Léto a s ním spojené vysoké teploty nás (nejen kvůli globálnímu oteplování) v těchto dnech nešetří. Není proto na škodu dát si chlazený drink, anebo studené a mrazivých básní v podobě sbírky Lazarská v zimě a jiné básně Elsy Aids. Autora skrývajícího se pod pseudonymem, který ve svých textech osciluje nejen mezi vedrem a zimou, ale také mezi epikou a lyrikou.

Elsa Aids patří k těm, kteří se skrze sad poezie prodrali až na horizont prózy. Začínal totiž jako tvůrce deníkových básních ve sbírce Trojjediný prst, pokračoval nenávistně-milostnou poezií v podobě Nenávisti a Knihou omezení, až přešel k novele Přípravy na všechno, která se dočkala i rozhlasového zpracování. Tyto tendence se společně protínají v jeho zatím poslední sbírce Lazarská v zimě a jiné básně, v níž coby performer, ale také divák vnímá tmavá zákoutí nejen ulice Lazarská, ale třeba i svého svědomí. Spíše než lyrické obrazy se snaží autor sociální prostředí vykreslit reálně a autenticky bez zbytečných příkras a slovních obratů. Chvílemi tak verše připomínají spíše zápisky z deníku než básně. Sbírka se dělí na šest oddílů, které dohromady spojuje leitmotiv cesty i ve smyslu tápaní a návratu do starých míst, a to: Špatný začátek, Tlumený pád, V zemi ubytoven a skladů, Šetření, Lžička z benzínky a Jako Seifert. Celou knihu solitérsky uvozuje báseň V tom bytě býval prach (str. 9), která se odkazuje k ústřednímu tématu vzpomínek: „V tom bytě býval prach, / ale také hodně světla. / A staré kompoty, které jsem dojídal, / když se mi nechtělo ven. //…/ Když si to vybavím, / nejradši bych se schoval do peřin / a zůstal tam navždycky –/ jako prázdninová pohlednice založená do knížky“. Autor se také často ocitá nejen v uhranutí myšlenkami, ale také v pohybu a v Transitu (str. 53) popisuje: „Sedím na nárazníku / a jím jogurt lžičkou z benzínky. / Představuju si brigádnici v pracovní kšiltovce, / jak dolévá mléko do stroje na kávu, / a cítím smutek a únavu. / Smutek mi pomáhá s odjezdem.“

Stopy na ulicích a na těle
Právě ulice, jak už název sbírky napovídá, je tím největším dějištěm, který Elsu Aids fascinuje, a to i negativně. Jeho jazyk hýří naturalismem a přímočarostí, ze které mrazí i milovníka černého humoru, jako jsem já. Nebojí se například hovořit o prostituci, jak se tomu děje v titulní básni Lazarská v zimě (str. 17): „Jestli chci, / za pět stovek mi to udělají / v křoví před Novoměstskou radnicí. / Smály se a naznačovaly rukama, o co jde. / Trochu se mi chtělo a trochu ne, / sněžilo a byl jsem opilý. //…/ Ve vagónu se topilo, / na podlaze tál našlapaný sníh / a já litoval“. Černočernou barvou a ironií, se kterou si Aids pohrává, překypuje báseň Dárek (str. 14): „Setmělo se a začalo jemně sněžit. / Uprostřed chodníku ležela krabice od dortu / jako dárek / a pomalu ji pokrýval sníh. / Uvnitř jsem našel mrtvou kočku / stočenou do klubka.“
Kromě ulice se Aids také často navrací do svého dřívějšího partnerského života, čím se dostává, jak jinak, na úroveň milostné poezie, v níž kromě chladu přece jen panuje i pořádné horko. V Příběhu o lásce (str. 24) píše: „Po období dešťů nastaly tropy. / Já neměl práci, ona si vzala dovolenou. / Vymyli jsme kelímky od jogurtu / a vydali se k teplovodu / sbírat ostružiny. //…/ Sladká šťáva nám stékala po rukou, / rozpálené potrubí / stříbřitě zářilo.“ Pocit partnerského osamění a vzdálení pak přibližuje pro změnu v básni Potřeba dálky (str. 65): „Žili jsme spolu jako dvě kočky. / Noc na našich tvářích / skoro nezanechávala stopy. //…/ Naši domácnost rozfoukal ranní vítr, / chomáče chlupů z odkvetlých osik se rozlétly.“

Svět Elsy Aids je rozmanitý, ale zároveň skrze básně z něj vytváří jednu dlouhou nekonečnou ulici, v níž každý dům už na první pohled něco zatajuje. Vtahuje do sebe, někdy více, někdy méně, že se stačí dívat jenom skrze skleněné tabule oken, anebo člověk musí zkoumat malé věci s velkým zájmem, jak se píše například v básni Zásnuby (str. 49): „V balení houbiček na nádobí / jsou všechny barvy duhy, / i světle růžová, / barva nesmělého štěstí.“

Elsa Aids: Lazarská v zimě a jiné básně
Nakladatelství Fra
Praha, 2023, 76 stran

Moře je prostě plné odpadků a ční z něho kousek od břehu těžební věž, po plážích se promenádují naháči s rukama na rozkroku a nahánějí se transvestité. Dvanáct povídek Petra Bokovce z prostředí jednoho italského přímořského letoviska „Lido di Dante“ je studií postupného rozpadu, který důvěrně známe, ale neumíme ho rozpoznat nebo popsat.

Básník, překladatel a editor nakladatelství Fra Petr Borkovec se od devadesátých let soustředil ve své tvorbě převážně na poezii. Mimo vydávání vlastních textů se věnoval překládání především rusky píšících básníků, například Chodaseviče, Nabokova, Brodského nebo Odarčenka, jejichž specifický autorský rukopis se odrazil také na utváření jeho vlastní poetiky. V pozdějších sbírkách se Borkovec stal více pozorovatelem, básníkem se zvláštním zaujetím pro detail, který popisoval v řemeslně přesných, vycizelovaných a mnohdy záměrně odosobněných textech. O to překvapivěji možná vyzněly poslední Borkovcovy sbírky „Milostné básně“ a především „Wernisch“, ve kterých se začaly mnohem více zrcadlit autorovy osobní zkušenosti, do popředí se dostalo odkrývání každodenní intimity, zároveň se ale v textech objevilo mnohem více humoru a ironie.

Předpeklí
Proměna Borkovcovy poetiky vyústila do psaní kratších beletristických textů, nejdříve quasideníkového charakteru, v němž se odrážela poetika předchozích básní, později také do vlastních ucelených textů. Poslední Borkovcova kniha „Lido di Dante“ je cyklem dvanácti povídek prostředí italského lida, které autor pravidelně s rodinou navštěvuje. Letovisko nese vznosný název italského velikána a řada míst v něm je pojmenována podle reálií nebo postav „Božské komedie“, ve dvanácti textech ukazuje ale autor z různých stran jeho bizarnost a temnou stranu. Jednou popisuje pravidelné vyjížďky místních vinařů a pěstitelů rajčat do karaoke baru, což je zdejší manželská i společenská povinnost. Jindy místo představí z pohledu naturisty, který vede monolog o stavu nudistických pláží na lidu. Jindy je to postava samotného autora, spisovatele, který tudy prochází, zachycuje kolorit místa a zaznamenává jeho úpadek. V povídkách se při tom odráží mnohé z Borkovcovy básnické poetiky.

Jednak v několika oblíbených motivech (například v motivu volavky), jindy celými pasážemi, které připomínají báseň v próze, například v působivém popisu vyhořelého háje v povídce „Rimini v zimě“, která celou knihu uzavírá. Stejně jako ve svých básních je i tady Borkovec mistrem pozorování. V několika detailech popíše atmosféru místa, události nebo charakter člověka. Panoptikální městečko a jeho obyvatelé se tak vyjeví před čtenářem dost plasticky a sugestivně a popis je mnohdy velmi trefný a vtipný.

„(…) potom u auta namačkaj špeky do růžovejch šatů se zlatejma ramínkama, obujou řemínkový jehly koupený před tejdnem v Raveně a vyrazej na večeři a pak do baru. Jejich spokojený manžílci si s nima nezadaj, oblíknou značkový růžový a filaový pola, mokasíny naboso a úplně stejný sluneční brejle. V baru se překřikujou, každou blbost řešej hodinu, pijou jedno negroni za druhým, ženský se nechaj od manželů držet za zadky, nechaj si rukou zajet za černý tanga, který jim trčej ze sukní jak nějaký ortopedický pomůcky a pak placenej pošuk v lesklý košili zavelí a už se všichni hrnou k mikrofonu.“ (str. 48)

Úhel pohledu
Téma pozorování ale autor rozvíjí, dává mu i jiný rozměr, mění v rámci textu jeho charakter. Jednou je to zdání, kdy věci nebo lidé získávají v jistém prostředí zkreslené a nereálné rysy, jindy je to upřený pohled, který provokuje a vybízí ke konfrontaci, tupé zírání do prázdna, očumování nebo voyerství. „Lido di Dante“ je utvořeno z množství těchto pohledů a je tedy pro nás čtenáře stejně tak zajímavé jako znervózňující a nebezpečné.

Téma zániku je spojeno s více díly, které vycházejí z prostředí Itálie, i mně při četbě vytanula několikrát na mysl esej Josifa Brodského „Vodoznaky“, pojednávající o Benátkách, nemluvě o Mannově románu a dalších. Borkovec ale lido popisuje z jiného zorného pole. Místo aby pod vrstvou šminek a karnevalových masek nebo v útrobách krásných paláců s hrůzou nacházel hnijící rozkládající se hmotu, v jeho textu o žádné odkrývání nepůjde. Nikdo nedělá, že to tak není, nic vznešeného se neukazuje jako ve skutečnosti nízké. „Lido di Dante“ a jeho obyvatelé takoví prostě jsou a o nic jiného se nesnaží. Úplné vymizení perspektivy a pouhé násobení úpadku je nakonec mrazivou pointou celého vyprávění.

„Nikam to nevedlo, nezačínalo, nekončilo, nemělo důvod. Ale bylo to, dělo se před očima a celý mi to nakonec připadalo jako promyšlená situace, nervózní a nasvícený kroužení a prohlížení, někde jako by byl někdo, kdo sleduje každej detail a s rozkoší se přehrabuje v tom smetišti netečnýho šmírování, skládce netečnejch a porouchanejch pohledů na břehu moře.“ (str. 20) ∞


Petr Borkovec: Lido di Dante
nakladatelství Fra
Praha, 2017, 117 stran