Před pětadvaceti lety přišel na to, že musí utéct ze svého domova. Aby se dostal z prostředí extrémní chudoby, homofobie a rasismu, změnil na sobě vše od vzhledu a chování až po vlastní jméno. Eddy Bellegueule, známý pod jménem Édouard Louis, popisuje svou cestu sociálními vrstvami a posedlost proměňováním sebe sama.

Kým byl Édouard Louis před tím, než začal psát? Na tuto otázku odpovídá francouzský spisovatel v románu Jak se stát jiným. Ve své již páté knize analyzuje proměnu a hledání nové identity. Vrací se zpět ve svém příběhu a v duchu radikální upřímnosti promlouvá k vlastnímu otci nebo kamarádce z gymnázia Eleně. Vysvětluje jim důvod svého odchodu, obhajuje sám sebe a své chyby.

Proč patřím k téhle rodině?
Dětství strávené na francouzském venkově znamenalo pro Édouarda utrpení. O tom, že jako homosexuál nezapadal do tamního kolektivu psal Louis už ve své debutové knize Skoncovat s Eddym B. Příběh jeho proměny začal urážkami, které v něm neustále vyvolávaly myšlenku, že nezapadá. Po marných snahách stát se součástí kolektivu Eddy pochopil, že musí z vesnice utéct. Uvědomoval si svou jinakost, ale po nástupu na gymnázium a střetu se střední třídou ji vnímal ještě výrazněji. Upnul se tedy na změnu a začal odmítat vše, co ho spojovalo s jeho minulostí.
Édouarda nejdříve poháněla touha po pomstě, ke které chtěl dojít skrze sociální vzestup. Chtěl se změnit a ukázat lidem, kteří ho uráželi, že je lepší než oni. Přiznává však, že k dosažení vyššího postavení nevolil vždy nejlepší způsoby. Svým příběhem a způsobem psaní probouzí Louis ve čtenáři rozporuplné emoce. Mnohokrát jsem během čtení přemýšlela, proč se zachoval tak, jak se zachoval. Možná Eddy ale volil takové chování, které se mu zrovna hodilo, protože jeho sociální role ještě žádná stanovená pravidla neměla. Možná, že když nikam nezapadáte, musíte si svá pravidla tvořit sami.
Především jeho hněv vůči rodičům jsem z počátku nechápala. Vadilo mi, že neprojevoval vděčnost či pokoru své matce, ale naopak na ni křičel, že už nechce být jejím synem. Říkala jsem si, on za to přece nemůže, když vinil otce za svou neznalost. Louisův příběh je však politický. Vymezuje se v něm proti systému. Proč by měl být vděčný za to, že musí vykonávat dvakrát tolik práce, aby se dostal na stejnou úroveň jako jeho spolužáci? V rámci teenagerovské rozpolcenosti však nenachází jiný způsob, jak se vůči němu vymezit a volí tak cestu boje proti rodičům.

Jestli se ti to podaří, zachráníš se
Édouard cítil neustálé nutkání se zdokonalovat. Dřel, aby se dostal na gymnázium a později na prestižní univerzitu v Paříži, četl desítky knih, toužil se stát úspěšným a překonat propast, která se mezi ním a jeho majetnějšími spolužáky za ty roky vytvořila. Proměna pro něj nebyla už tolik pomstou jako posedlostí. Přesto, že se dostal k mnohým intelektuálům, šlechticům a zbohatlíkům, přetrvával u něj pocit, že mezi ně nepatří.
Nejtěžší část proměny je čelit sám sobě v očích jiných. Édouard za sebou nechává v podstatě všechny, kteří jeho změnu nechápou nebo odmítají. Mění se v intelektuála, imituje gesta a chování lidí, které obdivuje. Eddyho posedlost jeho vzory mě udivovala. Každý se někdy inspirujeme někým, kdo se nám líbí, Eddy však své napodobování dovedl téměř k dokonalosti. Vědomě tak upravoval svůj vzhled, nářečí i smích. Chtěl snad dojít sám k sobě skrze imitaci druhých?

Píšu, abych mohl existovat
Édouard Louis píše o svém příběhu z jiných úhlů pohledu. Sám říká, že jeho život je komplexnější než jeho knihy. Snaží se zviditelnit témata sociálních rozdílů a vrstev, homofobie či chudoby. Záměrně je ve svém příběhu zdůrazňuje a zveličuje. Psaní se pro něj stává věcí politickou. Ve čtenáři vyvolává spoustu otázek, například zda může člověk zbohatnout, aniž by zavrhl svou minulost, nebo aby připadal lidem povýšený. V pozadí jeho příběhu se však skrývá naděje na úspěch a snaha pomoci lidem s podobným osudem.

text: Klára Zoufalá

Édouard Louis: Jak se stát jiným
Nakladatelství Paseka
2023, 280 stran

Kniha Ostrava industriální a moderní představuje významné budovy města Ostravy. V době, kdy dnešní centrum Moravskoslezského kraje profitovalo z průmyslu, hutnictví a hornictví, vzkvétala architektura mnoha stylů.

Kdysi maloměsto ležící na rozhraní Moravy a Slezska skrývalo potenciál doslova pod povrchem země. Ostrava se v 19. století stala s rozvojem těžebního průmyslu průmyslovou velmocí. Pokud jste se procházeli centrem města v nažehlené bílé košili, záhy jste odcházeli v košili antracitové až černé barvy. Nad silnicemi a ulicemi proudilo uhlí a snítky jeho prachu poletovaly nad hlavami obyvatel a usazovaly se na všem. Ostrava, černá země, země prolezlá žílami černého zlata, black land. Dnes prosperující hlavní město Moravskoslezského kraje vzkvétá stále rychleji a úderněji.

Významná severomoravská metropole
Pročítání řádků knihy je jako jezdit žlutým panáčkem po Google mapě. Vše si lze prohlédnout díky znamenitým černobílým fotografiím a díky nim i leckde nahlédnout do interiéru staveb. Nejlepší by bylo procházet se zmíněnými místy s knihou v ruce, vidět doopravdy názorné ukázky staveb v celé své kráse. Reprezentativní publikaci o ostravské architektuře napsal historik architektury a památkář Martin Strakoš. Autor působí v Národním památkovém ústavu v Ostravě se zaměřením na problematiku architektury 19. a 20. století. Doprovodné fotografie zmiňovaných budov jsou zásluhou ostravského rodáka Josefa Horázného a Martina Štěrby původem z nedaleké Orlové. Kniha obsahuje celkem přes čtyři sta fotografií a sto sedmdesát hesel. Jedná se o pomyslného průvodce po architektuře města z let 1845 až 1949. Kniha představuje velmi zdařilou a krásně zpracovanou příručku pro nadšence do architektury. Vizuální stránka publikace se pyšní minimalismem a černobílé provedení symbolizuje kdysi charakteristickou šedivost a pochmurnost ostravského regionu.

Martin Strakoš: Ostrava industriální
a moderní
Nakladatelství Paseka
Praha 2020, 240 stran

Sovy nejsou tím, čím se zdají být. Stačí jedna hláška a už víte, z jakého městečka vítr vane. Je David Lynch tím, kým se zdá být?

Místo snění je právě vydaná kniha v nakladatelství Paseka, která unikátně kombinuje žánr biografie a memoáru. Kniha je šesti set stránkovým portrétem vzpomínek, vyprávění, faktů i myšlenek, které vykreslují osobnost Davida Lynche čtivou a vtahující formou nejen pro cinefily, ale pro každého fanouška specifické Lynchovy tvorby a Ameriky padesátých let. Poprvé jsou odkryty okolnosti zrodu jeho smělých filmových vizí i s nabídkou klíče k interpretaci jeho kultovních děl, jako jsou Twin Peaks, Sloní muž, Mazací hlava, Lost Highay, Modrý samet nebo Mulholland Drive.

„Vím ale, že hodně z toho, čím jsme, je předem určeno, když přicházíme na svět. Říká se tomu kolo zrození a umírání a já věřím, že jsme tu byli už mnohokrát. Jeden přírodní zákon hlásá, že co kdo zaseje, to také sklidí, a při narození se můžete spolehnout, že vás během tohoto života dostihne něco z vaší minulosti. Jak je možné, že některé lidi potkáte a zamilujete se do nich, zatímco s jinými se vůbec neseznámíte? Mnohé je stanoveno předem, a třebaže vás mohou trochu ovlivnit rodiče a přátelé, v podstatě jste od začátku tím, kým jste,“ sděluje v knize David Lynch a nechává tak nahlédnout do svého života nejen skrze historky z dětství, studijních let nebo let vrcholově režijních, ale inspiruje také myšlenkami, jež knihou prostupují.

Nesly už Davidovy dětské hry stopy jeho budoucí geniální práce s imaginací, kterou do svých snímků vložil, když jako děti v zimním období položily koberce na silnici, polily je vodou a nechaly zmrznout? Místo snění je inspirativní objevování Lynchovy životní cesty od dětství až k detailům jeho velkolepé tvůrčí práce. Sepsala jej novinářka Kristine McKennová, Lynch ji doplňuje komentáři a knihu mnoha fotografiemi ze svého archivu. Inspirativní čtení plné faktů i snění…

David Lynch, Kristine McKenna: Místo snění
Nakladatelství Paseka
Praha 2020, 608 stran