Celý první odstavec vždycky putuje do koše. Na začátku jde totiž jen o akt vůle vzít propisku a vlastní myšlenky do ruky. To, čím začnu, je dílem náhody. Použitelné to začne být, až když se rozhostí tempo. Tempo je univerzální radost pramenící z psaní nebo čtení. Nebo třeba ze vztahu s člověkem. Je to dočasné štěstí z náhody. Náhoda je čin a tempo je činnost. Náhoda nás odrazí ode dna nudy a my z vděku vyvineme vůli. Začne to šlapat.

Zkosený úvod
Před chvílí jsem ještě netušil, o čem budu psát, ale už to má spád. Navázal jsem spojení. S prvními řádky to nemá nic společného. To byly jen výkřiky do tmy. Přesto jsem je musel napsat. Je zvláštní ty pionýry tvořit a přitom vědět, že jsou předem odsouzeni k zániku. Jsou jako první linie vojáků, která vyráží ze zákopů. Připravený nepřítel je do jednoho skosí kulomety. Jejich smrt ale není zbytečná. Momentem překvapení získali prostor pro bratry v druhém voji.

Ztuhlý běžec se nejdřív musí dostat do tempa, do tepla. Soustředění se na činnost nepřichází automaticky. Musím to chtít, pustit se do toho celou bytostí. Múza musí vidět, že ji chci. Pak pomůže, začne to jít samo. Každá myšlenka mířící mimo zpomaluje. Každé spočinutí stojí další úsilí při znovunalezení tempa. Znovu se do něj dostat může být těžší, než bylo vůbec začít. Oč je ale pokračovat těžší, o to je nové tempo pevnější. Představa, že může vlastnit múzu, že na ni získal recept, vede člověka ke krachu. V životopisech úspěšných lidí často najdeš nějaký ten osobní bankrot. A to, že ho přijali s pokorou. Zaťali zuby a poučili se.

Nabýt beat
O nucené pauze to člověk nesmí vzdát. Musí ji přetrpět, aby se z ní nestala věčnost. Znova to najít, valit a solit. Je to zázrak, který za tebe nikdo neudělá. První zavolání do tmy nikdo neslyší, nevidí, nevěří. Pokud to křiklouna zdrtí, zanikne v latenci prázdnoty. Tvrdí, že to nešlo. Nikdo neodpověděl. V tom momentu se člověk rodí a umírá.

Tempo nemusí být jen pozitivní. Z malé kuličky se může stát lavina silnější než člověk, který zapomene, co vlastně chtěl. Setrvačnou silou bloudí v kruhu, ve strachu, že už by nic nového nedokázal rozpumpovat. Pokračuje v čemkoli, i když ho to ničí. Člověk se totiž cítí člověkem jenom v tempu. V rozličných činnostech metaforizuje, ospravedlňuje svůj srdeční rytmus, který vznikl nesmírnou náhodou, kterým přispívá do koncertu přírody, vesmíru, společnosti, nebo jak bys to nazval. ∞

Brzy, téměř po svítání. Okolí je ještě šedomodrý a začíná se probouzet. První šum městské hromadné dopravy se snaží konkurovat tichu a začíná se mu to dařit. Nechám se probudit ránem namísto budíku a chvíli přemýšlím, čím vším dnešní den naplním. Neposlechnu dnes priority, když je tolik možností. Náhoda? Nemyslím si.

V létě je těžké ztišit se, když vše usíná i vstává skoro v jednu chvíli. Většinu věcí, co přes rok nestíháš, necháváš na tu okurkovou sezónu. Všichni se rozutečou pryč, s batohem na zádech, a jejich zážitky vidíš akorát na internetu. Máš pocit, že to bude ideální chvíle pro dodělání všech těch restů, které vytvořil rok. Jak se ale letní den krátí, stejně je to i s časem a vše zase začíná nabírat podobu známého koloběhu. Je třeba zvolnit. Máš stále pocit, že ti něco utíká. Zvlášť v Praze. Děje se tady toho příliš, nadbytek všeho. Příliš mnoho kulturních akcí, příliš mnoho přátel. Všechno bys rád stihl, ale začneš se v tom životě topit a najednou vidíš, že záchranný kruh ti nikdo nepodá. Musíš se v tom sociálním moři plném priorit naučit plavat sám. Až si jednou pořádně lokneš, dojde ti, že by se takhle dalo koupat stále. Mezi prstama se ti vytvoří blány a i přesto najednou cítíš, jak ti skrze ně protéká život. Vylezeš na souš, aby ses nadechl. Rozhlédneš se a zjistíš, že za celou tu dobu se v moři nic nezměnilo. Je stále tak mohutné a soběstačné, že tvoje existence ho z břehů nevyleje. Najednou máš křídla a můžeš se vznést. Celou tu realitu, kterou jsi byl pohlcen, vidíš z nadhledu. Začneš se sám sobě smát. Vidíš, kolik času svého života jsi utopil. Letíš dál, najednou tak daleko, že ztrácíš z obzoru moře a otevírá se před tebou nový, nepoznaný obzor. Krajina, která ti může být oázou uprostřed pouště, toho hledání, ze kterého tě vynesla křídla, co ti na poslední chvíli narostla.

Ve městě se život krásně ztrácí. Dlouho jsi mladý a dlouho stárneš. Než se najednou ohlédneš a zjistíš, že čas tak relativní není. Ve městě se nad vším krásně povídá. Realita tvořená ze slov u podtácků s dobře vychlazenou dvanáctkou. Život, který nespěchá, protože sedí na pohodlné židli. Ztišit se a zpomalit, být trpělivý. To je dnes, když všechno chceme hned a prahneme po nových věcech, umění. Potkala jsem tě v pravý čas, abych si tyhle věci uvědomila. Zklidnila jsem se a vše ke mně chodí přesně tak, jak potřebuji. Aby se věci mohly dít, potřebují prostor. Pro ně je život nekonečný.

Čteš tyhle řádky a štve tě, že se v nich nemůžeš najít. Chtěl bys, protože tenhle text vlastně čteš hlavně kvůli tomu. Hledáš potvrzení, že tenhle život žiješ správně. Chceš se s něčím ztotožnit a ujistit se, že v týhle podobě života nejsi sám. Nabýt iluze, že ani sám nikdy nebudeš. Jako bys hledal návod na život. Na všechno přeci existuje. Minimálně na Googlu.

Všichni jsme odrazem sebe sama. Život je nekonečnou zrcadlovou síní, ve které se koukáme sami na sebe v různých zrcadlech. V jednom ale máš příliš dlouhé ruce, v tom dalším ti zase nos jde příliš do šířky. Samozřejmě, že se nejraději zahledíš do toho, ve kterém se vidíš nejblíže své vlastní představě. Není náhoda, že rád trávíš čas s těmi, se kterými si rozumíš. Jsou ti podobní a je ti s nimi dobře. Nikdo se nechce potkávat s někým, s kým by se dohadoval nebo by mu neseděl jeho charakter. Já ráda koukám na starší podobu sebe. Nezrcadlí se mi samozřejmě jen v tobě, ale velká část z ní ano. Jsou to hodnoty a přístup k věcem. Jako bys už mé teorie prověřil v praxi a já se nebála pak vkročit kamkoli, třeba na tenký led. Vidím, že jsi po něm přešel bez úhony. Jdu a nebojím se.

Jsou věci, na které čekáš dlouho. To dlouho, které lze říct ještě nejmíň desetkrát, a přesto by svým počtem neodpovídalo počtu měsíců, které by opisovalo. Přesto ale víš, že se dočkáš. Cítíš to tak silně, že z myšlenky tvoříš realitu, která pouze nemá dané přesné datum realizace. Téměř všechno se dá naplánovat a stanovit. Dokonce i ta jediná jistota v životě, která jej ukončí nebo předělí – smrt, už může mít svůj konkrétní termín. Číst v novinách přesné datum smrti dívky, která o ni sama žádá, už popírá snad vše přirozené. Cokoli chceš, můžeš mít. A dostaneš.

Jsem teď v takovém klidném mezidobí. Slunce je spouštěčem ke všemu, co by člověk ani neplánoval za chladných dnů udělat. Zažít. Jakoby většina roku byla ledovou celou, která ve svých čtyřech stěnách dostačuje pouze ke spánku a útěkům do dálek skrze mysl a léto, jakoby probudilo bytost paprskem, tak jako elektrický šok ji paralyzuje. Nová bytost, napojena slunečním kokainem, létá dnem napříč jeho časem. Stmívání jej nepřikrývá, jen halí do tišších odstínů, které ale netlumí, protože všechna ta barevná světla v okolí mísená se smíchem svou intenzitou jakoukoli nabídku spánku odmítnou.

Probudila jsem se chvíli před třetí ranní. Po chvilce mi od tebe přišla zpráva. Psal jsi mi o adresu, abys mi mohl poslat pohled. Kdo je ještě dneska posílá? Už se na něj těším. ∞

Červenec a srpen, letní prokrastinační období, okurková sezóna – občas sice někde vykolejí vlak, počasí změní dramaturgii festivalu, ale jinak se žádná velká kulturní revoluce neočekává a ani nekoná. Dvouměsíční siesta na pražské náplavce, která se za rok stihla proměnit v promenádu chorvatského letoviska, nebo průchozí ulice hlavního města, kde normálně přes hlavy kolemjdoucích člověk nedohlédne na detaily architektury. Cestovní ruch šumí kulisami center měst a veškerá programová kultura se přesouvá pod širé nebe, na hrady a zámky a na letní scény. Toto každoročně očekávané období „klidu“ jsme využili k realizaci edukativního programu pro potenciální zájemce o působení v médiích a otevřeli jsme letní ARTIKL akademii. Tedy paralelní redakci pro organismus, jehož smyslem života je vytvoření jednoho celého vydání Artiklu. Řeč je o tom následujícím, zářijovém, na němž aktuálně pečlivě pracujeme s kolektivem šikovných uchazečů, kteří se do akademie přihlásili. Přesto ale ani původní redakce neodložila notebooky a nedala si namísto množství povzbuzujících Matéček letní spánek pod širákem, alespoň v době před uzávěrkou, a v tomto čísle vám přinášíme, navzdory okurkové sezóně, pestrý a téměř duhový letní obsah. Je to náhoda? Nemyslím si. ∞