Věta, kterou zná každý rodič. „Už tam budem?“ naléhavě zaznívá ze zadních sedadel aut, z kočárků i ze sedadel vlaků. V Muzeu umění a designu v Benešově se však tato otázka proměňuje v existenciální refrén celé jedné generace. Výstava Už tam budem? totiž nezkoumá jen cestu k cíli, ale především to, zda nějaký cíl vůbec existuje.

Kurátorská dvojice Eva Bláhová a Nina Moravcová připravila projekt, který přesahuje tradiční rámec tematických skupinových výstav. Rodičovství zde není líčeno jako životní etapa, ale jako proces bez jasného završení – jako neustálé vyjednávání mezi očekáváním, realitou a proměnlivými společenskými normami. V tomto smyslu výstava přesně artikuluje zkušenost generace mileniálů, která vstoupila do rodičovství v době nejistot, redefinovaných rolí a permanentní sebereflexe.

Generace, která nikdy nedorazí

Mileniálové vyrůstali v prostředí, které jim slibovalo, že každý životní krok má svůj logický sled: vzdělání, kariéra, stabilita, rodina. Realita posledních dvou dekád – ekonomické krize, klimatická úzkost, proměna pracovního trhu i partnerských modelů – však tuto lineární představu rozbila. Rodičovství tak přichází nikoli jako završení, ale jako další otevřená otázka.

Právě tuto zkušenost výstava zachycuje s překvapivou přesností. Namísto nostalgie či idealizace nabízí fragmenty: tělesnost, únavu, radost, ale i frustraci z neustálého „nedostávání se tam“. Rodičovství zde není heroické ani tragické – je ambivalentní. A právě v této ambivalenci je jeho pravdivost.

Výraznou vyzrálost svému dílu z rodičovské role vtiskla do nových děl Kateřina Komm (* 1990). Tělo a jeho zkušenost, které je pro sochařku dlouhodobým námětem, nyní představuje v podobě ženského torza s texturami a zbarveného do červena, růžova a hněda. Tělo jako médium k reprodukci, bez možnosti myslet i kamkoli dojít. Odhozený kus masa po použití. Dílo výrazné estetické kvality, která odráží autorčinu existenciální zkušenost, je až překvapivě zralé a bez autocenzury otevřeně artikuluje i to, co bylo donedávna v rámci společenského diskurzu potlačováno.

Zralejší rodičovskou perspektivu, prostoupenou ironií i hloubkou poznání všech strastí této role, přináší do kontextu výstavy Veronika Bromová (* 1966). Po období feministické tvorby, která byla reprezentována hlavně v médiu textilu nebo performance, přichází opět v multimediální formě a mísí v ní kreativní sled narace, humoru, kritiky, ale i formální aktualizace. Otevírá tak otázky osobních prožitků úderněji, čistěji a jde více na dřeň. Přesto si zachovává jemnost a poetiku, která její sdělení ukotvuje v rovině zralé empatické zkušenosti.

Intimita jako politikum

Jedním z nejvýraznějších momentů výstavy je její schopnost proměnit intimní zkušenost v širší společenskou výpověď. Osobní příběhy jednotlivých autorů a autorek se skládají do obrazu, který odhaluje strukturální podmínky rodičovství dnes: nedostupnost péče, tlak na výkon, genderové nerovnosti i proměnu rodinných modelů. Selekce jednotlivých děl i autorů zastupuje hlas nejen této problematiky, ale i výjimečná díla tuzemských tvůrců.

Zvláštní pozornost je věnována formám rodičovství, které se vymykají tradiční normě. Queer rodiny, sdílená péče či pěstounství zde nejsou prezentovány jako „alternativy“, ale jako plnohodnotné reality současnosti. Výstava tak nenápadně, ale důsledně rozšiřuje pole toho, co si pod pojmem rodina dokážeme představit.

Pro mileniály, kteří často redefinují vlastní identitu v návaznosti na hodnoty inkluze a diverzity, je tento posun klíčový. Rodičovství se zde nestává návratem k tradici, ale naopak jejím přepisem.

Otázka, která zůstává

Výstava Už tam budem? nenabízí odpověď – a právě v tom spočívá její síla. Rodičovství zde není destinací, ale pohybem. Ne stavem, ale procesem. Pro generaci mileniálů, která se naučila žít v permanentní nejistotě, může být tato perspektiva paradoxně osvobozující. Možná totiž nejde o to „dorazit“, ale naučit se existovat v neustálém „na cestě“.

A v závěru jen potvrdím a drobně aktualizuji: já jsem se jako malá ze zadní sedačky auta doptávala stejně, ale s touhou po přesnosti – kdy už tam budem?

Už tam budem?
MUD* (Malé náměstí 74, Benešov)
15. 2. — 31. 5.

Raritně se podaří objevit tvůrce, jehož tvorba prostupovala výtvarným prostředím, ale ve své době nedostala patřičné odezvy. Archiv Muzea umění a designu v Benešově odhalil kvality práce švýcarské autorky Silvie Billeter (* 1946) a nechává je vyznít v komplexně připravené výstavě Poesie tisku.

Když se kurátor Pavel Liška probíral archivem, objevil specifické grafické práce. Signované jsou autorkou, jejíž jméno zanechalo otisk nejen v akvizici benešovské instituce, ale také na Akademii výtvarných umění v Praze, kde v ateliéru grafiky pod vedením Vojtěcha Tittelbacha a Ladislava Čepeláka v letech 1969–1972 studovala. Ovšem ve své době nebudila takovou pozornost, jakou rozkrývá její přínos oboru grafické tvorby s mnohaletým odstupem.

Již životní příběh autorky je pozoruhodný. Billeter měla již od mládí vztah k divadlu a opeře a i proto se její životní cesta protnula s prostředím Akademie výtvarných umění v Mnichově, kde studovala scénografii. Během tří let studia se její zájem formoval spíše do lineární podoby a tak z divadelního prostředí přenesla svůj zájem přímo k tisku a grafické technice leptu. Ve Švýcarsku nebyla ve své době tradice velkých výtvarných akademií, kde by mohla ve svém zájmu studijně pokračovat. Iniciační pro ni byla její jednodenní cesta do Prahy, která ji učarovala a rozhodla se napsat žádost o studium na pražskou Akademii výtvarných umění. Díky době a okolnostem ji bylo s pozitivní odezvou vyhověno a Billeter se stala studentkou grafiky. Přestože mluvila třemi světovými jazyky, čeština byla jejím limitem a s tím souvisely také limity s navazováním prvních tuzemských kontaktů. Navázala ale několik blízkých přátelství jak s vyučujícími, tak se studenty. I kvůli této bariéře se dostala také do kontaktu s Adrienou Šimotovou, která, stejně jako Billeter, mluvila plynně francouzsky, protože její babička byla ze Švýcarska. Billeter velmi propadla českému prostředí a jeho historii. Zájem o období třicetileté války a rekatolizaci zobrazila i v několika svých grafikách. Do těch otiskla také fascinaci z intenzivní četby textů Franze Kafky v cyklu Vor dem Gesetz (Před zákonem).

Sofistikovaná hravost
Její progresivní přístup právě ke grafické práci v sobě vrství původní prostorové uvažování, které přenesla do plochy. Grafická práce, která propojuje práce s rozličnými materiály a jejich specifickou strukturou, je přístupem, který tehdejší tradiční grafické postupy překračuje. Billeter ve svých pracích neukazuje, ale spíše zakrývá. Původní stopa je rozmazaná. Skládá, propojuje, prořezává. Materiály, vrstvy. Hraje si – s intenzitou, s barvami, s tiskem. Poesie je tu hravostí, tou sofistikovanou. Proč ale nebylo dílo Billeter vyzdvihováno už ve své době? Taková otázka se s nazřením na kvality její práce samozřejmě klade. Odpověď není složitá – právě kvůli svému životnímu příběhu tak trochu solitérní autorky „odjinud“, která nebyla zcela zasazena do prostředí pražského okruhu, nebyla zařazovaná na skupinové výstavy a i právě kvůli svébytnému estetickému kánonu, který tříbila, zůstávala spíše neuchopenou autorkou. Billeter je ale bytostnou tvůrkyní a tak tvořila i přes tyto okolnosti a právě proto může její tvorba vyniknout nyní v její první monografické výstavě, která je systematicky rozčleněna do pěti sálů. Autonomně výstavu jako komplexní projekt rozšiřuje dokumentární fotografický soubor Pepy Dvořáčka, který Billeter představuje ve svém domácím prostředí v Curychu. Divák se tak skrze tato zachycení dostává blíž nejen k samotné autorce, ale také do kontextu současného života Silvie Billeter. Nahlíží do jejího curyšského domu, do kuchyně sousedící s ateliérem, na její pracovní stůl i výraz dámy, která přináší oboru grafiky nejen svůj neobyčejný životní příběh, ale také přínos a svébytnou estetiku. I architektonické řešení výstavy zohledňuje co největší soudružnost s autorkou. Instalace děl na paneláži evokuje pohoří, horizonty typické pro krajinu, která Billeter ovlivňovala. Stěžejní je pro Billeter právě cyklus Hledat Petrkov, který čítá 192 děl a vznikal v letech 1992 až 2010. Z něj je reprezentativně vybrán užší fragment a v samostatné místnosti představen. Dalším specifickým rysem její tvorby jsou také nitě, které lze v její práci vidět. Nikoli odkaz na stereotypní vnímání materiálu připisovaného k ženské činnosti, ale právě odkaz ke studiu scénografie a s tím souvisejícího materiálu vlastního kostýmům, je další vrstvou, která její grafická práce nabývá objemu. Petrkov Billeter učaroval a její lepty nezachycují jen vzpomínky na krajinu, ale i vše, co s cestami tam souviselo – knihy na cestě čtené, navštívené koncerty nebo zaslechnuté příběhy. Cyklus Hledat Petrkov se tak dá chápat také jako Hledat Eden neboli Ráj. Samotný proces hledání dokonalého místa-zahrady se přitom pro autorku stal možná podstatnějším než jeho cíl.

K výstavě bude uveden také katalog a to v pátek 23. srpna přímo v Muzeu umění a designu Benešov.

Silvia Billeter / Poesie tisku
MUD* (Malé náměstí 74, Benešov)
7. 6. — 29. 9.

Jak bude Země vypadat, pokud budeme pokračovat v současném způsobu života, který klade důraz na produktivitu a ekonomický růst? Výstava Critters v Muzeu umění a designu Benešov (MUD*) hledá odpověď na jednu ze základních otázek politického, ekonomického a společenského hnutí nerůstu, a to z trochu netradičního konce.

Umělci Sebastiano Tomasso a Aidan Zukowski jako archeologové odkrývají možné nálezy z budoucnosti, které jsou nositeli vzpomínek dalších generací. S dávkou hravosti tak ukazují, že vzpomínky nejsou zrovna věrohodným zdrojem informací: jsou selektivní a zkreslené nostalgií. V jiných případech přidávají na dramatičnosti, když se z nich stanou po staletí předávané povídačky. Celkově imerzivní intervence Critters připomíná tápání v paměti. Z vystavených střípků není jednoznačné, jaká globální katastrofa vymýtila kultury před námi. Patrné však je, že byla narušena rovnováha komplexních ekosystémů, a tím také podmínky pro život. Obrací se tak k tématu zodpovědnosti k prostředí, tedy k péči o rozmanité vztahy, které stojí v jádru budoucího života na Zemi.

Při produkci výstavy byly použity mimo jiné vyřazené autoplachty, stavební odpad či vypůjčený výstavní materiál. Cílem bylo vytvořit výstavu s úctou k udržitelnosti, která se víc a víc prolíná do činností MUD*. Komentovaná prohlídka s umělci a kurátorkou výstavy proběhne 2. března v 17 hodin.

text: Karolína Varvařovská

Critters
Muzeum umění a designu Benešov
(Malé náměstí 74, Benešov)
16. 2.–31. 3.