Výstavu věnovanou Marii Bartuszové (1936–1996), jedné z nejpozoruhodnějších, a přitom dlouho opomíjených sochařek, zahájí 6. května Muzeum umění Olomouc. Projekt s poetickým názvem Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru navazuje na mezinárodní úspěch její tvorby potvrzený v posledních letech například prezentacemi v londýnské Tate Modern či salcburském Museum der Moderne.

Pražská rodačka Maria Bartuszová, která většinu života tvořila v ústraní slovenských Košic, rozvíjela originální sochařský jazyk založený na vztazích mezi hmotou, prázdnem a dotykem. „Výchozím významovým prvkem pro ni byla nádoba, předmět vytvářející dutý tvar. Nádoba-váza, tvarem podobná ženskému tělu, je archetypálním symbolem mateřství, plodnosti, kreativity, života a rodičovství,“ vysvětluje kurátorka Gabriela Garlatyová.

Návštěvníci spatří klíčové okruhy autorčiny tvorby: od raných biomorfních plastik přes experimenty s tzv. gravistimulovaným či pneumatickým odléváním, díky nimž se hmota proměňuje v tenkou, téměř zranitelnou skořápku. Bartuszová pracuje s fyzikálními principy – tlakem, gravitací či nafukováním. „Kolem roku 1981 začala také experimentovat s dutými formami balonů. Ve stavu tuhnutí do sebe vkládala tenké skořápky vejčitých tvarů a vrstvila z nich Nekonečná vejce,“ doplňuje Gabriela Garlatyová.

Její dílo dnes rezonuje i v širším kontextu – blízké je například tvorbě Louise Bourgeois či Evy Hesse. Přesto si uchovává jedinečnou polohu: tiché, soustředěné zkoumání vztahů mezi člověkem, přírodou a prostorem.

Výstava Marie Bartuszové vznikla ve spolupráci Muzea umění Olomouc s Alšovou jihočeskou galerií v Hluboké nad Vltavou a Archivem Marie Bartuszové v Košicích.

text: Tomáš Kasal

Maria Bartuszová
Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru
MUO – Muzeum moderního umění (Denisova 47, Olomouc)
6. 5. — 13. 9.

Nebývá zvykem, aby katalog k výstavě vyšel 400 let před jejím uskutečněním, ale v případě nového výstavního počinu Muzea umění Olomouc tomu tak s mírnou nadsázkou skutečně je.

Jeden ze základních textů evropských dějin umění – Kniha malířství (Het Schilder-Boeck) z roku 1604 – od nizozemského malíře Karla van Mandera (1548–1606) je hlavní inspirací a klíčem k výstavě Životy. Umělci perem Karla van Mandera, která se koná od 9. října 2025 do 11. ledna 2026. Součástí výstavního projektu je i vůbec první český překlad Knihy malířství, který vychází v nakladatelství Argo.

„Výstava i výběr umělců jsou obdobné jako vyprávění van Manderovy publikace,“ přibližuje kurátor Miroslav Kindl. „Prostřednictvím obrazů, kreseb, grafických listů a knih představuje významná díla nizozemského malířství 15. a 16. století i principy raně novověkého uměleckého sběratelství a intelektuální svět prvních monografistů.“

Návštěvníci tak uvidí špičková díla nizozemské renesance od autorů, jako byli Rogier van der Weyden, Quentin Massys, Jan Brueghel st., Frans Floris, Bartholomeus Spranger či Cornelis van Haarlem. Nebude to však jen přehlídka významných autorů, ale také sonda do společenské, kulturní a literární historie raného novověku načrtnutá pomocí úryvků knižních textů a zobrazení grafických listů.

Kniha malířství patří k zakladatelským textům evropských dějin umění – navazuje na vzory, jakými byli Giorgio Vasari (1511–1574) či Lodovico Guicciardini (1521–1589). Karel van Mander však nepsal encyklopedii. Jeho dílo spojuje obdiv a anekdoty s kritikou chyb a slabin. „Je to zdroj faktů o tehdejší umělecké tvorbě, ale také pohled na každodenní život umělců i celé společnosti, což z textů dělá vskutku záživné čtení,“ uvedla Zuzana Henešová, která společně s Ivanou Svobodovou přeložila van Manderovu čtvrtou knihu, věnovanou nizozemským a německým malířům.

text: Tomáš Kasal

Životy. Umělci perem Karla van Mandera
Muzeum moderního umění (Denisova 47, Olomouc)
9. 10. 2025 – 11. 1. 2026

Svou tvorbou překročil hranice socialistického Československa, stal se respektovanou osobností světové avantgardy a jeho tvorba formovala českou i slovenskou výtvarnou scénu druhé poloviny 20. století. Retrospektivní výstavu průkopníka světového kinetického a konstruktivistického umění Milana Dobeše právě uvádí Muzeum umění Olomouc.

Cesta Milana Dobeše (* 1929) k mezinárodně uznávanému umělci nebyla pro rodáka z Přerova, který většinu ze svých pětadevadesáti let prožil na Slovensku, vůbec jednoduchá. Přesto ses hudbou významných skladatelů, jako byli Krzysztof Penderecki a Toširó Mayuzumi.

Milan Dobeš jako tvůrce precizních op- -artových grafik i rozsáhlých prostorových kinetických objektů, ale i rafinovaný iluzionista a barevný minimalista pracující racionálně, a přitom dosahující překvapivě emotiv mu podařilo v roce 1971 spolupracovat i s American Wind Symphony Orchestra v USA, kde se podílel na tvorbě monumentálního světelně-kinetického objektu, který byl synchronizován ně působícího díla. Svou tvorbou mění realitu prostoru, pulzujícími díly pohlcuje diváka a přenáší ho do jiných světů.

Retrospektivní výstava, kterou připravili kurátoři Gina Renotière a Ivan Jančár, přináší hluboký vhled do života a tvorby umělce, který vystavoval s ikonami výtvarného umění – Warholem, Vasarelym, Anuszkiewiczem a mnoha dalšími. Mezi zhruba 180 díly je 18 od dalších významných světových tvůrců konstruktivismu a kinetismu, což dává divákovi zároveň možnost porovnání s vrcholnými představiteli této oblasti výtvarného umění.

text: Julie Modrá

Milan Dobeš: Oslava barvy, světla a pohybu / Průkopník kinetického a konstruktivistického umění v Československu
Muzeum umění – Trojlodí (Denisova 47, Olomouc)
20. 3. — 7. 9.

Rozsáhlá olomoucká výstava uspořádaná na počest maďarského umění představuje více než stovku děl od pěti členů umělecké skupiny Pécsi Műhely. Inspirativní díla péčských umělců jsou vůbec poprvé představena v rámci České republiky. Většina vystavených exponátů pochází se soukromé sbírky péčského patriota a sběratele umění Balázse Szluky. Kolekce je doplněna o menší soubor děl z muzejní sbírky Muzea umění v Olomouci. Do tohoto výběru náleží fotografická dokumentace různých akcí skupiny, jež zahrnuje osobní performance i skupinové projekty a happeningy.

Na první pohled poněkud lechtivá a děsivá expozice s lehkým nádechem absurdity a deprese uvádí diváka do nejniternější oblasti lidské intimity. Nejedná se doopravdy o prvoplánovou ukázku nahých těl či vulgárního vyobrazení, nicméně svou potemnělostí vás vystavovaná díla vtáhnout do sebe a odhalí se. Exponáty mají nádech někdy až syrové ošklivosti, působí strašidelně a mnohdy záhadně, tajuplně. V barvách Maďarska, červeně, bíle a zeleně, vymalované zdi vystavovaných síní podtrhují černobílý odstín všech fotografií a zasáhnou do morku kostí, až na dřeň.

Akční umění
V zaměření této umělecké skupiny jde především o člověka jako takového. Osoba, na fotografiích hraje hlavní roli. Body art a land art, performance, happeningy. Muži v různých polohách, vyobrazení odhaleného mužského pozadí, rekvizita televize, tetování I like Bartók na prsou, otisky nohou na obraze, obličej zakrytý obvazem s černě namalovaný obrysy, že vypadá jako lebka obraz Proměna od Kálmána Szijártó. Ilusionistické motivy, zobrazení postupu, při kreslení židovské hvězdy černým fixem, v písku zamaskovaná papírová postava, televizní obrazovka usazená na oprýskaném šedém barelu, ryba vyvržená a břeh vedle síťovky s Coca-Colou, Minimuseum Halásze Károly představující zavařeninové sklenice s fotografiemi Marilyn Monroe, světelnými efekty a dalšími, prsty k sobě spojené zipem.

Díla visegrádských umělců svou jednoduchostí a zdánlivým minimalismem poukazují na soudobou společenskou i politickou situaci. Uměleckými akcemi vpisovali do svých děl komunistickou stranou organizovaný společenský život a propagandu. A to způsobem jako zakomponováním do děl srpu a kladiva či hvězdy jako symboly této diktatury. A značí série devíti Kismányokyho fotografií čím dál více ohořelého papírového oka ve stadiu až dohasínajícího kousku bílého listu s černými okraji posazeného na dřevěném kůlu, zavírání očí před hrozbou a nástrahami doby či postupné uhasínání duší obětí teroru?

První české seznámení s maďarskými neo-avantgardními umělci
Umělci za každé situace respektovali východiska vycházející z domácí tradice meziválečného konstruktivního a avantgardního umění, která se snažili přetvářet do současného vizuálního jazyka a odkazu. „Nejen z podnětů svého učitele Ference Lantose, ale také na základě impulsů o generaci mladšího historika a kurátora umění Lászla Beka, který byl od konce šedesátých let minulého století vedoucí osobností maďarského neo-avantgardního a konceptuálního umění, se členové skupiny Pécsi Műhely konfrontovali s aktuálními uměleckými trendy ve střední i západní Evropě. A to v celé šíři dobově aktuální problematiky tedy od neo-konstruktivního umění, přes konceptuální přístupy až po akční umění,“ vysvětluje spoluautorka výstavy Štěpánka Bieleszová. ∞


Pécsi Műhely: Místo činu
Muzeum umění Olomouc (Denisova 47, Olomouc)
28. 2.—2. 6.

Expozice Rozlomená doba představuje avantgardní dobu mezi léty 1908 až 1928. Dvacet dlouhých let, které si zasluhují veliké uznání za to, jaké velikány výtvarného umění nám daly. Výstava zahrnuje více než čtyři sta obrazů, soch, časopisů, knih a plakátů zapůjčených ze šesti desítek institucí z celkem deseti zemí Evropy.

1908
Rok expresionismu. Uměleckého směru soustřeďujícího se především na své vlastní pocity a prožitky bez ohledu na jakákoli společenská pravidla. Autoři se nevyhýbali ani tématům, jako je erotika, smyslnost a všudypřítomná úzkost, která byla (a i v dnešní době stále ještě někdy je) tabu. V tomto hnutí se výrazně proslavili zejména Vincent van Gogh a Paul Gauguin, kteří se svého úspěchu dočkávali pozvolnější cestou nebo Edvard Munch, který prolomil veškeré ledy týkající se tabu svou orientací upřenou na odvrácené stránky lidského bytí, které předeslal tak, jako by to byla nezacelená krvácející rána. Na českém poli se v tomto směru vyznačovali Bohumil Kubišta, Rudolf Kremlička či Václav Špála. Široce a dalece rozmáhající se expresionismus kladl důraz na autoportrét, portrét, výraznou a ostrou barvitost, kontrasty, zdánlivou odpoutanost a nestrojenost v uměleckém projevu. Bohumil Kubišta na vlastní podobizně v haveloku (dlouhém plášti s pelerínou), lehce namodralý Bohumil Kubišta na autoportrétu, opět Kubišta jako Kuřák s dýmkou v ústech a záhadným pohledem, podobizna, jejíž autorem je sám model. Mladí nastupující umělci v avantgardním směru se mermomocí snažili odpoutat od existující koncepce moderního umění a s ním i spojeným impresionismem, symbolismem a secesí.

Náboženství skrývající se za oponou
Část výstavy Osudové gravitace kontrastuje s vyobrazením motivů koupání, očisty. Zaměřila se na dramatické psychické stavy opírající se o idylické výjevy. Max Oppenheimer se svou Pietou, János Kmetty s obrazem Nanebevstoupení či Otto Gutfreund se sochami Dona Quijota, Milenci a Hlavou Viki. Někteří umělci se snažili již oprostit od náboženských motivů a motivů s Ježíšem Kristem, opírali se o představu moderního ateismu a v tomto duchu tvořili svá díla. Na druhou stranu valná část autorů stále setrvávala na tradicích a zůstávali věrni svým vztahem k náboženství, který se odrazil i v jejich malbách.

1918
Rok 1918, rok pravdy. Konec první světové války a vznik Československa. Válka zasáhla a ovlivnila životy mnoha umělců. Málokdo měl v té době takové štěstí a mohl se i přes nepřízeň osudu věnovat svému řemeslu, své tvorbě. Mnoho z nich se osobně účastnilo bojů či bylo nuceno pobývat v cizině v pracovních táborech. Kruté, nicméně opravdu působivé zážitky jim dopomohly k vytvoření tak skvělých a významných děl, jaká dnes máme možnost vidět. Autoři, mezi něž patří Béla Uitz, Stanisław Kubicki, Andor a André Kertész a další.

Eden made of steel
Man. Humanity. Machines. City. Nová éra si vyžaduje „nové“ umění. Poválečná doba potřebovala restrukturalizaci, přizpůsobit se zpátky alespoň trochu normálnímu životu. To mohlo výtvarné umění poskytnout. Hlavním motivem se stal opět člověk. Člověk ve velkoměstě, konfrontovaný se současným světem, rychle proudícím tempem života, s nejdůležitějším sociálním prostředím neboli továrnou. Lidé se sami sobě odcizili, jejich nejlepším přítelem se stal stroj, zmechanizovali své výkony. Budoucnost. Člověk propojen s robotem. Karel Čapek s dílem R.U.R. předběhl svou dobu, noví a moderní Adam a Eva ukusující ze šťavnatého zapovězeného jablka z ocele, varování, zkáza.

Když Slunce zavítá do města
Slunce je považováno za odvěký zdroj života na Zemi. Pro obnovení, znovuzrození člověka v poválečné době. Humanistický sociálně orientovaný přístup navazující na symbolistiku 19. století zobrazoval uměleckou tvorbu jako předobraz nadcházejícího světa, utopii, ideálů, které spolu vzájemně propojují minulost a přítomnost. Slunce bylo odpovědí na vše. Úzkosti a sebedestrukce měli vyléčit dvě svorně tančící osoby na ničím neposkvrněné znovuzrozené zemi se sluncem hřejícím v zádech.

Tajemná Toyen, nenasytný Jindřich
Syntetický kubismus. Jeden z nejrozšířenějších uměleckých směrů po roce 1918. Zobrazoval vnější, často krajně přetvářenou realitu. Obraz se tak stal paralelou či analogií tvořenou z různých organických tvarů. Jindřich Štýrský či Toyen založili v Paříži malířský směr artificialismus, jenž touží po nevědomých psychických procesech, psychoanalýze a směřuje k nejvyšší možné imaginativní malbě.

Osvěta díky časopisům
Začátek dvacátých let 20. století je spojen s nárůstem nových uměleckých časopisů. V Budapešti to byl časopis MA, polský člen avantgardního hnutí Tadeusz Peiper formoval časopis Zwrotnica, u nás to byl například Karel Teige, který se v Praze podílel na prvních publikacích časopisu Devětsil, do nějž přispívali velcí a významní umělci. Časopisy měly jako hlavní úkol informovat o světě, roztáhnout své komunikační sítě a dodávat všechny možné aktuality. Mladá generace si nekladla za cíl pouze změnit umění, přála si zvrátit celý život. Kromě umění se psalo o filmech, sportu, politice, vědě, populární kultuře či o technických vynálezech. ∞


Rozlomená doba 1908–1928
Muzeum umění Olomouc (Denisova 47, Olomouc)
21. 9.—27. 1.

Výstava abstraktních maleb polských umělců důmyslně nazvaná Abstrakce.PL představuje výtvory autorů od roku 1945 do současnosti. Otevírají ji obrazy od Władysława Strzemińského, ikony polské avantgardy, a končí u Piotra Lutyńského, malíře, sochaře a hudebníka, autora instalací, objektů a kreseb obohacujících polskou tradici abstraktnosti. Jde o vůbec první komplexní ukázku polské poválečné abstrakce v českém prostředí. Vývoj a podobu polského abstraktního umění nemilosrdně poznamenaly dějiny, ale i přes tuto nepřízeň osudu se těší nezávislosti, tvůrčí síle a talentu umělců.

Účelem výstavy je předvést různorodost proudů a osobností, bohatství kreativních přístupů i uměleckých proměn. Prostě vskutku celou krásu polské poválečné abstraktní malby. K shlédnutí je přibližně sto sedmdesát prací od šedesáti dvou tvůrců představujících různé tendence a směry v abstraktní malbě a stejně tak i umělecké proměny každého z autorů. „Tak velká výstava abstraktního umění z tohoto období zatím nebyla uspořádána ani v Polsku. Jsme velmi pyšní na to, že jsme tuto expozici mohli otevřít právě v Olomouci a představit polské umění v jeho celistvosti,“ potvrdil ředitel muzea Michal Soukup.

Emoce a geometrie
Výstava zdůrazňuje a ukazuje v kontrastu dva hlavní proudy abstraktního umění, a to emocionální a geometrický, racionální. Najdeme na ní tudíž tašistické práce, informel, materiálovou malbu, strukturální obrazy i pokračování geometricko-konstruktivistického směru vytyčeného už první – meziválečnou – avantgardou. Najdeme zde ale i výchozí bod abstrakce, jakým je konceptualismus a vizuální poezie. Mezi umělci najdeme autory proslulé i za hranicemi, avšak k vidění budou i díla méně známých umělců, kteří si také zcela zaslouží naši pozornost a zájem. „Na výstavě si moc cením jednoho obrazu, a to je obraz Romana Opałky, který jsme se dva roky pokoušeli získat. Jde o dokonalou ukázku konceptuálního umění,“ informovala kurátorka výstavy Štěpánka Bieleszová.

Sto sedmdesát maleb od šedesáti umělců
U vystavovaných autorů, jako například u Władysława Strzemińského, nejvýznamějšího polského tvůrce a teoretika abstraktního umění, Marie Jaremy, Jonasze Sterna, Kazimierze Mikulského a Mariana Bogusze, jsou vyobrazeny výtvarné experimenty avantgardy čtyřicátých let. V obrazech Tadeusze Kantora, Alfreda Lenici, Jerzyho Kujawského nebo Teresy Tyszkiewicz dozajista zaujme vývoj, jakým abstraktní malba prošla pod vlivem tašismu a informelu. Umělecké směry tašismus a informel se ve výtvarném umění projevují jako existenciální pocity úzkosti, skepse a osamění, vychází ze spontánní malby a potlačují racionální uvažování. V pracích Tadeusze Brzozowského, Erny Rosenstein a Jerzyho Skarzyńského je přesvědčivě zastoupena malba vyvěrající z ducha surrealismu a strukturalismus. Materiálová malba se zase odráží v dílech Jonasze Sterna, Teresy Rudowicz, Aleksandra Kobzdeje, Bronisława Kierzkowského, Alfonse Mazurkiewicze a Jacka Sempolińského.

Přípravu výstavy zorganizoval mezinárodní tým historiků a teoretiků umění a kurátorů. Autorka výstavy Beata Gawroňska-Orasmus je polská historička, která velice obdivuje obrazy Jana Pamuły. Pamuła je mimořádný tvůrce, už od osmdesátých let vytváří své obrazy za pomoci počítače. Je prvním v Polsku, kdo používal tuto techniku. S prostorem obrazu experimentují Jan Berdyszak, Adam Marczyński a Jan Ziemski. Díla umělců Jerzyho Nowosielského, Stanisława Fijałkowského a Jana Lebensteina nezapadající přímo do žádné jednoznačné kategorie, zde také nalezly své místo. K výstavě vznikl i katalog čítající přes pět set stran, který kromě odborných studií obsahuje také kalendárium, medailony vystavujících umělců a doprovodnou obrazovou dokumentaci všech vystavených děl. ∞


Abstrakce.PL
Muzeum umění Olomouc (Denisova 47, Olomouc)
20. 4.—19. 8.