Letohrádek Hvězda hostí od 16. května do 28. září neobvyklou výstavu nazvanou Poslední muzeum? Karáskova galerie pro vaše století. Odpichuje se od výročí významné Karáskovy galerie, ale především se ptá, jak vystavovat starou sbírku tak, aby žila. Hovořím s hlavním kurátorem Karlem Kolaříkem, který o Karáskovu galerii uloženou v Památníku národního písemnictví již léta pečuje.

Památník národního písemnictví (PNP) se ve svém výstavním programu zaměřuje především na literární témata. Proč nyní připravil výstavu výtvarnou – a nadto zaměřenou na jednu pražskou galerii?

Památník se sice věnuje hlavně literatuře a knižní kultuře, má ale zároveň rozsáhlé umělecké sbírky a čerpá z nich i pro své výstavy. Karáskova galerie, která se stala jeho součástí v roce 1955, ale i s literaturou podstatně souvisí. Založil ji básník Jiří Karásek ze Lvovic a vedle obrazů, grafik, kreseb či soch obsahuje také rozsáhlou knihovnu nebo archiv týkající se mj. dějin písemnictví i umění.

V meziválečné Praze fungovala řada soukromých výstavních síní. Odlišovala se Karáskova galerie něčím – krom toho, že její vznik podnítil básník?

Karáskova galerie především nebyla soukromou galerií. Karásek se v poválečných letech soustavně zamýšlel nad tím, že by svou uměleckou sbírku věnoval nějaké instituci, která by ji ve vhodných prostorech vystavila a umožnila mu ji nadále rozšiřovat a spravovat. Takovou nalezl v Československé obci sokolské, která tehdy zrekonstruovala Michnův palác (tzv. Tyršův dům) a Karáskovu nabídku přijala. Sbírka získala sály pro stálou expozici i depozitární prostory a Karásek se stal jejím ředitelem a pečoval o ni až do své smrti.

Její specifikum tedy určil právě on?

Ano, právě jeho umělecký vkus a kontakty definovaly její výjimečnost. Charakter galerie byl výslednicí různých básníkových vizí a plánů – a také možností. Původně se měla stát muzeem staré kresby a grafiky. Karásek je sbíral zřejmě od konce devadesátých let a v Praze postrádal takto zacílenou veřejnou galerii. Posléze ji prezentoval spíše jako prostor česko-polského uměleckého dialogu. K tomu přispělo především jeho přátelství s polským malířem Wlastimilem Hofmanem, jenž se podstatně podílel na akvizici prací polských výtvarníků. Díky stálé zápůjčce maleb slovanských umělců z nákupů Ministerstva školství a národní osvěty i díky svému přátelství s tvůrci z řad exulantů z bývalého Ruského impéria pak galerii uváděl jako Slovanskou. Vedle toho ale získával mnoho děl od nejrůznějších dárců, a sbírka tak podobně široce vypovídá i o českém umění 19. století nebo o tuzemské moderní grafice. Karásek ovšem neodmítl žádný dar, a tak se ve sbírkách galerie objevuje i řada kuriozit, například kolekce napoleonik, i nečekaných vzácností, jakým je třeba soubor egyptských vykopávek, které obdržel od vdovy po českém velvyslanci v Káhiře Cyrilu Duškovi.

Skoro na den přesně po otevření Karáskovy galerie (17. 5. 1925) zahajujete výstavu svou. Jak jste ji při takové šíři oblastí, které zahrnuje, pojali?

Naše výstava není prvním výstavním projektem na toto téma. Ty předešlé se většinou snažily zpřehlednit její fond nebo z něj vybrat určitou sbírkovou oblast a zpracovat ji monograficky, nebo se zaměřily na vztah Karáska a jeho sbírky. My jsme se zamysleli nad tím, jak by v dnešní době mohla vypadat její stálá expozice, a pokusili jsme se alespoň dočasně ji vystavit.

Stálé expozice chtějí často návštěvníkům ukázat to nejvzácnější nebo nejoriginálnější z fondu. Postupovali jste také tak?

Nikoliv, snažili jsme se v pravém smyslu uvést sbírky v život. To je totiž hlavním posláním muzeí a galerií. Najít to, čím jejich sbírky promlouvají k dnešnímu člověku. Stálá expozice pak poskytuje příležitost k tomu, aby se představila kolekce a jejím prostřednictvím i nějaké klíčové téma. Návštěvník tak může pobýt mezi krásnými exponáty a současně se zamyslet i nad sebou samým a dnešním světem.

Vyšli jsme ze základní myšlenky galerie, kterou je vytvoření podmínek k soustředěnému vnímání uměleckého díla. Myslím, že přes všechny vzpomenuté Karáskovy „programy“ byla tato idea opravdu určující a nejstáleji orientovala provoz galerie. Ta se také právě v tomto svém zacílení potkává s naší přítomností. Náš dnešek, jak známo, příliš prostoru k pozornému vnímání světa, natož něčeho tak zdánlivě neužitečného jako umění, neposkytuje. Žijeme kvapně, necitlivě k druhým i k přírodě, stále více se zaměřujeme na sebe samé a postrádáme oporu, s jejíž pomocí bychom se vyrovnávali s nejrůznějšími krizovými podněty, které dnešek přináší. Ať již jde o mezilidské odcizení, četné válečné konflikty nebo vzrůstající násilí ve společnosti či projevy globální ekologické krize. Ono přehlížené umění nám přitom může pomoci i tím, že se jeho pozorným vnímáním stáváme citlivějšími vůči všemu, co nás obklopuje.

Napomáhá vaše výstava takovému zcitlivění něčím zvláštním?

K tomu, aby návštěvník mohl souvisleji uvažovat o tom, jak sám vnímá, přispívá především kompozice a výběr děl. I výstava je totiž takovým malým světem a návštěvník jeho dočasným obyvatelem. Organizujeme ji na ose příběhu individuální proměny ze solitérní existence, zahleděné do vlastního žalu, v pospolité soužití a přátelství. Nepřímo jej vyprávějí odpovídající exponáty a k takovému čtení přispívají doprovodné texty a environmentální stylizace jednotlivých výstavních místností. Například prožitek beznaděje vtěluje první z nich, v níž vystavujeme staré italské kresby s náměty osamocených, melancholicky působících postav. Tu jsme pojali jako noční prostor.

Proč zrovna noční?

Noc je klíčovým motivem Karáskovy literární tvorby a s prožitkem osamocení souvisí. Snažili jsme se totiž současně přihlížet ke Karáskovi, jeho životní cestě a dílu. V první místnosti tuto vazbu posiluje i videoinstalace, která mezi kresby uvádí herce nonverbálně inscenující Karáskovy verše zaměřené na ono krizové já.

Co vedle těch starých kreseb návštěvník na výstavě uvidí?

Vystavujeme přibližně sto děl. Mezi nimi například plastiky jednoho z ruských emigrantů a Karáskových přátel Alexandra Golovina a portrétní busty dalších osobností z tohoto prostředí. Jejich kompozici doplňuje cyklus fotografií Ondřeje Přibyla zachycujících detaily těchto prací. Nedílnou součástí výstavy jsou totiž i intervence současných tvůrců.

Poslední muzeum? Karáskova galerie pro vaše století.
Letohrádek Hvězda (Praha 6)
16. 5. – 28. 9.

text: Ivan Adamovič

Dne 27. května v 10.31 hodin uplyne přesně 83 let od atentátu na Reinharda Heydricha. Ve stejnou minutu bude v Muzeu literatury – Památníku národního písemnictví zahájena krátkodobá výstava se skutečně mimořádným exponátem. Bude jím anglické vydání Anglických listů Karla Čapka s podpisy dvaceti československých vojáků, kteří ve výcvikovém středisku ve Skotsku absolvovali v roce 1941 intenzivní kurs útočného boje.

Ano, právě z těchto výcvikových středisek byli vybíráni parašutisté pro skupiny Anthropoid, Silver A, Silver B, Bivouac, Bioscop a dalších vysazených do okupovaného Československa. Mezi podepsanými nechybí ani Jan Kubiš, který se přímo podílel na atentátu, jenž vešel do dějin druhé světové války a československého odboje. Frekventanti kurzu tuto knihu darovali v roce 1941 na památku svému instruktorovi, poručíku Ernestu Van Maurikovi (1916–2012), který ji na sklonku života předal do sbírek Imperial War Museums.

Z tohoto muzea bude za přísných bezpečnostních opatření unikátní kniha dovezena do Prahy jako připomenutí hrdinství, které prokázali nejen vojáci, ale před nimi také Karel Čapek. Svým angažovaným postojem v zásadních otázkách mladé republiky a dílem, které alarmovalo v kritické době, ukázal, jak podstatná je společenská role umělce–intelektuála.

Ač Čapek sám vojenský výcvik neabsolvoval a byl založením pacifista, byl přesvědčen, že některé hodnoty je třeba bránit perem, případně i zbraní. Na sklonku života si byl dobře vědom mračen, které se stahovaly nad evropskou demokracií, a většinu svých pozdních děl věnoval burcováním před tímto zlem. Kromě zmíněných Anglických listů výstava připomene Čapkova protiválečná díla, nebudou chybět ani originály rukopisů či spisovatelovy vlastnoruční ilustrace.

Výstava potrvá jen do 19. června, nicméně v době, kdy na východě Evropy zuří dobyvačná válka a kdy se za hrdinství opět platí životy, ji můžeme označit za klíčovou výstavní událost Muzea literatury.

text: Ivan Adamovič

Anglické listy v Praze
Muzeum literatury (Pelléova 22, Praha 6)
27. 5. — 19. 6

Když napsal Jaroslav Foglar scénář prvního dílu kresleného seriálu Rychlé šípy, netušil, že zakládá legendu.

Původně mělo vzniknout jen pár dílů, a to vysloveně účelově. Nově založený časopis Mladý hlasatel, jehož se Foglar stal redaktorem, chtěl aktivizovat své čtenáře výzvou, aby zakládali mládežnické kluby. Byly dva měsíce po osudném Mnichovu 1938, národ byl skleslý, ale Foglar nepatřil k těm, kteří svěsí bezmocně ruce do klína.

V prvním „hlasatelském“ období nakonec vzniklo více než sto pokračování a prodej časopisu lámal rekordy. Seriál vychází v nových vydáních dodnes, prokázal svou nadčasovost. Až nyní se ale badatelé více zaměřili na proces jeho vzniku, zejména spolupráci – ne vždy bezproblémovou – mezi Foglarem a ústředním výtvarníkem seriálu Janem Fischerem. V pozůstalosti se zachovaly strojopisné scénáře k většině epizod. Porovnat je s výsledným seriálem umožňuje výstava v Muzeu literatury v pražské Bubenči Jsme Klub Rychlých šípů! Vůbec poprvé totiž vystavuje všechny originály jednotlivých dílů seriálu, a to na čtyři etapy, až do 6. dubna.

Návštěvník má k ruce také Fog­larovy scénáře, takže může dobrodružně zkoumat, jak moc se Fischer držel předepsaného. Občas se odchýlil, což pedantický Foglar někdy doprovodil ostrou výtkou. Některé odchylky byly dány tím, že si autor scénáře přál něco, co nešlo výtvarně splnit (např. patnáct saní v jednom políčku). Jindy se zřejmě na změně dohodli. Ve slavné hrůzostrašné scéně, kde chlapci najdou tělo nešťastného filatelisty Drápa, je mrtvola nakreslená zhroucená na stole; původně však měla viset na trámu. K výstavě je připraven doprovodný program. Sledujte web muzeumliteratury.cz. ∞

text: Ivan Adamovič

Jsme Klub Rychlých šípů!
Muzeum literatury (Pelléova 44, Praha 6)
12. 12. 2024 — 6. 4. 2025

V září roku 1924 Josef Váchal dopsal a vlastnoručně v několika výtiscích i vydal pozoruhodnou knihu nazvanou Krvavý román. Originální výtvarník a spisovatel příliš nesouzněl s moderní civilizací. Miloval staré příběhy a pokleslou kulturu, kam patřily i po sešitech vydávané, nekonečné brakové romány plné komplikovaného, nezřídka násilného děje.

Váchalův Krvavý román je pokusem o napsání vzorového „krváku“ doplněný studií, či spíše vášnivým vyznáním tomuto čtivu. „Dnešní knihy čísti, aby za trest bylo,“ píše autor. „Oč bývaly lepší, pro svoji životní sílu a skutečnost, romány pro lid, před léty vydávané, nazývané krváky: to bývalo jiné počtení!“
Muzeum literatury v Pelléově ulici má ve své stálé expozici místnost věnovanou Váchalovi, kde se pravidelně obměňují ukázky z jeho bohaté tvorby. Po celý podzim také připravuje pořady věnované Váchalovi a Krvavému románu zvlášť.

O tom, že Váchalovo výtvarné dílo je stále živé, vás 11. listopadu od 18 hodin osobně přesvědčí architekt Michal Ibl. Ten navrhl kapli míru ve slovinské Soči, která je vyzdobena Váchalovými malbami. U Váchala, odvěkého bojovníka proti klerikalismu, je to obzvláště půvabné.

Dalším váchalovským hostem pak bude 5. prosince Ondřej Cikán. Ten přeložil Krvavý román do němčiny a napsal k němu obsáhlý poznámkový aparát, jenž toto dílo a jeho inspirační zdroje dopodrobna rozebírá. To vše slovníkem, jímž se Cikán u staromilského Váchala notně inspiroval. Ondřej Cikán byl za překlady českých spisovatelů do německého jazyka letos v létě poctěn rakouskou státní cenou.
Na prosinec pak chystá Muzeum výstavu originálů kultovního seriálu Rychlé šípy, ale do té doby se nechte dušičkově naladit Váchalem.

text: Ivan Adamovič

Muzeum literatury (Pelléova 22, Praha 6)
www.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz

V zemích uvnitř železné opony byla poezie obzvlášť vděčným experimentálním polem pro kritické projevy mimo ideologii a jazykovou politiku. Velká mezinárodní výstava Poezie & performance. Východoevropská perspektiva nabízí promyšlený výběr takových experimentů.

Prvně byla výstava uvedena na přelomu let 2017/2018 v Žilině, dále následovaly vždy nově koncipované „edice“ výstavy: v Bělehradě, Curychu, Drážďanech, Vratislavi, Liberci a nyní v Praze v letohrádku Hvězda.

Jistě není náhoda, že právě umělci z východoevropských autokracií tak nápaditě experimentovali s jazykem. Tyto básnické jazykové performance mohly ale probíhat jen v netradičních prostorách – ateliérech, bytech, v přírodě. „Performance ve veřejném prostoru vyvolávaly obavu, že by mohly konkurovat ritualizovaným komunikačním formám politické každodennosti nebo že by tyto rituály mohly zesměšňovat,“ připomíná Sabine Hänsgen, spolukurátorka výstavy.

Podle kurátorky ona tři P (poezie, performance a perspektiva) poukazují na to, že zatímco v západní Evropě a v Severní Americe může být performance chápaná jako reakce na pozdně kapitalistickou kulturu konzumerismu, ve východoevropských kulturách šlo především o vypořádání se s politicko-ideologickou kulturou coby kulturou textů, manifestů, instrukcí a hesel.

Druhý z kurátorské dvojice, světově uznávaný slavista Tomáš Glanc, provede zájemce výstavou osobně 19. září v 17 hodin. O hodinu později bude také moderovat večer se třemi ruskými umělci v exilu o možnostech opoziční kultury roztroušené po Evropě.

text: Ivan Adamovič

Poezie & performance. Východoevropská perspektiva
Muzeum literatury – letohrádek Hvězda
(obora Hvězda, Praha 6)
18. 6. — 31. 10.

V pražské Bubenči se 18. října otevřela bývalá Petschkova vila, ve které se návštěvníkům zpřístupnily sbírky Památníku národního písemnictví v podobě nové výstavní instituce – Muzea literatury. V jeho expozicích jsem se prošla s Alenou Petruželkovou. Přestože kroky skrze text neuslyšíte, náš dialog si nyní můžete přečíst, a projít se tak pomyslně s námi, než se do Muzea literatury sami vydáte.

Jak je Muzeum literatury koncipované?
Jsme v prostoru stálé expozice, přestože je v závorce slovo „ne“, což vyjadřuje náš záměr obměňovat expozice nejenom, co se týče jednotlivých exponátů, ale i co se týče témat. Místností je tady deset, v současné chvíli je to tedy deset témat a předpokládáme, že témata se budou proměňovat.

Hned v prvním sále můžeme vidět video, které propojuje literaturu a vizuální umění. Jedná se o dílo, které vzniklo přímo pro Muzeum literatury?
Jedná se o autorské dílo Vladimíra Houdka, které vzniklo přímo k expozici Abeceda poetismu. Hlavní exponát je ikonické dílo avantgardy Abeceda (1926) na básně Vítězslava Nezvala a fotografie tanečního provedení Milči Mayerové a právě Vladimír Houdek Abecedu interpretuje novým vizuálním jazykem. Pokusů o interpretaci bylo skrze historii vícero, tento vznikl přímo pro tuto expozici. Původní Abeceda je tady celá vystavená na magnetických tabulích. Jsou tu originální knihy avantgardy z 20. let 20. století. Konfrontace mezi interpretací a avantgardní obálkou vytváří představu o posunu, jak jsme se ve 20. letech dívali na poetismus, jak se na něj můžeme dívat v současnosti, ve 21. století. Tuto místnost připravila kurátorka Vilma Hubáčková.

V místnosti dále vidíme i funkční archi­tektonické řešení výstavy, které slouží jako určitý pořadač na vložené knihy.
Ano, pro návštěvníky jsme vytvořili faksimile těchto knih, aby se jimi mohli prolistovat a viděli i dovnitř. K celé expozici je důležitý katalog, který je možno považovat za určitou extenzi exponátů. Do každého z nich vstupujete skrze QR kód, který si na svém zařízení naskenujete, a posléze se vám celá stránka katalogu s dalšími informacemi načte. Katalog funguje jako online webová aplikace, je tedy stále dostupný, a to odkudkoli.

Co vystavuje Muzeum literatury?
Vystavuje pouze naší sbírku, sbírku Památníku národního písemnictví, která je velmi rozsáhlá a rozmanitá. Aby měla veřejnost možnost se se sbírkou seznamovat alespoň částečně, tak jsme se rozhodli právě pro princip obměňování expozic. Můžeme tak posléze sbírku prezentovat v širším měřítku.

Úvodní text na paneláži začíná Rozečteným světem Vladimíra Holana. Co je jeho esencí?
Právě ta neukončenost a otevřenost. Muzeum literatury se nikdy nemůže dostat do hloubky a vždycky zůstává na povrchu těch věcí, protože do literatury můžete vstoupit jedině tak, že si to dílo přečtete. Dokud si ho nepřečtete, tak se pohybujete jen na povrchu a přistupujete k němu z různých stran, ale nikdy ne dovnitř. Rozečtený svět je určitá metafora, protože víme, že literatura zprostředkovává nějakou zkušenost. Je to umělecké zprostředkování nějaké lidské zkušenosti literárním způsobem.

Když se návštěvník podívá do prostoru, vidí určitou otevřenost i nejrůznějším generacím.
Ano, je tady speciální program i průvodce pro dětského návštěvníka. Za těmito účely vznikly listy, ve kterých je hlavní postavou Knihomol, který je takovým průvodcem.

Pojďme projít dalšími sály. Dostáváme se za Nezvalovu Abecedu a teď jsme Mezi slovem, zvukem a obrazem.
To je obecně míněno. Pokud se témata v tomto sále budou konkretizovat, tak nyní je to skrze dílo Milady Součkové. Kurátor Jakub Hauser nazval expozici Žena v pantheonu. Hlavním dílem tady je Mluvící pásmo. Je to kniha, která vznikla ve spolupráci Zdenka Rykra, partnera Součkové, který její verše ilustroval. Jedná se o dílo, které vzniklo před 2. světovou válkou.
Tady pro milovníky literárních experimentů představujeme, jak vypadá geneze vzniku básně. Jsou to autorské vpisky a komentáře. Aktuálně tady vystavujeme originální korespondence Součkové s Jindřichem Chalupeckým. Originální knihy jsou zde vystavovány ve vitrínách, které jsou v zásuvkách. Princip skrývání je téměř v každé v expozici, a to z důvodu ochrany sbírkových předmětů. Zde jsou pak další autorská videa, tady je to konkrétně video režisérky Andrey Culkové a v podstatě je to ztvárnění díla Milady Součkové. Současná autorská invence reagující na původní dílo.
V dalším prostoru se vyskytneme v literárním společenství. Sál není věnován jednomu dílu, ale celému Kritickému měsíčníku, velmi podstatnému periodiku, které vzniklo také před 2. světovou válkou. Vedl jej Václav Černý, osobnost naší literární kritiky, který kolem sebe shromáždil poměrně široký okruh autorů. S touto expozicí už může návštěvník interaktivně pracovat, je tady osobnost Václava Černého a autoři, kteří do Kritického měsíčníku psali. Návštěvník si může vybrat, na jakého autora se chce blíže podívat.

Vybereme Ivana Blatného.
K němu je tady fotografie, medailon a dopisy, které si vyměňoval v rámci Kritického měsíčníku. Můžete si opět vybrat, které vás zajímají.

Tak Ivan Blatný píše Vladimíru Holanovi. S ním jsme začali.
Máme tady dopis a ten si můžete i vytisknout a odnést.

Dopis Blatného Holanovi. Moc se tedy nerozepsal – „Vážený pane Holane, posílám vám opět tři básně na výběr do příštího čísla programu. V srdečné úctě váš Ivan Blatný.“
Tady můžete strávit opravdu hodně času. Instalace samotná naznačuje i tu propojenost mezi jednotlivými autory.

Nyní jsme v instalaci představující Josefa Váchala.
Připravila ji Hana Klínková a zaměřila se zde na Váchalovy portréty a představení právě Váchalovy autorské knihy. Je tedy originál tzv. postily, který je zde i v digitální podobě, aby si ji návštěvník mohl prohlédnout celou. V autorském videu Šimona Koudely je skrze animaci převeden Váchalův dopis jeho příteli. Dílo se jmenuje Nekonečná pánvička.

Dostáváme se do dalšího sálu, co zde nahlédneme?
Tento sál se jmenuje Literatura s otazníkem, je věnován období 1948 až 1989 a využívá do značné míry tzv. Programu autentik, což je program, který vznikal od začátku 90. let až do roku 2009 a kolega Petr Kotek z Literárního archivu pořizoval dokumentární videa a zaznamenával literární život. Byly to hlavně reflexe toho, jak to bylo. Jednotlivých natáčení se účastnili autoři, kteří žili v emigraci nebo kteří nemohli vydávat své práce. To doplňují originální předměty – tady je jeden z nejvzácnějších exponátů naší expozice, což je moták Jana Zahradníčka z vězení. Miniaturní forma kolem 5 cm. Psal ho ručně. Je tak miniaturní, že je zde také přepsán, aby byl čitelný. Máme tady vícero takových autentických rukopisů z padesátých let. Jsou tady rukopisy Jiřího Koláře, Václava Havla, Josefa Škvoreckého. Jsou tady i samizdatové časopisy, Revolver Revue. V těch videích byly zachyceny i momenty, kdy Bohumil Hrabal přebíral cenu Jaroslava Seiferta, je tam zaznamenaná jeho děkovná řeč. Také píseň Sváti Karáska nebo autentický přednes básně Ivana Martina Jirouse. Autentičnost videí je pro návštěvníka nejvíce sdělná.

Ve spodním patře, kam jsme právě sešly po schodech, se dostáváme hlouběji do historie, do 19. století. Jaké dílo je tady obzvlášť raritní?
Toto období je tady přítomno v autorských exponátech, ale ta autorská videa a jejich vizualita komunikují současně. Tohle video od Jakuba Jansy je interpretací Máchových identit. Jsou ztvárněny jako módní přehlídka a vždy se jedná o jednotlivé bloky Mácha barokní, Mácha národní a tak dále. Karel Hynek Mácha je zavalen nejrůznějšími klišé a romantickými zkreslujícími představami a tato forma tak srozumitelně odjímá tyto nánosy a představuje jeho rozmanitou osobnost. Snahou bylo převést osobnost Máchy do dnešního vizuálního jazyka a umožnit jeho osobnost lépe pochopit. Jakub Jansa zpracovával ještě další video o dvou koncepcích národa a to bolzanovské a jungmannovské. Ta rozprava probíhá v netradičním prostoru. Nejde o to, že by někdo něco interpretoval, jsou to citace přímo z těch děl. A tady máme takový pilíř té naší národní identity jazykové – je tu vystaven překladový slovník i s rukopisnými poznámkami Josefa Jungmanna, což je naprosto zásadní věc, když Jungmann překládal Johna Miltona a další světová díla, tak potřeboval rozšířit slovní zásobu, která tehdy nestačila.

Tady je vystaven stěžejní úsek etapy vývoje českého jazyka, kdy se rozšiřoval jeho základ.
Je tady vystaven nejen jeho slovník, ale i překlady.

Takže iniciační Ztracený ráj Johna Miltona rozšířil český jazyk. Možnost ilustrovat témata literatury přímo originály je velmi hodnotná, v dosavadních možnostech pedagogiky nemá obdoby.
Originály mohou být vystaveny jen po určitou dobu, pak budou opět vyměněny za jiné.

Co nejrychleji tedy do Muzea literatury, aby návštěvník mohl vidět nejen dílo, které přispělo k rozvoji českého jazyka. Na závěr se vás Aleno zeptám, jaké dílo ve spodní expozici máte nejoblíbenější vy?
Doslova mne tady fascinuje odlitek ruky a posmrtné masky Františka Palackého, protože tato ruka odkazuje k tomu, že jí napsal naše dějiny.

V pražské Bubenči se otevírá nové Muzeum literatury. Památník národního písemnictví po téměř sedmdesáti letech mění svůj název i sídlo. Ze Strahovského kláštera se stěhuje do bubenečské Petschkovy vily a jako Muzeum literatury otevře své archivy veřejnosti. První návštěvníky přivítá v úterý 18. října 2022.

Památník národního písemnictví působil v prostorách Strahovského kláštera, který návštěvníci literárních programů a badatelé znají jako místo s nádherným výhledem na Pražský hrad a neopakovatelnou atmosférou starých časů. Své budoucí návštěvníky instituce neochudí ani po dlouho očekávaném přesunu do Bubenče. Badatelům bude také v novém sídle k dispozici knihovna, studovna a příruční depozitář.

Muzeum literatury však přinese i něco navíc, a sice stálou expozici věnovanou české literatuře od národního obrození až do konce 20. století. Nová expozice zve k návštěvě jako celek, který lze sledovat lineárně jako historii literatury, zároveň je každý z deseti sálů specifický a originální v autorském konceptu svého kurátora. Archiválie ze sbírek Památníku národního písemnictví, z nichž většina bude vystavena vůbec poprvé, doplňují audiovizuální díla současných umělců i výtvarná díla.
Srdečně zveme na sérii komentovaných prohlídek stálé expozice pro dospělé i děti a doprovodný program, který proběhne o víkendu 21. až 22. října. Bližší informace najdete na webových stránkách muzeumliteratury.cz.

text: Aneta Křižková

Se změnou názvu a otevřením muzea se instituce rozhodla přistoupit i ke kompletnímu rebrandingu a soutěži na novou vizuální identitu, která proběhla na podzim roku 2019. Vítězné studio 20YY Designers představilo silný koncept vizuální identity, jehož podstatou je nápadité využití autentických materiálů z archivů instituce a jejich propojení s jazykem dnešní komunikace.

Vizuální identita muzea se snaží reflektovat jeho náplň: proměnná forma vizuálního systému dává možnost hravé práci s hledáním nových kontextů a významů. Přenáší různorodé emoce či vzpomínky; od kurátorsky precizního výběru po náhodné shluky přídavných jmen, sloves a citoslovcí s odkazem na dada. Tento „živý“ archiv je jak textový, tak obrazový (v budoucnu také zvukový a digitální). Umožňuje vytváření nových obsahů, zapamatovatelných hesel a zkratek, což se promítá do celé vizuál­ní identity. V neposlední řadě ukazuje fragmenty literatury v její výtvarné podobě – dobové typografii a ilustraci.
„Považujeme za důležité, aby Muzeum literatury komunikovalo svébytnou výtvarnou formou, neboť dnešní stav veřejného prostoru přímo vybízí k práci s textem a jeho významem,“ objasňuje koncept nové vizuální identity Adam Macháček, 20YY Designers.

Muzeum literatury je jedinou českou institucí, která bude prezentovat historii a současnost literatury. Ani ve světě není podobný koncept muzea úplně obvyklý: literární muzea se zpravidla věnují pouze vybrané osobnosti nebo jinak omezenému literárnímu okruhu. Tuto unikátnost podtrhne i nová expozice a sídlo v Petschkově vile v Bubenči z roku 1930, která od roku 2017 prochází rekonstrukcí. Nově připravovaná expozice představí téměř tisícovku vzácných exponátů v deseti sálech. Součástí muzea bude i kavárna, programový sál, studovna, odborná pracoviště a rozsáhlá zahrada. Více na nových webových stránkách www.muzeumliteratury.cz.

text: Aneta Křižková