Od vzniku obrazových komunikačních prostředků, jako je video, padají v průběhu historie názory o tom, že je psaný text nahraditelný. Zvykem je, že se k takovým tvrzením přihlašují především ti nejodvážnějších filmoví experimentátoři. Nyní vzniká celá vědecká disciplína, která si troufá tvrdit to samé a tuzemským tvůrcům se v ní daří.

Současný charakter informací klade důraz na vizuální stránku. Ať už jsou to reklamní sdělení řinoucí se na nás ze všech stran, nebo stroj na obrázky v podobě mobilního telefonu, který nosíme v kapsách, obrazy jsme přehlceni. V době takto orientované na vizuální kulturu, vzniká odvětví reflektující danou problematiku. Videografická filmová studia je oborem navazujícím na filmová studia s tím rozdílem, že přicházejí s vlastní osobitou formou sdělovacího prostředku, čímž je videoesej.

Videoesej má podobu audiovizuálního nebo vizuálního záznamu s kořenem v interdisciplinaritě. Kromě toho, že se forma skládá z mnoha různých disciplín od fotografie po počítačové efekty, samotná povaha se pohybuje na rozhraní vědecké práce a uměleckého díla. Najdeme práce využívající metody neurologie, současně se může ve svých výzkumných předmětech výrazně dotýkat genderových studií a přitom mít poetický ráz. I přes široký záběr a opravdu rozmanité možnosti podob, videoesej, je vymezena účelem, kterým je výzkum audiovizuálních děl při užití jejich vlastních jazykových prostředků.

Mezi předchůdci autorů videoeseje bychom našli i taková jména, jako je například Jean Luc Goddard. Jeden z nejvýznamnějších francouzských režisérů dvacátého století, autor kultovního filmu Pohrdání (1963), se ve své tvorbě mimo jiné věnoval i snímkům experimentálním. Svou tvorbu vnímal jako esejistickou promluvu k divákovi, kdy se namísto psaného projevu užije video projev. Rozdíl experimentálních filmů tohoto typu a současné videoesejistické tvorby spočívá v záměru jejich obsahu. Zatímco se esejistické práce umělců jako Goddard se vyjadřují především k tématům přicházejícím vně média, společenská, lidská, jejichž umělecké zpracování si vyžaduje nedořečený společenský diskurz. Ústředním bodem pro videoesej zůstává ono médium, které analyzuje a současně klade důraz na jeho vztah s diváckým subjektem.

Kam až sahá potenciál videoesejí. Je to pouze nová metoda, která obohatí výzkumy, jak je známe dnes, nebo zcela průlomový komunikační prostředek? Potřebujeme psaný text, když se vědecké práce postačí s videem? V současné době je obor videografických studií ještě stále v procesu hledání své úlohy a postavení v akademickém světě. Nicméně již vznikly platformy, kterým se úspěšně daří audiovizuální eseje vystavovat a vytvářet pro ně zázemí. Je to například časopis Screen, který věnuje vyvíjejícímu se oboru značnou pozornost. Vydává jej Oxford University Press, které drží věhlas již přes sedmdesát let. Kromě publikací, pořádá redakce časopisu Screen každoročně mezinárodní konferenci Screen Studies Conference na Universitě v Glasgow, v rámci které se udělují ceny právě videoeseji. Letos se do úzkého výběru konference dostali i práce českých tvůrců – Cracks in the Czech Film Heritage Jana Kinzla a Maxe Stejskala a Distant Journey Through the Desktop Jiřího Angera a Jiřího Žáka. Není to první úspěch daných tvůrců na mezinárodním poli videografických filmových studií a jejich snímky stojí za zmínku taky proto, že se jedná o průkopníky daného oboru u nás.

Cracks in the Czech Film Heritage, v původním názvu Trhliny v českém filmovém dědictví (analog vs. digital) je prací dvou studentů Filmových studií Karlovy Univerzity. Za ústřední předmět výzkumu si zvolili materialitu filmového formátu. Spojení dvou filmových kopií snímku Svatojanská pouť v českoslovanské vesnici (1898) Jana Kříženeckého srovnává vliv technologií filmové archivace na původně zamýšlené vyznění snímku. I přes zjevnou poetičnost výzkumu, která se projevuje ve všech jeho složkách, od citu k dynamice výstavby snímku po způsob oslovení diváka, vyčnívá především jeho ukotvení v remediačních tendencích. Snímek namísto vtáhnutí diváka do světa obrazovky, nepřetržitě upozorňuje na médium. Tím mu dává možnost uchopit proces sledování z aktivní pozice a přispívá k divákově schopnosti reflexe snímku. Videoeseje uvedených autorů jsou stále veřejně dostupné například v mezinárodním online časopisu [in]Transition, a nebo na stránkách Národního filmového archivu.

text: Marija Furletova

Filmový přehled navazuje na tištěný časopis, který začal vycházet v roce 1939 a přinášel základní informace o filmech v české distribuci. Jeho internetová verze, která funguje od roku 2016, byla rozšířena o další obsah, který dnes tvoří samostatný filmový magazín Revue, interaktivní rubrika Kontexty a přehled českých filmů dostupných v kinech a online.

Nejrozsáhlejší částí portálu je databáze s komplexními údaji o české kinematografii. Její odlišností od podobně zaměřených databází je úplnost a spolehlivost publikovaných dat, která je garantována odborným zázemím Národního filmového archivu. Kromě filmografických údajů jsou v ní zveřejňovány také dobové fotografie a plakáty k filmům.

Časopis Revue je zaměřen na reflexi české filmové kultury minulosti i současnosti. Jsou v něm publikovány články, studie a rozhovory, týkající se estetiky, produkční historie či kritické recepce filmů, ale také problematiky archivace, uchovávání a zpřístupňování českého filmového dědictví.

Rubrika Kontexty pojednává o jednotlivých filmech v širších souvislostech. Vedle úvodního přehledového článku přináší ukázky z dobových recenzí a propagačních materiálů, videorozhovory s filmovými odborníky a studijní listy určené k výuce na středních školách.

Webový portál Filmový přehled (www.filmovyprehled.cz) obsahuje podrobné údaje o českých filmech, tvůrcích a společnostech. Najdete v něm ale také původní články, rozhovory, videa a bohatý obrazový materiál. Provozovatelem portálu je Národní filmový archiv. º


text: Jan Křipač

Nesnadno lze spočítat vrstvy fenoménu, který nutí nově přemýšlet a letos slaví už šedesátý rok. I proto je mu k tomuto jubileu vydána kniha a věnována výstava. Laterna magika jako intermediální fúze, výstavní objekt, novomediální koláž, ale i jako instituce a politikum otevírá svou činnost na stránkách knihy Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky.

Laterna magika vznikla ne jako „čistě“ umělecký útvar, ale v podstatě jako účelový program. Jejím úkolem bylo od prvopočátku propagovat pokud možno sugestivně kulturu nového Československa a ve zkratce ukázat její šířku a bohatství, jak uváděl sám Alfréd Radok, český režisér a zakladatel Laterny magiky. Nejen v českém prostoru je multimediální Laterna magika velmi dobře známá, avšak její připomenutí vyvolává různorodé reakce. Na jedné straně asociuje nebývalý úspěch Československa na bruselském Expu v roce 1958, na straně druhé směs žánrů a formátů v budově Nové scény. Bývá chápána jako nástroj oficiální politiky, jako turistická atrakce nepřístupná běžnému divákovi nebo jako dílo ohromující silnými, působivými obrazy multimediální podívané.

Rozporuplný fenomén Laterny magiky je představen i právě probíhající výstavou v brněnském Domě umění, kterou lze zhlédnout do 28. července 2019. Pokračování výstavy, na němž se představí zcela nová umělecká díla nejenom českých, ale i zahraničních umělců a umělkyň, se dále odehraje od 24. září do 10. listopadu 2019 v pražském centru současného umění MeetFactory. Diváci uvidí díla domácích tvůrců Michaela Bielického a Jakuba Nepraše a ve spolupráci s rezidenčním programem MeetFactory odprezentují výhradně pro výstavu vznikající projekty zahraniční autorky Ana Latini a Amelia Tan. ∞


Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky
Národní filmový archiv
Praha, 2019, 396 stran

Již od roku 2016 pracuje mezioborový tým badatelů a badatelek výzkumného projektu Laterna magika na sběru archiválií ze soukromých a veřejných sbírek, desítkách rozhovorů s pamětníky, zabývá se zpracováním unikátního filmového materiálu a také rekonstrukcí tanečních sekvencí z inscenací Laterny magiky metodou motion capture. Celý projekt vyvrcholil vydáním knihy a výstavou od května 2019 v Brně. Na podzim se výstavy dočká i Praha v prostoru MeetFactory. Hlavním řešitelem projektu je Národní filmový archiv.

Vernisáž výstavy s názvem Laterna magika: dekonstrukce a aktualizace se v brněnském Domě umění uskutečnila 21. května 2019. Výstava, která potrvá do 28. července 2019, představuje výsledky čtyřletého výzkumu i dosud nezveřejněné archivní materiály a prováže je s novými uměleckými díly. Kurátorky výstavy a zároveň autorky publikace Lucie Česálková a Kateřina Svatoňová se pokouší odhalit základní principy Laterny magiky, pochopit podstatu multimediálního představení, jeho možnosti i limity. Výstava tak přináší nejen multismyslový zážitek, ale zároveň rozkrývá i některé otázky, které s sebou tato experimentální scéna v průběhu svého působení nesla. Zaměří se tak mimo jiné na roli umělce během normalizace, politickou reprezentaci, propagaci a institucionální zázemí. Nedílnou součástí výstavy jsou umělecká díla a performance Zbyňka Baladrána, jenž měl na starosti architekturu, tanečnice a choreografky Markéty Kuttnerové či intermediálního umělce Michala Kindernaye. Na webu laterna-research.cz najdete rozhovory s pamětníky i výzkumným týmem, videa a dobové fotografie. º


text: Veronika Zíková

Vzniká a vychází množství knih, které se věnují příběhům a životu nejrůznějších osobností. Kniha je důležitá zejména pro svůj přenášený obsah, a když se podaří vytříbit i její formu, lze říci, že je ještě stále živým médiem, které nepřenáší pouze informace, ale má i určitou estetickou kvalitu. A když se knihou podaří portrétovat, dostává se zcela nad svůj standard.

Národní filmový archiv se nyní může čepýřit cizím peřím, které si vzal pod svá vydavatelská křídla. Po dlouhé soustavné práci se podařilo vydat knihu, která spojuje badatelskou činnost se současným grafickým zpracováním. Předkládá portrét Ludvíka Švába (1924–1997), civilním povoláním psychiatra, ale především člena Surrealistické skupiny, jehož peří rozhodně stojí za zmínku. A pokud za zmínku, která by měla vykreslit tuto osobnost, tak leda knihou, která bude stejně tak pozoruhodná, jako byl on sám.

Bludný bod s těžištěm sám v sobě, ve svém dětství, neschopen psát ale schopen mluvit. Osobnost ambivalentních pocitů – lenosti a ostrovtipu, infantility a útočnosti, lásky k filmu a nenávisti k snobismu, stereotypnosti a kritické prozíravosti, pobratimství a sektářství, scientismu a věčných návratů do dětství, věčného usínání a snů. Tak Švába popsal Vratislav Effenberger, jeden z hlavních členů Surrealistické skupiny, jehož text vyšel v Analogonu v roce 1997.

Ukliď si pokoj
Když se Evženie Brabcová, spoluautorka knihy o Ludvíku Švábovi Uklidit až po mé smrti, zabývala ve své diplomové práci tématem rodinného filmu, nutně se dostala i ke Švábově tvorbě. Ta se stala předmětem jejího následného zkoumání a spolu s dalším editorem knihy Jiřím Horníčkem mu zasvětili čtyři roky soustavné práce. V případě dobře uložené a systematicky zpracované pozůstalosti by práce na knize pravděpodobně probíhala rychleji, ale protože bylo náročné se k materiálům pouze dostat, byla trpělivost nutnou součástí vzniku knihy. Právě náročná práce s podklady vyústila ve specifickou grafickou podobu, do které knihu uvedl Michal Krůl. Časoprostor nebyl limitován deadliny, které by přinesly nutné kompromisy, a tak vznikla podoba knihy, na které se čas otiskl zcela jiným směrem. Přestože bylo původní vizí zpracovat hlavně obrazový materiál, konečná podoba knihy představuje jak obrazový archiv, tak životopisné dokumenty či studie o Švábovi a jeho tvorbě. Součástí knihy je DVD s filmy z dovolené, reportáže z turné Pražského dixielandu, obrazový materiál z psychiatrického prostředí a filmový materiál související se Surrealistickou skupinou. Kniha obsahuje také původní studie dalších členů Surrealistické skupiny, Františka Dryjeho a Stanislava Dvorského. Bytostně vykreslený portrét knihou začíná už jejím názvem – titul Uklidit až po mé smrti odkazuje k pobídce, kterou Šváb, pověstný nepořádkem nepředstavitelné podoby, odpovídal na vzkazy své ženě, které na papírkách pravidelně nacházel.

Surstandardní kniha
Téma osobnosti Ludvíka Švába se pro všechny autory stalo natolik osobním, že přístup a precizní práce vyzrály v knihu, která byla oceněna prestižní grafickou cenou EdAwards 2018 a byla součástí užšího výběru soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2017 v sekci Knihy o výtvarném umění. Vyšla v nákladu pěti set kusůa každá je originálem – její součástí jsou makety dobových artefaktů související se Švábovým životem, které Krůl do každé jednotlivě vkládal: fotografie vytisknuté na fólii, záložka z celuloidové pásky, kopie zápisků z diáře, dobové recepty. Otisknout autentičnost a hravost bylo hlavním cílem, ke kterému se editoři toužili dostat. Původně měla být kniha obdobou Švábova diáře, jejichž velké množství se v pozůstalosti zachovalo. Zápisky z pracoviště v Bohnicích, kde slovo psilocybin nelze přehlédnout, skici scén a na stroji vepsané scénáře. V nich ale i recepty na vaření, včetně textu o zelenině, který radí, že nejbohatší na vitamin C je čerstvá, a když už zmrazená, tak postupně nerozmrazovat, ale rovnou vložit do vroucí vody, tedy s výjimkou zmrazeného okurkového salátu.

Portrét vědce-surrealisty knihou, jejíž forma je hravá, bláznivá, překvapující, a obsah splňuje všechny náležitosti vědecké publikace, se tak podařilo vykreslit surstandardně. ∞


Ludvík Šváb – Uklidit až po mé smrti
Národní filmový archiv
Praha, 2017, 400 stran