Prozaický příběh spisovatelky a novinářky Martiny Leierové zakládá svůj děj na obyčejném činžovním domě skrývající mnohá tajemství ve Městě, kterým protéká Řeka.

Příběh knihy Tohle město, tahle řeka se odehrává v domě s osmi byty ve Městě. Nájemníky jsou zcela obyčejní průměrní lidé tvořící společenství celorepublikové normálnosti. Nikdo z nich na první pohled nevybočuje ze zajetých stereotypů, nicméně každý apartmán má svůj vlastní příběh a svá tajemství.

Dům s příběhem
Obyvatelé domu ve Městě se liší snad všemi možnými způsoby, spojuje je jediné – dům s osmi byty. Tichá fotografka s láskou k ptactvu Róza, plachý a elegantní spisovatel Šimon Hilský, podnikatel Karel Majer, Klára trpící agorafobií, postarší paní Cartierová se svým psem Jacquesem nebo paní Václavková se synem Davidem, pozdějším manželem Rózy. Děj knihy začíná v okamžiku schůze, na níž nájemníci řeší, kdy se záhadně ztratil domovník Vladimír Vrána, průsvitný neviditelný muž, jehož si nikdo nevšiml ani předtím, než se nečekaně vytratil.

Příběhy sdruženy v jednom domě
Autorka svou prózu nezasadila do určitého místa ani času, proto namísto odehrávajícího se děje nazývá Město a řeku protékající v něm Řeka. Osudy skryté za zdmi činžovního domu jsou koherentní a zaměřují se na různá témata hýbající společností. Jedná se například o univerzální a častý motiv nevěry v manželství, dále také sexuálního obtěžování a predátorství vedoucího až k znásilnění nebo i témata spojená s minulým režimem komunismu převládajícím v tehdejším Československu, stařeckou demencí či transgenderovou identitou. Všichni obyvatelé domu žijí navzájem nezávislé životy, dokud je přece jen jeden okamžik nesloučí do jediného spletitého a komplikovaného příběhu gradujícího k nepředvídatelnému konci. Próza je dokladem toho, jak cizí příběh dokáže člověka ovlivnit a změnit mu celý dosavadní život.

Martina Leierová: Tohle město, tahle řeka
Nakladatelství Host
Brno, 2021, 271 s.

Vanessa Springora v autobiografické knize Svolení vzpomíná na své dětství, kdy ji v pouhých čtrnácti letech zneužíval známý a vážený spisovatel francouzské intelektuální smetánky.

Malé V. (pod písmenem V. se skrývá samotná autorka knihy Vanessa Springora) bude již po celý život čtrnáct let. Autorka knihy Vanessa Springora, jež je v současnosti také ředitelkou francouzského nakladatelství Julliard, v knize odhaleně představuje období svého dospívání, kdy ji podstatně starší a vyzrálejší muž s věhlasnou kariérou spisovatele Gabriel Matzneff zneužíval. Matzneff, jehož autorka v příběhu označuje pod monogramem G. M., vždy nad malou V. zvítězil.

Hranice mezi pedofilií a láskou
S odstupem času podává autorka svědectví predátorského chování charismatického a šarmantního vlivného muže, jehož atraktivitě a manipulaci podlehla. Popisuje svá traumata z dětství, kdy se zamilovala do nesprávného člověka, o několik desítek let staršího. Její pohled je převtělením se zpět do jejího čtrnáctiletého já a své sexuální a erotické zážitky popisuje chladně, bez emocí a s odstupem. Matzneff využíval zranitelnosti dospívajících dívek, vůbec nešlo o lásku ani emoce, chtěl je pouze vlastnit a dokázat svou vlastní převahu a nadvládu nad těmi mladičkými a neznalými, kterým ukradl život a učinil z nich pouhé objekty svých knih a představ. Springora měla komplikované dětství, rozvedené rodiče a otcovský komplex doplněný apatii matky, která na ni neměla dostatek času a zanedbávala její výchovu. Díky své matce se již od raného dětství pohybovala v uměleckých kruzích pařížských bohémů, když o ní ve třinácti letech začal jevit zájem sám G. M. Deviant s přátelskou tváří a přinášející rozptýlení a první lásku.

Démon hebefilie
Matzneffovy neortodoxní názory na sex s dětmi a dospívajícími byly všeobecně známé a sám spisovatel se jimi spíše chlubil a vystavoval je na odiv. O těchto milostných poměrech s nezletilými a sexuálních praktikách psal také ve svých románech a denících, přičemž v nich zmiňuje i sexuální styky s jedenáctiletými chlapci, prostituty, na Filipínách. Na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let procházela Francie výraznou liberalizací, kdy se podepisovaly manifesty za uvolnění pravidel a větší svobodu s radikálním heslem Je zakázáno zakazovat!. Sám Matzneff vytvořil petici ohledně sexuálního zneužívání dospívajících publikovanou v časopise Le Monde, pod níž se podepsalo mnoho slavných jmen jako například Roland Barthes, Jean-Paul Sartre, Simone de Beauvoir či Gilles Deleuze. Nicméně v uměleckých kruzích tehdejší francouzské společnosti bylo na jeho deklarovanou pedofilii, a navíc způsob jejího prezentování, pohlíženo jako na výstřední, nicméně současně také přijímanou a uznávanou součást jeho bytí. V tomto pojetí však mělo umělcovo dílo přednost před vykonanými skutky.

Memento doby
Nejedná se o objektivní příběh. Springora příběh podává syrově, věcně a střízlivě z pohledu první osoby, přičemž uznává, že ke všemu dala své svolení, vše se odehrávalo jen s jejím souhlasem. Do Matzneffa se velice zamilovala, toužila po něm a prala se za něj, a především odsuzuje své slabé a bojácné rodiče, jelikož nezakročili, dává jim to za vinu. Kniha, jež je také politicky i feministicky orientovaná, představuje společenskou vzpouru proti tehdejší francouzské společnosti a pařížské intelektuální vrstvě přehlížející amorální aspekty sexuality. Podstatná část příběhu se pak věnuje otázce, co je v tomto světě přípustné a morální a kam až se dá zajít a nepřekročit přitom hranice normálnosti. Sama autorka se pak ptá, zda umělci a intelektuálové tvoří zvláštní kastu, kde se nezákonný poměr mezi dospělým a dospívajícím toleruje.

Vanessa Springora: Svolení
Nakladatelství Host
Brno, 2021, 192 s.

Odborník v oblasti parfumerie Dominique Roques napsal působivý příběh o cestě kolem světa po stopách vůně.

Autor knihy a tvůrce parfémů, který pracuje v jedné z největších světových organizací zabývající se vůněmi a aromaty, je zodpovědný za vyhledávání spolehlivých zdrojů přírodních látek a jejich stabilní kvalitu. Dominique Roques již více než třicet let dodává výrobcům parfémů po celém světě vonné esence z více než sto padesáti surovin z padesáti zemí. V knize představuje svá putování za osmnácti surovinami počínaje hedvábným cistem ze španělské Andalusie připomínajícím vlčí mák a somalilandským kadidlem s pronikající vůní spalující pryskyřice konče. Roques popisuje, jak se dané suroviny pěstují a zpracovávají, zmiňuje pohnutou historii jejich výroby i kulturní hodnoty a významy, které představují pro místní obyvatelé.

Příběh vůní, míst a lidí
Autor ve svém příběhu vnímá kromě plejády vůní i odlišné příběhy lidí a zároveň také přírodu kolem sebe. Vždy se soustředí jak na jednotlivé rostliny, tak na osobnosti. Pracuje individuálně s každým materiálem a klade důraz především na kvalitu a šetrnost. Současně se rozepisuje o místech a osudech, které představují nepostradatelnou součást výroby parfémů. Ať už se jedná o sběrače, česače květů, pěstitele, vařiče, dřevorubce, plantážníky či destiléry, podnikatele a byznysmeny, mistry parfémáře, či dokonce mafiánské gangy. Tímto také dokládá upřímné svědectví, na jak křehkém systému celý parfémový průmysl stojí a kde jsou jeho slabá místa. Za výrobou jednoho krásného skleněného flakonku stojí totiž mnohem více úsilí a práce, než si kdekdo dokáže představit.

Cesta naplněná vůní
Roques se s vůní setkával v mnoha zemích, sázel růžové keře, destiloval jejich květy, vyhledával i nakupoval esence z nových odrůd. Procházel se provoněnými čarokrásnými poli oděnými do levandule a lavandinu mezi francouzskými řekami a údolími. V zahradách prokvetlých růžemi i tuberózou, poblíž olivových hájů prozkoumával řady vzrostlých bílých jasmínových keřů. V Kalábrii vyjednával ohledně nákupu plodů bergamotu a dalších citrusů a na Madagaskaru vedle modrookého mořeplavce pozoroval pobřeží země s kaskádovitými rýžovými poli střídajícími se s plantážemi vanilky.

Setkání zeměpisné polohy, typu krajiny, půdy a podnebí
Vůně naznačují mnohá tajemství. Dělí se na tři esenciální části, hlavu, tělo a srdce, jež se rozvoní vždy v přesně daný a určitý okamžik. Roques přibližuje, jak se takové vůně získávají a kde se ve skutečnosti tyto příběhy odehrávají, jací lidé za nimi stojí a na jakých místech se vyskytují. Jeho dobrodružná výprava nabízí pohled na prastaré metody starých mistrů, ale i nejmodernější technologie vyspělého světa. Autor představuje postup vzniku parfému, přičemž jeho líbivé a esteticky procítěné vyprávění začíná přesně od základů. V jeho podání ožívají jednotlivé květy i stonky, větve stromů i kousky kůry. Mámivé, svůdné a podbízivé kombinace rozmanitých esencí, dřevnaté a kořeněné až živočišné vůně agarového dřeva, či smyslné a tajemné esence pačule připomínající až téměř dotěrný pach pižma. Sám Roques uvádí: „Parfémy jsou zároveň důvěrné i tajemné,“ a každá esence má svou historii.

Dominique Roques: Sběratel vůní
Nakladatelství Host
Brno, 2022, 328 s.

Básnický rukopis Petra Hrušky jednoznačně vystihuje smysl pro okamžik, pohled nesoudícího svědka, slovní hravost i dravost, ale také shromažďování veršů do kratších útvarů. Ve své nejnovější sbírce Spatřil jsem tvou tvář se autor rozhodl pro experiment. Společně se čtenářem vyplouvá na záhadnou cestu blíže nekonkretizovaným světem, kterou zaznamenává do celistvé rozsáhlé básnické skladby připomínající deníkové zápisy.

Dne 8. září 1522 zakotvuje po dlouhé cestě Magalhãesova flotila v Seville a po pěti stech letech nechává vyplout na knižní trh Petr Hruška zmíněnou sbírku. Co mají plavby společného? Hledají klidné místo pro lidskou rozbouřenou duši ve světě bez kotev. Jak daleké jsou naše vyhlídky? Nikdo neví, ani Magalhães či Hruška. V této meditaci se nesou obě části knihy s názvy Papoušci v zrcadlech a Přetížená loď, která v aktuální neklidné době s příjemnou surovostí omývá zjizvené břehy lidské naděje či víry, a to včetně ideje v lepší zítřky, k čemuž napomáhají i působivé ilustrace Jakuba Špaňhela. Místem pro relaxaci, ale zároveň pro boj sám se sebou se stává básníkem vymyšlený ostrov, který na straně 20 charakterizuje slovy: „Muži i ženy chodí nazí, / život je velmi klidný. / Tapíří maso se vaří celý den. / Tlučou do plechů / tvaru srdce, / aniž by byli ochotni říct / proč.“

Člověk bojuje s…
Jako by se Hruška na pozadí Magalhãesova příběhu a vlastního smyšleného ostrova ptal, jestli prostá přítomnost má ještě cenu a například na straně 42 píše: „Ti nazí lidé ze všeho nejvíc touží / po knoflících! / A červených čepicích… / Z dobrých důvodů / předstíráme nezájem o zlaté náramky. / Neustále chtějí vědět, / proč mluvíme o zítřku a kdo / nám ho dal.“ Sbírka je postavena právě na kontrastu mezi neznámým domorodým kmenem a rádoby moderní civilizací, čímž v jistém ohledu připomíná antropologickou studii o diferencích mezi západní a východní kulturou. S tím se váže otázka, zda lze najít společný jazyk, zbavíme-li se slov? Na tuto problematiku naráží Hruška často a například na straně 43 se můžeme dočíst: „Na loď jsme se vrátili bez tlumočníka. / Přikrývka nepomáhala, / chvěl jsem se pod ní. / V noci mne o spánek připravil / úplně prázdný sen.“ Zároveň se Hruška téměř jako vždycky odkazuje ke slovům jako ke zbraním, které mohou člověka ranit a například na straně 23 sdílí se čtenářem tento postřeh: „Zdejšího krále chrání před slovy. / Když mu chce někdo něco / říct, / sdělí mu to jeden z náčelníků. / Ten pak chodí / po tři dny v hluboké pustině, /…// Nakonec se žena s čistými slovy / pomalu / odebere ke králi.“

I přes hmotné či duchovní objevy se odkazuje Hruška k určitému fiasku nejen Magalhãesovy výpravy, ale možná i nás samotných o pět set let později a na straně 57 píše: „V té době / poslední zbídačená loď Magalhãesovy flotily, / přetížená hřebíčkem, / osmnácti muži / a zprávou, / že Země nemá okraje, a tedy spočinutí.“ Co s tím, když naše moře je rozbouřené a jak se vypořádat s tíhou, která může znamenat i volnost? Jedny z posledních veršů sbírky na straně 65 zní téměř katarzně: „Svět je obeplutý. / Prší do ulic a dvorků / drobným písmem. / Zbývá najít / ještě jeden den.“

Hruškovy verše šumí příjemně jako poměrně klidná mořská hladina, která si trochu troufale pohrává s pomalu přicházejícím vichrem. Která loď zůstane celá, a která se potopí? Jako ochranná vesta před děsem z neznáma i pocitem úzkosti funguje Spatřil jsem tvou tvář, která nabízí klidné spočinutí ve světě bez zastavení.

Petr Hruška: Spatřil jsem tvou tvář
Nakladatelství Host
Brno, 2022, 70 stran

Nakladatelství Host vydalo první souhrnnou monografii pojednávající o významné osobnosti české výtvarné scény Janu Steklíkovi. Kniha využívá materiál shromážděný pro výstavu tohoto svérázného a bytostného umělce, kterou přichystal Dům umění města Brna před čtyřmi lety.

Jan Steklík (1938–2017) byl v prvé řadě kreslíř, malíř a performer, nicméně osobnost tohoto významného výtvarníka je dodnes velmi dobře známá rovněž díky jeho vizuálním básním. Mezi jeho nejvýznačnější díla lze považovat takzvané „ňadrovky“, což byly v podstatě drobné kresbičky nebo texty zpracované na téma ženského poprsí. Steklík tematizoval prostou každodenní realitu a zdánlivou utopii v běžném životě, odhaloval krásu všednosti. Ačkoli byl aktivní hlavně v době totalitního režimu, systematicky tvořil díla, jež ho vnitřně uspokojovala, a za která se nemusel stydět. Zajímal se o performativitu a pomíjivost okamžiků. Neuspořádanost i nespoutanost. Jeho umělecké počiny se skrývaly pod nánosem metafory. Umělec povýšil svou údernou a osobitou kresbu s prvky ironie na filozofující způsob myšlení.

Jozef Cseres, Terezie Petišková: Steklík
Nakladatelství Host
Brno, 2022, 320 s.

Román Zřídlo od autorky Akwaeke Emeziové pojednává o duchovním a psychologickém rozvoji hlavní hrdinky Ady, přičemž duchové uvnitř ní usilují o nadvládu nad jejím tělem. Výjimečný debut autorky představuje skutečný životní příběh zahrnující queer, trans a nebinární tematiku společně s polyteistickým náboženstvím.

Bildungsroman s autobiografickými prvky představuje v hlavní roli problémovou identitu, hledání sebe sama a pochybnosti o vlastní sexuální orientaci. Africká božstva uvázlá v těle mladé dívky Ady se derou do popředí a Adino tělo využívají pro vlastní potěšení. Již po narození malé Ady se jejím rodičům, nigerijskému lékaři, gynekologovi a malajské zdravotní sestře, zdálo, že s ní není něco v pořádku. Její tělo sloužilo jako nádoba pro duchy, jelikož Ada se narodila jako ogbanje neboli duch Igbo, jenž se narodil v lidském těle a chce se co nejdříve dostat zpět do svého původního spirituálního světa.

Dítě krajty
Ada se narodila v Nigérii, nicméně za studiem se stěhuje do Spojených států, kde teprve začíná poznávat své vnitřní bohy, jejichž síla zde sílí a s nimiž dokáže i vzájemně komunikovat. Bohové skrytí v Adině těle se však živí krví, což zapříčiňuje Adino časté sebepoškozování i myšlenky na sebevraždu. Bohové v jejím těle jsou potomci metafyzické krajty Aly a touží dostat se zpět do lůna své matky, tudíž zabít svou fyzickou schránku Adu. Každá jednotlivá osobnost polyteistického božstva se chová jinak, cítí jinak a přeje si něco jiného. Uvnitř Ady tak dochází ke konfliktu identity, genderu i ke špatnému duševnímu zdraví. Ada rovněž střídá milence a ocitá se v toxických stavech, stává se cynickou, bezcitnou, manipulativní a lakonickou. Bojuje s vlastní orientací, nosí binder sloužící k zakrytí prsou a následně si dokonce samotná prsa nechává chirurgicky odstranit.

Polyteismus, sexualita, spiritualita
Příběh dívky a následně mladé ženy Ady v základu lehce připomíná dějovou linku románu Amerikána od Chimamandy Ngozi Adichieové, nicméně ústřední motiv Zřídla se liší především ve své orientací na tajemno, mystično a spiritualitu s náznakem děsivé zápletky. Autorka bravurně popisuje realitu a problémy nigerijské střední třídy zároveň spolu s mytologií igboského kmene. Nigérie a kmen Igbo je rovněž ústředním motivem knih Chimamandy Ngozi Adichieové. Akwaeke Emezi při psaní také plynule přeskakuje mezi rozdílnými perspektivami nemonotónního mnohobožství, přičemž Ada v nich hraje až druhou roli. Liší se také styly vyprávění příběhu i pojetí momentálního bytí. Lyrická a nezkrášlená dějová linka vychází z Emeziny vlastní zkušenosti, přičemž Ada jako autorčino alter ego se zabývá sexualitou, spirituálním světem, mytologií a rodinou.

Akwaeke Emezi: Zřídlo
Nakladatelství Host
Brno, 2020, 229 s.

Na první pohled ideální život nigerijské domácnosti není ve skutečnosti takový, jak se zdá. Pod povrchovou slupkou nekonečného luxusu a štěstí se skrývá tajemství manipulativního a tyranského otce.

Citlivý a intimní příběh knihy Purpurový ibišek představuje rodinu bohatého nigerijského továrníka a mediálního magnáta Eugena Achikeho a jeho sestry Ifeomy, která je univerzitní profesorkou. Vypravěčkou a hlavní hrdinkou knihy je patnáctiletá Kambili, jež nežije klasickým životem africké dívky. Kambili a její bratr Jaja mohou díky svému zámožnému a úspěšnému otci chodit do drahých soukromých škol, mít krásné oblečení, dobře vybavenou domácnost a žít v luxusu, který si její vrstevníci nedokáží představit. V pozadí příběhu přitom probíhají politické aféry i korupční kauzy, které nejsou u zrodu demokratické Nigérie ojedinělé.

Otec jako bůh
Rodina Eugena Achikeho prezentuje privilegovanou vrstvu nigerijské společnosti. Otec rodiny je silně věřící a v kostele, který sponzoruje, jemu a jeho rodině hrdě náleží přední lavice. Současně dotuje vzdělávání několika dětem ve vesnici a rozdává peníze chudým. Nicméně doma v rodinném kruhu se chová despoticky a jakékoli prohřešky proti víře brutálně a bezostyšně trestá, přičemž jeho hněvu nejsou ubráněny ani jeho děti, kterým polévá nohy vařící vodou a bičuje je opaskem. Křehká Kambili, vzpurný Jaja a jejich oddaná matka žijí pod vedením přísné patriarchální ruky dogmatického otce. Obě děti musejí vykazovat nejlepší výsledky a být ve všem první, čímž si teprve zajistí lásku a uznání otce.

Náboženský fanatik i velkorysý dobroděj
Kambili svého otce bezmezně uctívá a miluje a vzhlíží k němu jako k autoritě. Její vnímání se změní, jakmile jsou s bratrem na návštěvě u svobodomyslné a volnomyšlenkářské tety Ifeomy, která vyučuje na univerzitě v Nsukce. Její děti jsou vychovávány zcela jinak a v domácnosti panuje klid a radost, důvěra i otevřenost. Ifeomin příbytek nenabízí luxus ani takovou vybavenost, na niž jsou Kambili a Jaja zvyklí, ale přesto si to tam zamilují a spřátelí se s bratranci a se sestřenicí. Také začnou trávit více času se svým dědečkem, o němž jejich otec tvrdí, že je pohan, přičemž za to Kambili i Jaju stihne tvrdý trest. Napjaté rodinné vztahy se však stupňují a vrcholí.

Vůně muškátového oříšku a kari
Purpurový ibišek je dramatickým románem naplněným emocemi i kritickou úvahou o společnosti. Příběhem zmítá strach i svoboda, těžké dospívání, ale také přísliby první lásky, zamilovanosti a pevných rodinných pout. Zásadním prvkem děje jsou tamější společenské normy a postavení žen ve společnosti, které předpokládají konvence o údělu ženy v domácnosti a umožňují násilné týrání ze strany muže. Společenské i kulturní zvyky tyranů a mlčení žen vykreslují snadnost, jakou ženy tento osud přijímají a svého muže i přesto vidí jako boha. Nicméně na druhé straně stojí teta Ifeoma, která představuje silnou a emancipovanou ženu, která si stojí za svým názorem a nechce být považována za podřadnější, než jsou muži. Kniha tak sděluje podstatné společenské poměry s prvky feminismu a šance na nový život na pozadí pestrého a živého světa Nigérie.

Chimamanda Ngozi Adichi: Purpurový ibišek
Nakladatelství Host
Brno, 2020, 312 s.

Slovenská spisovatelka a scénáristka Alena Sabuchová ve své knize nazvané Šeptuchy představuje docela jiný svět odehrávající se v regionu Podlasí na hranicích Polska s Běloruskem.

Fiktivní příběh založený na vyprávění místních obyvatel se odehrává v pohraničí na posko-běloruském pomezí. Sabuchová region podlaských kolonií mapovala a prozkoumávala společně s kamarádem a fotografem Robertem Tappertem. Slovenské vydání knihy oproti českému překladu obsahuje rovněž Tappertovy fotografie, jež příběh na pomezí reality a fikce ochucenou magií mistrně dokumentují. Sběr materiálu pro knihu vznikal v rozmezí dvou let, kdy Sabuchová jezdívala na severovýchod Polska a hovořila se zdejšími obyvateli i lidovými léčitelkami zvanými šeptuchy.

Přepravci duší
Příběh je zaměřen na dospívání v kraji se silným geniem loci, jenž je tak trochu zapomenutou zemí v hustých lesích mezi Polskem a Běloruskem. Tajuplná a tajemná oblast se silně věřícími obyvateli, bídnými příbytky a zvláštní zálibou v pohanských praktikách šeptuch, jež zdejší církev odmítá. V každé vesnici žijí minimálně dvě až tři ženy, které provádějí řemeslo šeptuchářství. Jejich zaříkávání spolu se záhadnými zvyky a obyčeji jsou na tomto místě opředeném legendy a mýty již tradicí. Tradicí, která se však současně setkává s výdobytky moderního světa. Tento druhý pohled ztělesňují především dvě dívky – hrobařova dcera Dorota a její kamarádka a spolužačka již zmíněná hlavní vypravěčka děje. Čarovná atmosféra místa je zahalena do mlhy ladně plující nad močály a okrášlená složitými mezilidskými vztahy, pověrami, symboly, religiozitou, nadpřirozenem i zanedbaností některých občanů a neúprosnou skutečností.

Po tom všem
Alena Sabuchová si pro svůj román zvolila mystický prostor v kontrastu úplně obyčejné banality v podobě místní pobočky německého obchodního řetězce Kauflandu, jenž doplnila výjimečnými a autentickými postavami zažívající mnohá dobrodružství s hořkou příchutí. Obyčejní vesničané, děti, teenageři, opuštěné vdovy a alkoholici se míjí na místech hřbitova, hospody, zahrad a ve svých skromných domovech. Kniha je příběhem o smrti a nelehkém životě v rustikální oblasti prorostlé hustými strašidelnými lesy, nicméně intimní a jemné vyprávění o kraji a místních je prodchnuté veselými i nešťastnými historkami dívek i melancholickými vzpomínkami. Sabuchová v popisu využívá také často polské či ruské výrazy, jež jsou graficky odlišeny a vysvětleny ve slovníčku na konci knihy. Mluvu dívek a jejich spolužáků jakožto dospívající mládeže formulují mnohdy rovněž vulgarismy. Autorka místy naznačuje nevyřčené a v podstatě nechává hrdinům knihy i jakési oplývající tajemství, jelikož všichni pod rukávy nějaké skrývají. „Po tom všem se obvykle říká, když by mělo být lépe, když už to všechno je jen špatnou vzpomínkou a my jsme tady, protože jsme to všechno přežili.“

Alena Sabuchová: Šeptuchy
Nakladatelství Host
Brno, 2021, 183 s.
Alena Sabuchová: Šeptuchy
Nakladatelství Artforum
Bratislava, 2019, 192 s.

Dějiny možná píšou vítězové. Muziku však mají na svědomí rebelové – to je úvodní motto knihy Hudba. Podvratné dějiny, která se nebojí tvrdit, že naším nejstarším strunným nástrojem byl lovecký luk.

A toto tvrzení uvádí právě v nutnosti chápat projevy lidské hudby v rámci jejího ekosystému, kdy popisuje, že samy nástroje byly původně součástí potravního řetězce.
Z kosti kořisti pocházela neandrtálská píšťala, první rohy byly zvířecími rohy. A pokud nástroje nepocházely z uloveného zvířete, vyvinuly se ze zbraní, kterými bylo zabito – lovecký luk nakonec měnil podobu tak, že se lépe uplatnil v hudební produkci než v lovu. Na této tezi se shoduje i etnomuzikolog Eric Charry, který ji rozvíjí v odkazu k harfě, která napjatý luk s pár strunami navíc připomínala. Klacky a kameny, které byly součástí lovecké výbavy, pak mohly sloužit zase jako bicí nástroje. Krveprolití a hudba šly vždy ruku v ruce. Tímto úvodem začíná kapitola knihy Masožravci ve filharmonii a vzbuzuje tak nutkání po výzkumu, jestli hráči dnešních ansáblů drží odkaz nebo jsou zasaženi kolonizací mysli a stali se z nich vegetariáni. Ostatně pokud ano, možná proto postrádá jejich hra širokou výrazovou škálu a dynamiku.

Ďáblovy písně a hudebníci, kteří se neumějí chovat
Pohled na vývoj hudby předkládá v osmadvaceti hravě i odvážně nazvaných kapitolách americký hudební historik, kritik a pianista Ted Gioia (* 1957). Ten studoval na Oxfordu a Stanfordu, kde také založil studijní program zaměřený na jazz. Dlouhodobě se věnuje studiu a popularizaci jazzové a americké lidové hudby. Vydal řadu knih, například oceňovanou The History of Jazz (Dějiny jazzu, 1997) nebo úspěšnou trilogii o lidových písních Healing Songs (Léčivé písně, 2006), Work Songs (Pracovní písně, 2006) a Love Songs (Milostné písně, 2015). Hudba. Podvratné dějiny (2019) je zatím jeho poslední knihou, která aktuálně vyšla v překladu Marka Sečkaře v nakladatelství Host.

Gioia se dále vztahuje i k folkloru a vysvětluje, proč je dobré si cestou kolem hřbitova hvízdat. Přestože je kniha psaná populární formou, přináší množství informací, které jsou sesbírány z nejrůznějších výzkumů s uvedenými prameny. Schopnost splynout s prostředím nebyla člověku – na rozdíl od zvířat – dána a tak v prostředí, kde mu hrozilo nebezpečí, volil opačnou cestu – tedy vytvářel co největší hluk. S nadsázkou je tedy prozpěvování kolem náhrobků akustickou formou, jak ochránit sebe sama.

Další pozoruhodná kapitola pak rozebírá sexuální původ hudby. S takovým náhledem přišel už Charles Darwin, který považoval rituály a zpěvy za potvrzení své teorie, že hudba vznikla jako evoluční mechanismus zajišťující rozmnožování.

Skrze další strany knihy se pak čtenář dostává k demytizaci písně, kterou Gioia uvozuje v kapitole Ne všichni kouzelníci mají hůlky. Už podle názvů jednotlivých sekcí je vidět, že se nebude jednat o faktograficky strohou učebnici muzikologie a příbuzných věd. Píseň, v této kapitole připsána potulným pěvcům, trubadúrům, byla nástrojem společenské kritiky. A to už jsme se z jeskyní dostali do jižní Francie závěru jedenáctého století. Co přijde dál? Smradlavý zadek? Skutečně. V takto nazvané kapitole už se autor přesouvá k regionálnímu hudebnímu stylu nejutiskovanějších lidí v americké společnosti a nechává pomyslně rozeznít blues a jazz. V souvislostech a nečekaných závěrech se autor vztahuje k prvopočátkům blues i jazzu a se svými souputníky se nebojí tvrdit, že Buddy Bolden, který bývá považován za prvního jazzového kapelníka, hrál blues ještě před přelomem dvacátého století.

A jak s kapitolou souvisí její kontroverzní název? Funky Butt, tedy Smradavej zadek, je nejstarší originální jazzové skladba, kterou známe. Patří Boldenovi a stala se jeho značkou. Sice se měnila pokaždé, když ji hrál a slova byla někdy veselá, jindy obscénní, ale kromě úsměvného názvu v sobě nesla kritiku společnosti nebo politický komentář. Tato píseň může reprezentovat právě to, jak se celý uznávaný hudební styl rodil na okraji společnosti. Znali jste tento příběh jazzu?

Rebelie se stává mainstreamem
Kniha nepřestává obohacovat ani fascinovat množstvím předložených souvislostí a informací ani na 441. straně, kde začíná kapitolou Rapeři a technokrati. Dochází až na dřeň, kdy se vztahuje ke způsobu nazírání na nový druh populární hudby. Jak jej pochopit? Otočte se zády k pódiu a pohlédněte na publikum. Tato poučka je ve své banalitě naprosto geniální. Kapitola dále mapuje období 80. let dvacátého století a v souvislosti s vynálezem kompaktního disku a spuštění televizní stanice MTV pohlíží na hudbu tržně a korporátně. Co přinesla hudba Madonny z osmdesátých let, následovala hudba Lady Gaga, která vznikla o třicet let později. Rock je dnes nostalgickou záležitostí. Punk posunul hranice a vypořádal se s hrozbou cenzury a trestního stíhání. A čí byla nejprodávanější hudební deska všech dob, která získala osm cen Grammy? Nebudu prozrazovat, odpověď na vás čeká na 445. straně knihy.

Ted Gioia: Hudba. Podvratné dějiny
Nakladatelství Host
Brno, 2021, 528 s.

Silný a zároveň křehký příběh o francouzské botaničce Rose, která se vůbec poprvé vydává do Japonska, aby se seznámila s poslední vůli jejího otce Harua.

V knize Růže sama se současně prolínají dvě dějové linky – vleklá spletitá minulost, v níž se Rose osamoceně proplétá životem s bezpočtem milenců, k nimž vlastně ani nic necítí, a jednotýdenní současnost, v níž se Rosin život otočí o sto osmdesát stupňů. V mystických a poklidných zahradách Japonska doopravdy pozná sama sebe a najednou dokáže dávat i přijímat lásku. Nicméně příběh není pouhou sladkou romancí se šťastným koncem, jde především o úvahu a zamyšlení se nad světem jako takovým. Aforistický román je spíše bolestně romantickou básní skrytou pod povrchem prózy. Každou kapitolu uvádí krátká starobylá legenda, v níž hlavní roli hrají květiny i další rostliny, jako například pivoňka, hvozdík, kosatec, mech, javor, slivoň či fialky nebo kamélie, a zároveň i pocity obsáhlé v následující části – smutek, smrt, láska, bolest, utrpení. Odkazují tak na japonské umění a kulturu i na zaměření Rose v roli botaničky.

Prvky japonské kultury
Rose po příjezdu do Kjóta reprezentovala otrávenou, náladovou a nepřístupnou ženu vyznačující se pochmurnou sklíčenou náladou, avšak po postupném poznávání japonských buddhistických chrámů a zenových zahrad s květinami začala na život nahlížet z úplně jiné perspektivy. Začala poznávat uklidňující prvky japonské kultury podle sestaveného plánu, s nímž ji seznamuje belgický asistent jejího otce Paul. Kameny pokryté mechem, písek, rostliny, větve stromů a keřů, déšť, mlha a rosa. Rose tak postupem času přijímá japonskou součást své identity a poznáváním japonské kultury poznává i více sebe sama. Její otec byl uznávaným obchodníkem s uměním, nicméně samotná hlavní hrdinka knihy jej nikdy osobně nepoznala. Žila ve Paříži se svou melancholickou matkou a babičkou Paulou, nicméně po Haruově smrti začíná poznávat jeho město a v jeho domě se setkává také s hospodyní domů Sajoko, řidičem Kantem, Angličankou Beth a věčně opilým hrnčířem a básníkem Keisukem.

Poezie duše
Kniha Muriel Barberyové představuje holou kostru fascinujících informací zredukovanou na základní dřeň, v níž je však mnoho skryto pod povrchem křehkého příběhu. Krátké stručné věty vyjadřují obsáhlá sdělení zážitků z bohaté cesty napříč Kjótem. Japonský svět a život v něm autorka prezentuje uctivě, něžně a citlivě s vlastní zkušeností a staví do protiváhy materiální a praktické myšlení evropských žen vzhledem k japonské filozofii klidu, disciplíny a hledání krásy v pomíjivých okamžicích. Barberyová lehce a s obrazotvorností zaznamenává hlubokou proměnu Rose protkanou nitkami rytmu japonského umění žít. S lehkou nostalgií tak prezentuje vzpomínky a dojmy ze svého dvouletého pobytu v Japonsku.

Muriel Barberyová: Růže sama
Nakladatelství Host
Brno, 2021, 183 s.

Mistrovský román Chimamandy Ngozi Adichieové s názvem Půl žlutého slunce představuje formování současné Nigérie. Drsná historická fakta se v něm prolínají spolu se silnými osudy pěti hlavních postav příběhu.

Příběh knihy je zasazen do období nigerijské občanské války a jedním z klíčových okamžiků v moderní africké historii. V šedesátých letech minulého století se v Nigérii vedly vášnivé a bouřlivé boje o vznik nezávislé separatistické republiky Biafry. Několikanásobný vojenský převrat zapříčinil etnické pogromy na Igby v severní Nigérii a následnou občanskou válku, která stála životy milionů obětí. Násilí, mučení a smrt definovaly toto období Nigérie. V násilném konfliktu, v němž proti sobě stanuly nigerijská vláda a odtržený stát Biafra, došlo k následnému odchodu Britů z Nigérie.

Angličan, chudý venkovan, krásná profesorka, její dvojče a revolucionář
Chimamanda Ngozi Adichie přirozeně a empaticky vypráví životní příběhy pěti protagonistů. Třináctiletý chlapec Ugwu pocházející z chudé vesnice je díky své tetě zaměstnán ve službě u univerzitního docenta matematiky Odenigba. Odenigbo je revolucionář, pohání jej revoluční horlivost, vztek se zlostí, a především pak snaha o převrat v jeho domovské Nigérii. Ve svém domě pořádá sešlosti s ostatními intelektuály se stejnou náturou. Odenigbova mimořádně půvabná milenka, a později manželka, Olanna po studiích sociologie opouští bezpečný a privilegovaný svět svých zámožných rodičů v Lagosu a přidává se k těmto intelektuálům s revolucionářskou duší. Zároveň začíná učit na vysoké škole v univerzitním městečku Nsukce a čím dál více propadá charismatu odhodlaného docenta. Na druhou stranu Olannina záhadná a chladná sestra Kainene, jež je sice jejím dvojčetem nicméně současně i jejím přesným opakem, přebírá otcovu firmu a stýká se s nigerijskou smetánkou v nablýskaných sídlech. Na jedné takové sešlosti se náhodně setkává s plachým britským spisovatelem Richardem Churchillem, kdy mezi nimi vznikne vzájemné pouto, přestože Kainene odmítá někomu patřit.

Mlčeli jste, když jsme umírali
V momentě, kdy nigerijští vojáci postupovali vpřed, všem se ze dne na den změnil celý život. Republika Biafra se ocitla v neustálém ohrožení a nevědomosti, nigerijští vojáci postupovali vpřed a situace v zemi se vyostřovala, nikdo nebyl v bezpečí. Každý si musel nyní zvolit, co je pro ně přednější – politika, rodina, láska. Jejich ideály i vzájemná loajalita byly drasticky a přísně testovány.

Ve stínu půl žlutého slunce
Ambiciózní a pozoruhodný román vypovídá o morální odpovědnosti, etnické oddanosti, třídě i o rase. Adichieová otevírá i témata panafrikanismu, kulturní a náboženské intolerance či kolonialismu a soustředí se také na obšírnou propast mezi venkovem a velkoměsty, tedy mezi tradicionalistickou Afrikou s jejími pověrami a rituály a tou moderní, kde se prestiž měří mírou dokonalé angličtiny. Současně příběh odkazuje k lásce a rodině a také k tomu, jakými způsoby může láska vše zkomplikovat a rozvrátit. Autorka, která sama pochází z kmene Igbo, brilantně a emočně evokuje nadějný příslib i zničující zklamání, jež destruktivně poznamenaly tuto dobu a místo. Adichieová knihou Půl žlutého slunce předkládá jeden z nejmocnějších, nejdramatičtějších a nejintenzivněji emocionálních obrazů moderní Afriky. Příběh balancuje na pomezí historického románu a fikce, jelikož současně přednáší fakta a pravdivou historii, ale postavy a jejich životy jsou vymyšlené.

Chimamanda Ngozi Adichie: Půl žlutého slunce
Nakladatelství Host
Brno, 2021, 504 s.

Přestože byl Rudolf Těsnohlídek (1882—1928) básník, dramatik i překladatel, veřejnosti se nejvíce zapsal do povědomí jako novinář, z jehož celého díla je dodnes živa kniha Liška Bystrouška.

Liška Bystrouška je nadčasovým dílem, které tak opětovně oslovuje nejširší čtenářskou obec a přestože je součástí povinné četby školní mládeže, dostávají se k textu tito čtenáři znovu jako dospělí. V novém vydání se opět otevírá příběh revírníka Bartoše, který lišku z lesa uloupil liščí rodině a přinesl si ji domů. Ta se mu pochopitelně různými způsoby snažila vymanit i utíkat, až ji nakonec revírník přivázal ke psí boudě. Bystrouška nad ním ale vyzrála, provaz přehryzala a utekla – „ani jediná liška neumí být tak ulhaná jako mladá člověčice, když si nadhazuje kraťunký sukýnky. Lidi dělajou všecko jen naoko. Hrajou komediju, ale doopravdy perou se, hašteřijou se jak špačci, když se milování přejijou.“ „Ale skládajou básně, do divadla chodijou, do plesů a strojijou se.“ „A mnohdy nemajou ze všeckýho ani co žrat. Lidi jsou pejcha, lež a faleš“, zakončuje však v závěru knihy láskyplný dialog lišák Zlatohřbítek s liškou Bystrouškou a jak už to v podobných příbězích bývá – s mnoha předcházejícími strastmi a následnými poučeními vše dobře končí.

P. S. A kolik z vás vědělo, že se liška původně jmenovala Bystronožka, ale chyba při prvním publikování ji navždy přejmenovala na Bystroušku?

Rudolf Těsnohlídek: Liška Bystrouška
Nakladatelství Host
Brno, 2020, 208 stran

Fenomenální polyfonický román Dívka, žena, jiné od britské spisovatelky Bernardine Evaristové představuje dvanáct příběhů žen spolu s panoramatem pohledů na britskou společnost poznamenanou předsudky.

Dcera anglické matky a nigerijského otce Bernardine Evaristová napsala knihu o feminismu, komunitě LGBTQI+ a nelehkém a strastiplném životu osob s barevnou kůži v Británii. Příběh spadající do kategorie na pomezí prózy a poezie. Způsob rukopisu Evaristové je uvolněný, pasáže proudí v nepřetržitém přirozeném sledu, čímž připomíná styl psaní amerických literárních velikánu Jacka Kerouaca, Allena Ginsberga či Walta Whitmana. Současně autorka záměrně vynechává interpunkci na konci vět a neužívá uvozovky v přímých řečech, čímž děj ve skutečnosti vůbec nenarušuje a čtenář se v něm dokáže dostatečně orientovat i bez nich.

Láska, štěstí a představivost
Dívka, žena, jiné přináší mimořádně velkolepý a troufalý příběh o několika ženských osudech naplněný novým poznáním, láskou, vášní a intimitou. Kniha je o rasové a genderové pestrosti a autorce nechybí jazyková odvážnost jakožto její charakteristický prvek. Evaristová píše se smyslem pro humor a nebojí se naprosto odhalující otevřenosti a upřímnosti. Ačkoli se jedná o fikci, čtenář si snadno může při čtení příběhu lehce položit otázku, zda se náhodou nejedná i o vlastní zkušenosti a vzpomínky samotné autorky.

Mozaika ženských osudů
Autorka vypráví s výjimečností skvělého pozorovatele a neidealizuje ani nepřikrášluje společnost a svět. Ústředním motivem knihy je s jistotou láska. Láska k sobě samé, láska k bližnímu svému, láska ke světu. Spisovatelka předvádí, jak je sebeúcta a tolerance důležitou součástí života. Ať už jste středostavovská učitelka s bílou pletí žijící obyčejný život na předměstí, nebinární mulatka s milionem sledujících Twitteru, černoška na pozici bankéřky v skvěle padnoucím kostýmku a s perlami na krku v City nebo socialistická a lesbická režisérka s africkým původem prezentující svou hru v londýnském Národním divadle. Každé jednotlivé osobnosti je věnována jedna kapitola, každá zažívá jiné radosti i boje, jejich životy se ubírají jinými cestami. Jejich příběhy jsou však propleteny více než se zdá. Děj končí uvedením divadelní hry Poslední Amazonka z Dahomey, na níž se několik protagonistů či protagonistek knihy společně setká.

Kniha roku dle Baracka Obamy
Bernardine Evaristová za knihu Dívka, žena, jiné získala v roce 2019 The Booker Prize a stala se tak první černošskou autorkou, která má toto ocenění. Za knihu roku ji označil i bývalý americký prezident Barack Obama. Román bezprostředně představuje, jak rasa, sexualita, pohlaví, historie a také ekonomická stratifikace utváří člověka. Dosažený úspěch a vztahy v něm definují zkušenosti a povahu žen. Jedná se o dvanáct příběhů rozdělených do čtyř kapitol. Témata se pohybují od feminismu, politiky, patriarchátu, sexuality. Navzdory všem různým formám útlaku a vyloučení ze společnosti kvůli svým životním zkušenostem, třídnímu a společenskému postavení, se mnoho hlavních hrdinek příběhu nestahuje do ústraní, ale bojuje s establishmentem, mnohonásobnou diskriminací a navzdory všem zbytečným předsudkům.

Bernardine Evaristová: Dívka, žena, jiné
Nakladatelství Host
Brno, 2020, 437 stran

Alice Vincentová v knize Přesazená představuje, jak vlastní memoáry, tak současně průvodce historií botaniky a pěstování rostlin. Esejistický příběh je důkazem, že i přes všemožné útrapy, rostliny a zahradničení dokážou člověka postavit zpět na nohy.

Pěstování rostlin rovná se známka trpělivosti
Kniha je autobiografií představující události, radosti i strasti autorčina života protkanou příběhy o rostlinkách. Jejich koupě, zasazení, přesazení, pohnojení, zalití, zastřižení, množení. Vincentová přináší rady a tipy, jak o květiny správně pečovat, přidává vlastní odzkoušené nápady a triky. Příběh Vincentové se dá přirovnat k přírodě zasazené do škvír městského betonu. Autorka žije v centru Londýna, evropského velkoměsta, přičemž se na svém miniaturním balkonku snaží přenést alespoň trochu zpět do rodného venkova. Péči o rostliny zdědila po svých prarodičích i rodičích, jež všichni měli kolem domů své záhonky a zahrádky. Právě díky dědečkovi se Vincentová kromě tradičních pokojovek ve svém pěstění zaměřuje spíše na venkovní rostliny, zeleninu a bylinky. Její prostá lehkost a těžkost bytí vždy začíná a končí u rostlin. Ty jsou její hnací silou, a i po těžkém rozchodu a trablích s ním spojenými, ji květiny vždy dokázaly postavit zpět na nohy. Svým povzbuzujícím potenciálem byly jakousi hnací silou Vincetové při nové lásce, zamilování se, rozčarování i rozrušení. Její život byl jako na houpačce, v rostlinách však vždy spatřovala a spatřuje klid a blaženost. Alice Vincentová tak sepsala dojemný příběh o růstu. Jak duševním, tak rostlinném.

Zahradnický pokus
Přesazená je výjimečnou knihou balancující na pomezí esejistiky a dějin botaniky. Součástí knihy je také menší pěstitelský glosář s rostlinami, jež se v knize nejčastěji vyskytují. Díky naprosté upřímnosti, přirozenosti a odborným znalostem poskytuje kniha možnost, jak se vyrovnat s nelehkou situací, ve které se vyskytla i samotná autorka knihy a zároveň také zjistit více o světě botaniky. Vincentová přidává několik návodů, jak se starat o rostliny a jakou péči vyžadují. Zmiňuje také životní příběhy slavných botaniků a botaniček a nevyhýbá se ani feministickým tématům, jenž s historií botaniky velmi úzce souvisí. Ženám v minulosti totiž nepříslušelo pěstovat rostliny ani se starat o zahrady, bylo to pouze typicky mužské povolání. Až později si také ženy vydobyly právo věnovat se zahradničení, přičemž právě mnoho významných druhů rostlin pochází od ženských botaniček.

O autorce
Alice Vincentová působí jako novinářka, redaktorka a spisovatelka. Pracovala v kulturní redakci britského deníku The Telegraph, do něhož již téměř sedm let pravidelně píše sloupky o městském zahradničení. Kniha Přesazená, v originále Rootbound, se pyšní opravdu vyvedenou krásnou obálkou připomínající tropický prales. Obří dírkované listy monster skvostných, kapradin a dalších rostlin dolaďuje prosvítající oranžovo-fialové pozadí.

Přesazená: Jak nechat život znovu bujet
Nakladatelství Host
Brno, 2020, 368 s.

Kde je hranice mezi normálním a šíleným? K definici šílenství paradoxně potřebujeme definici normality. Ale co je normální? Pozornost duševnímu zdraví je v poslední době věnovaná ve stále větší míře. Destigmatizaci nejrůznějších odchylek a podob psychiky přináší i právě vydaná kniha Normální šílenství.

Duševní nemoc není osobní selhání. Selhává mnohdy spíše společnost a zdravotnictví. Postupem času a práce mnoha odborníků se daří změnit nahlížení na psychická onemocnění způsobem, kdy již černobíle nerozlišujeme, že někdo je „normální“ a někdo „šílený“, ale začínáme chápat, že každý se chováme více či méně podobně – s někým máme psychiku podobnější a někdo má její projevy odchýlené od míry, která by mu umožňovala bez problémů zvládat každodenní život. Ty výrazné odchylky jsou už označovány za duševní poruchy a zpravidla vyžadují lékařskou medikaci. Definice normálního a šíleného není ale jen teoretická, filozofická či náboženská hra. Téma duševního zdraví se ve skutečnosti týká každého z nás. A právě pohled na zkušenosti s psychikou, která potřebuje větší péči, přináší kniha Normální Šílenství od Jiřího Pasze (* 1981) a Adély Plechaté (* 1993). Ta přináší na více jak pěti set stranách rozhovory nejen s odborníky, kteří se k jednotlivým onemocněním vztahují ze svého hlediska, ale hlavně přímo s lidmi, kterým poruchy komplikují prožívání života. Ti popisují, jak se u nich poruchy projevují, jak je zvládají – prostě o nich mluví a přibližují tak témata, která nejsou běžně artikulována, zcela srozumitelnou a otevřenou formou.

Jiří Pasz je fotograf, dokumentarista, novinář a humanitární pracovník. Věnuje se především rozvojovým problémům v zemích, jako je Nepál, Barma, Středoafrická republika či v uprchlických táborech na Blízkém východě. Působil ve výzkumném týmu Národního ústavu duševního zdraví, kde připravil série rozhovorů se špičkami světové psychiatrie, které vycházely v Lidových novinách a s lidmi žijícími s duševním onemocněním, jež publikovalo Hatefree.cz. Adéla Plechatá je psycholožka. V současnosti působí jako výzkumnice v Národním ústavu duševního zdraví. Zaměřuje se na vývoj aplikací ve virtuální realitě a jejich využití ve výzkumu kognitivních funkcí a při léčbě pacientů s psychickým onemocněním. Věnuje se zejména kognici u pacientů se schizofrenií, s mírnou kognitivní poruchou a u zdravých seniorů. Svou práci prezentovala v Kanadě, Velké Británii a Izraeli. Zároveň vyvíjí diagnostické nástroje pro oblast HR. Oba autoři knihu představují jako Atlas duševního zdraví do každé rodiny, který provede čtenáře projevy jednotlivých onemocnění, jako jsou ADHD, deprese, poruchy autistického spektra, poruchy příjmu potravy, schizofrenie, demence či různých forem závislostí. Kromě rozhovorů přináší kniha i základní informace o jednotlivých onemocněních.

Kniha Normální šílenství vás provede jednotlivými onemocněními – namátkou ADHD, depresemi, poruchami autistického spektra, schizofrenií, demencí či různými druhy závislostí – z perspektivy terapeutů i pacientů a vyvrátí ty nejčastěji sdílené mýty a předsudky. Skrze pohledy bezmála dvaceti největších českých odborníků české psychiatrie, jakými jsou například ředitel psychiatrické nemocnice Bohnice Martin Hollý, sexuolog Petr Weiss nebo soudní expert v oboru psychiatrie a český řeckokatolický kněz Max Kašparů, přednosta Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Jiří Raboch, ředitel Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví Pavel Říčan nebo Jan Volavka, jeden z celosvětově nejuznávanějších odborníků na násilné chování, vyvrací kniha i ty nejčastěji sdílené mýty a předsudky.

Jiří Pasz, Adéla Plechatá: Normální šílenství
Nakladatelství Host
Brno 2020, 544 stran

Letošním byl posuzovatelem básnické smršti Petr Borkovec. Z celkem 115 anonymních básní, jež prošly předvýběrem básníka a redaktora Hostu Tomáše Gabriela, složil mozaiku nejlepší české poezie čítající 22 básní. Novum současné sbírky představují krátké medailony jednotlivých autorů a jejich vlastní interpretace či komentář textu. Toto obohacení knihy je však i jejím limitem. Jednotlivé interpretace a komentáře „předbíhají“ vlastní autorské texty a je jen na disciplinovanosti a vůli čtenáře, zda se nechá ovlivnit směrem čtení a začne jednoduchou cestou od vysvětlení a „receptu“, zda bude číst „odzadu“ a své vlastní čtení otevře autorské interpretaci až posléze, či zda ji skutečně vůbec k vlastnímu čtení potřebuje.

Pro Petra Borkovce se zdá být ustanovujícím prvkem, který zajišťuje básni místo mezi nejlepšími, obraz. Akcentuje okolnosti vzniku textu i aktuálnost určitých motivů. Obsažnost obrazů naší každodennosti a jejich působivost v básni jsou tím, co ho (alespoň podle postupu jeho volby) oslovuje. Z celkového souboru básníků od Elzy Aids, Olgy Pek a Petra Maděry až po Matěje Lipavského, Luboše Svobodu a Jonáše Zbořila vyvstává z „Nejlepších básní“ podobizna jednoho básníka, lavírujícího mezi dvěma póly. Někdy rozervaného, navracejícího se do starých dávno zapomenutých mýtů: „Bylo to dávno, v časech praotců, proroků, oslátek. / Jsou dávno pryč. A přece si říkám – / v dětství byl Bůh úplně jiný.“ (Marie Iljašenko, Muškáty, str. 27). Jindy se stylizuje do pozice cizince ve vlastním životě a stroze hodnotí svou vlastní odcizenost a jinakost, jež pro něj vede k větší autenticitě, k pravdě, kterou před sebou nebezpečně skrýváme v automatismu, jemuž říkáme život: „Jsme s bratrem v bytě kde nahozené věci / tak leží dlouho až jeho mapu nadepíšeš / „doma“ / v troubě se peče levná pizza / ve hře zpívají ptáci a o mrtvé mámě / se prostě mlčí“ (Jonáš Zbořil, postal 2, str. 67). Právě důraz na civilnost básnického vyznání a reflexe cykličnosti a stereotypnosti soudobé existence oslovuje. V básních bez harmonie se ukazuje vlastní nucenost našeho bytí a absurdita maximy „jednej tak, jak se má“. Nakonec jsme v tom sami a vykořenění. Ať už je tato „věcnost“ motivována čímkoli (jednotlivé argumenty podává v závěrečné eseji Tomáš Gabriel), je působivá a jako jednotící princip textů funguje. ∞


Petr Borkovec a Tomáš Gabriel: Nejlepší české básně 2015
nakladatelství Host
Brno, 2015, 112 stran


Jitka N. Srbová

Les cestou tam

I.
Vidím, jak se natahuje do oken. Jedeme, kontury vlaku
svědí krajinu, muž přede mnou to nevidí, nevidí nic,
je sám sobě krajinou i vlakem, pomalu do tunelu
krátkých textových zpráv. Už dávno nejsou krátké,
už dávno to nejsou zprávy.

II.
Brzdíme v nádražích, která nemají význam,
les hmatá po dveřích,
rve za pevně zatažené kliky, a ty se nesmí otevřít.

III.
Čekáme na přípoj. Cíp lesa lapil druhý vagón,
chce se vysemenit za krk pasažérů;
až se vyhrnou do připravených náručí,
vystraší náletem celý perón.

IV.
Hledím vystoupit dřív, než mi nohy stáhne
bludný kořen. Už nikdy se nepotkáme.
Závěr, který nikoho nevyděsí.

Na začátku byl nápad Jana Presse, ředitele Moravské galerie, který navrhl Kateřině Tučkové literární spolupráci na realizaci výstavy Brno – moravský Manchester. 250 let metropole textilního průmyslu. Vznikla tak publikace poutavého vyprávění o brněnské historii.

Po přečtení této knihy se už nikdy nebudete dívat na Brno a brněnské procházky stejným pohledem. Slavné vily, parky, ulice, dokonce i brněnský hantec vznikaly společně s průmyslovým rozvojem v oblasti textilnictví, kdy se látky z těchto továren prodávaly po celé Evropě. Tučková píše opět s hlubokým vhledem a empatií, zveřejňuje množství dobových fotografií a objevných informací.

Kdy jste se poprvé dozvěděla o „moravském Manchesteru“ – většině ne příliš známém?
O tom, že se Brnu říkávalo moravský Manchester, jsem věděla, ale co všechno se za tím označením skrývalo, jsem postupně objevovala až s prací na výstavě, která teď běží v Moravské galerii. Při pátrání po konturách textilní historie jsem narazila na Offermannovy, kteří mě zaujali hned – jednak postavili celou ulici nedaleko té, kde bydlím, a pak také iniciovali řadu veřejných staveb – díky nim dnes máme Lužánky, Denisovy sady nebo budovu Uměleckoprůmyslového muzea. Navíc byli ve své době proslulí po celém světě, mrzelo mě, že o tak významných „sousedech“ se dnes už nic moc neví.

Kniha Fabrika připomíná Brno jako centrum kultury a vzdělanosti, ale vracíte se v ní i k válečným a těžkým poválečným událostem. Jaké jsou zatím reflexe od čtenářů?
Zatím milé. Velmi mě potěšilo, že se mi ze zahraničí ozvala i příslušnice rodu Offermannových, která knihu četla, a nejen, že se jí líbila, ale sdělila mi i nějaké osobní vzpomínky na poslední brněnské členy rodiny.

Připravila jste scénář pro desetidílnou rozhlasovou adaptaci, posluchači ji mohou vyslechnout nyní každou sobotu od 18:00 na stanici Český rozhlas Brno. Není deset dílů málo na mapování 250 let brněnské historie?
Rozhlasová adaptace pokryla jen život jednoho z ředitelů továrny J. H. Offermann, zakladatelova syna Karla, který zemřel v roce 1869. Za jeho vedení se látky z textilky prosadily doslova po celém světě, a proto jsem desetidílný pořad zaměřila právě na jeho osudy. Pro zájemce, kteří budou chtít znát další osudy této rodiny a potažmo i Brna v 19. století, je tu kniha Fabrika nebo odborná publikace Brno – moravský Manchester.

Co vás práce na této knize, a vůbec celé výstavě, naučila?
Jak lehké je zapomenout, ačkoliv konkrétní činy někdejších obyvatel Brna máme každý den přímo na očích.


Ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press k výstavě a knize

Co Vás vedlo k oslovení Kateřiny Tučkové ke spolupráci?
Tvorbu Kateřiny, ať již jako spisovatelky, nebo kurátorky, znám dlouho, sleduji ji a vážím si jí. Práce s historickými reáliemi je jí vlastní, stejně jako jejich poutavé převyprávění a vytváření příběhu. Tímto projektem jsme zároveň otevřeli odlišný způsob prezentace výstav, kdy skrze spojení s činností zajímavé známé osobnosti můžeme přivést do galerie nové publikum. Vzhledem nejen k návštěvnosti, ale i faktu, že je již první vydání Fabriky téměř vyprodané a připravujeme dotisk, se to zdá jako krok správným směrem.

V čem vás osobně výstava inspiruje?
Je to období, které by se nám mělo vrýt všem do paměti – byl to čas plný nadějí i prosperity a tragický zároveň. Doba komunismu mu ale dala pachuť proletářství a 90. léta s pamětí přestala pracovat úplně, takže do této chvíle víme o tomto fenoménu velmi málo. Moravská galerie chce vyzdvihnout funkci Uměleckoprůmyslového muzea v Brně a oživit fenomén, který může být novým impulzem pro budování moderního brandu Brna. Již dříve se v Brně průmyslu dařilo a právě Uměleckoprůmyslové muzeum v Brně je svědkem velkého úspěchu podnikání. Toto muzeum patří dokonce mezi jedno z nejstarších na celém světě. Bohatí průmyslníci ho založili v roce 1873. Byli to ti stejní průmyslníci, kteří postavili textilní továrny dnes známé jako Vlněna nebo Mosilana a jejichž soukromé vily navrhovali slavní architekti počátku 20. století. ∞

Brno – moravský Manchester.
250 let metropole textilního průmyslu
Uměleckoprůmyslové muzeum (Husova 14, Brno)
12. 12.—12. 4.


Fabrika
nakladatelství Host
Brno, 2014, 226 stran