Všichni to řešíme. Já i ty. I když máš plány, spousta věcí je stejně najednou jinak. Plány tě aspoň trochu kotví v klidu. Takzvaně víš, co bude. Stejně je to ale všechno nahodilost. A my všichni jsme v tomhle světě lost.

Po překonání traumatu z toho, že tady jsme. Že tady vůbec jsme. Že jsme se do tohohle prostoru dostali zase jenom kvůli další nahodilosti, která možná… byla tak trochu v plánu. Přijímáme sebe samé v podobě, kterou jsme si nevybrali. A kterou můžeme měnit jen trochu.

Dorůstáme do podoby sebe sama. Danosti, kterou lze kultivovat, ale ne změnit. Přebíráme sebe sama jako jediný možný nástroj bytí v tomhle vakuu jménem Země. Po touhách vzdálit se od ní a překonat předurčenou malost. Po touhách být víc než člověkem. Po těch touhách se nakonec ale stejně smíříme s gravitací a denním stereotypem. Ubývá energie pro vzdor a ubývá i čas. Běží nějak rychleji. Utíká. Už není přímo úměrný množství energie. Dny se najednou zrychlují, protože energie je méně. A méně. A méně. A možností čím dál více. A to vědomí, že si nelze vybrat všechny, se stává frustrací. A následnou paralýzou. Nutností určit si priority. A vybrat si jen něco. Z toho všeho. A tak se nakonec smíříme s fixní podobou své podoby. Doby štěstí i nehody. Náhody splétající cesty s dalšími náhodnými chodci na naší cestě, do které jsme se i my připletli. Na cestě osvětlené dnem a v noci pouličním světlem. Na cestě náhod, povyků i vzlyků. Hledání smyslu a unikání povinnostem. Jako by ten přísný sekuriťák čekal, až nás bude moct vyhodit z našeho života, protože mu nebude dostatečně dobrý náš obličej. V úsměvu bude číst výsměch a sám přes svoje komplexy se neotevře přijetí vřelosti.

Vždycky klopýtám, když mám pocit, že mě má život ve svých rukou. Pak pospíchám. Kamkoli. Dokud ho nenajdu, nejdu spát. Pak se mi ho na pár dní podaří chytit do těch svých. Chápat, proč jsou věci tak. Či onak. Na omak dá se hned poznat. Jestli to půjde nebo nepůjde. Jestli se ještě uvidíme nebo jestli nejsme kompatibilní ani myšlenkově, ani fyzicky.

Nahodile nalhávat
Mohl bych žít s tebou, mohl bych žít klidně s ní. Nejsem holka, co na první pohled pere ponožky. A jsem ambiciozní, protože nekoukám na seriály a netěším se, až si sednu do křesla a nebudu nic dělat. A proto jsi s ní. I když to nebude na furt a ty to víš. Ale myslim, že si to jen nalháváš.

Nahodilost nás k sobě spletla. Jako slunečnice, co se lekly světla. Lidi bez vášně jsou vata ulic. Zavřít oči je jediná cesta, jak je bez úhony projít. Nenechat se roztavit a dojit. Zachovat si tvar. Ale nikdy nepřiznat, že si těma vypranýma ponožkama občas vycpáváš rozkrok.

Obsah je daný a záleží na formě. A já se buď nechám zničit sama sebou. A nebo mě zachráníš a zkultivuješ. Sešněruješ do řádu. A já tě za to budu milovat. Nebo se ztratím ve své nekonečnosti, která nemá hranice. Může směřovat kamkoli, ale zároveň často nemá důvod. Tenhle celek spěje ke zničení sebe sama. Je to zvíře odloučené od smečky. Jediná jeho výhoda je lidská podoba, která mu umožňuje nahodile mezi lidma přežívat. Hrdá šelma s mimikry. A pud sebezáchovy v těch nejkrušnějších chvílích probouzí všechny poznané a nenáviděné vlastnosti, které jsou ale paradoxně zároveň jediným darem, který umožňuje přežít.

Je to rozhraní dvou světů. Můžeš se nechat zachránit nebo začít sám zachraňovat druhé a utéct tak od sebezničující podstaty. Zapomenout na sebe a věnovat se druhým. A nebo bezmezně tu podstatu naplňovat a jednou nad sebou zvítězit. Smrtí.

Já už jsem propásla ten čas, kdy bylo možné mě ochočit. Jediná možnost je propadnout své vášni. A nechat se jí zničit. ∞

Trocha statistiky
Čtyřčat se v České republice v období 1950–2015 narodilo 21 a jedna paterčata v roce 2013. Odhadem se u nás každý rok narodí kolem 1500 dvojčat a 15 trojčat. Počet narozených vícerčat na 1000 porodů se od 90. let zvyšuje z přibližně deseti na 15–20. Evidence se oficiálně vede od roku 1950, počítány jsou i porody, při nichž (nebo krátce po nich) některé nebo všechny děti zemřely. Paterčat je na celém světě kolem 800, z toho přes 130 počatých přirozenou cestou. Existují zprávy o porodu devíti sourozenců (v roce 1971 a 1999), děti se však nedožily více než šesti týdnů. V roce 2009 se v Americe narodila osmerčata, přežily všechny děti.

Dvojčata v historii
Výskyt dvojčat byl v minulosti neobvyklý, proto se objevovaly v legendách a mýtech; jako dvojčata byla zobrazována i některá božstva. Různé kultury měly pro dvojčata různá vysvětlení, byla opěvována i zabíjena. V křesťanské biblické tradici se objevují už v lůně soupeřící dvojčata Jákob a Ezau (synové Izáka a Rebeky), v řecké mytologii Apollón a Artemis, v římské tradici najdeme báje o Romulovi a Removi. Námětem mnoha zpracování se stal též příběh muže se železnou maskou, hypotetického dvojčete Ludvíka XIV. Smutnou cestou za tajemstvím jejich početí jsou výzkumy Josepha Mengeleho.

Hlučno kolem paterčat
Kolem prvních českých paterčat se toho před několika lety odehrálo hodně. Televizní seriál, nespočet rozhovorů a článků, bohužel též záplava rasisticky zabarvených vzkazů, výhrůžek a závisti. Dle těchto hlasů bylo početí paterčat plánované, což je však podobné jako naplánovat si hlavní výhru v loterii.

Výhra = výhra?
Porod vícerčat i výhra hlavní ceny, mohou mít něco společného. V prvních chvílích jistě silně pracují emoce. Matka paterčat přes všechny těžkosti v prvních týdnech a měsících zářila, dávala najevo, jak velkou má radost. Zároveň si stále kladla otázku, jak vše doma zvládnou. Výherce při předávání ceny může pociťovat podobné pocity, na jedné straně velké štěstí, na druhé obavy a strach. V obou případech jde o štěstí, náhodu (či osud, podle vkusu), očekávání i nejistotu. Ustojím to? Jak se ke mně postaví mí blízcí? Jaká mě čeká budoucnost?

Jackpot nebo bankrot?
Příběhy lidí, kteří vyhráli vysoké částky v loteriích, zpravidla nekončívají dobře, často se jim peníze rozutečou, pokazí se jim vztahy, někdy dojde k sebevraždě. Na vině mohou být neuvážené životní kroky, tlak blízkých či strach ze smůly, kterou výhra může přinést. Problémy mívají i se zdravím. Po letech se často vrací do stejných kolejí, někdy výhry zpětně litují.

Rodiny s vícerčaty se potýkají s velkou zátěží, hlavně zpočátku. Chybí ruce, finance i prostor pro všechny. Příspěvky rodičům vícerčat nerostou úměrně počtu dětí, jak by se dalo předpokládat, podpora není o mnoho větší než při narození jednoho potomka, náklady se však násobí. Zájem médií a sponzorů většinou vydrží jen krátce, pečovatelská služba, na kterou mají rodiny s vícerčaty nárok, se může starat jen o chod domácnosti, až na výjimku u paterčat, se pečovatelky nesmí dotknout dětí. Na rozdíl od výherců jackpotu však rodinu čeká bohatství v podobě rozvětvené rodiny a nízké míry osamělosti.

Nahodilost
Nahodilost přináší do života nečekané výzvy. Připravit se na ně lze snad jen obecnou bdělostí, pozorností k tomu, co je. Všímat si toho, co je pravdě podobné, co o životě něco vypovídá. Vsadit sebe sama do života, nestěžovat si na podmínky k růstu, ale zakořenit třeba jako bříza na vrcholu skály. Využít půdy, ve které jsme zakořenily, vláhy, která padá z nebe, větru, který nám může rozšířit obzory. Mít radost z živých tvorů, které nám ulevují od samoty, z rozmanitosti a barev všude kolem, z rozhledu, který máme. Nebrat nahodilost jako protivníka, překážku v našich plánech, ale jako spojence a život sám. Statistika nám může leccos prozradit, zacházet s tím, co je nám svěřeno, nás ale nenaučí, podobně jako stát nevychová naše vícerčata a nepřidělí finanční plán našim milionům. O to větší bohatství můžeme získat. ∞

Něco stopnout. Být tím, kdo vystupuje z nerozlišenosti jako náhlá danost. Jen ne sebou, to je jen reflexe, obsese. Štít falešného majetku, se kterým nevíš, co dělat. Pýcha a deprese, nutná a nudná, tvůrčí v rytmu vrypu. Ale na cestě je všechno jinak.

Nesnaž se, aby to do sebe zapadalo. Co ti budu povídat? Najednou se líbáte, vídáte, vrháte ustarané pohledy do zrcadla a navzájem z nich na sebe usuzujete, že jste dobří lidé. Čekáte, jako jste čekali předtím, jako já čekám teď. Na odpověď, na soulad vět. Neintencionalita je sexy. Sex je oboustrannost. Balení je působit bez tlaku. Využívat přírodních sil, ne reflexních. Reflexe je opak balení. Reflexe žasne. Sex je bezprostřední přítomnost u přírody. Reflexe nepropustí žádnou komunikaci, jako ji nepřipustí zrcadlo. Zkusit se to ale může.

Jste dva? Setba. Páření. Záření. Tam tak být, tam se najít. Přeplesk puerhem, potřeba odpuštění, pokoření. Tisknu na sebe čelisti. Kromě rukou a nohou poslední vzájemně komunikující útvar těla. Chci být druhým, ale být druhým a sebou zároveň prý nejde. Šlohnout se. Povznést se nad projekt šlechetnosti. Vysušit ponožky, voloupat pomeranč, vysrat se, vyprostit z nudy-bludy-pudy-šlechta. Kážu ze slonovinové věže, ležérně hážu perly verbeži, bojuju o sebe sám se sebou. Moje láska je pýcha. Moje budoucnost už byla. Jsem psycho. Tak nebuď. Tak ne. Tak jedeme.

Nech bejt
Je třeba s tím žít, ne to furt ničit. Žít a nechat žít. Já jsem vlastně chtěl nechat to padnout vědomě o mě. V přítomnosti svého zraku se nějak chovat, ne blouznit o zázraku. Schovat se v běhně. Ne. Je to prolínající se mnohost, před kterou klekl i Sartre. Neprůhledný barter. Žijeme vedle sebe, v sobě i vzájemně. Vím, že tě na to nenavábím. Vábení je sbližování oddalováním. Jen se ti zošklivím, jak se hrbím nad psaním omámený chtěním. Pes na stopě bez zastavení. Láska, zapomnění, sen bez rozednění. Květ, který umírá na sklonku rána, ticho, největší rána. Copak tě ten lynč neokouzlil? Jsem miláček davu, mučedník. Toužím být milován víc, mrtvý. Zvláštní. Mezi tím vším. Stopy. Touha po domově, domluvě. Domů. Prosím. Prosím. Prosím.

Rozostřím, zpomalím, ven z vlaku myšlenek. Vztek muset. Reflexe je vězení, ale vlastně svoboda. Volní, svolná, vodní, spodní proudy psycha. Zůstáváš pod hladinou, jako bys chtěla ohromit zmizením, oslnit, zažehnout. Ale to nejde naplánovat jako výstup na horu. Chceš víru druhých, ale to není to hlavní. To hlavní je nervní, spontánní, ale není to spontaneita. Spontaneita není. To hlavní je zůstat hlavní, která míří, tasí. Nade mnou datel. To je boží, jak šéfuje tou hlavou, datluje. Je barevný jak nevkusně oděná teenagerka. Fajn odpočinout si od lidí. Lidí stavějí vkus na odiv, self-dojem. Je reflexe-svoboda a reflexe-cenzura. Všechno je reflexe a nic není reflexe. Uchytit se, zabřednout, vybřednout. Plout prost pout.

Ztracená energie
Energie přítomnosti, která utekla, zatímco jsme přítomnost chtěli. Ztracená energie je ztracená budoucnost, která se štěpí pod vrstvou váhání a nejistoty, co to vlastně je – jít jistý směr. Strach, propast, krok, skok, nová, vonná, bezdůvodná půda. Staronový pocit, ale úplně nová podoba. Zahrada zla je zahrada života, předpěstovaná přítomnost, nicota, která dá život novému rozhodnutí, rozvinutí. Najednou není, co by bylo rušeno. Ambice je naplněná. Hřích strachu odpustila odvaha. Když někoho nesnáším, tak je to výraz mojí osobnosti. Sama hejtuješ až do morku kostí. Je mi jedno, že se to nehodí. V hlavě máš kapradí. Nenávist ani lásku nejde vysledovat. Výsledek nebude uspokojovat. V klidu skepse se stejně budeš muset rozhodovat. Co dělat a tak.

Štítivý štít lucidity. Hra s myslí, že tohle jsi ty. Tohle už ne. Na palici, totálně. Radši upřímně milovat vše a nenávidět též. Kašli na šachovnici. K tomu ti dopomáhej druhý. Svědek nicoty, čímž ji zhmotňuje. Jsi to ty a on tu je. Všechno je jedno, všechno je dno, něha. Dny teplé v pohybu a pochybách o pravdě naprogramování. Reflexe ustoupí na hranici viditelnosti.

Mimikry osobnosti zprvu nové.

Ale pak bys zase chtěl být sám svou možností. Tím, kdo se postí a honosí všímavostí. Jsi v pasti nutnosti so-called upřímnosti. Co je ideál dynamiky? Bezintenčně sdílet samotu bez slizké grimasy povinného směru k pravdě a lásce. Říkat i negativní věci bez rozmyslu jako dítě. Přisnil jsem si tě v religiózní racionalitě do své sítě, zatvářil se sytě a uviděl tě jinde. Pookřál, narazil, porovnal, vrátil, promíchal. V koktejlu emocí hledal identitu. Opil se a pobil. V čem je rozdíl mezi tou a tou, mnou a mnou? Mnou a tím, jakého mě vidí? Jsem jím i nejsem, jak se mi to hodí. Je to všechno jenom haluz. Strom života roste natruc. ∞

Co je nahodilost? Lasagne nebo apokalypsa? Není potřeba se rozhodovat pro jedno nebo druhé. Nahodilost dokáže zvednout z rozvrzané židle. Vnese do ustrnulého ruch a naruší řád. Nahodilost je neřád. Je jí jedno, co by jak mělo být. Co bychom měli. Vše nepředvídatelné bude podle ní. Princip, kterému nemá smysl vzdorovat. A který se právě smyslem může stát. Jen ale pro ty odvážné. Nahodilost si s plány netyká a vykání by se vysmála. Je drzá, nepředvídatelná. Nebere ohledy, kašle na očekávání. Dělá si, co chce. A nikdo neví, co od ní čekat. S čím přijde, jak překvapí. A tenhle úvodník, který ji adoruje, který je jejím opěvováním, taky narušuje řád. Neříká nic, co bychom měli, mohli nebo museli. Ani neoslavuje obsah dubnového vydání plného skvělých článků. V tomhle úvodníku je tohle všechno jedno. Slovům v něm jsou tahle témata vzdálená. Protože nahodilost si to vše stejně udělá podle sebe. Je to taková apokalypsa. ∞