„Celý ten náš starý svět se rozpadá a je hrozné horko, nic nefunguje a nikdo neví, co dělat,“ V situaci, která nám dnes připadá nápadně povědomá, se ocitají postavy Oresteie britského dramatika a režiséra Roberta Ickea. Ten vyšel z antického mýtu a nenásilně jej adaptoval tak, aby srozumitelně promlouval k dnešnímu publiku.

Jeho autorský přístup není dekonstrukcí, ale spíše rekonstrukcí příběhu. Zpracovává Aischyla odvážně a přitom přístupně, jeho verze je moderně a chytře odvyprávěná. Prostřednictvím dávné historie autor hovoří o povaze spravedlnosti i o povaze příběhů samotných, o naší potřebě je stále znovu zpracovávat a vyprávět. Je to Oresteia pro moderní dobu, která nám ponechává možnost vyvodit si vlastní závěry o vratkých předpokladech, na jejichž základě stojí dnešní svět…

Zvítězí racionalita, nebo iracio? Co všechno je Příběh, kde je jeho počátek a jak ovlivnit jeho konec? Jak zvítězit v nekonečné válce a jak narušit stejně nekonečné bezvětří, když rada bohů zní tak nepřijatelně? Za jakou cenu zachránit svět, když dítě má být cenou za tuhle válku? Rituály kolem jídelního stolu se rozpadají stejně jako rodina samotná. Jak jednat v tlaku běsů a úzkosti? Jak smýt vinu, očistit se a spočinout? Jak uklidnit duši, která v člověku jako divoký pták tluče křídly? Tento dům se rozpadá. Tento dům jsme my všichni. Tento dům je řád. Tento dům je svět a stává se naším soudem. Smutek smývá vše, co zbývá.

Antické drama z naší současnosti má svou českou premiéru 6. února 2025 v Národním divadle. Jako generál Agamemnon se představí David Matásek, v roli jeho ženy Klytaimnéstry uvidíte Zuzanu Stivínovou.

text: Jana Slouková

Oresteia
Národní divadlo (Národní 2, Praha 1)
premiéra čt 6. 2. a pá 7. 2. 20:00

V listopadu proběhne již 7. ročník festivalu Pražské křižovatky, který by žádný divadelní nadšenec neměl minout. I v letošním roce je program sestaven z inscenací, které se věnují současným politickým problémům či otevírají diskusi nad širšími společenskými tématy, všechny spojuje i to, že pocházejí z dílny světově uznávaných režijních osobností.

Těšit se můžete na Rimini Protokoll s inscenací This Is Not An Embassy (Made in Taiwan) v režii Stefana Kaegiho, na které se Pražské křižovatky podílí jako koproducent. V roce 1945 se Tchaj-wan stal zakládajícím členem OSN a plnoprávným členem Rady bezpečnosti jako „Čínská republika“. V roce 1971 však byly obnoveny vztahy mezi USA a pevninskou Čínou a „Čínská republika“ musela OSN opustit. Od té doby se Tchaj-wan snaží o diplomatické uznání. Inscenace je pokusem o simulaci zřízení nemožného velvyslanectví. Milo Rau a NTGent přijedou se svou nejnovější produkcí Medea’s kinderen, jejímž východiskem je skutečný případ matky, která se v naprostém zoufalství po rozchodu rozhodne zabít své děti a vzít si život, ale přežije, kombinovaný s klasickou řeckou tragédií. Děti, které byly v klasických tragédiích odsouzeny k mlčení, se tentokrát konečně dostanou ke slovu. A poprvé se v Praze představí francouzsko-rakouská režisérka Gisèle Vienne a její velkolepá show Extra Life s hereckou hvězdou Adèle Haenel. Festivalovým centrem bude na pár let naposledy Nová scéna, i to je důvodem proč není radno nechat si letošní Pražské křižovatky ujít.

Podrobný program s anotacemi a bližší informace o doprovodných akcích najdete na stránkách www.prazskekrizovatky.cz.

text: Nina Jacques

Pražské křižovatky
Nová Scéna Národního divadla
(Národní 1393, Praha 1)
6. – 20. 11.

Činohra Národního divadla uvede 13. června 2024 ve světové premiéře inscenaci Wernisch. Na jeviště se tak dostane dílo básníka, překladatele, editora, novináře, pábitele, mystifikátora, solitéra, poutníka a snivce Ivana Wernische optikou jeho přítele, režiséra Jana Nebeského.

Verše milované, básně zapadlé, texty neznámé i dílo zcela nové, napsané přímo pro tuto inscenaci. A především sen a slovo, které se zhmotní v magickém rituálu jménem Divadlo, jako oslava jednoho z nejvýznamnějších žijících českých básníků. Nebude to ale poprvé, jak naznačuje jeden z herců učinkujících v připravované inscenaci, David Prachař: „Moje první setkání s Ivanem spadá do roku 1984, kdy jsme v Divadle v Řeznické v režii Honzy Nebeského hráli Goldoniho Sluhu dvou pánů a použili jsme i texty Ivana Wernische, který byl tehdy zakázaný a nepublikovatelný. Je to tedy v mém i Honzově případě čtyřicetileté výročí.“ Zkušenost s básníkem má ze svého předchozího divadelního života také Robert Mikluš, který se právě proto nechal do nově vznikající inscenace obsadit: „Wernisch je génius. Je to čert. Vidí krásu tam, kde ji nehledáme. Jeho imaginace nezná hranice, ale vždy začíná inspirací ze syrovosti, opravdovosti a závratí z osudu lidí, pro které je život i zápas s jimi samotnými. Je konejšivý a srozumitelný zároveň. Píše pro krásu gesta. Jeho tvorba je vždy výlet do neznáma.“ V extravagantních kostýmech Nebeského stálé spolupracovnice Petry Vlachynské se dále můžete těšit na Pavlu Beretovou, Davida Prachaře, Filipa Kaňkovského a Lucii Trmíkovou. °

text: Kateřina Prášilová

Wernisch
Národní divadlo – Nová scéna (Ostrovní 1, Praha 1)
premiéra čt 13. 6. a pá 14. 6.

Euripidovy Bakchantky představují oslavu vína, svobody, ale i střídmosti a pokory. Ukazují, že ačkoliv je opojení lidskou potřebou a přirozeným pudem, musí se řídit jasnými pravidly a mít přesná ohraničení (ať už v podobě tradičních dionýsovských slavností, divadelní události či ohraničení v podobě vnitřní disciplíny a pokory). Jinak se také dost dobře může stát, že takové veselí skončí utrženou hlavou.

Na jeviště Stavovského divadla se Bakchantky dostávají v novém překladu, který pro Činohru Národního divadla pořídili Matyáš Havrda a Petr Borkovec – antické drama tak promlouvá srozumitelným současným jazykem a zároveň z něj čiší Borkovcovo jedinečné básnické vidění světa.

Režisér Jan Frič tragédii pojímá jako vizuálně opulentní scénický koncert, při němž zaznívají extatické dionýské zpěvy za doprovodu hudební skupiny Bert & Friends a operního sboru. A ačkoliv to zní jako divoký večírek, v nitru inscenace je mírnost, klid, vyrovnání. V roli boha Dionýsa uvidíte Petra Vančuru, mezi jeho zanícenými stoupenkyněmi se můžete těšit na Veroniku Lazorčákovou, Pavlínu Štorkovou nebo Kateřinu Císařovou, jako moudří starci se představí David Prachař a Saša Rašilov a racionálním Pentheem bude Miloslav König.

text: Kateřina Prášilová

Bakchantky
Stavovské divadlo (Železná, Praha 1)
premiéry 16. a 17. 2.
nejbližší reprízy st 1. 3, út 14. 3., st 15. 3., čt 16. 3.

Ve dnech 15. až 20. října 2022 proběhne pátý ročník mezinárodního divadelního festivalu Pražské křižovatky pořádaného Činohrou Národního divadla.

Letos je festival na rozdíl od minulých sezon znovu koncentrovaný pouze do období měsíce října, a tak se navrací k původnímu impulzu jeho vzniku – připomenutí narozenin Václava Havla. Síla humanismu, otázka etických a morálních hodnot, podpora pronásledovaných umělců, kteří svou tvorbou statečně bojují za svobodu, to vše jsou trvalé hodnoty odkazu této mimořádné osobnosti a v dnešních dnech je více než kdy jindy nutné si je připomínat.

V rámci letošního ročníku se uskuteční hostování Slovenského národního divadla s inscenací Bál nabízející současný pohled na nelítostný mikrosvět vztahů na malé vsi podle povídek spisovatelky Boženy Slančíkové Timravy v režii Michala Vajdičky; Ivan Vyrypajev, dramatik a režisér světového formátu, přiveze na festival autorskou inscenaci 1,8 M, mezinárodní projekt s tématem politických procesů v Bělorusku, který vychází z autentických dokumentů, a francouzský režisér a herec Arthur Nauzyciel uvede ve spolupráci s Francouzským institutem promítání záznamu své inscenace Dáma s kaméliemi. K festivalu patří také doprovodný program zahrnující osobní setkání s tvůrci po každém představení a režijní workshop s Ivanem Vyrypajevem.

text: Jana Slouková

Podrobný program s anotacemi a bližší informace o doprovodných akcích najdete na stránkách www.prazskekrizovatky.cz.

Tradice. Jak je žít, jak je dodržovat, jak je předávat dál, anebo se jich naopak zříct ve jménu nového.

Ústřední téma nové hry Všem se nám uleví mladé autorky Elišky Říhové, která bude mít na Nové scéně svou světovou premiéru, se otevírá skrze více generačně odlišných rovin. Jedna z nich rozehrává zdánlivě jednoduchou situaci. Skupina mladých spolubydlících najde v mrazáku husu a dohaduje se, co s ní. Je pro ně zcela nepředstavitelné, že by si něco takového, ještě ke všemu zataveného v igelitovém obalu upekli k nedělnímu obědu. Co s husou v době kdy se veganství pomalu začíná stávat mainstreamem? Dá se ještě dnes držet neděle jako sváteční den? Je v pořádku vyhodit křeslo po babičce a máme právo po našich dětech chtít, aby se s těmi našimi krámy tahaly? A dají se tradice vymyslet nově, úplně od začátku?

Jako představitele různých generací a jejich postojů k tradicím uvidíte Petra Vančuru, Annu Fialovou, Marka Daniela, Veroniku Lazorčákovou, Martinu Preissovou a další. Inscenaci v režii autorky hry uvede Činohra Národního divadla na Nové scéně ve dvou červnových blocích, premiéry proběhnou od 2. června a první reprízy budou následovat již od 11. června. Nepropásněte tuto šanci – příště ji budete mít až v další sezoně!

text: Marta Ljubková

Všem se nám uleví
Národní Divadlo – Nová Scéna (Národní 4, Praha 1)
premiéra čt 2. 6.
nejbližší reprízy so 11. 6., út 14. 6.

Činohra Národního divadla uvádí v únoru světovou premiéru hry Ondřeje Novotného Otec hlídá dceru.

Inscenace vznikla v rámci Studia pro nové drama, které Činohra pořádá, a jak předznamenává název, hlavními tématy hry jsou rodičovství, strach a péče o děti, ale časem také o stárnoucí rodiče, vyrovnávání se s vlastní měnící se pozicí v rámci rodiny nebo třeba pochybnosti o významů mužství a otcovství v dnešní době. Většina těchto témat na nás všechny doléhá v podobě obav a úzkostí z toho, jak si s nimi v našich životech sami poradíme a zda neselžeme.

Palčivá témata prorůstají jednoduchým, každodenním příběhem, ve kterém nechybí setkání s ostatními rodiči a jejich svéráznými výchovnými metodami, šaty umazané od zmrzliny nebo konflikty na dětském hřišti. V každé situaci dochází ke střetům úhlů pohledu v rámci jednotlivých generací, ale také napříč nimi, ze kterých vyplývají odlišná očekávání od rodinného života a mírná deziluze. Díky ironickému, a přesto jemnému humoru Ondřeje Novotného však ztráta iluzí neubíjí. Naopak – pro svůj nadhled nad tím, co prožívají mnozí, má inscenace šanci oslovit široké publikum.

Jako členy rodiny v režii Jana Friče uvidíte Radúze Máchu, Pavlu Beretovou, Ondřeje Pavelku, Taťjanu Medveckou a další. Premiéry inscenace Otec hlídá dceru se uskuteční 16. a 17. února 2022 na Nové scéně.

text: ND

Otec hlídá dceru
Nová scéna Národního divadla (Národní 1393, Praha 1)
předpremiéra 16. 2. 2022
1. a 2. premiéra čt 17. 2. a pá 18. 2. 2022
další reprízy út 22. 2., st 23. 2.

Činohra Národního divadla uvedla ve Stavovském divadle v české premiéře hru herce a režiséra Vincenta Macaigne Stát jsem já.

V domovské Francii hra reagovala na dění po zvolení Donalda Trumpa a Emmanuela Macrona do prezidentské funkce. Pojednává o zemi, v níž král je hračkou politiků, kteří chtějí svůj národ jenom bavit, a tak zastírat, co je pravda. Můžeme vidět mýtus o zrození národa a státu, ale třebaže jde o politiku a nenapravitelnost lidského ducha, je to hlavně zábava. A vlastně pohádka o království, kde – aby se všichni měli dobře – musí se nejdřív povraždit… Inscenace měla mít premiéru v březnu 2020, ale kvůli pandemii, která záhy převrátila celosvětové dění, se jí dočkala až o několik měsíců později. Divadla byla uzavřena v předvečer premiéry. Je to paradoxní – inscenace hry, jež tak přesně korespondovala s tehdejší situací, nedostala příležitost promluvit k divákům. V čem byla před rokem a půl prorocká? A co nám může říci o nás a o světě nyní?
V režii Jana Mikuláška hrají Zuzana Stivínová, Pavel Batěk, Robert Mikluš, David Matásek, Anna Fialová, Petr Vančura a další. Stát jsem já uvádíme 20., 25., 26. a 28. ledna, nenechte si tyto reprízy ujít – další příležitost bude až v květnu.

Stát jsem já
Národní divadlo (Národní 2, Praha 1)
premiéra 8. 10. 2020
nejbližší reprízy čt 20. 1., út 25. 1., st 26. 1., pá 28. 1.

text: ND

Když se mluví o současném baletu, je potřeba odrazit se od autora choreografie posílajícího prostřednictvím tanečníků informaci divákům, kteří si utvoří konečný význam. Možná překvapí, že význam není obsažen přímo v provedeném pohybu. Pro tanečníka má pohyb význam proto, že ho provádí a ví proč. Divák musí nejprve vidět, vnímat a interpretovat.

Když vidíte „krok“ jako napsané slovo, musíte ho přečíst, musíte znát kód (jazyk), přiřadit k němu význam a ještě hledět na kontext. Naštěstí je pohyb právě tím kódem, tím jazykem, který známe všichni, a přestože se my sami nehýbeme, dokážeme do určité míry přes pozorování druhých při pohybu vycítit, jak bychom pohyb vnímali ve vlastním těle, a tím pádem stačí jen sledovat proud choreografie a vnímat kontext. Význam se objevuje postupně. Je to někdy těžké, protože jsme zvyklí na pohádkové narativy klasického baletu, které nás vedou předem známým příběhem. Současný balet tak nefunguje. Nejlepší zkušenost se současným baletem můžete získat jen osobně a nejlépe vybaveni informacemi. O inscenaci zkomponované ze tří choreografií The Second Detail, Handman a Eden / Eden je dobré vědět, že jejich tvůrci jsou takové „superstar“ současného tance.

Třicet let neznamená starý
William Forsythe byl ve své době pro klasický balet šok, to samé o generaci později Wayne McGregor i pro směr contemporary balet. Je krásně vidět na choreografii The Second Detail, jak je z velké části zapojena klasická baletní technika, a do toho bum! Tradiční pohyby jsou vedeny do extrémů, tanečníci se vychylují z osy těla, sedí, chodí, kroutí kolenama do sebe nebo si zvrtnou kotníky. Ale stále vše v symbióze s klasickou baletní technikou. Je potřeba si uvědomit, že The Second Detail se zrodila ve stejném roce jako já – 1991, a dodnes je stále důkazem něčeho neobyčejného, co současný balet tehdy šokovalo a co dnes oceňuje.

McGregorův Eden / Eden je dynamická choreografie s nosným tématem „vliv technologie na člověka a estetiku“ kombinující pohyb, videoart a zvukovou složku s mluveným slovem. Video vytvořila Beryl Korot, spoluautorka digitální opery Three Tales, jejíž část Dolly je zakomponována do videosložky Eden / Eden. Na scéně uprostřed stojí strom odkazující na rajskou zahradu a kolem něj se zjevují tanečníci v kostýmech jako bezpohlavní bytosti nejprve v duetu, později ve skupinách. Jeden druhému jsou partnerem, obrazem, ale možná i klonem a není to příjemné. Pohyby jsou stále úsečné a navazují dravě. Občas se ukáže individualita jednoho ze skupiny a pak opět zapadne.

Handman Edwarda Cluga, nejmladšího choreografa a z trojice nejvíce známého spíše narativními balety, je extrémně náročný kus na synchronizaci jednotlivých tanečníků. Pohyb začne v těle jednoho a pokračuje v těle dalšího a hned vede zpět a směruje na prvního. Jako by byl potřeba ke každému pohybu impuls zvenčí a teprve potom je možné následný pohyb provést. Když jeden padá, druhý ho chytá, zvedá otáčí, odnáší… Tanečníci pracují ve dvojicích i větších skupinách jako organická masa, co dodržením tempa a detailů zvládne komplikovaný mechanismus uřídit.

Všichni tři choreografové jsou zároveň i autory scény. Forsythe pracoval také na světelném designu, Clug na kostýmech. Jejich vize není pouze pohybová, se svými týmy vždy pracují na celé vizuální stránce včetně zvuku. Spojují je různě silná témata člověka jako stroje a vliv technologií, se kterými sami pracují. Hlavním zájmem však zůstává lidské tělo jako složitý mechanismus s duší.

Forsythe / Clug / McGregor je k vidění v Praze v podání baletního souboru Národního divadla ještě v prosinci 2021 a v lednu 2022.

Forsythe / Clug / McGregor
Národní divadlo, scéna Státní opery
(Wilsonova 4, Praha)
psáno z festivalu Dance Brno 2021 19. 10. 2021
nejbližší reprízy so 11. 12. a ne 12. 12.

Pražské křižovatky opět představí zahraniční inscenace, které posouvají světové divadlo a jinde v České republice je není možné vidět. Záhy po své světové premiéře bude 4. a 5. října 2021 na Nové scéně v rámci evropského turné uveden nejnovější projekt kolumbijské skupiny Mapa Teatro: La luna en el Amazonas. Inspirací jim byla zpráva z roku 2019 o existenci původních amazonských komunit, které žily v izolaci z vlastního rozhodnutí a které se odmítly podrobit vnější síle před třemi stovkami let.

Pražské křižovatky se v roce 2021 posouvají svým formátem od divadelního festivalu k celoroční dramaturgické linii zaměřené na zahraniční program. „Nejde již o pravidelný festival, který dostane své pořadové číslo a pevně vymezené datum v kalendáři. Dnes už Pražské křižovatky chápeme mnohem víc jako dramaturgickou linku Činohry Národního divadla zaměřenou na spolupráci se zahraničím. V rámci celé divadelní sezony tak budeme uvádět pozoruhodné inscenace doprovozené setkáními a workshopy, které tito umělci působící na mezinárodní scéně povedou,“ vysvětlují dramaturgyně Marta Ljubková a Sodja Lotker. Více informací na www.prazskekrizovatky.cz.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Myslím si, že toto rčení platí i pro současnou situaci spojenou s COVID-19. Nemám tím však na mysli objevení skrytých talentů v podobě pečení kváskového chleba nebo náhlou proměnu řady rodičů v učitele druhého stupně základní školy. Život v izolaci nám dal prostor zpomalit a přemýšlet jak nad našimi osobními životy, tak i nad stavem společnosti jako takové. Někteří z nás přijali tuto skutečnost jako výzvu ke změně zajetých kolejí a podnět k hledání nových cest. Tak vznikl i nový debatní pořad Činohry Národního divadla, který vychází pod hlavičkou pravidelného cyklu ND Talks, a nese hrdě název #kulturajenarod.

Divadlo pod drobnohledem
Je zřejmé, že témat k diskuzi rozhodně není málo. Ať už se jedná o obecnou problematiku financování, potenciál regionálních divadel, nebo o vypořádání se s aktuální situací. Každý díl přináší mnoho otázek. Diskuzí ve Stavovském divadle se účastní profesionálové ve svém oboru, jmenujme např. Evu Kejkrtovou-Měřičkovou, bývalou ředitelku Dejvického divadla, Martina Glasera, ředitele Národního divadla Brno či Štěpána Kubištu, ředitele pražských Jatek78. Debatu moderují dramaturgové Činohry ND, kteří zároveň dávají prostor pro dotazy online sledujícím. Daří se tak velmi trefně popsat, jaká je aktuální situace na divadelní půdě, zároveň je to však také prostor pro brainstorming nových postupů a řešení. Diskutující nastavují zrcadlo, ve kterém všichni můžeme vidět, co se doopravdy děje.

Osobně spatřuji v pořadu #kulturajenarod ohromný potenciál a příležitost změnit věci, které nefungují. Přála bych si, aby se zpráva, kterou nese, dostala ke všem lidem. Ať už jsou to politici, nebo odborná nebo laická veřejnost. Zamysleme se nad tím, jak obrovskou roli hraje kultura v našich životech. Možná si to často neuvědomujeme a bereme ji jako samozřejmou součást. Nicméně je to právě kultura, která do velké míry definuje vyspělost národa. Tak na ni nezapomínejme.

A pokud se to přihodí, tak co nejrychleji zemřít – považovali antičtí myslitelé za největší dar, který může být člověku dán, alespoň podle jejich vidění světa. Král Oidipus Jana Friče tíhou vyprávění a především svým vyzněním tuto tezi jen potvrzuje. Zároveň je znepokojujícím a tísnivým příběhem o vrtkavosti lidského štěstí.

Z antiky do současnosti, detektivky
Zde začíná příběh Krále Oidipa, jejž na začátku prosince uvedlo Národní divadlo. V nastudování Jana Friče. Lze tušit, že výprava bude ve velkém stylu a s notnou dávkou provokace. Obojí však není samoúčelné a bez významu. Příkladem může být největší kadidelnice světa (do premiéry držela primát ta v Santiagu de Compostela) či obří plotter, „tovární“ tiskárna zabírající téměř 2/3 šíře jeviště), vizuální dojem je však velkolepý a v náležitém světle jen podtrhuje významové vyznění. Fričovy aktualizace a odkazy vytvářejí paralely k současnosti, v rovině běžného každodenního, ale i politického života. (Např. turisté a čumilové, přemoudřelí glosátoři, rádci či divadelní kritici. [A pak vládci, kteří své zemi škodí a jsou jí jen pro ostudu, oba by si po vzoru Oidipa měli přiznat pravdu a odejít. Ne se dál zamotávat do svých nekonečných lží, kdy jeden se zaštiťuje ohledem na své děti a za nějaký čas, když mu do bot teče zas, tak neváhá a neostýchá se své děti veřejně zostudit a označit za psychicky nemocné. Druhý málem pozvrací korunovační klenoty, ohýbá ústavu, zákony, mstí se za staré křivdy. Oba nadřazují vlastní zájmy nad zájmy státu a společnosti, neostýchají se nevybíravě urážet své oponenty a mluvit před veřejností, tj. i dětmi, vulgárně. Přitom Masaryk postavil Československo na ideji dodržování morálních a etických principů. Tragigroteska po česku.]) Režie Jana Friče má nápaditost a vtip, svérázný. Jen konzervativní divák, je-li navíc bez znalosti antického kontextu (např. že slepý věštec Teiresiás byl bohy za trest na několik let proměněn v ženu), může mít problém. Komu jej však má vyčítat? Postava věštce, posla, pastýře (žena/muž) je samozřejmě i zřejmou provokací, narážkou (na téma genderu, transgenderu, možná i hledání identity), ale podstatné je, co postavy říkají, jak zasahují do příběhu, jaké dramatické zvraty přinášejí. Kdo to říká (žena/muž), zas tak podstatné není. Zde se Jan Frič dotýká nešvaru dnešní doby – povrchnosti – potažmo i principu bulváru: Místo toho, aby se každý staral o svůj život (hledal svou míru – dle antického uvažování), tak hodně lidí se „stará“ o životy druhých a svůj odsouvá do pozadí. Je to jednodušší, je to i zdroj zábavy (byť poněkud pokleslé) nahlížet jiným do soukromí a šířit klepy… (Pavlače už se nestavějí, naštěstí je tu televize etc.)

Má reflexe představení je zatím letmá mozaika a tříšť dojmů, asociací. Co je však spojnicí, co vytváří ten nepřehlédnutelný drive (dynamičnost) představení? Je to samotný Sofoklův text a jeho rytmus. A samozřejmě i práce s ním (režie, dramaturgie, herci, kapela). Skvělý překlad kongeniálního tandemu Matyáše Havrdy a Petra Borkovce je základním stavebním kamenem (či poleny do hučících kamen). Fričův Král Oidipus má tah, příběh přenesený do současnosti neztrácí nic z vyznění klasické antické tragédie (dle Aristotela). Rytmus verše (ve skvělém podání: Batěk, Stryková, Orozovič, Prachař, Preissová, Štréblová, Polišenská, Kaňkovský aj.) dokáže z představení vytvořit sevřený svébytný kus, a propojit tak i nemálo režisérových odboček, odkazů a vzkazů do příběhu vložených. A hlas chóru? Jednou sakrální, jindy v hip-hopovém rytmu, vždy však v rytmu od plic, a že má sílu! Metalové skandování Člověk je nic, jeho nihilismus je pocitově tak blízký antickému pesimismu (lidská existence je pomíjivá a je přeplněná utrpením).

Pavel Batěk v roli Oidipa je tak přesvědčivý a uhrančivý, že chvílemi skoro nevěříte vlastním očím. Výkony ostatních nezůstávají pozadu. Rvačka Oidipa a Kreóna (Igor Orozovič) je naturalisticky působivá (připomene Hamleta Thomase Oster­meiera, Pražský divadelní festival německého jazyka, 2016), Iokasté (Jana Stryková) ji utíná s grácií přirozené autority…
Scéna Dragana Stojčevského, kostýmy Kateřiny Štefkové a světelný design Tomáše Morávka jsou náramnou podívanou, přispívá k tomu i kontrast scén, které se odehrávají před zataženou oponou a na jevišti (umě a s uměřeností je využito i hlediště). Úvodní scéna v papežském paláci ve Vatikánu (soudě dle přítomnosti švýcarské gardy) je vizuálně i svým vyzněním dosti působivá (uvažování Františka I. je blízké tomu Oidipovu: Co shnilého je ve státě, společenství, které spravuji?). Následuje úsměvný nápad, kdy se Oidipus u tovární skříňky (s náležitou výzdobou) převléká do montérek detektiva Colomba a vyráží na stopu zločinu.

Zdravá míra drzounství
Jan Frič se nechce zalíbit, rád provokuje, hraje si s kontexty, spojuje zdánlivě nespojitelné, zároveň cílí na otevřené publikum bez předsudků a síly zvyku (převážně asi mladou generaci). V Oidipovi nepřekračuje míru únosnosti a jeho režie se naopak vyznačuje pozitivní mírou drzounství. Vzpomeňme na Petra Lébla! Nejsou oba z obdobného těsta? Navíc v Oidipovi se projevuje Fričův jemný dramatický cit, smysl pro detail, kdy dokáže beze slov v divákovi vyvolat nesmírně působivý dramatický vjem. Příkladem může být okamžik, kdy se Oidipus sám oslepí, či úplný závěr, kdy Oidipus málem rozdrcen tíhou svého osudu se schoulí jak nenarozené děcko v děloze své mámy. A též to může být jin hledající jang.

Epilog
Oidipus Rex je součástí Sofoklova thébského cyklu. Oidipova pouť životem pokračuje, slepý stařec hledá v pokání smíření se svým osudem, hledá svůj hrob, provázen dcerou – sestrou Antigonou. Světlo v temnotě nachází nedaleko Athén na kopci Kolónu, kde žijí bohyně pomsty Erinye. Setkáním s proměněným Oidipem (slepým, přitom hluboce vidoucím) se samy promění v bohyně milosrdenství – Eumenidy. Sofoklés psal svůj thébský cyklus pro své athénské spoluobčany jako barvitý příběh o rozvíjení demokracie a překonávání tyranie, stanovoval i etická pravidla lidského chování, přispíval k obnovení řádu a dotýkal se života v chaosu (tj. života bez přítomnosti morálních a etických principů, bez řádu). Dnes texty z této doby čteme jako prózu, stále však pro nás mohou být cennou inspirací. Když Sofoklés Oidipovi (Oidipus na Kolónu) vkládá do úst slova:
„Nikdy se nenarodit je nejlepší, ale když musíme spatřit světlo, další nejlepší věcí je rychle se vrátit tam, odkud jsme přišli. Když mládí odejde s celým jeho bláznovstvím, kdo se nepotácí pod tíhou zla? Kdo mu unikne?“

Poučený čtenář může namítnout: „Moudrost začíná poznáním vlastní konečnosti a nejistoty veškerého lidského života. Jde tedy o to těžit z toho, co skýtá přítomnost: mládí, zdraví, fyzické radosti a příležitosti vyniknout. To je poučení Homérovo: žít plně, ale vznešeně, v přítomnosti.“ (Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení I).

Král Oidipus
Národní divadlo (Národní 2, Praha 1)
premiéra: 5. a 6. 12. 2019
nejbližší reprízy: po 17. 2. a so 22. 2.

Jeviště Národního divadla je někdy dějištěm zázraků. V případě tanečních choreografií Jiřího Kyliána to není tvrzení nijak nadnesené. Představení Kylián – Mosty času je díky své dokonalosti až božskou podívanou…

21. srpen 1968 byl fatálním zlomem nejen pro nadaného jednadvacetiletého tanečníka. Rozhodnutí emigrovat mu sice umožnilo věnovat se tomu, co je pro něj bytostně nejbližší, zároveň však znamenalo kruté odloučení od rodiny a přátel. Po kolika letech se mohl znovu setkat např. se svou maminkou?

Mosty času v čase
Představení uváděné v ND je průřezem tvorbou tohoto jedinečného choreografa. Spojnicí jeho jednotlivých choreografií je absolutní preciznost a soulad všech divadelních složek, zejména hudby a pohybu. Jiří Kylián má rovněž neuvěřitelný muzikální cit. Jím zvolená hudba (klasická i moderní – Beethoven, Stravinskij, Mozart, Britten, Haubrich) ve spojení s ladným i dynamickým pohybem tanečníků, tanečnic i subtilními záškuby jejich těl téměř ožívá, vizualizuje skoro jednotlivé tóny a takty. Zároveň v některých choreografiích (Zapomenutá země, Gods and dogs) hudbu citlivě propojuje se zvuky přírody (fučení vichru, tlukot srdce) či do choreografií vkládá až industriální ruchy. Vytváří tak elektrizující významové kontrasty, znásobuje emociální účinek na diváka. Okamžiky, kdy v choreografiích zazní první tóny skladeb ( a nejen tam), mají takovou sílu, že si najednou uvědomíte, že v koutku oka máte slzy či cítíte mrazení po celém těle. Rovněž uhrančivě působí pohled na jeviště, na minimalistickou výpravu, kdy vám dojde, že světelný design a hra stínů mohou být nejlepší kulisou. Vzdušnost scény a využití několika vertikálních úrovní pozadí a jeho závěrečné rozpohybování (Gods and dogs) působí impozantně. Kostýmy i odhalená těla tanečníků vytvářejí další druh magnetismu, jenž si diváka lehce podmaní, navíc fungují i významově (např. v Zapomenuté zemi bílá, červená, černá jsou barvami naděje a nevinnosti, ryzí vášně či všudypřítomnosti smrti). V tematické a významové rovině se Kyliánovy choreografie dotýkají „věcí“ obecně lidských, jakými jsou láska, smrt, vzájemnost a osamění, hledání hranice mezi normalitou a abnormalitou, bláznovstvím. Jsou ptaním se po smyslu lidské existence, lze je vnímat jako meditaci, očistný rituál či jako mši (kde božským principem jsou různé podoby krásy). Tento příměr se přímo nabízí u vyznění poslední choreografie Šest tanců.

Mozart vážně i „nevážně“
Dříve však krátká zmínka o Petit Mort, jež Šesti tancům předchází. Obě choreografie spojuje jednak Mozartova hudba, jednak téma. Petit Mort ( v překladu malá smrt) je pojem, jímž bývá označováno milostné vyvrcholení, orgasmus. Tomuto okamžiku předcházejí námluvy, dvoření, sbližování se a různé podoby milování a též následuje chvíle ex post, kdy se lidé propadají zpět, vracejí se do reality a světa společenských konvencí. V Kyliánově poetickém pohybovém slovníku, obrazech, vidíme šestici mužů s kordy (se svými žihadly), kteří se s bravurní synchronicitou prvně „poměřují“ mezi sebou, pak se snaží okouzlit své partnerky (jejich nástup na scénu pod hedvábnou vlnou je rovněž impozantní, rovněž tak svist kordu protínajícího vzduch), dění postupně spěje k vyvrcholení. A to s noblesou a fascinující kreativitou. Podobně působí okamžik těsně „po“, kdy zazní valčík a objeví se dámy v černých šatech s korzety (asi poslové světa konvencí). Příběh plyne a přináší sem tam probodnuté srdce dámy v černém. Závěrečné odhození šatů je úsměvnou pointou.
V Šesti tancích Jiří Kylián tematicky navazuje na předchozí choreografii, rozvíjí však situace v jiném duchu. Traduje se, že humor je nejlepším kořením života, a zde se to jen potvrzuje. Šest příběhů smyslného, hravého i něžného laškování (těžko si nevzpomenout na Formanova Wolfiho z Amadea), kdy vzduchem víří pudr z paruk a obličejů tanečníků. Nadsázka, vtip i fraška. Kdo by čekal, že na baletním představení bude v hledišti znít smích? Opakovaně. A zde Jiří Kylián mluví ústy proroka: Vstaň a choď, s radostí a úsměvem!

Epilog
O Gods and dogs autor říká: „Během našich životů se v nás usadí nespočetné množství zážitků, kladných i záporných, které se stanou našimi nerozlučnými společníky. A pak najednou, když na tu chaotickou směsici pohlédneme, začneme si klást otázku, zdali se ještě nacházíme v pásmu normálnosti, anebo už tak trochu mimo… Jestli je naše bláznovství prospěšné, nebo zničující. Jestli je už nutné nás označit za vyšinuté nebo dysfunkční. Otázka je, kdy přesně nastává ten okamžik, který nás postrčí přes tu neviditelnou hranici do temného světa abnormality, a kdo je ten, který o jejím průběhu rozhoduje?
Být bláznem je v nejlepším případě to nejčistší, co člověka může postihnout. Ale lidské bláznovství má tolik kategorií, kolik je na světě lidí…
Každá nová generace by měla tuto hranici znovu prozkoumat a znovu určit. Ale měla by tak činit s vědomím, že žádného pokroku nelze dosáhnout bez pomoci zdravé dávky bláznovství.“
P. S. Zapomenutá země v podání Korejského národního baletu byla uvedena jen 13., 14. a 15. listopadu. V dalších reprízách diváci uvidí choreografii Bella figura (a je na co se těšit).

Kylián – Mosty času
Národní divadlo (Národní 2, Praha 1)
Premiéra 13. 11. 2019,
nejbližší reprízy so 8. 2. a út 11. 2. 2020

Za trochu krásy šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý…

Parafráze veršů ze sbírky Okna v bouři (J. Vrchlický) by mohla být podtitulem nejnovějšího představení činohry ND Za krásu v režii Daniela Špinara, zároveň dobře poslouží jako klíč k interpretaci inscenace věnované Karlu Hugo Hilarovi. Dramatizace jeho textů působí jako pocta výjimečnému divadelníkovi, je jeho medailonem, ideovým manifestem, zprávou o stavu Zlaté kapličky (tehdy i dnes), zároveň je i tragikomickou groteskou o všemožných peripetiích během zkoušky jisté skotské hry…

„Umění jde mimo dobu, mimo čas, mimo vkus! Divadelní umělec musí umět stát nad časem, nad chvilkovou módou, nad senzací, musí umět za jistých okolností jít proti době, aby mohl jít před ní – Kdo nic na divadle neriskuje, nic záslužného neprovede! Je nutné překonat dnešní okamžitou periodu vlády kýče, vlády abonentního bařtipánství a uměleckého zbabělství… Kdysi lidstvo nepotřebovalo divadlo. Mělo náboženství a kostel. Bavit lidstvo v jeho lepších stránkách a hovět jeho estetickému požitkářství není úkolem moderního umění!“

Karel Hugo Hilar
Tak pravil „jeden z nejznámějších českých divadelníků“. Dramatik, dramaturg, režisér, kritik, esejista, který proměnil zdejší divadlo. Karel Hugo Hilar (1885–1935), vlastním jménem trochu nepoeticky Karel Bakule, přišel do Národního divadla na vrcholu své tvůrčí a životní síly v roce 1921 a přišel, jak praví historikové, „na území velmi komplikované a nepřátelské“. On sám píše: „Úsilí o styl na moderním divadle jest úsilí o jeho zevnitřnění. Jest to konečně pochopení, že jediným cílem umění jest krása.“ (z webu ND)

Hilarův příchod do ND a jeho působení zde nebylo bezproblémové, jak už je naznačeno výše. Musel se potýkat s lidskou omezeností, staromilskou umanutostí, kumštýřskou povýšeností a hvězdnými manýrami – nepochopením své tvůrčí vize. Musel čelit tlakům vyznavačů služebnosti umění (vlasteneckým, politickým i moralistním), musel odolávat zaujatosti, jízlivému posměchu a nepochopení domácí kritiky. Plně to vystihuje rčení o tom, jak je těžké být ve své domovině prorokem. Přitom Hilar – hodnoceno s odstupem – se výrazně zasloužil o moderní pojetí divadelní režie (jak jej zcela běžně chápeme dnes), zásadně proměnil herecký styl a přístup k scénografii, kladl důraz na interpretační celistvost (jevištní dílo je živým organismem a dokonalá souhra všech divadelních profesí je předpokladem úspěchu a výsledného dramatického účinu). Téměř každá Hilarova premiéra byla nejen uměleckou událostí, ale současně i politickou aférou. Jeho pracovní nasazení, vypětí, tvůrčí nesmlouvavost a neutuchající konflikty s úzkoprsostí byly příčinou dvou záchvatů mozkové mrtvice a jeho předčasné smrti.

Tehdy i dnes
Jako výrazné dramatické odlehčení vyznívá např. ragbyové soupeření o hlavu či bustu páně Hilara. (Nebo Rudolfa Hrušínského st.? Těžko si v této situaci nevzpomenout na trapnou aféru, jíž musel čelit Daniel Špinar krátce po nástupu na post uměleckého šéfa činohry. Ostatně není to jediná spojnice mezi Hilarovým a Špinarovým působením na naší první scéně: dění okolo Sluhy dvou pánů, změny v hereckém souboru, výtky kritiky, občasná nezbytnost provokace – vzpomeňme na HOMO 06, Vojcka, Annu Kareninu, Ze života hmyzu aj. –, dále slovy D. Špinara je to vášeň pro divadlo, expresionistický styl, podobný smysl pro obraz, pro jazyk a rytmus…)

Další odlehčení přináší pasáž z divadelní zkoušky Shakespearova Macbetha, jehož text měl Hilar při sobě, když se jej dotkla smrt. Divák je svědkem všemožných komplikací, nepochopení mezi režisérem a herci při usilovném hledání výrazu a gesta. Dění na jevišti nabývá žánru tragikomické grotesky o rozdílnosti lidských povah, projevech herecké malichernosti a občasné režisérovy despocie (někdy zcela pochopitelné, jindy méně), navíc zdůrazněné hvizdem píšťalky. Pokud by takto probíhala většina divadelních zkoušek, byla by premiéra téměř zázrakem…

Název navazující pasáže Ústav ND je výmluvný sám za sebe. Je divadelním Kvílením, rozhořčením ze stavu věcí (místy nadčasovým) a bytostným voláním po nápravě. Smích v hledišti jest dobrou vizitkou.

Kdo byla Zdenka Baldová?
Epilogem je vzpomínka na Zdenku Baldovou, Hilarovu manželku a výraznou českou herečku, která se prosadila až po jeho smrti. Vlivem své hyperkorektnosti a obav z nařknutí z protekcionismu ji Hilar neobsazoval příliš často.

Špinarovo představení (je i autorem dramatizace textu) vyznívá jako hold divadlu a je oslavou tvůrčího myšlení. Asi to není kus pro každého, ale ti, kteří o divadle tak rádi mluví (a píší), by si jej neměli nechat utéct. Tehdejší rozporuplné přijetí Hilarovy tvorby se tolik podobá nepochopení a odsudkům, jež si museli vyslechnout Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, autoři okolo České moderny a mnoho dalších. Komu dal za pravdu čas? V tomto kontextu a s trochou nadsázky lze představení Za krásu vnímat jako novodobý programový manifest Národního divadla. ∞


Za krásu
Nová scéna (Národní 4, Praha 1)
premiéra 14. 3. • nejbližší repríza út 23. 4. 20:00

Na počátku jest tuctový příběh. Příběh nezřízené lidské touhy, sobeckosti, nenávisti a pomsty, už tolikrát zpodobněný (jak v mýtech a řeckých bájích, tak i v moderní literatuře, filmu, zároveň žitý v Betonové zahradě dnešního světa etc.). Ladislav Klíma v Utrpení knížete Sternenhocha (UKS) uchopil téma na svou dobu dosti výstředně, zaujal expresivitou i excentričností, resp. nebývalou otevřeností i vulgaritou. A v duchu evropského literárního kánonu pasoval banalitu na hrůznou ošklivost. Ivan Acher s tvůrčím týmem – obdařen řemeslným umem a múzickým nadáním – přetavuje tento jurodivý kadlub s obdivuhodnou imaginací a fantazií.

Kdo se setkal s textem L. Klímy, tak dobře rozumí, proč je řeč právě o ošklivosti. Svět ukrytý v šílencově hlavě, plný morbidit, oplzlosti a obscénnosti rozličného druhu, děsu, krutosti… Láska a žárlivost v nejzvrácenější podobě. Nenávist a pudová touha. V příběhu jednoho člověka nabývá až panoptikální grotesknosti, velké nadsázky a černého humoru.

To je odrazovým můstkem taneční opery Sternenhoch na jevišti Nové scény Národního divadla.

Ivan Acher je autorem hudby i libreta, které nechal přeložit do esperanta. Se zpěvností jeho vokálů, evokujících exaltovanost italské opery, má již bohaté zkušenosti (viz Vévodkyně a kuchařka, Reduta, Národní divadlo Brno) a ve svém operním debutu je plně zúročil. Navíc tvůrčí tým dokonale naplňuje princip žánru opery, tj. synestezie v umění, spojení hudby, slova, obrazu (díky němuž opera byla svého času vrcholem lidské dovednosti v oblasti umění). Divák tak spatří, řečeno dnešním jazykem, uhrančivou „multimediální“ show, dekadentní kabaret. Obrazností může někomu připomínat rej přízraků o svatojakubské noci, satanskou mši či zhmotněnou imaginaci Bulgakova románu Mistr a Markétka.

Dokonalá souhra režie (M. Dočekal krom jiného využil zkušeností z Divadla komedie za dob D. Pařízka a PKD, kde UKS v roce 2007 nastudoval a I. Acher již pro toto představení komponoval hudbu a kratičkou árii Helgy přenesl „jako šém“ i do opery ND), hereckých a pěveckých výkonů (témbr Vandy Šípkové nejednou vyvolá mrazení v zádech, stejně tak působí tenor i kontratenorové polohy hlasu Sergeje Kosťova, rovněž tak i hra na housle a violu čarodějnice Kuhmist v podání Terezy Marečkové, např.), scénografie, výpravy, hry světel, kostýmů, tance… (O precizní choreografii se postarala Lenka Vagnerová.)

Pomalu nestačíte vnímat vše, co se na jevišti děje. Podmanivé rojení. I hudební – spojení vysokého a nízkého, zvuk akustických nástrojů i industriálních zvuků, operní zpěv i drum’n'bassové beaty, hudební minimalismus i bujaré kabaretní zpěvy. S trochou nadsázky obrazy mají zvuk i chuť a hudba i zpěv se vám zarývají pod kůži. A ať se budete snažit sebevíc, tak rodící se krásu do slov nevtěsnáte. Můžete však být stále svědky tohoto ojedinělého zrození… ∞


Sternenhoch
Nová scéna (Národní 4, Praha 1)
premiéra 7. 4. 2018 • nejbližší repríza čt 21. 3. 20:00

Činohra Národního divadla pořádá ve dnech 2. až 8. října 2017 na Nové scéně první ročník mezinárodního divadelního festivalu Pražské křižovatky. Nejlepší světová činohra konečně k vidění v Praze!

Pražské křižovatky mají dva úkoly: založit tradici velkolepé pražské divadelní přehlídky a přihlásit se k jedné ze základních povinností Národního divadla.

K povinnosti všímat si bezpráví a pojmenovat ho, zdůrazňovat lidská práva a vybízet ke slušnému chování a toleranci mezi lidmi. To jsou hodnoty, za nimiž stál Václav Havel, jehož odkaz vznik festivalu inspiroval. Festival chce připomenout dobrým divadlem, že nikdy nejde jen o divadlo, že demokracie nikdy nemá automaticky vyhráno.

Hlavním bodem programu je letošní inscenace Democracy in America světoznámého režiséra Romea Castellucciho. Slučuje všechny výrazové prostředky divadla – je hudební, taneční, výtvarná. V anotaci se o ní píše: „Tohle není politická inscenace. Tohle není inscenace o politice. A jestli ano, tak o jejím konci.“ Emocionalita, precizní barevnost a kompozice, estetizovaný pohled na otázky svobody ve formě, jakou na našich scénách nenajdeme. Nová scéna uvádí ve dnech 5. a 6. 10.

Po dlouhé době se v Praze objeví anglickojazyčné divadlo, v tomto případě Dead Centre z Dublinu s inscenací Lippy. Hra o třech sestrách a jejich tetě, „o čtyřech tělech, která odmítají promluvit“ aneb „strhující pohled na to, co je pravda“. Dead Centre ve svých inscenacích zkoumá možnosti a nemožnosti komunikace, za použití technických prostředků zpochybňuje věrohodnost toho, co vidíme a slyšíme. Lippy je mrazivá, ale zároveň zábavná zpráva o tom, jak nás vidí naše okolí. Nová scéna uvádí dne 2. 10.

Ze Slovinska přijíždí s inscenací Ich kann nicht anders skupina Beton Ltd. Intimní inscenace se zabývá – opět za použití značně černého humoru – otázkou, co s vlastní existencí v globalizovaném světě. „Diváci se budou cítit jako voyeři, kteří přihlížejí intimním chvílím tří lidí. Co že se děje za zavřenými dveřmi a zataženou záclonou?“ Dojde na všechny ikony popisující zánik stávajícího světa, ale taky na alkohol, drogy a ovšem ego. Nová scéna uvádí v netradičním prostoru Provozní budovy B dne 5. a 6. 10.

Inscenaci Riding on a Cloud uvede libanonský výtvarník a divadelník Rabih Mroué. Kombinuje osobní a politické: Rabih pozval svého bratra Yassera, aby hrál postavu, jež je mu velice podobná. Postavu zraněnou v libanonské občanské válce, připravenou o schopnost používat slova. Yasser začal natáčet videa, ta na jevišti propojil se svými vzpomínkami, a dal tak vzniknout osobnímu obrazu politického vývoje v Libanonu. Nová scéna uvádí dne 8. 10.

Jistě také zaujme inscenace Elity Slovenského národního divadla v režii Jiřího Havelky. Snaží se podat psychologický portrét lidí, kteří se během sametové revoluce dokázali na základě svého postavení, přístupu k informacím, ale i díky svému vzdělání a znalosti jazyků jako první zorientovat v novém společenském zřízení. V jakých institucích se formovalo jejich myšlení? Jaký je jejich morální profil či politické přesvědčení? Nová scéna uvádí dne 7. 10.

Všechna představení (s výjimkou slovenského) budou česky a anglicky titulkována.

Po každém představení proběhne debata s tvůrci, součástí festivalu bude i další program sestávající z diskusí, přednášek a workshopu.


Další informace a vstupenky najdete na webu www.prazskekrizovatky.cz.


autorka: Kateřina Ondroušková

Umělecký ředitel činohry Národního divadla Daniel Špinar ochotně odpověděl na čtyři otázky o sérii večerů, uváděných od minulé sezóny pod názvem Nová krev.

Nová scéna zve v nové sezóně diváky na pokračování projektu Nová krev. V říjnu uvedete další část s názvem Sestava. Jaký potenciál právě v ní spatřujete vy osobně?
Týž jako v jakékoli jiné akci, kterou jsme pořádali pod názvem Nová krev – příležitost vidět Činohru ND a její skvělé herce jinak. Pro nás je to zase možnost setkat se s diváky a taky vyzkoušet si věci, pro které není v běžném provozu tak velké instituce příležitost.

Krev v žilách Národního divadla byla okysličována už v minulé sezóně. Dají se zrekapitulovat nejsilnější zážitky z těchto zážitkových večerů?
Když vám do půl hodiny po skončení Záboru, který se konal ve Stavovském jako první ze série večerů, přijde patnáct mailů od úplně neznámých lidí, že to byl zážitek, věděl jsem, že jsme se trefili!

Nová scéna, Nová krev… Je v tak starém oboru (jakým divadlo je) ještě možné nacházet něco zcela nového?
Člověk sám je docela starý „obor“ – a pořád v něm nacházíme něco nového!

Jak bude Nová krev pokračovat v nejbližších měsících?
Budeme komornější, ale pravidelnější. Letos budeme střídat Sestavy a Volné styly. Sestava bude kabaretní večer s divadelní tématikou, řada skečů (například na téma příprava hereckých svačin nebo netradiční divadelní profese) a hudebních čísel. Poprvé 12. 10., potom v prosinci, únoru, dubnu a červnu – a pokaždé trochu jinak. Volným stylem nahlédneme do oblíbené četby našich herců – poprvé 11. 11., a pak v lednu, březnu a květnu. Vždy v horním foyer Nové scény. Přijďte se taky prokrvit! º


Nová krev
foyer Nové scény (Národní 4, Praha 1)
st 12. 10. a út 20. 12. 20:00 (Sestava), pá 11. 11. 20:00 (Volný styl)

Slavný americký experimentátor, držitel několika ocenění, režisér, kterého chtějí v těch nejslavnějších divadlech světa. Jméno Roberta Wilsona je mezi divadelníky jistě pojmem. Nejinak i v Čechách. Proč?

S pražským Národním divadlem spolupracuje již více než dekádu. Mluví se o něm, lidi od fochu čile diskutují o jeho inscenacích. V pořádku: Robert Wilson zkrátka dělá divadlo jinak. Budiž. Jenže to je tak všechno: od toho se všechno odvíjí a taky tam končí.

Inscenace s výstižným názvem 1914 slibuje hodně. Stoleté výročí začátku první velké války je jistě vhodný čas k připomínání a k bilancování. Hra vychází z dramatu Karla Krause (toho rakouského, ne českého), jehož kompletní uvedení by prý trvalo osm hodin. Tento monumentální text se na jevišti Stavovského divadla potkává s jiným dokumentem o válce, se Švejkem. Přidejme do mixu pár jmen: Postránecký, Javorský, Červená, Medvecká, Rajmont, … Cítíte to vábení?

A pak přijde Wilson. Měl bych se přiznat, že tohle představení byla první jeho režie, s níž jsem měl tu čest. Zasvěcení ale prý již v tuto chvíli tuší, jak bude výsledný tvar vypadat.

Žánrově ho zařadit si netroufám. Míchá se v něm totiž ledacos, ze všeho nejvíc připomíná jakýsi bizarní kabaret. Celé se to nese na trojúhelníkovém kontrastu: co slyšíme, je často v naprostém rozporu s tím, co vidíme, a všechno je navíc pravý opak toho, co víme z dějepisu. Komunikace s hledištěm bezpochyby funguje: celou dobu si divák musí uvědomovat všechny protiklady a přemýšlet o nich. Hrůzy války se občas zdají malicherné oproti fantasmagorickému nepořádku, který se na vás přes rampu valí.

Experiment tady, experiment tam…
Wilsonova inscenace 1914 rozhodně není klasická činohra. Ale ke zjednodušujícímu pojmenování „experimentující“ bych se uchyloval nerad. Jsme svědky excitovaného herectví, pitvoření se, šklebů a skřeků. Pro účinkující musí to představení být neuvěřitelně náročné, trvá bezmála hodinu a tři čtvrtě. Ale tahle vypjatost totálně zastiňuje jakýkoliv jiný smysl, který hra (možná?) má. Dělá z ní přehlídku, exhibici, že „i my v Národním umíme udělat cirkus“.

Komediantský dojem umocňuje kolovrátková hudba, která zní prakticky bez přestání. Jen málokdy je ticho nebo alespoň tišeji; klika flašinetu v orchestřišti se točí a točí.

Je až s podivem, jak takto vystavěná inscenace drží pohromadě. Až v posledních dvaceti minutách mě napadlo, že je to vlastně jenom sled scének a skečů, v příběh spojený jen velice volně. (Ostatně, podtitul v programu hlásá „divadelní pohlednice z pohnuté doby“.) Celou hru táhnou dva průvodci, Optimista v podání Václava Postráneckého a Pesimista Vladimíra Javorského. Stylizace do známé dvojky Laurela a Hardyho je bez debat, ale ničemu neškodí. Především Postráneckého schopnost radikálních změn poloh (ač jsou kolikrát bez zřetelné motivace) je obdivuhodná. Pro mnohé jistě hlavní herecká vábnička, Soňa Červená, jejíž postava Času dějem zvolna proplouvá, se sice objeví jen občas, ale to jí nemůžeme mít za zlé. Ve svých letech je stále úchvatná.

Na dobrou noc
Při Wilsonově představení máte podle mě jen dvě možnosti. Zaprvé – usnout. Ale to v tom rambajzu jde dost těžko. Můžete tedy (to je druhá, ale neméně obtížná varianta) sedět, hledět (nezapomínejte mrkat, prosím vás!), snažit se vnímat každou drobnost, protože fines a detailů je tu habaděj, přemýšlet. Snažit se se nezbláznit. A usnout hned potom, protože tohle všechno je hrozně náročné: nejen hercům, ale i divákovi připravil Wilson pořádný zápřah. Každopádně ještě předtím někoho zaúkolujte, ať vám po návratu z divadla popřeje hezké sny. Nejspíš to budete potřebovat. ∞


1914
Stavovské divadlo (Ovocný trh 1, Praha 1)
premiéra 30. 4. • reprízy 12. a 13. 11. 19:00