagaiem Segevem, který jako historik umění se zkušenostmi s archeologií, architekturou i moderním uměním působící v České republice a Izraeli spolupracuje s řadou muzeí a galerií. Citát Otto Františka Bablera: „Umění je strom, který má kořen v minulosti, kmen v přítomnost a korunu v budoucnosti”, článek uzavírá, výstava Legenda in MeMoriam umění vzpomínat – a vyrovnávat se – otevírá.

Legenda in MeMoriam
Museum Montanelli (Nerudova 2, Praha 1)
24. 10. 2019—23. 2. 2020

MuMo není kreslená postavička z animovaného filmu, ale zkratka pražského Musea Montanelli, které právě hostí výstavu děl akademické malířky Ludmily Jandové nazvanou Mezi nebem a zemí. Výstava, snažící se alespoň částečně představit různorodou tvorbu této nepříliš známé, a přitom nadčasové umělkyně, je k vidění do 23. února letošního roku.

Nad vchodovými dveřmi trčí ze zdi mužské nohy v černých kalhotách a lakovaných botách. Vstup do Musea Montanelli upoutá pozornost nejen moji, ale kohokoliv, kdo prochází kolem a je ochoten aspoň trochu zvednout hlavu. Co je na druhé straně? Spatřím zbytek onoho neznámého těla? Zvědavost mě nutí otevřít těžké černé dveře se zlatým nápisem Montanelli. Očekávání, spojená s tím, co se nachází za zdí, však zůstávají nenaplněna. A přesto nepřichází fáze zklamání, ale moment překvapení. Přede mnou se objevuje jemně osvětlená místnost s vysokým stropem, jež nyní poskytuje zázemí pro obrazy akademické malířky Ludmily Jandové. Vstupuji do prostoru, nechávám se znovu ovládnout zvědavostí a touhou nevědět, co na mě čeká.

Provázanost a různorodost tvorby
„Všechno jsou moje děti. Žádný můj obraz není bez obsahu, vždycky tam byla záležitost světla nebo směřování vzhůru nebo nějaká hloubka prostoru, hloubka myšlenky.“

Ludmila Jandová se narodila v roce 1938 v Osíku u Litomyšle a zemřela v roce 2008. Její tvorba vedle malby zahrnuje grafiku, kresbu, ilustrace, skulpturu či koláže. Příznačná je pro ni cykličnost. Jednotlivá díla tak lze rozřadit do několika cyklů, které však nestojí o samotě. Naopak, přítomná témata se opakují a autorka je rozpracovává v různých variacích. Členitý prostor muzea pak umožňuje nenásilně koncipovat různorodou tvorbu Ludmily Jandové do několika oddělených částí.

V první místnosti se nacházejí obrazy zvířat a krajiny, ale i portréty, spolu se sádrovými odlitky „maminky“ a „tatínka“. Je zde cítit inspirace rodným místem, milovaným domovem, jako i autorčin vztah ke zvířatům a přírodě.

Rukama se pevně chytám dřevěného žebříku. Pravá noha. Pak levá. Když se podívám nahoru, téměř nedohlédnu na konec. Co se stane, až vylezu na vrchol? Budu konečně svobodná? Kolem mě stovky dalších podobných, lezoucích směrem k nebi s vidinou záchrany, napadá mě při pohledu na grafické listy a animaci v druhé části výstavy, kde identické postavičky hbitě šplhají po žebříku.

Spirituální umění
Scházím dolů po schodech do další části výstavy a ocitám se v ateliéru Ludmily Jandové. Vedle tvorby tak na vlastní kůži, i když zprostředkovaně, zažívám místo, jež bylo v době nesvobody bezpečným úkrytem a tvůrčím prostorem autorky. Prohlížím si pečlivě její ateliér i jednotlivé předměty, kterými se obklopovala, a je mi jasné, že poznávám člověka spirituálního, pro něhož víra byla neodmyslitelnou součástí života. A to ani v tu chvíli netuším, že Jandové bylo za celoživotní dílo a přínos církvi papežem Janem Pavlem II. uděleno ocenění „Pro Ecclesia et Pontifice“ (pro církev a papeže). Odkudsi pak uslyším zvuky přírody a ty mě lákají do malé neosvětlené místnosti. Sedám si na dřevěnou lavici a ve tmě při projekci místa v rodném Osíku v opakovaném cyklu dne a noci pociťuji příjemný klid.

Závěr výstavy je ve znamení obrazů s méně tísnivou tematikou rodiny a společenství, tentokrát zvířecího, vesnického života, ale i ukázkou ženských aktů. Přesto, když se za mnou zavírají dveře muzea, ve mně i nadále doznívá zvláštní směs pocitů tíhy a smíření. Ty možná vysvětlují slova kurátorky výstavy Dadji Altenburgh-Kohl: „Nevnímala svět a její osobní úlohu v něm jako výzvu, ale jako Bohem dané, nezaměnitelné bytí, ke kterému se přihlásila a které se stalo součástí její víry. Neustále hledala nové umělecké formy, a i ty chmurné, nevyhnutelné chvíle akceptovala jako samozřejmou součást svého života.“

Aktuální výstava v MuMo nám nepředkládá grandiosní či provokativní díla, snažící se v návštěvníkovi vyvolat údiv nebo pohoršení, krása tvorby Ludmily Jandové je v přesném opaku. Žádná okázalost, ale umírněná forma a barvy, jemné detaily – a o to silnější výpověď. Mezi Nebem a zemí je především (i díky citlivé instalaci a samotnému prostoru muzea) intimním zážitkem. A pro mě rovněž objevením jemné, pokorné ženy a umělkyně, jejíž tvorba návštěvníka vede ke konfrontaci se sebou samým a ke hledání odpovědí na věčné otázky svobody, víry a spojení s přírodou. ∞


Ludmila Jandová: Mezi nebem a zemí
Museum Montanelli (Nerudova 13, Praha 1)
13. 10.—23. 2.