Jednou z posledních inscenací, kterou ostravská Komorní scéna Aréna na sebe upozornila, je rozhodně Zimní slunovrat podle stejnojmenného dramatu současného německého tvůrce Rolanda Schimmelpfenniga. Její nesporný úspěch dokazuje získání Ceny Josefa Balvína a skutečnost, že kritikové z Divadelních novin ji označili jako nejlepší inscenaci vycházející z původně německy psaného textu vytvořenou v roce 2019. Máte, či nemáte rádi nečekané návštěvy? I přesto vítejte.

A čeho se bojíš ty?
Roland Schimmelpfennig se řadí k autorům tzv. aftercool dramatiky, jež v Německu nastoupila po coolnes hrách vzniklých na konci 20. století. Rozdíl mezi oběma dramatickými proudy je podstatný, tato dramata už nemají tolik drsný nádech a příliš nedisponují vulgaritami a hrubými výrazy, avšak rozvolněná forma dramatického textu přetrvává dále. Konkrétně Schimmelpfennig svou tvorbu staví na univerzálních tématech, do kterých přidává cosi tajemného, co rezonuje celým dramatem. Stejně tak tomu je i v případě Zimního slunovratu, kde hlavní hrdiny Alberta a Bettinu zaskočí v nemilé atmosféře den před Vánoci návštěva Bettininy matky Corriny, ale také nezvaný, a hlavně neznámý host Rudolph. Na této zdánlivě banální situaci se odkrývá nejen Achillova pata jedné rodiny, ale vůbec celého světa, zvláště pak evropské civilizace. V režii, ale také dramaturgii Adama Svozila a Kristýny Jankovcové do pozadí ustupuje fakt, že postava Rudolpha představuje jednoho z uprchlých nacistických zločinců a zde figuruje „pouze“ jako schopný manipulátor, jelikož oproti původnímu textu se v inscenaci více zdůrazňuje nefunkční vztah Bettiny a Alberta, čehož právě hojně nezvaný host využívá. Avšak Schimmel­pfennigův požadavek, aby během představení zazněly scénické poznámky, je splněn a podílí se na komickém nádechu inscenace, jelikož postavy neodříkávají jen text o své osobě, ale i o těch druhých, což je mnohdy vtipné a zároveň to způsobuje zcizovací efekt.

Nevadí, když budu ve své vlastní bublině?
Původní text je náročný, nejen co se týče obsahu, ale i prostoru, jelikož se odehrává v několika místnostech Bettinina a Albertova obydlí najednou. S tím si však scénograf, ale také tvůrce kostýmů Petr Vítek poradili snadno. Jevištní prostor je otevřený a skutečně ho tvoří několik místností v minimalistickém stylu, které pouze mezi sebou stejně jako v načrtnutém plánku architekta rozděluje čára na zemi a část prostoru se nalézá na vyvýšeném pódiu. Herecká akce je tak přehledná, a to i přesto, že dění probíhá simultánně, což však působí sugestivně a nutí diváka být ve střehu.

Za okny sněží, a co má být?
Největší důraz se však klade na samotné čtyři vystupující herce, jejichž výkony jsou více než dost mile překvapující a vyrovnané. Vladislav Georgiev povětšinou ztvárňuje malé, respektive vedlejší, role, ve kterých i přesto vyniká, nicméně postavu Rudolpha lze označit jako Georgievův majstrštyk, kde se mohl takříkajíc až nezvykle vyřádit. Role distingovaného manipulátora, jenž naruší relativně poklidný večer jedné rodiny, mu sedí. Disponuje především velkými, ale strnulými gesty, pomalou uspávací mluvou, kterou si nejen podmaňuje samotné aktéry, ale i publikum. Dovolím si říci, že odpovídá Schimmel­pfennigově představě zla, na které tak lpí, protože je onou mocnou silou, jež dělá jeho dramata magickými. V kontrastu ke Georgievovi stojí Petra Kocmanová v roli Bettiny, ta právě naopak je ve svém projevu velice dynamická, její pestrý výrazový rejstřík zahrnuje nejen ironické posměšky, ale také hysterický křik a pláč, a právě mezi těmito polohami osciluje stejně tak jako představitel Alberta Vojtěch Lipina.

Domnívám se, že je Zimní slunovrat v podání Komorní scény Arény oprávněně vyzdvihován a že například po rezonujícím Slyšení na podobné téma se jedná o další inscenaci, která ani po své derniéře nebude zapomenuta. Jednak má na tom svůj podíl téma, jež se dosti dotýká slabiny evropské civilizace – xenofobie, jednak herecká příležitost poskytnutá Vladislavovi Georgievovi dala inscenaci přidanou hodnotu.


Zimní slunovrat
Komorní scéna Aréna (28. října 2, Ostrava)
premiéra 25. 5. 2019
nejbližší repríza út 25. 2. a st 4. 3.

Vztahy mezi Poláky, Židy a Němci se v průběhu staletí různě proměňovaly, za jejich završení se dá považovat druhá světová válka, která je vnímána černobíle. Každý přece ví, kdo byl viník a kdo oběť. Jenže co když ne vše je pravda? Do těchto ran historie se pustil i polský dramatik Tadeusz Słobodzianek ve hře Naše třída, podle které vznikla v Národním divadle moravskoslezském stejnojmenná inscenace, a rozhodně nejde o zaběhané pojetí dějin Polska.

Słobodziankovo drama Naše třída vyšlo v roce 2008 a autor za něj získal prestižní literární cenu Nike. Při uvedeních na divadelních scénách Royal National Theatre v Londýně (2009), ale i ve varšavském Divadle na Woli(2010) vyvolala rozruch. Jedná se totiž o drama zabývající se pogromem na Židy, ve kterém se autor inspiroval skutečnou událostí z července 1941 v Jedwabnem. Impulsem pro napsání hry mu bylo jednak drama Mrtvá třída od Tadeusze Kantora, ale také školní fotografie jedné třídy, na které spolu byl odsouzený vrah z Jedwábného s dalšími spoluviníky a s nimi i oběti pogromu.

Děj dramatu zachycuje život deseti spolužáků se židovskými a polskými kořeny od dětství až po stáří. Každý jedinec na události, při nichž všichni byli svědky, nahlíží jinak, a tak vzniká historická koláž z příběhů (anti)hrdinů, jejichž cílem je zachránit si za každou cenu hlavně svůj život. Tadeusz Słobodzianek tvrdí, že jeho cílem nebylo hledat viníka a kritizovat Poláky, ale poukázat na to, že zlo vyvolává další zlo. I přesto má drama co dočinění se zobrazením krvavých ran polského národa, který charakterizuje představitelka Ráchelky (Anna Cónová) slovy: „Typický Polák – jedno krásné gesto, a pak léta křivdy.“

Když ožívá fotografie
Vše se odehrává na téměř prázdném prostoru, kde jsou tři řady sedaček rozdělené uličkou uprostřed a tak vzniká statická kompozice jako na fotografii, jelikož většinou herci sedí a vyprávějí svůj příběh. Otázkou je, zda se minimalistická scéna hodí do velkého sálu, jako má Divadlo Antonína Dvořáka. Sice jde o příjemnou změnu v jevištním stylu bez zbytečných dekorací, ale zároveň je potřeba přihlížet k faktu, že velký prostor zabraňuje kontaktu mezi divákem a hercem, což je zrovna u tohoto představení na škodu.

Prostor nesedí ani hercům, jelikož skoro všem nelze plně rozumět, zvláště při rychlém tempu mluvy či šepotu. Jejich výpovědi působí neosobně, jelikož jsou příliš vzdáleni publiku, a tak nevynikají gesta či mimika. Vyprávění jednotlivců působí táhle, herecká akce se děje úsporně a spíše chybí. Paradoxně i v takto nepříznivých podmínkách pro herce, kde plusem je pouze velký hrací prostor, nejvíce vynikají hostující herci z ostravské Komorní scény Aréna, a to Vladislav Georgiev (Heniek), a hlavně Marek Cisovský (Menachem). Tato dvojice hovoří dostatečně nahlas, ale zároveň se obratně po jevišti pohybuje a i neverbálně vypovídá o svých postavách, například Georgiev jako kněz stále opakuje gesta související s modlitbou a křižováním se.

I přesto, že skrze jevištní zpracování Naší třídy vyvstává otázka, zda šlo o záměrný experiment, či omyl, je obdivuhodné, že režisér Janusz Klimsza a dramaturgyně Sylvie Vůjtková sáhli zrovna po tomto titulu. Ne totiž každý je schopen akceptovat takové pojetí dějin Polska, při němž se ztrácí obvyklé vzorce, kdo je viník a kdo zloduch. ∞


Tadeusz Słobodzianek: Naše třída
NDM – Divadlo Antonína Dvořáka (Smetanovo náměstí 8a, Ostrava)
premiéra 8. 11. 2018 • nejbližší reprízy st 20. 2. a út 19. 3. 18:30

Národní divadlo moravskoslezské vstoupilo do jubilejní – sté – sezóny. Je to velké čtyřsouborové ostravské divadlo – opera, balet, činohra a opereta/muzikál. NDM dnes hraje v rekonstruovaném Divadle Jiřího Myrona, komorním Divadle „12“ a v Divadle Antonína Dvořáka.

„Novou malou scénu Ostrava potřebovala a projekt Divadla »12« byl součástí rekonstrukce komplexu Divadla Jiřího Myrona od počátku. Nabízí intimní kontakt mezi divákem a herci. Hrajeme tam od září komorní inscenace,“ netají radost ředitel NDM Jiří Nekvasil. Komplex dostává novou fasádu a uvnitř jsou postupně zprovozňovány další prostory: nový Ateliér při NDM pro práci s mládeží a veřejností, baletní sál, zkušebny, zázemí, a od 28. října také sál slavnostní, který bude určen malým koncertům a společenským setkáním. „Druhá etapa rekonstrukce zahrne mj. výraznou modernizaci jeviště a hlediště Divadla Jiřího Myrona,“ plánuje už ředitel Nekvasil.

Stá sezóna NDM nabízí pozoruhodný výběr kusů zejména klasických autorů 19. a 20. století, nechybí tvorba století jednadvacátého. Diváci se tak mohou těšit na díla Giacoma Pucciniho, Bohuslava Martinů, Giacoma Mayerbeera, Tadeusze Slobodzianka nebo Eugéne Ionesca. „Pozvali jsme také světové baletní choreografy: Krysztofa Pastora a zejména Jiřího Kyliána, jehož choreografie s názvem Křídla z vosku je součástí inscenace Vzlety a pády, která má premiéru 15. listopadu právě v Divadle Jiřího Myrona,“ přibližuje ředitel Nekvasil.

Divadlo vstoupilo do jubilejní sezóny zářijovou premiérou muzikálu A. L. Webbera Kočky. Inscenace už je nyní bestsellerem. Říjen byl ve znamení Leoše Janáčka a klasiky českého realismu. Vůbec poprvé v Ostravě uvedlo divadlo Janáčkovu operu Osud, která je mimo jiné příspěvkem NDM do projektu Janáček Ostrava 2018. Činohra nastudovala Rok na vsi bratří Mrštíků a umělecký šéf a režisér Vojtěch Štěpánek hovoří o roku velkých hereckých příležitostí.

NDM se prostě nebojí nových výzev a zároveň volí dramaturgii tak, aby byla lákavá pro diváky. º


text: Šárka Swiderová

Všichni to známe, je to záležitostí našeho každodenního života, totiž digitální technologie, média a sociální sítě. Kdo dnes nesurfuje po internetu? Asi málokdo. Ale co když právě brouzdání v on-line světě má za následek, že se necítíme dobře a že nás napadne otázka, zda jsme vůbec normální? Tyto novodobé problémy a obavy zachycuje divadelní sonda s přízračným názvem Obyčejný život neboli Tělo a bitevní pole.

Inscenace Obyčejný život vznikla díky tvůrcům z činoherního souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kteří si vybrali ke zpracování stejnojmennou hru od současného dánského dramatika Christiana Lollika. Ten je známý pro svůj osobitý styl plný kontroverze a provokace zaměřené zejména k morálce západní společnosti. Čím se zabývá Obyčejný život konkrétně? Nápovědu už představuje samotný podtitul inscenace: Taková normální paranoia. Jde totiž o frašku o těle, strachu a obyčejnosti, neboli o vyprázdněném postmoderním životě, ve kterém své činí sociální sítě a všudy přítomná média. Režie se ujal Josef Kačmarčík a dramaturgie Sylvie Rubenová. V hlavních rolí Petra Lorencová (A), Jiří Sedláček (B) a David Janošek (C).

Stejně tak jsou moderně zpracované i kostýmy, opět podle Mariany Kuchařové, kdy aktéři svým oblečením zapadají mezi diváky. Postava A, jediná žena, má na sobě světle oranžové krátké triko a dlouhou sukni, kterou doplňují křiklavě oranžové lodičky. Postava B, starší muž, pro změnu nosí světlé béžové kalhoty s kšandami a modrou košili. Do třetice muž C je oděn do černých kalhot, šedé mikiny a bílé košile.

Jak už jsem několikrát naznačila, Obyčejný život se soustředí na téma paranoie vládnoucí ve společnosti, která jí následkem používání médií a internetu těžce trpí. Nejsou zde totiž opomenuta témata jako například terorismus a živelné katastrofy. Byť mezi diváky a herci nefunguje žádná interakce, u publika se dostavuje nepříjemný pocit, při kterém doufají, že představení už skončí. Svůj podíl na tom mají i herecké výkony plné autentičnosti. Nejvíce excelují Petra Lorencová, postava A, a Jiří Sedláček, postava B, kteří výborně pracují nejen s verbální složkou, jakou jsou intonace hlasu a rychlé tempo mluvy, ale především s tou neverbální. Například Petra Lorencová působí jako skutečná hysterka a workoholička, ztrácející kontrolu nad svým životem, neboť místo aby mluvila, křičí a do toho rychle gestikuluje. Otázkou zůstává výkon protagonisty postavy C, Davida Janoška. Ten se sice také podílí na nepříjemné atmosféře na scéně, ale nelze přeslechnout hlas nápovědy pro jeho text.

Inscenace plná protikladů, tak bych nazvala Obyčejný život, ve kterém jsou diváci od postav odcizeni, ale zároveň se jim v mnohém podobají. Vše navíc dokresluje monotónní světlo a znějící pop music. Autentičnost, ale také fikce, ve kterých se divák ztrácí, dotváří náš obyčejný život plný očekávání, ale také rezignace na vše kolem. Možná právě proto se v diváckých řadách v závěru představení ozývají negativní ohlasy, protože tato inscenace je plná reality, se kterou je publikum nerado konfrontováno. ∞


Obyčejný život neboli Tělo a bitevní pole
NDM v Divadle loutek Ostrava – alternativní scéna (Pivovarská 15, Ostrava)
premiéra 17. 11. 2017 • nejbližší reprízy po 15. 1., pá 16. 2., po 19. 2. 19:00

Národní divadlo moravskoslezské přivezlo na pražskou Novou scénu v rámci přehlídky České divadlo 2012 svou inscenaci Čechovova Ivanova v režii
Štěpána Pácla.

Šikmá plocha, na které hercům prokluzují nohy, když se po ní snaží vyškrábat. A před ní malé políčko – zem, půda, hlína, v níž je zasazen těžko identifikovatelný stromek s nevábnými plody; posléze se z něj vyklube višeň. Hlavní hrdina se neustále vláčí s hromadou knih nebo se hrabičkami přehrabuje v zemi. Zaměstnává neuroticky ruce, či se snaží „počvenicky“ dotknout půdy a alespoň tak najít nějaký smysl? Ostravský Ivanov začíná nadějně. Inscenace cituje jiná Čechovova dramata a důsledně pracuje s divadelními znaky. Rozložitý Borkin (Jiří Sedláček) nejdříve opilecky ohrožuje Ivanova (Tomáš Jirman) puškou a posléze vystřelí do vzduchu a zastřelí racka. Stěžuje si na kyselé višně a doporučuje vykácet sad. Svou pušku po přestávce zabodne do hlíny, aby tam všem na očích čekala, dokud ji Ivanov v závěru nepoužije a neukončí s ní svůj život. „Mrtvý“ racek zase odpočívá mezi větvičkami skomírajícího stromku, než ho odnesou hladoví Lebeděvovi hosté, již právě nenasytně sezobali všechny zbylé višně.

Štěpán Pácl si vtipně pohrává s detaily. Obstarožní diblík Babakinová, dětinská „cukrová vata“ v pastelovém kostýmku a růžovém boa (Alexandra Gasnárková), s rozkošnou nervozitou umanutě míchá čaj, neboť se ve společnosti stydí a neví, o čem mluvit. Dvacetileté Sášence (Veronika Lazorčáková) daruje k narozeninám plyšového koně, kterého jako poklad vytahuje z igelitové tašky. A opilé trio Lebeděv (Jan Fišar), Šabelskij (František Večeřa), Borkin se v mistrné scéně na začátku třetího dějství neudrží na nohou, padají na prudce zešikmené ploše a močí do lahve od okurek.

Neobvykle sympatické Ivanovovy ženy
Nemocná, kašlající Sára (Lada Bělašková) v bílé noční košili se neúspěšně snaží zabránit Ivanovovi v odchodu tím, že si rychle, ale bezbranně nevinně svlékne kalhotky. Její zoufalé gesto, marný pokus zadržet odcházející štěstí, vyznívá smutně, nikoli smyslně. Sára vypadá neobyčejně křehce. Nevrhá se do citového vydírání, ostentativně nezdůrazňuje, že manželovi vše obětovala. Něžně se mazlí, miluje s violoncellem, s nímž je nerozlučně spjata. Tančí smyčcem a vyluzuje tesknou melodii v marné snaze upoutat mužovu pozornost. Viditelně trpí jeho ochladnutím. Umírá při hře, postupně zadrhává o struny, až přechází do mučivého ticha a vytrácí se ze scény. Její věrný společník, violoncello, zůstává jako připomínka či Ivanovova ztělesněná výčitka. S ním se tahá, zvedá ho nad hlavu a všemožně s ním bojuje, zatímco odříkává svůj monolog o naprosté vyčerpanosti. Hudební nástroj tak zpřítomňuje ubohou Sáru jako manželovu přítěž.

Sáša se do Ivanova zamiluje s veškerou energií svého mládí. Veronice Lazorčákové k přesvědčivosti stačí pouhý šťastný pohled, jenž mu věnuje jako poděkování za vydařený dárek – knížku. Ivanov pod tímto pohledem ožije a na chvíli začne věřit v „nový život“. Scéna, kdy se ve vzájemném objetí válí po jevišti za doprovodu ohňostroje, a následné Ivanovo zamrznutí, když jsou přistiženi Sárou, nesporně patří k vrcholům inscenace. Sáša téměř ztělesňuje ideál praktické, emancipované, ale zároveň starostlivé ženy, zamilované do depresivního muže. Zajišťuje jeho základní potřeby. Donese mu láhev mléka, aby měl něco pro zdraví. S vitalitou u něj začne uklízet, aby neshnil zaživa. Rovná knihy do knihovny a po Ivanovovi chce, aby jí ukázal, kam která patří. A Ivanov ukazuje. Tento brechtovský zcizovací efekt sice funguje jako směšné odlehčení, ale nepůsobí přesvědčivě. V chandře utopený Ivanov by byl podobného jednání jen stěží schopen, nebo by se naopak do urovnávání svých drahocenných svazků nutkavě pustil sám.

„Zabitá“ sebevražda
Tím se dostáváme k základní slabině, problematickému pojetí titulní role. Jirmanův Ivanov má zkrátka příliš energie. Mluví o hluboké únavě, a hlasitě vykřikuje. Tvrdí, že ztratil veškerou sílu, a přitom pobíhá po jevišti a divoce rozhazuje rukama. Zdařile vyznívá moment, když si během vyčerpávajícího dialogu s Lebeděvem zakryje tvář rozevřenou knihou, jako by tak říkal nejen Lebeděvovi, ale i ostatním rušitelům a potažmo celému světu: „Dejte mi proboha pokoj!“. Deprese se mu však věřit nedá. Stejně nevěrohodně bohužel dopadá i jeho sebevražda, což je škoda, protože celé čtvrté dějství, Ivanovovův a Sášin svatební den, je jinak pozoruhodné. Během svatebních příprav se rozprší, hosté si přes slavnostní šaty oblékají pláštěnky. Nevěsta Sáša, jíž se postupně promáčí šaty, boty zamažou od bláta, rozmažou oči a rozteče make-up, nervózně, mimoděk trhá květy ze svatební kytice. A déšť zatím nemilosrdně smývá její krásu. Později přiběhne programově odporný doktor Lvov (Petr Houska), jenž do tlampače deklamuje své morální rozhořčení; v souladu s Ivanovovými slovy se svatba proměňuje v demonstraci („To není svatba. To je demonstrace!“). Mohl to být povedený závěr, jenomže pak si Ivanov před osudným výstřelem naneštěstí dopřeje ironický taneček s puškou. A katarze neproběhne.

Anton Pavlovič Čechov: Ivanov
Národní divadlo Moravskoslezské Ostrava
překlad Leoš Suchařípa
režie Štěpán Pácl
dramaturgie Marek Pivovar
premiéra 29. 3. v Divadle Antonína Dvořáka
28. 10. na Nové scéně v rámci přehlídky České divadlo