Kerouac, Ferlinghetti, Snyder, Corso, Ginsberg. Básníci, jejichž slova stále rezonují a texty nežijí jen v knihách, ale i na pódiu. Scénická koláž Jam Session s beatniky propojuje jazzovou hudbu, beatnickou poezii, divadlo a šeptá, říká, kvílí jejich verše.

Malé nezávislé nakladatelství Perplex se věnuje především poezii. Za dvanáct let fungování vydalo nad třicet knih. Pořádá cyklus literárních večerů Nadějné vyhlídky nebo Básnický maraton, formu autorských čtení na různých a atypických místech. Tím ale jeho činnost nekončí. V loňském roce se vrhlo na představení poezie beatnické generace na divadelních prknech. V bezmála šedesátiminutové scénické koláži na motivy básnických textů se širokému publiku oživují kultovní básně o toulání, volnomyšlenkářství, drogách a nekonvenční lásce.

Hipsteři s andělskými hlavami, celí žhaví po prastarém
Poezie druhé poloviny 50. let, která zněla Spojenými státy americkými, burcovala, hledala vlastní způsob života a k tomu většinovému se stavěla do opozice. Manifestem této básnické generace se stala rozsáhlá poéma Kvílení. Volné verše plné zoufalých, groteskně vyhrocených situací, drog, vulgarismů, halucinačních nebo sexuálních zkušeností, rozpoutaly až takový humbuk, že byl nakladatel, básník Lawrence Ferlinghetti, roku 1956 uvězněn a obviněn z oplzlosti. Dle tvrzení žaloby se totiž nejednalo o umění, ale pouze o urážení a propagaci drog a alkoholu. O rok později soud uznal Ferlinghettiho nevinným a obscénní autor Kvílení, Irwin Allen Ginsberg, se už jen těšil – ba možná se i smál – z dalších 5000 výtisků sbírky nedlouho po soudním přelíčení vydaných, aby uspokojily poptávku, kterou celá událost vyvolala.

Odhalíš kosti, budeš chlap, budeš se modlit, všechno znát
Nepolíbené děvy, nevypitá vína, nepřeplutá moře, nenaplněné představy a nedochované touhy. Verše Rogera McGougha, ale i dalších, včetně Diane di Prima nebo Václava Hraběte či Vladimíry Čerepkové, naplňují ústa jejich čtyř oživovatelů a rozehrávají gesta na divadelních prknech. Představení uvádí projekce s dobovými fotografiemi. Sálem proznívají první kultovní verše a posléze se přidává živá jazzová hudba. Jan Kunze a Dan Jedlička, aktéři a autoři, kteří texty scénické koláže vybrali, se na pódiu objevují ve společnosti Evy Budirské a Aničky Staníčkové. Jejich jednotlivá čtení doplňují vstupy jazzového dua Jana Tenglera a Václava Kramáře. Scéna je minimalistická, pracuje s bodovým nasvícením, stínohrou nebo popisně doplňuje deklamované texty skrze rekvizity.

Pomocí snů, pomocí drog, pomocí bdělých nočních můr
Jam session s beatniky představuje básně této nonkonformní básnické generace, ale povyk hodný žaláře nevyvolá. Naopak, umně zvolená forma představuje scénickou koláž jako formát vhodný k živé ilustraci tohoto básnického období pro nejširší spektrum diváků, od těch školou povinných po ty s šedými dlouhými vlasy a na nevázaný život vzpomínající. ∞

Abendland je hudebně-literární projekt, který pomalými kroky vstupuje na českou scénu od konce března tohoto roku. A kam kráčí jeho neolitičtí lovci, hvězdáři a indiánští šamani?

Autoři projektu Petr Kunze a Miroslav Černý stvořili konceptuální písničkářské album, jehož stejně důležitou složkou je i textová stránka. Ta drží celou desku v epické příběhové podobě vycházející z historických epoch. Abendland proto vyjde na podzim tohoto roku ve speciálním knižním vydání u Nakladatelství Perplex, aby upozornil i na svůj literární rozměr. Texty lze na jednu stranu chápat jako literární reflexi některých okamžiků z dějin Evropy a Ameriky, které čtenáře-posluchače vtáhnou do osudů keltských obřadníků, Artušovských rytířů nebo cest mořeplavců. Na druhou stranu nejde o pouhé literárně-historické fresky; na pozadí historických příběhů texty vyprávějí o něčem obecnějším, o univerzálních hodnotách, jež jsou pro celý projekt nadčasovým lanem. To spojuje nejen jednotlivé písně mezi sebou, ale hlavně minulost se současností. Abendland tedy není jen oživením historického světa, ale skrze metafory a básnická sdělení abstrahuje to přetrvávající.

Jako příklad lze uvést píseň Maska a tvář, kterou nazpívala Terezie Kovalová. V textu, který nás přenáší do prostoru severozápadního pobřeží Ameriky, se ponoříme do života tamějších Indiánů, kteří trávili zimní období hlavně s rituály, jejichž důležitou součástí byly totemové sloupy a dřevěné masky. Šlo o hluboce propracovaný systém, v němž se zrcadlila tradiční kultura Kwakiutlů, Haidů a dalších indiánských kmenů. Text písně vybrané atributy této kultury a její pojetí identity literárně tvaruje, zároveň je však dostatečně otevřený, aby si tuto hru s identitou, s převleky a nasazováním masek mohl zahrát kdokoli a kdekoli. Anebo píseň Neolitická v úžasné interpretaci Viktora Dyka. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o realistický záznam lovu někde v pravěku. Brzy je však jasné, že mnohem více než o mladší době kamenné píseň vypráví o současnosti, o potřebě zbavit se vrstev civilizačního nánosu a raději vyrazit za vizí, na iniciační cestu do divočiny, i když to vyžaduje odvahu a oběti, někdy i ty nejvyšší.

Abendland je příběhem hledání. Hledání odpovědí na ty základní otázky: Jací jsme? Proč tu jsme? Jaké je to být sám sebou? V deseti písních se snaží odkrývat to ryzí, opravdové a v historii hledá záchytné body platné i pro dnešní dny. Stejně tak je o cestě za svobodou. A jako každá taková cesta i výprava Abendlandem není vůbec snadná. Naopak – je drsná, plná nejistot a nebezpečí, pokusů, které jsou už od počátku odsouzeny k neúspěchu. Naděje ale zůstává, třebaže je v temném světě Abendlandu neustále v ohrožení. Jak zpívá Petr Harazin v písni Hvězdář: „Ten, kdo ji jednou najde a bude umět číst, a přikreslí k ní další správný hvězdářský list, objeví nové světy, každému bych to přál, na křídlech od komety vznést se do katedrál.“

Inu, nejedná se o posluchačsky jednoduchý projekt, a právě proto by bylo potřeba zbystřit. Protože jednoduchými koncepty, které nejdou do hloubky, je už naše doba přehlcena. ∞