Jsou sporty, o kterých si někdy nejsem jistá, zda skutečně existují. Dveře do fantastického území mi otevřel šachbox.

Dalším takovým sportem je extrémní žehlení, kterému se věnovala stránka extremeironing.com. Situace, ve kterých lze žehlit, tak zahrnují i potápění nebo jízdu na pohřebním voze. Samozřejmě nelze opomenout chytání kutálejícího se sýra, nošení manželek nebo podvodní hokej (octopush). Ale uznejte, že první dva příklady jsou přece jen na pohled zábavnější.

Peter Hudson, autodidakt a vizuální umělec, narozen v Kozorohu, pracující s pohybem, světlem a sochami. Pokud máte sklony k epileptickým příhodám, raději si jeho pozdější videa odpusťte.

První video jeho díla, které jsem viděla, mě naprosto fascinovalo. Klobouk strýčka Sama („I want you“, pokud si vzpomínáte na amerického vousáče s nataženým ukazováčkem), z něhož se objevují ruce, slibující rajská potěšení těm, kteří se po darech natahují – ale stejně jako Tantalus nikdy nedosáhnou a umírají na podvýživu nikdy nesplněných slibů a klamných tvrzení.

Tantalus patří mezi technicky náročnější projekty. Hudsonovy začátky jsou mnohem skromnější – Playa Swimmers (Plážoví plavci) jsou „jen“ sochy plavců zabořených v písku nebo jejich následníci Sisyphish, první stroboskopická socha poháněná kolem.

Kousky Petera Hudsona jsou spojeny převážně s nevadským festivalem Burning Man.

Videa jeho děl najdete na Hudsonových webových stránkách www.hudzo.com.

Na prst nos nebo pinďu, můžete si vybrat, je tu i jeden na krk a pak taky uši na cípy košile, pokud by ty vaše nestačily a taky ještě zuby z nehtů.

Když někdo může nosit brože ze slonoviny a z peří, kolem krku kančí zuby a na kabelce proužky kůže stažený z jinýho tvora, tak proč na uchu vlastním nemít ucho lidský? Do vlasů si vylejt kafe a brejle rovnou troje.

Vítejte ve světe Percyho Lau, šperkaře, jehož vnímání prostoru a krásy je rozhodně svérázný.

Foodporn. Pro mnohé pojem neznámý. Přesto je realitou denně prožívanou, požívanou. Stačí se rozhlédnout v restauraci. Snadno je identifikujete podle slastných či naopak zcela znechucených výrazů.

„Švestky s mákem. Mazlavost dušených švestek je dokonalou bází pro jemnou hrubost máku. Výrazné chutě se spojují a vytvářejí alikvótu, harmonický tón, který ani jeden z nich neobsahuje, ale pouze v sobě nese jeho potenciál. Ten pocit, když se zuby zaboří do vlhké, teplé hmoty a jazyk narazí na dvě odlišné struktury – poddajné ovoce a nekompromisní tvar máku je nezapomenutelný. Orgastický je moment, kdy dojde k jejich promísení, zjemněného vhodně zvoleným těstem knedlíku.“

Po tomhle výkladu nikdo nepochyboval, že „šv. kn. s mákem“, jak stálo na jídelním lístku, má smysl objednat. A pár lidí si dost možná pomyslelo, že to s tím jídlem trochu přehání. „Ale vždyť je hubený,“ dodala ta racionální část. „A třeba na tom skutečně něco je,“ ozval se druhý hlas. A měl poslední slovo. Ostatně – s plnou pusou se nemluví.

Asi jen čtyřicet, odpovídám na dotaz, kolik mám párů bot. Lstivě ale nepočítám ty, co jsou na chalupě „do lesa“. Proč tedy doma pořád o nějaké zakopávám?

Rozbité světlo v předsíni mě vedlo k otázce – lze zprůměrovat počet párů bot v botníku a chování žen v obchodech s obuví? Podle Britů ano. A tady jsou čísla:
»20 – průměrný počet párů
»11 – nošených jen velmi málo

Tedy Britky nosí pravidelně méně jak polovinu svých bot, přitom za ně ale utratí více jak 16 000 Kč ročně. (Asi si nechám vyplácet britský plat.)

Více jak polovina z nich si kupuje boty k novému oblečení, třetina kvůli zlepšení nálady, necelá čtvrtina proto, aby šly s módou, a ten zbytek se dělí na ty, které trpí obsesí, a na ty, které si kupují boty bez ohledu na velikost – prostě proto, že jsou n e o d o l a t e l n é.

Jak je to u vás? Kolik párů bot máte a kolik z nich skutečně nosíte? Víte o horní a spodní hranici ceny bot, kterou nepřekročíte? Kolikrát za rok si nové boty koupíte?

Tak přesně tímto tlačítkem dáte obyčejnému slovu galaktický rozměr.

Galaxií bylo objeveno mnohem více, než je písmenek v latinské abecedě. A tak nebylo nic složitého vytvořit galaktickou abecedu právě z tvarů galaxií. Až na adrese mygalaxies.co.uk napíšete nějaký kolosální nesmysl, stane se univerzálním poselstvím, vpáleným do sítnice svitem hvězd vzdálených miliony světelných let.

Někdo si z babičky nechá vyrobit diamant, jiný do dědečka zasadí strom. A většina ostatních chodí na Dušičky čistit hroby.

S tím diamantem si nedělám legraci. I v Česku je firma, která z vaší babičky vyrobí přívěsek, a navíc se dozvíte, že „každá živá bytost je jedinečná, on či ona jsou vystaveni během svého života různým vlivům prostředí a mají různé stravovací návyky, proto nejsou dva stejné diamanty, stejně tak jako nejsou dva naprosto stejní lidé“. Takže si dávejte pozor na to, co jíte, abyste se svým budoucím dětem hodili „k těm báječným modrým šifonovým šatům, co jsem si koupila ve slevě“. Hodně boru znamená diamant s modrým nádechem, pamatujte na to.

Nebo vás zasadí do zahrady, a pokud jste se chovali, jak si vaše děti představovaly, třeba vás i zalejí. Koncept urny vsazené do květináče s hlínou, ze kterého vyrůstá strom, je mi o něco sympatičtější než tvrdý kámen. Snad proto, že ukazuje na léčivou sílu času a fakt, že umírá se jen proto, aby nové mohlo být zrozeno. Prostě žádná tragédie.

Do starého magnetofonu, například. Z lustru se nají víc zároveň a chutnat jim bude i v domečku pro panenky.

Vy, kteří právě nesete do popelnice, co dosloužilo, zadržte svou ruku a promyslete následující řádky. Věci, které lidem nejsou k potřebě, mohou posloužit jiným. Malým, větším i největším. Záleží, jak velké krmítko bude a kteří z nich kolem vás žijí.

Za příklad vám dávám nápad Reinharda Hungera, který z náhodně nalezených objektů vytváří krmítka pro ptáčky. Stačí vytvořit plošinky pro semena nebo dutiny prostým zbavením předmětu již dosloužilých vnitřností a takto upravený předmět zavěsit na strom nebo na sloup, aby se ke krmítku nedostala kočka.

Bonus! S každým krmítkem získáte jednu ptačí píseň denně zdarma!

Krása je výsostně subjektivní kategorií. Smysl pro krásu jiný než ten náš můžeme odsoudit. Ale někdy se tím sami ochuzujeme – o jiný pohled, o jinakost, kterou si sami nepředstavíme.

Lidská fantazie je nekonečná a možnosti, jak naložit s vlastním tělem, přesahují jeho hranice. Jak dát najevo svoje pojetí krásného? Uskutečnit to. Realizovat svůj sen o krásném těle. A že je krásné pro jiného ošklivé? Obojí je jen subjektivní názor. Nechci teď mluvit o modelkovských nebo boubelkovských mírách, o dlouhých vlasech. Mluvím teď hlavně o těch, kteří mají těla s nesmazatelnými stopami plastických operací, nebo o proslavených nožkách čínských konkubín nebo dobrovolných obětech vpichování syntholu do svalů. Tedy těch, kteří se od normálního pojetí krásy velmi liší. Jenže – i to, co je normální, se časem mění. Třeba se díváme na krásu budoucnosti…

Ráda chodím pěšky. Mám čas se dívat kolem sebe, v pražských ulicích je toho na koukání dost. Mám čas se dívat lidem do tváře, zatímco mi vítr žene vlasy do očí. Mám čas sledovat řeku vody i aut, hejna ptáků i chodců, linie tramvají i mraků.

Chůzí ubíhá prostor i čas tak nějak přirozeně, v rytmu mi vlastním. Častokrát ale narážím na překážky, které mi brání. Někdy je to několika-​proudá silnice s přechodem na zcela nesmyslném místě, jindy nelogická soustava podchodů a nadchodů. Snad nejbizarnějším příkladem je cesta z Těšnova na Vltavskou. Doporučuji.

A doporučuji i stránku Pražských matek a iniciativy Oživení www.chodcisobe.cz. Pokud chcete být aktivní, můžete sem nahrát tipy na místa, o kterých si myslíte, že jsou nebezpečná. Nebo můžete jen sledovat na mapě, v kterých městských částech se jaká místa řeší.

Není totiž nic veselejšího, než si při slunečním dni pustit nahrávku deště (rainymood.com) a pak sebe samu zmást při oblékání na sraz s kamarády. Nebo si v zimě poslechnout cikády, jejichž zvuk mne automaticky transportuje do rozpálených skal nad mořem.

Poslední dobou si do uší mnohem častěji než dřív pouštím nahrávky odjinud než ze studií, z přírody, z ulic, z vesmíru. Jak jinak definovat termín field recordings?

Vyhledávat se vám bude na internetu snadněji v angličtině než češtině, ale i přes poměrně bohaté spektrum výsledků, ke kterému se dostanete, bych vaší pozornosti ráda doporučila Chrise Watsona a jeho poslední album El Tren Fantasma (Vlak duchů), skupinu field recording na soundcloud.com nebo The Freesound Project. Dalším dobrým heslem je i „soundscape“, tedy zvuková krajina, kde najdete několik českých autorů, zajímavých článků a projektů. Třešničkou na dortu už je pak akustická ekologie, bioakustika a etnomuzikologie.

Pokud vás zajímá, jak nahrávky vznikají, tak vězte, že velmi draze. Vybavení nutné pro nahrávky mimo studio musí být velice kvalitní a samotné nahrávání je také velmi pracné. Což ale nebrání mnoha „bláznům“ s mikrofonem běhat mezi tramvajemi, plížit se noční buší nebo čekat v poušti na východ slunce.

Třeba vám při poslechu dojde, jakému zvukovému smogu jsme každý den ve městech vystaveni.

Komu ta dvě slova na začátku nic neřekla, ať čte dál. Malé nezávislé studio Amanita Design, které se zabývá vývojem her, rozhodně doporučuji vaší pozornosti. První hra jménem Samorost vznikla jako závěrečná práce Jakuba Dvořáka, tehdejšího studenta AVU, a na webu si ji můžete zahrát zdarma od roku 2003. O dva roky později, ve spolupráci s Václavem Blínem, spatřil světlo světa Samorost2. Od té doby se studio rozrůstá a mezi jeho spolupracovníky patří například hudebník Tomáš Floex Dvořák, programátoři David Oliva a Jan Werner, malíř Adolf Lachman, Tomáš Pif Dvořák zabývající se zvukovými efekty a animátor Jaromír Plachý. Roku 2009 se objevila první „plnohodnotná“ adventura Machinárium a v prosinci 2011 byla uveřejněna ukázka nové hry Botanica. Sluší se dodat, že hry od Amanity sbírají ocenění a fanoušky po celém světě – a pokud si jednu z nich zahrajete, rychle pochopíte proč. Her ale tihle mladí pánové vytvořili více, než kolik jsem zmínila v článku. Pěkně pohromadě je najdete na amanita-design.net/games.

Zahrádka pověšená u stropu. Skleník vyhřívaný jednou žárovkou. Svítidlo Kristýny Pojerové získalo cenu šéfredaktorů Designbloku 2011 za nejlepší prototyp a cenu Katedry užitého umění na VŠUP.

Trávím víc jak polovinu roku v pražském bytě a ono „naplnění touhy po čerstvých bylinách v městské kuchyni“, o kterém designérka hovoří na svém webu, sdílím. Bylinky na jaře a v létě plní většinu z mých květináčů a truhlíků. S miniskleníkem by mi možná dobře rostly i v zimě díky světlu a teplu od žárovky.

Skvělý dárek k Vánocům, říkám si. A pak se podívám na cenu. Necelých třicet pět tisíc rychle vrátí na zem. Škoda… Skleník-svítidlo bych totiž v každém paneláku viděla moc ráda. A nejen v paneláku.

Více na www.krikri.cz/projects/sklenik/ a www.art-light.cz/vyrobce/ostatni/sklenik.html

Jak dlouho trvá, než se z odpadků stane chráněná památka? V Evropě to bývá několik století, v Americe jim stačilo jen jedno. Představuji vám kalifornskou Glass Beach ve Fort Braggu.

Základy Skleněné pláže, Glass Beach, byly položeny začátkem 20. století, a to na skládce – ostatně tak se i daná lokalita jmenovala (The Dumps). Lidé na útes a do moře vyhazovali téměř všechno, od aut přes nefunkční spotřebiče po prázdné lahve.

Teprve v roce 1967 byla celá oblast uzavřena a proběhlo několik čistících akcí. Jenže moře si už mezitím některé předměty přivlastnilo. Z rozbitých skleněných střepů se staly oblázky. Oblázky natolik lehké, že je vlny vyplavily na pláž. A je jich tolik, že pláž je těch průhledných, barevných a příjemně oblých kousíčků plná.

Od roku 2002 je Glass Beach součástí MacKerricher State Park a stala se turistickou atrakcí. Sice je zakázáno si z téhle skleněné pláže oblázky odnášet, ale možná na té druhé kalifornské u Benicia, havajské v Hanapepe nebo na Guantanamu si suvenýr do kapsy strčíte.

Kdo nesnil o životě bez peněz, ten se nikdy nedostal do soutěsky mezi skalnatými ostrohy úvěrů v horách nezaplacených účtů, vedoucí do temných hlubin hrozící exekuce. Jedna drobná Němka to vyzkoušela na rok – a už 15 let žije bez peněz. Spokojeně.

Heidemarie Schwermer (69!) nachází útočiště vesměs u známých nebo u starších lidí, kteří nemají chuť nebo sílu starat se o dům a zahradu – a za byt a někdy i stravu tak rádi přivítají pomocnou ruku. Hlavní transakcí, které jí zajišťují důstojný a spokojený život, jsou protislužby a výměnné obchody.

V roce 1994 založila jako psychoterapeutka výměnný klub „gib und nimm“, tedy „dávej a ber“. Toto heslo se rozhodla vyzkoušet v realitě před patnácti lety naostro. Vzdala se veškerého majetku, vypověděla zdravotní pojištění i účet v bance. Rok pilotního provozu se nakonec změnil v životní styl.

Zpočátku byla proti jejímu experimentu i vlastní rodina, dnes však za ní stojí. A to i přesto, že Heidemarie Schwermer věnuje celý svůj důchod na charitu a zisk z prodeje knihy Das Sterntaler Experiment – mein Leben ohne Geld (Experiment hvězdných tolarů – Můj život bez peněz) rozdala.

Více o projektu „Dávej a ber“ a životě jeho propagátorky najdete na projekte.free.de/gibundnimm.

„Často se mě ptají, jestli jsem prožila nějaké trauma, že jsem zvolila takový extrémní životní styl. Odpovídám, že mým traumatem je situace ve světě: každý den zemře sto tisíc lidí hlady, a na druhé straně se ohromně plýtvá.“ (tyden.cz)

Z různých akademických ústavů jsem venku už několik let a popravdě mě všechno, co jsem kdy potřebovala vědět, naučili vyhledat už doma. Psát, číst a počítat jsem uměla už při zápisu. Ani univerzita mě nenaučila přemýšlet, kriticky uvažovat, respektovat cizí názory a debatovat – jelikož přesně tyto znalosti a dovednosti vyžadovala, aniž by kterákoliv z předchozích škol těmto nárokům byla schopná vyhovět.

Školní lavice dneška musejí být realitě vzdálené ještě víc než tehdy. „Kdo neumí, učí“, bývá smutným pravidlem a debaty o školství, které čas od času zaplní mediální prostor, mnoho výsledků nepřinášejí.

Jak je škola na okraji zájmu většiny jejích „klientů“, rozhodla jsem se jí věnovat i místo na okraji našeho časopisu. Nebo by měla patřit spíše do muzea? Co si myslíte o škole vy? Jak by se mělo učit? Kdo by měl učit? A ta nejdůležitější otázka – baví vás se učit? Za sebe odpovídám, že mě ano. Učení je poznáváním nových horizontů, dobrodružnou výpravou do neznámých džunglí, neprobádaných pralesů a na vrcholky dosud nepokořené.
Jenomže já za život potkala tři dobré učitele.

„Nebo co rozkošnějšího býti může, jako aby člověk, nechaje a nedbaje hmotného toho těla kvaltování, s samým všelijakých ušlechtilých věcí zpytováním zacházel? Toť vpravdě jest, což smrtedlné lidi nesmrtedlnému Bohu podobné a téměř rovné činí, aby jako vševědoucí byli, co na nebi, na zemi, v propastech jest, neb bylo, neb bude, všecko stíhajíce, všecko znajíce; ač ne všechněm v jednostejné dokonalosti, pravdať jest, toho se dostává.“
Jan Amos Komenský
Labyrint světa a ráj srdce

Fotografie je médium podléhající vlivu různých tekutin, které je nejen vyvolávají k životu, ale zároveň i deformují a proměňují.

Matthew Brandt efektů různých tekutin zhusta využívá. Každá ze souboru fotografií „Lakes and Reservoirs“ byla po vytištění ponořena do vody, kterou zobrazuje. Fotografie jezer se tak stávají nejen obrazem, ale přesným zobrazením sebe sama.

Na www.matthewbrandt.com/photographs najdete více souborů, které podobným způsobem pracují s dalšími objekty a tekutinami. Nakolik se vám budou líbit, záleží už jen na vaší útlocitnosti a míře estetizace, kterou jste postiženi.

Flamenco v sobě nese kód Féničanů, Arabů, Španělů a hlavně Cikánů (Indů). Tedy hlavně pro mě. Mám ráda ostré flamenco, které vychází ze španělské lidové hudby, již si přivlastnili Cikáni, a ve kterém slyším jen kytaru, výkřiky, tleskání a klapot podpatků, případně i cajón (bedna, na které hráč sedí a kterou používá jako bicí). Líbí se mi kontrast minima použitých prostředků s maximem dosaženého výrazu. Minimalistické postoje s ornamentálními pohyby rukou. Pokud si vyhledáte jména Carmen Amaya nebo Bellen Maya, pochopíte, co mám na mysli.

Na juergas ale není snadné se dostat. Buď musíte být vřele přijímaným příbuzným, dobrým rodinným přítelem nebo mít kopec štěstí a potkat někoho, kdo vás na oslavu pozve. A věřte, že pak zažijete flamenco, o kterém se vám na náměstích obsypaném turisty ani nezdálo.

Pokud si ale myslíte, že flamenco je vlastně Paco de Lucia a Carlos Saura, váš názor vám vyvracet nebudu. Tenhle tanec a hudba má dnes už tolik výrazových poloh, že tu svou si najde každý, jazzový intelektuál i hiphoperský dorost.