Letos již 26. ročník divadelního festivalu Ost-ra-var dal opět vyniknout několika perlám napříč ostravskými divadly. Diváky ohromila především tragédie Médea v Národním divadle Moravskoslezském nebo rodinné drama Střípky ženy v Divadle Petra Bezruče.

Ost-ra-var je unikátní festival, který se koná každoročně právě v Ostravě a je určen divadelním pedagogům, kritikům a teoretikům, kulturním redaktorům, stejně jako studentům vysokých všech divadelních škol. Smyslem festivalu je v několika dnech nabídnout reprezentativní průřez tvorbou ostravských profesionálních divadel za poslední sezónu.

Přerod antiky nebo-li modernizace
S podtitulem Z toho se tvoje srdce nikdy nevzpamatuje! prozářila jako nejsilnější zážitek festival Euripidova Médea v režii Jakuba Šmída s Petrou Kocmanovou v titulní roli. Toto moderně pojaté uvedení 2500 let staré hry v novém překladu spisovatele Petra Borkovce a grécisty Matyáše Havrdy působilo doslova jako inscenační zázrak. Text o lásce k Iásonovi, pro kterého Médea zradila všechny své blízké, ale který vzápětí zradil ji, za což se mu krvavě pomstila vraždou jejich dětí, překladatelé nejen zkrátili, ale také jazykově omladili. Mimořádné výkony předvedl celý herecký ansámbl, v čele s ohromující Petrou Kocmanovou, ale za strhující výsledek nutno poděkovat také perfektní scénografii. Geniální scéna Petra Vítka je vytvořena jako chodba prvorepublikového hotelu. Kostýmy k ní dokonale doplnil Martin Chocholoušek. Personál hotelu – pokojské, které jsou na scéně většinu času, plní zároveň funkci chóru a jejich závěrečná píseň korintských žen je nenahraditelně dojemná. Celek vtáhne diváka na devadesát minut do staro-nového příběhu a zůstaneme v úžasu nad tím, jak vše dokonale funguje i v představě přítomnosti. Jakub Šmíd nabídl množství důmyslných režijních nápadů, něžných a poetických momentů, které se tak staly protipólem onoho tragického děje. S citem tak vyjádřil intence lásky i nenávisti. Vystihl spektrum všeho, co antické drama nabízí. Jeho ostravskou Médeu budete chtít vidět znovu.

Přerod Bezručů
Vše plyne a nic není stejné. Ani Divadlo Petra Bezruče, kde se v posledních letech střídá jeden zajímavější umělecký šéf za druhým. Ten současný dává prostor ženským tématům pravidelně. Jan Holec tentokrát do Bezručů přináší hru dramatičky Katy Wéber. Střípky ženy publiku vyrazí dech již v první půlce, která je natočená jako dokument domácího porodu, končícího smrtí dítěte. V roli matky zde exceluje Alexandra Palatínusová. Druhá polovina rozplétá rodinné konstelace, důsledky emočních opouštění, mateřská zranění a úzkosti, které jsou potřeba rozkrývat a zhojit. Inscenaci obohacuje čichový vjem, navozující domácí atmosféru – vůně pečené kachny, upečené herci během představení. Bezruči jsou v kondici. Divadelní aplikace Dramox nabízí ke sledování hned 12 představení tohoto divadla, jež si aktuálně drží pevnou pozici mezi nejlepšími českými scénami.

Postupný přerod festivalu
Sympatické změny se uskutečnily také ve vnitřní organizaci festivalu, zejména v rámci rozborových diskuzí. Ty letos proběhly úsporněji a to ve formátu moderovaného pořadu s odborníky. Byly zaměřeny srozumitelnější formou na jednotlivá divadla jako celky, nikoli na samostatné inscenace. Dokázaly se oprostit od každoroční nadvlády toxických diskutérů. Rozborové diskuze jsou ze záznamu k dispozici na platformě Spotify a dostupné přes webové stránky festivalu Ost-ra-var.

Ost-ra-var
Ostrava různá místa
26. ročník proběhl 27. 11. — 1. 12. 2024
27. ročník se uskuteční 26.—30. 11. 2025

Střípky ženy
Divadlo Petra Bezruče (28. října 1701, Ostrava)
premiéra 24. 11. 2023
nejbližší představení pá 31. 1.

Většina z nás si určitě někdy ráda dopřeje alkohol – přece jen má svou moc. Důvody, které nás k němu přitahují, jsou různé. Někdo se chce zkrátka pobavit, jiný jím řeší existenciální krizi nebo třeba rozchod. Důsledkem jeho požití však většinou bývá opilost, skoro až magický stav, kdy se člověk nebojí být nahý, a to ať už fyzicky nebo duševně. Své o tom ví i postavy z Vyrypajevova dramatu Opilí, které řádí na prknech ostravského Divadla „12“…

Ne příběh, ale okamžik!
Ivan Vyrypajev je jednou z vůdčích osobností ruského nového dramatu. Sám o sobě tvrdí, že nepíše hry, ale ve své hlavě tvoří rovnou inscenace a tyto obrazy teprve poté vyjadřuje i textem. To stejné platí i o jeho Opilých, jež se svou článkovitostí vymykají „tradičním“ dramatům. Pokud je pro jiné autory her „normální“ spád a tempo, Vyrypajev volí tenzi, zdlouhavé plynutí času a soustředí se nikoli na celou fabuli, ale na pomíjivý okamžik. Ve stručnosti se jedná o mikropříběhy čtrnácti postav ve dvou dějstvích. Ty, jak už sám název hry napovídá, spojuje jedno: opilost a posléze pomalé vystřízlivění. Aktéři se v dohromady deseti obrazech různě setkávají a řeší své problémy týkající se především vztahů s jejich protějšky, ale urputně kladou i důraz na Boha a smysl života.
Nejen však pod vlivem alkoholu, ale pod vlivem Vyrypajeva je inscenace Opilí v režii Lukáše Brutovského a dramaturgii Sylvie Vůjtkové, kteří stejně jako samotný autor volí za střed samotného člověka. Představení se tak odehrává na prázdné černé scéně se židlemi a visícím bílým kulatým lustrem, jenž zřejmě je v Opilých metaforou tolik akcentovaného Boha. Vše ostatní závisí na hercích, kteří disponují minimem rekvizit, a i hudební kulisa je upozaděna, (což odkazuje na Vyrypajevovo působení v moskevském souboru Teatr.doc) to svým programem nápadně připomíná Dogma 95, ať už je se jedná o použití rekvizit nebo práce s hudební složkou. Celkově tak prostor povedeně vytváří hřiště pro zápas člověka nejen s těmi druhými, ale se sebou samým i s Bohem, což diváka nutí být soustředěným pouze na aktéry a nenechat se rušit zbytečnými dekoracemi.

Být konzistentně opilý
Upřímně řečeno, v případě této inscenace se těžko hodnotí herectví, jelikož opojení alkoholem má spoustu variant, ale ve výsledku herecký tým společně podává dobrý výsledek. Pokud mám ale mluvit o „konzistentním opilství“, exceluje v něm v prvé řadě Petra Lorencová (Laura) společně s Ivanem Dejmalem (Lawrence), kteří spolu vytvářejí i jeden mikropříběh. Právě ti se ani na minutu nevychylují z opilecké do střízlivé mluvy, ale stále zůstávají takzvaně pod obraz, což v případě jejich kolegy Roberta Finty (Gabriel) nelze úplně říci. Po celou dobu představení se stejným způsobem hýbou nemotorně a to samé platí u mimiky. Jejich výstup nekolísá a sdělení jsou jasná. Stejně tak se ve svých výkonech doplňují Petr Houska (Gustav) a David Viktora (Karl), kteří zběsilým tempem diskutují o Bohu. Viktora zvláště jako jakýsi náboženský fanatik a demagog si pohrává se slovy a dává důraz na citlivá místa lidského myšlení, například smrt, ale zároveň vyvolává komické situace tím, že jeho fyzické jednání vyvrací jeho tvrzení. V tom ho právě podporuje Houska coby skoro střízlivý věřící. Svými komickými vsuvkami v jiném příběhu zase diváky baví herci Ondřej Malý (Max) a Petr Panzerberger (Rudolf), kteří zužitkovávají zkušenosti s malou scénou, jako je i „12“, díky svému dřívějšímu působení v Komorní scéně aréně.
Je skvělé, že Národní divadlo moravskoslezské se rozhodlo pro vybudování komorní scény, jakou je Divadlo „12“, jelikož to souboru činohry přináší příležitosti k rozmanitému hereckému projevu. Opilí nejsou zdařilou inscenací jen díky tvůrcům a účinkujícím, ale především právě pro prostor, kde se odehrávají. V tomto divadle totiž vzdálenost mezi hercem a divákem vlastně není, tudíž má zrovna tato konverzační hra dosah.


Opilí
NDM – Divadlo „12“ (Čs. legií 12, Ostrava)
Premiéra 16. března,
nejbližší reprízy st 4. 12. a ne 8. 12