„Zas přicházíš o něco dřív, tmo, / všechny ty dny chceš mi krátit? / Ještě nemáš dost?“ píše v básni Tma (str. 70) své nové sbírky Nemocný měsíc Ewald Murrer (vl. jménem Michal Wernisch), nejen talentovaný básník, ale také prozaik a žurnalista. A právě tma se stala jejím leitmotivem, který čtenáře i autora provází v různých podobách a na různých místech.

V krajině veršů
Sbírka se dělí do dvou částí, a to Zítra se stane všechno a Nemocný měsíc, ta je podstatně kratší. Obě spojuje určitá dávka melancholie spjatá s vnitřním zastavením, jež může vést, ale nemusí, ke katarzi a odpočinku. Murrer rovněž v obou částech / oddílech používá kromě lyrického líčení i jakýsi poetický reportážní styl plný věcnosti se smyslem pro detail. Oba postupy však vedou k vytvoření představy o obrazu, který zrovna básník sleduje, a to i optikou připomínající dětské pojetí světa se všemi přeludy a strachy. První část se spíše věnuje vzpomínkám a rozjímání nad každodenními okamžiky s příměsí někdy až infantilní fantazie, jež se projevuje i v druhém oddíle, v němž autor charakterizuje jednotlivé měsíce. Ten svou hloubkou a vytvořením jakéhosi bezčasí zaměřeného jenom na jednu konkrétní atmosféru lehce připomíná sbírku Měsíce ostravského básníka Petra Hrušky, který mimo jiné svou vědeckou práci coby literární teoretik a historik zasvětil Murrerově otci a rovněž básníkovi Ivanu Wernischovi.

„Na holém kopci s nízkou suchou trávou/ stojí malá skupina dívek, / oděných do bílé, žluté a červené /, kopci s nízkou suchou trávou/ stojí malá skupina dívek, / oděných do bílých, žlutých a červených košil /… // Z nedalekého kopce nám mávají krásné dívky / téměř nahé,“ popisuje proměny Murrer v básni Dívky (str. 12). Metamorfózy, změny a transformace ve sbírce fungují jako nástroj pro vykreslení komplexnosti života, jenž stejně jako měsíc na nebi se může z lidí vytrácet a opět v nich objevovat. Autor jej líčí ve světlých i tmavých odstínech, při čemž neopomíjí vyšší sílu, která člověka přesahuje. A v básni Půjdeš-li za tmy (str. 22) píše: „Ohlédni se přes rameno, / půjdeš-li kolem remízu, / v čase, kdy v keřích stíny probouzí“. Stejně tak autor bojuje, nebo se spíš smiřuje s lidským údělem, když kromě bdění zachycuje sny a v Kdy vzbudím se? (str. 21) sděluje: „Sny hlavu trýzní / jak špendlík v podušce. / Kdy vzbudím se? /…/ Válku jedné noci jsem přežil, / a už je tu jiná. / Kdy vzbudím se zcela?“. Mezi řádky zve Murrer čtenáře i do svých vzpomínek, zvláště do míst, kde dříve pobýval, a jsou opředeny tajemnou aurou. Například v Příkré hoře času rozjímá (str. 62 – 63): „Ve schránce v domě, kde už dávno nebydlím, leží pohlednice, kterou mi někdo napsal / strašně dávno, / je na ni rezavá kočka na starých schodech. /…// Teď se z oblaků vyklonil plyšový tygr, / který mi šeptával do snů slůvka“. V Nepokoji (str. 64), jedné z posledních básní první části, na závěr sám sebe přirovnává k místu a charakterizuje se slovy: „Možná je noc a možná není, / v cele mé hlavy není času. /…/ Mé srdce je malý pokoj, / pokoj nepokoj. / Jsem večer, / jsem tma, / jsem zima v peřině.“

Koloběh roku
V druhé části se Murrer snaží originálním způsobem zachytit esenci každého měsíce, jako by však tušil, že jeho snaha je marná a slova omezují skutečné vidění. V Červenci (str. 86) se tak trochu sám sobě za to vysmívá: „Nemocný Měsíc sestoupil do lánu hořčice, / nařkl mne z bláznovství: ‚Ničemu nerozumíš.’ /…/ Monotónně šeptám nad časem sňatým z kříže. / Je konec, už nikdy nebude žádné jaro“. I přes to však díky nasazeným dětským brýlím autor dokáže odhalit čtenáři u každodenního nevídané a v Dubnu (str. 82 – 83) píše: „Z lesa jdou mlžné postavy, / na zajících rarášci jedou. / Z borového pařezu dazule / tykadla vystrkuje.“. Ačkoli Murrer příliš rýmem nedisponuje, občas se ve sbírce objeví i výjimka, jako je tomu například v Září (str. 88): „V křídlech ukrývá září / ospalý anděl s dětskou tváří. / Nevinný, kdo nezná viny, / osamělý, kdo je jiný,“. Druhý oddíl sbírky tak celý rok zahaluje do tajemství, do kterého čtenář může proniknout, pokud bude nejen veršům naslouchat.

„Napiš slovo do plamene. / Do plamene planoucího, do plamene svíce mžitné. / Básní všechno prosvětli“, píše Murrer v básni Světlonoš (str. 20). Nezbývá než s těmito verši souhlasit. Sbírka je totiž jako ušitá právě na toto období, kdy světlo pomalu vítězí nad tmou. Není tak nad to usednout do křesla při večerním smrákání a nechat se unášet Murrerovou básnickou krajinou plnou nevšedně všedních věcí a vjemů.

Ewald Murrer: Nemocný měsíc
Nakladatelství Odeon
Praha, 2022, 96 stran

První by těžce zraněn v bitvě u Slavkova
druhý byl otráven před bitvou u Waterloo
třetí uhynul předčasně nešťastnou náhodou
čtvrtý byl pohřben na Svaté Heleně

Císař Napoleon měl čtyři zrcadla

***

Vídeňský řízek
musí být jako plachta voru
který trosečníka přenese přes osmou vlnu tu největší
po čtyřech letech zdravého odříkání
na nepatrném ostrově

Vídeňský řízek
musí být telecí

ze sbírky Básně na děrné štítky
(Nakladatelství Odeon, 2022)

Olomouc beze sporu představuje nevídanou líheň poezie, ze které pochází i Radek Malý – nejen básník, ale také překladatel, autor knížek pro děti a vysokoškolský pedagog. Jeho básně patří mezi ty, které prosluní i ten nejtmavší kout v místnosti, ať je třeba zimní šero, nebo právě řádí pandemie. O této dovednosti svědčí jedna z jeho nejnovějších sbírek Básně na děrné štítky, jež vznikla právě v období lockdownu.

Zaznamenávat verše do počítače je nuda, alespoň pro Radka Malého, který Básně na děrné štítky raději napsal na psacím stroji na tenké kartonové kartičky. A jak se uvádí v ediční poznámce, právě děrná hlavice byla tím médiem, díky kterému vzniklo více než čtyři sta básní, z nichž sbírka tím pádem obsahuje jen malý vzorek. Ovšem to nic nemění na jeho poutavosti a pro Malého typické hry se slovy i významy. Že autor neseděl během koronaviru jen u stroje, ale také trávil čas na zahradě, je více než znatelné. Často se totiž v básních snoubí biologie se slovními hříčkami a pestrou paletou metafor. Vše velmi nenápadně lemuje covidová stísněnost, na kterou však Malý reaguje humorně a rozhodně se v ní neutápí. Naopak, lockdown se topí v jeho verších. Například v básni Ještě je to mezi nimi (str. 42) píše: „Ještě je to mezi nimi / krvavé mezistěny plné drobných oček / rozsypané jako perly do některých buněk /…// Už na to existovaly léky / ale prodávat se ještě nesměly“.

Zvířecí nebo lidská bytost?
Jak bylo lehce výše naznačeno, další společné pojítko všech básní představuje název, který vždy sestává z jejího prvního verše. Rovněž Malý coby autor literatury pro děti i dospělým rád pokládá v Básních na děrné štítky hádanky. Například v básni Uhodni zvíře: (str. 22) se ptá: „Uhodni zvíře: / žije v monogamních párech na vymezeném území/ avšak vazba mezi dvěma jedinci je poměrně slabá/ tráví jen málo času společnou činností /…// velkou spoustu času dává pozor na predátory /
nebo před nimi utíká/ ale jinak žere všechno, co se mu vejde do úst“. Právě lidská (ne)sounáležitost, která vyvstala v covidovém období jako podstatná otázka, se ve sbírce připomíná několikrát. Ve smyslu pomoci bližnímu svému o ní Malý píše v básni Co s lany, která byla vržena (str. 62): „Co s lany, která byla vržena / potřebným z jednoho tonoucího korábu / k druhému, rovněž tonoucímu?“.

Malý rovněž klade důraz na rodinná témata, ať už z partnerské, či mateřské perspektivy, při čemž nad tímto horizontem udržuje dostatečný nadhled. Vše ukotvuje do určité krajiny nebo místa, které však čtenáři přibližuje jen v náznaku. Například v básni Z pekárny představ se linula omamná vůně (str. 46) líčí: „Z pekárny představ se linula omamná vůně / přeci jen něčím jiná než ta z cukrárny vzpomínek / A právě proto, že to s námi matky myslí tak dobře / jsme téměř povinováni je neposlechnout“. Pro změnu v básni Přišel k nám kocourek (str. 13) se médiem k porozumění stává zvíře: „Přišel k nám kocourek / má tvoje jméno / a spoustu dalších jmen / má tvoji barvu / a velkou spoustu dalších barev / má touhu, abychom se usmířili“. Naopak komunikační kolize způsobená potřebou přítomnosti druhého se objevuje v To rendezvous probíhalo od začátku zvláštně (str. 58): „To rendezvous probíhalo od začátku zvláštně / ale jak jsem dlouho nikoho neměl, ztratil jsem přehled / a byl jsem rád, že můžu někam vypadnout /…// To samé, řekl jsem a pomyslel si/ že tohle nemůže dobře dopadnout“. Stejně tak glosuje „partnerské patálie“ v básni Bude se mazlit v teple (str. 59): „Budem se mazlit v teple / řekl on / Budeme se smažit v pekle / rozuměla“.

„Jsou věci, o kterých se nemluví / myslím, že patřím mezi ně“ píše Malý v básni Slyšnatka smavá: divný druh parazita (str. 24). Právě určitá tajemství, biologická lyrika a libování si ve slovních hříčkách činí z Básní na děrné štítky sbírku, o které by se nemělo jen psát, ale především by se měla číst. Malý tak pojal obludu jménem lockdown jako příležitost nasadit do olomoucké básnické zahrádky nevídaný a vskutku omamný druh květin – své verše vyťukané na psacím stroji.

Radek Malý: Básně na děrné štítky
Nakladatelství Odeon
Praha, 2022, 80 stran

Tramvaj v zatáčce skřípe,
racek poletuje nad řekou,
ze stromu padá list,
oharek doutná na chodníku.
Zástup padá na kolena,
náměstím doznívá povel.

Na hranici jasu a stínu
loutka drátky na okenici přichycena,
s větrem ožívá a tančí.

Leden

Ve skále vlci spí,
v krovu chrámu stříbrný střechýl
hlídá uhnízděné lelky.

Klouže chodník,
zelená sova tančí s krejčovskou pannou
před černými činžáky.
Strážníci na bruslích
rychle městem se ženou.

Na střeše náměsíčník,
ke své touze ruce vzpíná.
Z měsíce bílé lišky na něj se dívají.

Na řece plují šífy,
pod hladinou štiky stín.
Do skály vchází Magdaléna,
nikým neviděna.
Do noci svítí zlatý mech.

ze sbírky Nemocný měsíc (Odeon, 2022)

Brněnský básník Miroslav Fišmeister vydal už čtrnáctou sbírku Líc al­‑Chálí. V jejím názvu se inspiroval pouští. Vynasnažil se, aby nebyla suchá.

Řekněme, že poezie, aspoň ta současná česká, vysvětluje svět paralelami, metaforami a jinotaji. Fišmeister v tom jde až na dřeň, vyjadřuje se jen jimi, aniž by je zasazoval do srozumitelného rámce, podoben v tom schizofrenikovi, který ztratil předěl mezi reálným a fantazijním, nebo surrealistovi, který rezignoval na sdělení a vše vsadil na dojem. Je to vysoká hra ne nepodobná té Ježíšově, když se vydal v plen svým vrahům s matnou nadějí na zmrtvýchvstání. Zde malá ochutnávka, abychom věděli, s kým máme tu čest: „Zvíře lze překvapit náhlým přepadem, / ale třmeny nejsou určeny pro ruce. / Kurevné sídlí vně.“ (s. 52)

Fišmeister stojí za svou poezií neznatelně – není to hvězda večírků – spíš trpce než činně, ale jistě, jak značí jeho bibliografie. Tichá voda břehy mele. Mele precizní nonsensy v tradici écrit brut. Mírou sebestředné expresivity by se dal přirovnat snad jen k brněnskému rodákovi Ivanu Blatnému. Je radikálním zástupcem brněnské nonsensové školy, do které lze zařadit ještě Tomáše Přidala nebo Milana Ohniska a možná i více k trapnu inklinujícího Martina Reinera, který všechny uvedené vydal nebo vydává ve svém nakladatelství Druhé město.

Fišmeisterovy knihy vyšly napříč nejrůznějšími nakladatelstvími, žádné si ho nehřálo na prsou. V názvu této vzal jméno pouště Rub al­‑Chálí, která se rozkládá na Arabském poloostrově, vyměnil v něm rub za líc a vyšlo to – v edici poezie nakladatelství Odeon spadajícího do holdingu Euromedia. Na triko si to vzala Olga Stehlíková, která ji vede, literární kritička a experimentální básnířka spadající do pražské lingvistické školy – ve které také spíš než o život jde o slovo – spolu s Tomáši Čadou, Gabrielem a Kůsem, kteří jsou ale oproti Miroslavovi vysloveně nevěřící v opravdovou sílu slova.

Je téměř nerozpoznatelný tím, co sděluje, ale velmi odlišitelný tím, jak to sděluje. Ono to zůstává tak nějak viset ve vzduchu – je to omíláno a odstiňováno, ale nepoznáváno, jen zvědomováno. Něco na tom Fišmeisterovi přitom je, o tom žádná. Nevyslovuje, ale loví ryby ve fatamorgáně Líc al­‑Chálí. Počká si, až si to vygooglujete a google vám to opraví. Jenže jeho verše vám nic neopraví. Zůstanou zašifrované.

Unikátní zbytečnost
Ojediněle geniální tvůrce té pravé poezie nebo vyšinutý grafoman fetišizující slovo? Poprvé jsem na něj narazil v rozhovoru pro Ravt (19/2020), který s ním vedla Jitka N. Srbová. Dýchala z něj specifická, nadpozemská pohoda. Proč nepíše nějaké pohodové úvahy? Ne, píše tyto básně.

Podmínkou dobré poezie je, že by měla čtenáři přijít effortless – měl by mít dojem, že ji básník napsal na první dobrou, z fleku. Effortlessness pak musí být doplněna tím, že čtenář zároveň nesmí mít tucha, odkud to básník vzal. Vznikne kýžený dojem unikátní zbytečnosti, kterého je Fišmeister mistrem. Tento dojem je společným jmenovatelem poetiky jeho a té Jana Těsnohlídka, která jinak používá postupů na hony vzdálených, spíš scénáristických než surrealistických.
Šli­‑li bychom ještě dál, požadovali bychom po básníkovi, aby se jevil napodobitelně, aby si u něj čtenář mohl říct: „To bych klidně napsal taky.“ A pak, až by to zkusil, splakal by nad výdělkem. To by u Fišmeistera jistě splakal, jenže nemá ani potřebu to zkoušet. Před jeho básněmi stojí odcizeně, trochu jako když sleduje klauna. Ano, Miroslav Fišmeister je Jokerem české poezie.

Skripta k zázraku
Jeho nepříčetný styl útočí svou radikální kontingencí – nahodilostí – na samu podstatu psaní. Číst ho lze jen ve stavu blízkém osvícení. Skočit pro něj do víry. Sám adrenalin skoku bude tak silným, že poezie se stane podružnou kulisou zázraku. V rozhovoru se Srbovou se prezentoval jako až absurdně vášnivý čtenář knih. Jeho poezie možná vyplývá z literárního přetlaku. Jako by mu po neřízené celonoční četbě uvázla nějaká slova v podvědomí. Po odložení knihy postupně vyplavávají na povrch a on je trolluje (druh rybolovu, při kterém se používá blýskající vějička tažená za lodí), vytahuje a vsiťuje do papíru.

Líc al­‑Chálí věnuje kromě nedávno zesnulých básníků Jaroslava Erika Friče a Petra Krále také svému čtvrtstoletí mrtvému otci. Rozdělená je na tři oddíly. První je označen dvojkou, druhý jedničkou a třetí zase dvojkou. Marně hledám reprezentativní báseň, kterou bych opsal, aby bylo jasno. S každou je jasno spíš o něco méně. Smysl uhýbá jako vodoměrky. Tak tedy tu nejméně jasnou: „,Jen!‘ / Psi, / na jak to dopadlo.“ (s. 34) Znamená­‑li pro Petra Hrušku napsat dobrou báseň „přesně minout“, pak pro Fišmeistera to znamená… „Vmést něco do tváře a / vmést něco na tvář / v druhém případě stačí / oholit se světlem majáku“ (s. 51) Čaroděj jako by si říkal o upálení na hranici, jeho šílenství budí ve čtenáři milosrdnost. Nebo přece jen to první? Ani čtenář sám to v sobě nerozsekne. Pokud autora osobně nezná, to je pak jistě jiné. Mnohé básně jsou věnovány, mnohé ženám – jedna i mainstreamové spisovatelce Pavle Horákové.

Naučit učíst
Fišmeister prochází poetickou scénou neviditelný, aktivní je spíš na sociálních sítích, kde sdílí kuriózní zprávy a prozrazuje na sebe zápecnictví, deprese a invalidní důchod, ale i úžas nad životem v pozoruhodné fotografické práci, které se zapáleně věnuje. Ve své poezii hraje na podivínskou licenci podobně jako kdysi invalidní sourozenec Egon Bondy. Necpe se do mainstreamu, setrvává v introspekci.

V anotaci se píše – nejspíš Stehlíková – že klíč k jeho básním „je potřeba se pokoušet znovu a znovu vsouvat do neproniknutelných otvorů“, že se je musíme „naučit učíst“. „Včera opilý / Včera střízlivý / Dnes šílený“ (s. 64) V jeho většinou nepojmenovaných básních s konvenční interpunkcí je něco znepokojivého. „Nad holčičkou doufající / najít své rodiče za obzorem, / k němuž plave, / vznáší se panny se svými rejnoky, / chrání ji před těmi, kdo / by ji chtěli tlouci příložníky, / kdo by ji chtěli bodat kružítky. / Jsou ale bezmocné / proti soli stoupající v jejím mozku / jsou ale bezmocné.“ (s. 30)

Klíč je v oku pozorovatele, respektive náladě čtenáře. V té správné nazře, že poušť ma kromě rubu a líce i zen. Neproniknutelné otvory zvlhnou. Jen skokem do víry ji lze učíst, není se co učit. Je třeba věřit a nehledat smysl, ten je vždycky někde jinde. Přílišnou pozorností bychom si ho zastřeli nadobro. „Chladný, starý džez džusu. / Řemínek mých hodinek o půlnoci / slyší pláč brazilských žen.“ (s. 23) Nějaký ten smysl občas prosákne, ale to není účel, vždycky to bude smysl vymyšlený. „Děti hlohů, vnuci potahů a / děti magnetických bohů. / Bledá pěšina je jako krabi.“ (s. 40)

Miroslav Fišmeister: Líc al­‑Chálí
Nakladatelství Odeon
Praha, 2021, 72 s.