Díky jeho vytrvalosti, citu pro jazyk a umění objevovat talenty se divadlo Naboso už patnáct let drží na špici moravských amatérských spolků. Skrytý boskovický básník Tomáš Trumpeš, nyní více novinář a divadelník, dokázal realizovat sen mnohých literátů – sebou objevené texty převádí úspěšně na jeviště.

Začala bych dost klasickou otázkou: Co tě přivedlo k divadlu?
Asi potřeba nebýt sám, dělat něco v partě. Nemám na to zrovna dobrou povahu, ale přesto mě to táhne. A nejde vlastně jen o partu herců a techniků, divadlo taky umožňuje trávit značné penzum společného času s textem, který tě nějak zasáhne. Takže vlastně s autorem a s postavami. S těmi hlavně.

Které okamžiky, takhle z první, považuješ za významné v té patnáctileté historii Nabosa?
Takhle z první mě napadají hlavně příchody a odchody různých lidí. Tím se divadlo mění nejvíc. Takže třeba začátek spolupráce s výtvarnicí Evou Tajovskou asi tak v roce 2010. Pak jsou samozřejmě události nějak významné zvnějšku: vydání cédéčka Magorův sbor, postup inscenace Uvařeno na Jiráskův Hronov, setkání s oběma autory – Martinem Jirousem a Jáchymem Topolem. Významné jsou ale i neviditelnější okamžiky – někdy drobné poznámky diváků, které mi pomohly něco pochopit, případně dodaly odvahu pustit se někam dál.

Jakým jsi prošel ty sám vývojem jako režisér, jako dramaturg a jako principál?
V první fázi to byla asi cesta ke komornějšímu divadlu. Doufám, že jsem se celkově naučil být úspornější a důslednější – a to jak ve stylu práce, tak v utváření finálního tvaru inscenace. Prostě míň tlačit na pilu a zároveň mít větší schopnost poznat, kam říznout. Snad jsem se naučil víc věřit procesu zkoušení a vzniku inscenace, nedělat tolik to, co chci, ale spíš to, co je potřeba. Víc se bránit jakýmkoliv vymyšlenostem. Jako dramaturg – to asi neumím uchopit. A principál jsem hroznej, takže k tomu bych se nerad vyjadřoval.

Bez koho/čeho by Naboso v tuto chvíli nebylo?
Bez zkušebny. Dobré prostorové zázemí je dlouhodobě naše velká bolest, ale divadlo domov potřebuje. A bez nadstandardní dávky trpělivosti, kterou můj způsob práce vyžaduje po ostatních členech souboru. A bez našeho hlavního technika Igora Láníka, který do značné míry vykrývá právě mou principálskou neschopnost.

Je možné už vysledovat, jakými cestami se ubírá dramaturgie vašeho divadla? Jaké možné další tituly vás čekají? Čemu se dost dobře nevyhnete?
Myslím, že se to vysledovat nedá. Vždycky chci v den premiéry znát titul příští inscenace, někdy se to podařilo déle dopředu, někdy se to ukázalo až dost na poslední chvíli, ale zatím vždycky to tak bylo. Často mě to samotného překvapí. Samozřejmě se mi třeba dlouhodoběji honí v hlavě víc věcí a některá z nich vystoupí, ale někdy se objeví něco zcela náhle, nečekaně a naléhavě. Rád bych udělal Hamleta inspirovaného ilustracemi Josefa Šímy.

Amatérské divadlo nic nelimituje

Chápe vaše divadelní skupina divadelní činnost jako přímý nástroj, prostředek? K čemu přesně? Pokusíš se to pojmenovat?
Kafkovsky řečeno je asi dobré divadlo stejně jako dobrá kniha „sekera na zamrzlé jezero v nás“. To je samozřejmě hodně razantní vyjádření, asi by mi stačilo říct, že je to možnost, jak se dotknout lidské duše. Snad není nutné brát rovnou do ruky sekeru. Inscenace není možná přímým prostředkem sdělení, ale spíš vytvářením autonomního světa, ve kterém ke komunikaci vůbec může dojít.

V čem je amatérské divadlo jedinečné?
Nabízí obrovskou vnitřní tvůrčí svobodu. Zkoušíme v hrozných podmínkách, s minimálním rozpočtem, bojuju často o každou hodinu volného času herců, ale když už se tohle všechno podaří – nic dalšího nás nelimituje. Ani čas, inscenace vzniká třeba přes dva roky. Ta pomalost je také jedinečná, i když opět náročná pro soubor. Pochopitelně chceme udělat inscenaci, která bude co nejlepší a která se bude třeba i líbit, ale nejsme nuceni naslouchat ničemu jinému než vlastnímu vnitřnímu hlasu. ∞

Jak dlouho už bosou chůzi praktikuješ?
Jsou to už skoro čtyři roky, co jsem se o bosou chůzi začala zajímat a zkoušet ji. Chodím bosa ale jen, když je tepleji.

Proč tě napadlo zout si boty a jít bez nich?
To si přesně nepamatuji, možná to bylo i z nějaké rebelie. Je ale docela vtipné pozorovat někoho, kdo jde bos poprvé. Můj bratr třeba vyloženě nemohl chodit, jen našlapoval po špičkách.

Chodíš bez bot i ve městě? Jak se na to lidi tváří?
Pokud nikam nespěchám a nemusím nad ničím konkrétním přemýšlet, tak se zouvám často i ve městě. Bosé nohy jsou totiž trochu jako další oči. Získáš další vjemy, ze kterých se skládá tvé celkové rozpoložení. Ale je to další věc, které musíš věnovat energii a pozornost, takže není dobré chodit bosa, když třeba spěcháš nebo musíš svou mysl soustředit na jinou aktivitu. A lidi? Ti se na to tváří prostě blbě. Nebo spíš hledí víc než kdy jindy. Když jdu bosa, a koukám se okolo sebe, vidím jen obličeje, které skenují mé tělo. Někteří se až šokovaně pohledem zastaví na mých nohách. Jsem na to už zvyklá, ale je nepříjemné reakce cítit a vidět je. Musím mít ten den dost síly to přecházet, doslova. Nedávno byla dokonce moje kamarádka přímo pohoršena, vůbec bosou chůzi nechápala. Bylo to pro ni jako kdybych šla nahoře bez. Pro mě už je to prostě přirozenost, ale zároveň chápu, že to není běžné. O to lepší je ale potkat ve městě jiné bosonohé šílence. Musím se na ně usmívat i přesto, že jdu ten den v botách.

Není pro chození bosa spíš vhodnější krajina, než město?
Ano, město je hrozně špinavé. A v létě jsou některé povrchy tak moc rozpálené, že je prostě nepřejdu. Někteří bosonozí kamarádi mají asi nižší práh citlivosti, ale já jsem měla často z města spálené nohy. Uvědomuju si tak, jak je město jen velká rozžhavená plocha. Nikde nic zeleného. Je to hrozně nepřirozené. Od té doby si vážím mnohem víc každého zeleného kousku nebo kašny. Když si ušpiníš nohy, není to zas tak velký problém – stačí se chvíli projít trávou a nohy se zase vyčistí. Dokonce jsem se setkala s tím, že někdo očekával, že budu mít hrozně špinavé nohy z lesa, ale je to přesně naopak. Z přírody mívám pravidelně nohy úplně čisté i přesto, že prolézám vším možným. Z města skoro černé.

Jaký vidíš největší přínos chození naboso? Cítíš nějaké změny?
Rozhodně cítím změnu v celkovém postavení těla, má to na to velký vliv. Jsme zvyklí chodit přes patu, vyloženě dupat. Když člověk chodí pata špička, můžete ve větší či menší míře cítit, jak se otřásá zevnitř celé tělo. Já to cítím hodně ve spáncích. Správně by se mělo chodit špička pata. A to se dobře učí právě při chůzi naboso. Noha má totiž mnohem víc svalů, než kolik jsme zvyklí používat. Když chodíme pata špička, je zbytek nohy v podstatě jen takovou plácačkou pro udržení rovnováhy, ale když zkusíme vědoměji chodit špička pata, začneme cítit, že nohu používáme celou. Je to ze začátku až nepříjemné, protože je to dost nezvyklý pocit. Taky aby ne, když celý život chodíme v botách a nikdy jsme tyto svaly nepoužívali. Když chodíš bosa v přírodě, šlapeš na plno různých kamínků, šišek, mechu a povrchů, které masírují akupunkturní body na noze. Člověk dostane množství nových vjemů o teplotě, struktuře, hrubosti či jemnosti. Když si zvykneš, vytrénuješ svaly, můžeš pak nohu a její adaptabilitu k povrchu daleko více využívat. Noha může být časem úžasně ohebná a uvědomělá skoro jako ruka. To se dobře uplatňuje například při lezení. Končetina je citlivější a vzniká mnohem menší pravděpodobnost, že odněkud uklouzneš. Taky je menší pravděpodobnost, že na něco šlápneš a zapíchneš si to do nohy, protože jak máš chodidlo citlivější a našlapuješ opatrněji, danou věc ucítíš dřív, než se ti do nohy stihne cokoli zabodnout. Chodidlo je složené z obrovského množství kostí, kterým uzavřená forma boty nedovolí pohyb a často pak i deformuje růst prstů. Po bosé chůzi na svém těle cítím určitě změnu. Když jsem chodila ještě z jara hodně v botech, dost mě bolelo v zádech kolem bederní páteře. Cítila jsem, jak jsem pokřivená, jak moc tlačím zadek dozadu. Potom jsem začala chodit do přírody bosa a po pár výletech už jsem cítila, jak jsem se krásně narovnala. Bolest se mi zatím nevrátila. Cítím celkové uvolnění a narovnání celého těla. Bosým chozením se vždy dorovná to, co je potřeba.

Jaké musí být počasí (teplota), aby sis zula boty?
Mám nízký tlak a tudíž věčně studené nohy, takže to často střídám. Jeden den je pro mě slast běhat bosa, druhý den je pro mě uvolnění obout si obuv a mít nohy víc v teple. Snažím se řídit intuicí. Chodím bosa když je hezky, teplo a chce se mi. V extrémním letním teple je to horší, to je lepší schovat se do lesa nebo boty ve městě zout až k večeru. Země je pak vyhřátá a příjemná.

Vlastníš barefoot obuv? Zkoušela jsi ji někdy?
Nevlastním, protože je výrazně dražší. Rozhodně si ale myslím, že je to skvělá kombinace potřeby chůze naboso a nepotřeby budit pozornost. Pár kamarádů si vyrábělo takové vlastní letní „barefoot sandálky“ z nalezeného kusu tvrdší gumy a provázků. Já zrovna teď šetřím na boty Akita. To jsou takové dámské baleríny z konopí se šňůrkami kolem kotníků. Dělají je ženy v Himalájích a jsou na principu barefoot. Mimo jiné jsou i moc krásné. Určitě bych ale uvítala, aby barefoot boty byly časem běžnější, dostupnější a levnější.

A tvůj nejnepříjemnější a naopak nejoblíbenější povrch pro bosou chůzi?
Jako nejnepříjemnější povrch bych vybrala štěrk, zvlášť ten hrubší. Nejpříjemnější mech, či vyhřátý písek. ∞