Každé psaní je tak trochu dopis na rozloučenou, takže kdybych to nedal, dejte to za mě. Nebo to aspoň dávejte co nejdéle, protože život je krásný.

Život byl krásný. Tak zpropadeně krásný a nadějný, ale nikdy nebyl naplněný, ale proč a čím by vlastně měl být naplněný? Ženou? Nebo je žena to, co se má naplnit? Napadá mě napadená Ukrajina, já i ona jsme ztratili svůj klid. Rád bych byl statečný a příkladný, ale nejde to. Všude hrají pořád ty samé songy, lidi se baví o svých domech a zahradách, a kam svobodně pojedou nebo vyjedou. Rád bych se přidal, ale momentálně už dva měsíce trpím recidivujícím zánětem chodidla, kvůli kterému jsem požil léky, ze kterých mi praskají uši.

Sedím v kavárně nemytý a s berlemi. Vodu tu podávají v elegantních vysokých láhvích a já bych se rád zeptal, jestli ty láhve lidi často tříští, protože ta moje se povážlivě potácí na rozviklaném stolku. Byl jsem tady už včera a teď jsem tu od rána, protože z postele jsem vystřelil jako šíp zhrzeného indiána. Včera jsem tu byl poprvé, takže to vypadá všelijak, když jsem tu zas. Sedl jsem si na stejné místo, ale přesunul jsem se za roh, když vykoukla ukrajinská kuchařka, se kterou jsme si včera s oboustrannou zaníceností vyměňovali pohledy.

Před kavárnou je závorované parkoviště. Když jsem včera odjížděl, chtělo to po mně zaplatit, ale u vjezdu byl nápis, že návštěvníci podniku mají parkování zdarma, takže jsem šel zpátky před kavárnu a čekal, až někdo půjde, aby mi otevřel, protože jsou tam hodně bytelné dveře. Náhodou šla ona. Vypadalo to jako scéna z romantické komedie, až na to, že jsem nečekal na ni, ale na kohokoli.

„Dobrý den, můžu se zeptat?“ zeptal jsem se jí příliš zakolejený nebo vykolejený, abych využil situace a pokračoval nějak zajímavěji než: „Jak je to tady s tím parkováním?“ „Musíte dát obsluze lístek,“ odpověděla s přízvukem, podle kterého jsem teprve poznal, že je z Ukrajiny nebo možná z Ruska, ale Rusové u nás teď myslím moc nevaří. Měla takové ty velkorysé rysy a vlasy.

Poděkoval jsem jí a pokračoval dovnitř a nezeptal se, jestli nepotřebuje svézt, přitom nebyla až taková krasavice, aby to bylo příliš impertinentní, a zároveň měla všechno potřebné – a uměla vařit –, ale nebyl jsem zrovna v rozpoložení domlouvat se rukama nohama.

Psycho terapie
Čtyři a půl roku jsem byl zvyklý na přesýpání oblázků v příboji nebo cvrčky v noci a časem jsem je začal mít i rád. Po recentních antibiotikách jsem se už pomalu smiřoval s modifikovaným tinitem ospravedlněným tím, že se mi zlepšila noha a navíc mě přestal svědit šourek, který mě svědil od léta, kdy jsem tam měl klíště.
Smířit se s tinitem znamená naučit se ho poslouchat, navodit si stockholmský syndrom, že je vlastně fajn, lepší než nic. A jde to, jenže pak se mi noha zase zhoršila a antirevmatika mi rozhodila sandál. Ototoxické léky jsem googloval, nevím, jak mi mohl tenhle uniknout a jak jsem si mohl nepřečíst příbalový leták, kde je tinitus rovnou v méně častých nežádoucích vedlejších účincích.

Sežral jsem dva prášky a na nohu to pomohlo, ale cena byla vysoká, a teď je stejně všechno zase při starém, bolavém a opuchlém. Radši amputaci, než non stop poledne první středu v měsíci, říkal jsem si rouhavě. Tlak v uších i tón se zvýšily a schytal jsem i další nežádoucí účinky jako zmatenost, závrať, noční můry a bolest břicha. Psali dokonce i psychózu.

Pokořený sledem špatných náhod a vyhoštěný z vlastní hlavy si nedovedu představit, že bych měl někdy ještě pookřát. Světový mír hipsterské kavárny mi přijde jako špatný vtip. Cítím se jako Alexander DeLarge z Mechanického pomeranče, který jsem právě dočetl v originále. Bolestně vyléčený ze svých nenaplněných potřeb už neklepu na dveře rozkoše.

Rádio Tinitus
„Zdravím chlapíku,“ nese mi zubící se týpek s plandavou náušnicí a lakovanými nehty ukrajinskou omeletu. Včera jsem na fejsbuku hledal tuhle kavárnu a tu Ukrajinku a našel jsem status, ve kterém hledají posilu. „Máte SZ,“ komentoval student gastronomie. Snažím se být chlapíkem, za kterého mě má, ale dveře jsou zavřené. Když pak odcházím, vrchní se mě ptá, jestli bylo všechno v pořádku, a já odpovídám: „Všechno bylo super.“ Akorát se to… „Děkuju, nashle,“ loučím se. Na Ukrajinku se nepodívám.

Musíš ji objektivizovat, a pak ignorovat, aby se tě lekla, a pak se lekla, žes zmizel, to je ten správný lektvar. Aby se uklidnila, rozplynula a zase roztoužila. Když máš tu správnou attitude, je to jedno, ale my tinitáři potřebujeme recept. Nebýt tak rozmrdaný, moc bych očumoval. Třeba bude všechno zlé k něčemu dobré. Když je všechno zlé k něčemu dobré, všechno je dobré.

Já bych o tinitu nepsal, ale on tu je. Byl tu i před tím, ale teď otravuje. V autě blastuje. Mast Voltaren s ototoxickou účinnou látkou diclofenac jsem vyměnil za šarlatánskou konopku. Mažu si s ní nohu, krásně voní, patlám si ji na ksicht. Jedu na jedu, jedu a nevím kam, jedu se jen tak projet, protože mi selhal projekt. Je to nebezpečné, protože když člověk odpočívá řízením, nedává pozor, nedává blinkr.

Představuju si, jak to ve vysokých oprátkách bez pásů naperu do zdi jako ve vlhkém snu J. G. Ballarda, ale přemůže mě pud sebezáchodu. Vyčurám se u knihobudky a vyberu z ní Ministerstvo strachu od Grahama Greena. Hodí se mi do edičního plánu, jsem pokořený a plný strachu a v nebezpečí imploze nenávisti. Pulzuje. Jsem jako Zibura, popularizátor tinitu, ale neradím, protože tu není rady ani pomoci. Vysílám. Tinitus dělá z lidí hrdiny, nikdo je nepolituje, nepolitizuje.

Berlotvor
Krátce před svým úrazem jsem se díval na 13. komnatu Milana Caise, ve které hudebník skuhral na svůj tinitus, a říkal jsem si, co skuhrá, že mu to stejně nepomůže. Když si stěžuješ, tak si to jenom ztěžuješ. Tinitus je jako ticho, nedá se o něm mluvit. Není tam žádný nález, tak zalez. Jedinou léčbou je nezhoršit si ho, takže když si ho zhoršíš, spadne ti hřebínek. Změní tě to. Začneš dělat iracionální věci, jako bys chtěl někoho odehnat, odháníš lidi. Posledně jsem z budky bral Kafkovu Proměnu a přesně – probudíš se jako bzučící hmyz a lidi se tě štítí. Je to i není tvoje vina.

Na tu 13. komnatu jsem zabrousil hlavně kvůli nejúspěšnějšímu českému žokejovi historie, co vyhrál asi patnáct set závodů a nakonec spáchal sebevraždu, přestože po škaredém pádu přežil svou smrt, naučil se znova chodit, měl ženu a dceru a byl příkladem a všechno. Neustál to. Belhám se přes náměstí na dlouhých tenkých rukách berlí. Člověk na berlích může letět, když má sílu.

Potkám Jardu Čevoru a svěřím se mu, a on, že to má taky – dvacet třicet let. Dobře, že to vím, líp ho chápu, předtím mě svými osobními otázkami občas štval. Představuje přesně ten mix vyrovnanosti a vystihovanosti. Posadím se mezi potěr vraždící čas rozptýlenou pospolitostí nad privátními displeji. Ve vzduchu se vznáší sladký opar hořící elektřiny. Oddychnu si v jejich hlaholu. Otevřu Ministerstvo strachu. Ovanou mě dekády tlení. Mezi stránkami je čtyřlístek.

Pokaždé když žasnu nad vánočně ozdobenou tramvají nebo když vyjádřím radost z té „pokleslé komerční tradice“, připadám si jako rebel. Je zvrhlé těšit se na „rodinnou pohodu“, zatímco ostatní nenávidí nucené návštěvy příbuzných. Jsem hloupá, když se mi líbí ozdoby ve tvaru labutí s pírky na vánočním stromečku.

Podle Theodora Adorna je kýč fragmentovaná smyslová forma na rozdíl od uměleckého celku – nositele formy duchovní. Kritiky kýče bylo mnoho. Dává nám možnost být někým víc. Jedná se o urážku něčího „vkusu“, společenské odsouzení nezná milosrdenství. Toužíme být vážní a mysteriózní. Mnohdy jsem si nebyla jistá, jestli mnou posuzovaná osoba je tajemná, nebo jen nudná. Většinou jsem se zamilovala do její tajuplnosti a pak jsem zjistila, že mlčí, protože nemá co říct. Je těžké nepůsobit nehodnotícím dojmem, když si všichni berou každé pronesené slovo tak osobně. Je těžké neútočit, i když to nebyl náš úmysl, nesoudit něčí souzení a podsouvat mu jízlivost, i když jen možná pronesl to, co považuje za fakt nebo jednoduše svůj názor.

Podle Umberta Eca je kýč jevem, který předstírá uměleckost, snaží se působit kvalitně a navozuje pocit estetického zadostiučinění, a tedy jakoby potvrzení dobrého vkusu. Zdá se mi však, že toto pojetí lze rozmontovat a hodit do tváře umění vysokému. Lidé totiž často přesně tento druh umění berou jako své rukojmí a ohánějí se jím za účelem posvěcení svého společenského statusu, aniž by mu plně, nebo dokonce jen z malé části rozuměli. Aby ona superiorita správně vynikla, je potřeba zajistit kontrast dehonestací jiného. A tak se část z Ecovy definice kýče zdá platná také pro umění jako takové. Co je totiž méně závadného na tom, když je náš „dobrý vkus“ potvrzen zálibou v malbách všeobecně i odborně uznávaných jako kvalitní umění, jako „nositel formy duchovní“? Naopak, zdá se mi na tom dokonce něco zvrácenějšího než na pocitu hrdosti na vlastní schopnost esteticky vychutnat něco, co je podle chytrých hlav kýčem.

Nemůžeme si z toho umělého sněhu, rozzářených úsměvů, svetrů se soby, záře hvězd i magicky osvětlených uliček s obrysy komet nalepených na oknech také něco vzít?
„Ta pravá vánoční atmosféra“ – valí se na nás z reklam a obchodních domů zatížených nánosy umělé hmoty ve tvarech a barvách asociovaných s Vánoci. Ale nehodlám tady po stopadesáté houževnatě odsuzovat komerčnost svátků a kapitalistický vánoční konzumerismus. Udělám opak. Nemůžeme si z toho umělého sněhu, rozzářených úsměvů, svetrů se soby, záře hvězd i magicky osvětlených uliček s obrysy komet nalepených na oknech také něco vzít? Přetvářka je nežádoucí. Pokud však zformujeme svá ústa do úsměvu i přesto, že náladu vůbec nemáme, vzbudí tento pohyb pozitivní emoce, jelikož je má naše tělo s touto grimasou spojeno.

Rozhodně nechci snižovat problematičnost vlivu reklamy na vnímání sebe samých a zpochybňovat nároky, které na nás neoliberální hon za penězi, vlastnictvím, majetkem a ziskem vyvíjejí. Být si těchto negativních vlivů vědomi se však nutně nemusí vylučovat s tím si vánoční atmosféru užít. Uchopit tu zázračnost, která sice pramení z křesťanského narativu, ke kterému se už většina z nás nevztahuje, a vzít ono náboženské pozadí jako příležitost se do ní ponořit, utvořit si bublinu vlastního mysticismu. Komerční opory „příběhů splněných přání“ nám mohou pomoct dobrat se lidské vzájemnosti, pochopení, dobré vůle. Opravdu tolik vadí, že se zdá, že děláme dobré skutky jen proto, že jsou Vánoce? Není to snad lepší, než nedělat je nikdy? Než ohrnováním nosu nad vánočním kýčem ukazovat ostatním svou nadřazenost? Své estetické prozření a ty správné standardy vkusu, jejichž jsem nositelem? Výborný čas k tomu, ostatní poučit, že vánoční nálada je pěkně pitomá, a propadat sentimentalitám je slabošství.

Hodnota získaná uposlechnutím diktátu kulturních elit
Podle historika umění Willema Ventera lze Rancièrovu opresi pravidly, jež máme povinnost dodržovat, aplikovat i na oblast vkusu. Dané zákony vycházejí z norem – pokud se jim vyhýbáme, jsme marginalizováni držiteli moci. To, co bychom mohli považovat za něco člověku přirozeného a k čemu jsou zároveň třeba jisté intelektuální schopnosti, se může odhalit jako pouhá ideologie, kterou jsme učeni následovat uměleckými institucemi. V této situaci lze pak hovořit o pouhém napodobování vzorců. Možná je pak namístě tuto svou výjimečnost, hodnotu a status přehodnotit a ti, kdo pohrdají zálibou v kýči jako něčím tak primitivním, by měli pohlédnout na své kopírování názorů ostatních – galerií a de facto toho, co říká kulturní elita.

Otěže moci lze přelepit z jednoho fenoménu na jiný, vždy záleží na kontextu, v jehož síti dochází k jejich transformaci. A tak i kýč může být využit pro posměch estetickým snobům, libujících si v okázalosti „svých“ názorů na „to pravé umění“. Ve finále se však zdá, že nejhůře hodnocena je faleš. Předstírání, skrývání pravé podstaty, umělé pozlátko – jimi opovrhujeme snad ze všeho nejvíc. Autenticita a pravověrnost jsou naopak tím, co je ceněno. Často ovšem nelze odhalit maskovitost, iluzivnost, a tak vždy záleží na interpretaci, která může být mylná a neslučující se s objektem, jenž je jí podrobován.

Taky perníkové koření a hřebíček do svařáku
Můžu mít ráda kýč jen v případě, že jsem si jeho podstaty vědoma? Že si tuto „volbu“ obhájím? Že disponuji kulturním kapitálem potřebným k tomu umět mezi kýčem a uměním rozlišit? (Nemyslím si, že to bezezbytku možné je.) Nekupujme další sadu porcelánových labutí na stromek, ale buďme střízliví k vlastní předsudečnosti a rigiditě vlastního uvažování nad „ohavně rigidními tradicemi“, které jsou s Vánoci spjaty a jen naivka je může oceňovat v době, kdy máme tolik kritických nástrojů na odhalení jejich přízemnosti. Na vánoční náladě není nic zvrhlého, je to vlastně jen skořice, kakao, vanilkové rohlíčky, světýlka a obrázky fousatého pána na saních nebo dřevěné jesličky se špatně vyřezaným Ježíškem. Není třeba nad štědrovečerní tabulí vést kulturní války. Just calm down.

Jestli něco skutečně uteklo, tak bych za to považovala tento rok. Oproti zpomalení, které nastolil rok 2020 a s ním přítomná pandemie, kdy kultura nejen, že stagnovala, ale i skrze bariéry hledala nejrůznější cesty, jak se projevit, byl již tento rok, který prosincem právě končí, pln nejrůznějších projektů, témat i turbulentních společenských intervencí. Kéž žijeme v zajímavé době! Jakoby se opravdu stará čínská kletba, kterou jako motto užil kurátor Ralph Rugoff pro hlavní expozici 58. ročníku Benátského bienále v roce 2019, skutečně naplnila. Ostatně, plní se vše a to občas velmi brzy po manifestaci, jen je potřeba si co nejkonkrétněji definovat, o co žádáme a co přejeme. Vynechám jak bilancování tak i představení tohoto 120. Vydání Artiklu a ráda bych se soustředila na to, popřát nejen kultuře, ať dostane mnoho energie nejen skrze finanční toky, které velmi potřebuje pro svůj rozvoj, ale také skrze aktivitu každého jednotlivce, který jí tak utváří, rozvíjí a nechává jí růst. Tomu onomu jednotlivci pak přeji, ať méně nadává a více koná, ať aktivně hledá způsoby řešení – vždy jsou více než dva. A ať neztrácí své směřování a pěstuje trpělivost. Nic není hned. Skutečné mistrovství chce péči, pozornost a kontinuální aktivitu. A to ve všech oborech, nejen v těch uměleckých. Oslavme závěr tohoto zajímavého roku a vstupme s radostí do toho nového. Budeme jej utvářet.