Národní galerie Praha se v současné chvíli nachází při nejlepším na rozcestí a můžeme jen doufat, že bude někdy opět v rozpuku. Otevření nové výstavní sezóny v poloprázdném Veletržním paláci a především výstava Nebourat! Podoby brutalismu v Praze tomu však zatím nenapovídá.

Širší veřejnosti nakloněné výstavní projekty se v českém kulturním prostoru obecně moc nenosí. U tématu, kde si sami kurátoři v úvodním textu postesknou, že je širokou veřejností vnímáno zbytečně kontroverzně, bych však diváckou vstřícnost uvítala, ba přímo vyžadovala. Jak chceme návštěvníkům nabídnout jiný pohled na brutalistní architekturu, když jim ho vůbec neukážeme? Proč brutalismus označujeme za fenomén současnosti, a pak připravíme přehlídku, za kterou by se nestyděli ani na 16. sjezdu KSČ? Proč zde chybí barevné fotografie propracovaných detailů a bohaté výtvarné výzdoby? Proč nevidíme, jak stavby vypadají dnes – v kontextu současných měst? Proč neukázat reklamou zahlcenou budovu DBK nebo aktuální stav na místech zbouraných staveb? Nemohly by takové polohy vyvolat daleko kýženější emoce?

Některé ze zmíněných nedostatků se NGP pokusila dohnat v dokumentárním snímku čerstvě publikovaném na svém YouTube kanále. Ačkoliv je stejně jako výstava zakletý v historicko-teoretických definicích a potřebná poutavost tedy chybí, dokument alespoň přibližuje současný stav a zajímavé interiéry některých staveb.

Brutalismus na vlastní kůži
Národní galerie samozřejmě není jedinou institucí, která se v galerijním kontextu brutalismem zabývala. Přesně před dvěma lety se k podobnému činu rozhodla i Galerie Hraničář v Ústí nad Labem.
Co do počtu děl poměrně skoupá výstava Sluneční město nabídla v prostorách galerie například velkoformátové ilustrace Jana Šrámka či sochařské intervence Tomáše Džadoně. Jakkoli mohla výstava sama o sobě působit poměrně nedostatečně, předkládala alespoň důkazy, že brutalismus inspiruje i současné umělce, a objevuje se tak v aktuální tvorbě napříč žánry. Jak je uvedeno i v tiskové zprávě, prostor galerie se stal jakýmsi neuralgickým výchozím bodem pro doprovodný program, který zmíněnou nedostatečnost naštěstí bohatě vykoupil. Zajímavé přednášky, a především komentované procházky městem a podrobné prohlídky samotných staveb se dle mého názoru ukazují jako vůbec nejefektivnější způsob předávání skrytého půvabu brutalismu. V obchodním domě Labe či v nádražních budovách v Bílině nebo Duchcově můžete příznačnou prostorovou i materiálovou velkorysost, důmyslnou propracovanost jednotlivých detailů i koncepční pojetí celých staveb zažít na vlastní kůži. Především ale máte možnost vidět jejich současný stav bojující pod nánosy svítících poutačů a křiklavých reklam o svou dřívější majestátnost. Věřím, že právě tato neutěšená podoba má potenciál vyburcovat oslovené diváky k nějaké aktivitě.

Doprovodný program slibuje také Národní galerie. V době trvání výstavy, tedy od března do září, se kromě sedmi komentovaných prohlídek samotné výstavy uskuteční dvě architektonické procházky, jedna přednáška na téma umění v architektuře a jedna diskuze s názvem Ohrožené stavby 60. a 70. let – jak dál? Nabízí se otázka, zda by Národní galerie neměla být schopná rozsahem doprovodného programu překonat regionální galerii z Ústí nad Labem, ale především nezbývá než snažně doufat, že obsahově bude program mnohem vstřícnější, záživnější a podnětnější než samotná výstava.

Perfektní oběť arogance moci
Komu se naopak zpracovat brutalismus do formy samostatné výstavy povedlo výborně, byl nepochybně Pavel Karous. Neúnavný ochránce umění ve veřejném prostoru (nejen z období před rokem 1989) připravil pro Retromuseum v Chebu obsáhlou prezentaci dnes již zbouraného hotelu Praha. Zaměření se na jednu konkrétní budovu mu pro komplexní představení jistě hrálo do karet. Nicméně zásadní je propracované koncepční pojetí, a především upřímná chuť návštěvníky pro brutalismus nadchnout. Výstava tak nepředstavuje jen celkové nákresy, plány a modely, ale i unikátní výtvarné prvky, originální designový nábytek a osvětlení či „podnikové“ sklo a porcelán, čímž jen podtrhuje koncepční propojení celé stavby. Nejdůležitějším momentem výstavy je však pro současného diváka především část odkazující k samotnému podtitulu – Oběť arogance moci. Prostřednictvím transparentů s příznačnými ilustracemi Petra Kellnera, kterak v teplákovce rajtuje na hotelu Praha i obří plachtě s nápisem Vekslák bourá Prahu se můžeme dozvědět, proč k demolici unikátní stavby vůbec došlo i jak vypadaly dobové protesty. Právě toto zasazení do minulého i současného kontextu nám může při ochraně těchto památek skutečně pomoci.

Nebourat?
Musím se zcela bez mučení přiznat, že jsem na výstavě NEBOURAT! v Národní galerii nepřečetla z doprovodných textů ani řádek. Toto mé navýsost ignorantské chování však vychází z předpokladu, že běžný návštěvník bude postupovat velmi podobně a chtěla jsem vědět, kolik si pak z takové výstavy vůbec odnese. Zároveň jsem o brutalismu již přečetla pár knih, které se mi nicméně pro hloubkové studium jakékoliv problematiky zdají stále poněkud vhodnější. Navíc namátkou knihy Praha brutálně krásná od Ondřeje Horáka, Hotel Praha od již zmíněného Pavla Karouse či jakákoliv činnost spolku Architektura 489 (mapa, online kartotéka, kalendář) jsou schopny zaujmout laika i uspokojit odborníka, a minimálně tak vyvstává otázka, proč nejsou alespoň součástí výstavy.

Závěrem se tak nabízí zamyšlení, proč byla vůbec výstava v této podobě prezentována na půdě Národní galerie. Akademická historizující strohost téměř navozuje pocit názorové nevyhraněnosti a na první pohled to tak skoro vypadá, že by v názvu tohoto půl roku trvajícího počinu klidně mohl být otazník. Ochrana staveb postavených v období 1945–1989 je stále velmi aktuální a momentálně pod velmi diskutabilní rekonstrukcí skomírá unikátní hotel Thermal v Karlových Varech. Českému brutalismu bych tak přála, aby jakékoli další tematizující výstavní projekty byly divácky atraktivnější a nebály se razantně předložit vlastní názor. Aby dopomohly k tolik potřebnému rozpuku památkové péče brutalistních staveb. Aby za slovem nebourat už nikdy nebyl ani pomyslný otazník.

text: Tereza Bonaventurová

Národní galerie se v letošním roce vrátila k výrazné osobnosti básníka a výtvarníka Jiřího Koláře, který se svojí jedinečnou tvorbou, vypravěčským stylem a schopností reflektovat turbulentní společenské změny a stav společnosti zapsal nejen na české umělecké scéně. Jeho komentář a svědectví událostí minulého režimu vryté do nezapomenutelných koláží můžete vidět až do 2. září 2018 v pražském paláci Kinských na Staroměstském náměstí.

Když vystoupáte pár pater po zeleném koberci v paláci Kinských, kromě honosného lustru vás upoutá obrovský nápis na stropě: „Úšklebek století“. Takový název totiž dle stejnojmenné koláže z roku 1961, která je ilustrací ke knize M. G. Lewise Mnich, nese aktuální výstava Jiřího Koláře, již uspořádala Národní galerie v Praze. Jiří Kolář se narodil 24. září 1914. První roky svého života prožil syn pekaře a švadleny v jihočeském Protivíně. Vyučil se truhlářem, ale už ve třicátých letech začal tvořit první básně a koláže. Provokativnost a kritičnost v dílech přinesly Kolářovi v pozdějších letech nejen zákaz publikovat, ale i několikaměsíční trest vězení. I přesto si jeden z prvních signatářů Charty 77 zachovával ostrý postoj ke společnosti. Nepohodlnost tehdejšímu režimu nakonec vyústila až v umělcovu emigraci.

V souboru tak nalezneme například koláž s názvem Čistá voda doplněný o dovětek „pili jsme dlouho špinavou vodu – a budeme ji pít dál“ nebo Vietnam na scéně – „pod cizí botou každá země hyne“ či koláž Dialogy – „když sbírá naděje podpisy, noc stojí za humny“.

Básník se v Jiřím Kolářovi nezapře. Podstatná není pouze estetická stránka, ale především obsah jednotlivých součástí a vrstev, z nichž jsou koláže poskládány, a které se tak návštěvník snaží rozklíčovat. Text se propojuje s obrazem, slova se vytrhávají z vět a znovu skládají, symboly (třeba socha sv. Václava) se narušují a zalepují.

Vedle týdeníku ale může návštěvník vidět i řadu méně známých koláží, portrétů (včetně autoportrétu umělce) nebo prostorových koláží. Z nich je nepřehlédnutelná ta ve tvaru obřího jablka s názvem „Na počátku bylo slovo“. Ostatně objekt a symbol jablka se v díle Jiřího Koláře objevuje často. Zajímavým prostorovým dílem pak je například další jablko, tentokrát s povrchem v Braillově písmu anebo koláž Stupně vítězů, na nichž trůní tři lebky. Výstava ukazuje i Kolářovy konfrontáže a jeho schopnost propojením různých fotografií a obrázků, které k sobě původně nepatřily, vytvořit jejich významem mrazivé a absurdní příběhy a ukázat na první pohled neviditelné souvislosti. Z řady koláží je pak znát i černý humor autora (kupříkladu Milostný příběh z roku 1962).

V roce 1999 se Kolář vrátil do Čech a zde prožil poslední tři roky svého života. Za sebou zanechal ukázku technik, které sám rozvíjel a různě kombinoval, různorodou tvorbu, která je deníkem hravého umělce, odpůrce jakékoliv tyranie a člověka, pro něhož nejvyššími hodnotami byla pravda a svoboda.

„Zdá se, že experiment a odvaha v umění je pro falešně myslící lidi mnohem nebezpečnější než cokoli jiného. Začni přemýšlet po svém a jsi nebezpečnější než cokoli, co lze vyrobit,“ prohlásil Jiří Kolář v roce 1984.

Jedno je jisté. On sám tvořit a přemýšlet po svém nikdy nepřestal. Při odchodu z výstavy na mě přes brýle shlíží sám autor a mě napadá – kdy jindy navštívit výstavu zachycující výpověď Jiřího Koláře než v současné politické situaci, kdy si navíc připomínáme 50. výročí okupace Československa sovětskými vojsky. ∞


Jiří Kolář: Úšklebek století
NG – Palác Kinských (Staroměstské nám. 12, Praha 1)
16. 5.—2. 9.

Národní galerie v Praze v únoru oslavila svých 220 let. Při této příležitosti otevřela výroční výstavu „Velkorysost. Umění obdarovat“, jež připomíná bohatou historii této nejrozsáhlejší umělecké sbírky v Česku. Její centrální expozice se nachází v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Na výstavu však zároveň navazují i intervence ve všech šesti budovách Národní galerie, čímž se výstava stává vůbec prvním projektem, který propojuje všechny její sbírky.

Kořeny v štědrosti
Počátky Národní galerie sahají až ke vzniku Obrazárny vlasteneckých přátel umění v Čechách roku 1796, za nímž stála aristokracie a osvícení intelektuálové, kteří se ve Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách sdružovali. Důvodem založení byla touha pozvednout „pokleslý umělecký vkus“ místních obyvatel. Tato skupina lidí založila dvě do té doby postrádané významné instituce, a to Akademii umění a již zmíněnou Obrazárnu, která byla veřejně přístupná. K Obrazárně v roce 1902 přibyla ještě Moderní galerie království českého, která začala následně vytvářet kolekci českého umění 20. století. Národní galerie jako taková vznikla až v roce 1949.

Hlavní část expozice je situovaná do druhého patra paláce Kinských, který už klasicky nabízí krásné výhledy na Staré Město a kostel svatého Mikuláše. Výstava představuje výběr nejzajímavějších a nejvýznamnějších darů a zápůjček, které instituce v průběhu svého fungování získala. Expozice se tak stává nejen přehlídkou darů, ale zároveň i stručným exkurzem do vývoje výtvarného umění, neboť vedle sebe můžeme spatřit zástupce nejrůznějších vývojových slohů a směrů. Visí zde vedle sebe Fila, Kupecký, Braque, Picasso, Škréta, Grund či Toyen.

Vůně pomíjivosti
Výstava se skládá z šesti částí, které mají co do činění se štědrostí nebo velkorysostí. Jednotlivé oddíly expozice spojuje příjemně působící výstavní panel v tlumených pastelových barvách. Žádné šedivé nebo olivové tóny, ale čirá oslava velkorysosti. K oslavě patří neodmyslitelně i květiny, a právě těmi výstava v první kóji začíná. Otevírá ji zde obrovský živý pugét nizozemského umělce Willema de Rooije, který na projektu květinových pugétů pracuje již několik let. V Národní galerii je vhodně zvolena kytice číslo IX, která svou něžnou elegancí i vůní nádherně pozvedá prostředí výstavy.

De Rooije svým dílem odkazuje ke klasickým motivům historie umění, a to hlavně k holandským květinovým zátiším. V minulosti byly květiny vnímány jako touha po exotice, která byla krocena jejich nařezáním a seskládáním do pugétu. Zároveň je kytice ze své podstaty symbolem pomíjivosti, a toho si je de Rooij při popírání této vlastnosti vědom.

Pomíjivost je v souvislosti s uměním velkým tématem, což může být další optika, kterou se dá dívat na vystavená díla.

Kam dál?
V rámci oslav velkorysosti zařadila Národní galerie do všech stálých expozic více než dvě desítky výjimečných intervencí. Jednou z nich jsou i polaroidy a fotografie amerického umělce se slovanskými kořeny Andyho Warhola, které galerie získala před nedávnou dobou darem. Díla jsou prezentována v Salmovském paláci mezi malbami Josefa Mánesa.

V Malé dvoraně Veletržního paláce je možno shlédnout monumentální plastiky rakouského umělce Franze Westa. Ve Veletržním paláci je dále intervence dvojice Prinz Gholam, která zde prezentuje vlastní autoportréty, na nichž umělci přebírají role a pózy Gauguinových postav. Jejich další dílo je zastoupeno ve Schwarzenberském paláci.

Zahrnuta byla i díla současných asijských umělců, jako jsou Yoshihiro Suda, Hiroshi Sugimoto a Lee Kit, s jejichž dílem se lze seznámit v paláci Kinských a ve Štemberském paláci.

V rámci výročních oslav byly zahájeny i další výstavy. Před Veletržním palácem byl odhalen Zvěrokruh čínského umělce a občanského aktivisty Aj Wej-weje. Přímo uvnitř objektu je pak zastoupen senegalský umělec El Hadji Sy svou retrospektivní výstavou a k vidění je i instalace Apoteóza Jiřího Davida, která sklidila velký úspěch na loňském bienále výtvarného umění v Benátkách.

Celá výroční výstava je pro návštěvníka milým a štědrým darem, který je ovázán pomyslnou zlatou stuhou v podobě jednotného vstupného do všech objektů galerie. Jedná se o 220 korun za zhlédnutí 220 let fungování instituce. ∞


220. výročí Národní galerie v Praze: Velkorysost. Umění obdarovat
Palác Kinských (Staroměstské náměstí 1, Praha)
5. 2.—3. 7. • 220 / 110 Kč

Malby, sochy, grafiky, fotografie, instalace, architektura, průmyslový a oděvní design. Národní galerie v Praze od 20. listopadu ukáže návštěvníkům, jakým způsobem se na reprezentaci před- a poválečného Československa podílelo vizuální umění. Výstava Budování státu ukáže poprvé průřez uměleckou tvorbou „krátkého“ 20. století z vybraného hlediska širšího společenského kontextu.

Ambiciózní projekt, jakým bezesporu výstava podobného rozměru je, na jehož realizaci se podílel tým kurátorů, historiků umění a pedagogů pod vedením Mileny Bartlové a Jiřího Vybírala, je výstupem několikaletého výzkumu na téma „Umění, architektura, design a národní identita“. Slibuje tedy vizuální obsah s dostatečným teoretickým podkladem, jenž by měl osvětlit hlavní momenty vývoje československého umění, které formovalo vědomí státní identity.

Výstava bude vzhledem k rozsahu rozdělena do několika tematických celků, a sice Vlast a její hrdinové, Ikonografie státu, Architektura a moc, Životní prostor státu, Tělo národa, Folklorismy, Modernizace: Nové Československo a Internacionálie. Státní reprezentace ve vizuálním umění názorně ukáže to, o čem se dosud příliš nemluvilo – totiž složitou souhru kontinuit a diskontinuit mezi Československem před rozpadem v letech 1939–1945 a po jeho obnovení do roku 1992.

K výstavě je připravena obsáhlá publikace a doprovodný program zahrnující přednášky, filmové projekce ve spolupráci s NFA, architektonické vycházky nebo program zaměřený na práci s historickou pamětí ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Otevřená vernisáž výstavy se uskuteční ve čtvrtek 19. listopadu od 19 hodin ve Veletržním paláci. º


Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu
Národní galerie v Praze – Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
19. 11.—7. 2.

„Temný oblak noci poodhalí stříbrný svůj lem.“ S tímto mottem, vypůjčeným od anglického barokního básníka Johna Miltona, slaví Národní galerie v Praze 25. výročí proslulé Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Výstava Silver Lining není typická skupinová přehlídka. Je to spíše detailně zaměřená asambláž fragmentů zahrnující jak nově vzniklá díla, tak díla přetvořená či upravená pro dané místo v duchu site-specific. Výstava laureátů nejprestižnější české umělecké ceny si klade řadu otázek, jež se kriticky staví k hodnotícím mechanismům ceny, poukazují na její udržitelnost a vyzdvihují roli, kterou sehrála v procesu psaní nedávné historie současného (českého) umění.

Výstava, doprovázená krátkými příběhy hlavních osobností Ceny Jindřicha Chalupeckého – zakladatelů, členů poroty, podporovatelů a sponzorů –, se stává polemickým prostorem, polyfonní sbírkou hybridních předmětů, která zkoumá, „jak je důležité míti cenu“. Vedle traumatu nenaplněných ambicí tak přináší i „okamžiky prozření“ a jako taková je, či se spíše zoufale snaží být, vyjádřením naděje a optimismu. Všechno zlé je pro něco dobré – „Every cloud has a silver lining“. º


Silver Lining – 25. výročí Ceny Jindřicha Chalupeckého
Národní galerie v Praze, Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
30. 9.—17. 1. • vstup zdarma

Kurátorům Národní galerie se ve Veletržním paláci povedlo uspořádat opravdu pozoruhodnou výstavu. Získali totiž celý soubor dosud nevystavených drobných prací Jiřího Koláře, které až doteď ležely ve velkém kufru francouzské sochařky Béatrice Bizot. Jedná se o koláže, které jí český básník a výtvarník posílal v průběhu jednoho roku, poté, co spolu v normandském Etretat uzavřeli zvláštní smlouvu. Ona, dvacetiletá studentka žurnalistiky, mu bude den co den posílat dopisy, jejichž obsah bude „věrně odrážet její život“, a tím si vypiluje své stylistické dovednosti, on ji na oplátku každý den odmění svou koláží. Smlouva, stvrzená podpisy obou stran, tak byla počátkem korespondence, která probíhala dennodenně mezi létem 1986 a podzimem 1987.

„… a nezapomeň mi napsat!“
Jiří Kolář a jeho žena Běla (taktéž uznávaná výtvarnice) se do Francie dostali tak trochu nechtěně. V roce 1979 jim totiž československé úřady znemožnily návrat do vlasti z ročního studijního pobytu v západním Berlíně. Jejich další kroky tedy směřovaly do centra uměleckého dění – do Paříže. Když se však Běla Kolářová roku 1981 vrátila do Prahy, aby zde vyřídila Kolářovy majetkové záležitosti, stát ji pro změnu nechtěl pustit zpátky. A tak se na dlouhé čtyři roky stala vězněm ve vlastní zemi, daleko od svého manžela, se kterým je pojila jen každodenní korespondence. A právě pravidelnost a jistota těchto listů byla pro oba manžele důležitým pojítkem a útěchou. Běla, která se za Jiřím dostala až roku 1985, udělala za tu dobu v psaní a stylistice velké pokroky.

Když se pak při jedné přátelské návštěvě mladičká Béatrice Kolářovi svěřila, že by se ráda stala novinářkou, ale není si jistá správností své volby, nabídl jí výtvarník korespondenci právě s odkazem na předchozí úspěchy své ženy. V následujícím roce tedy dívka skutečně každý večer vhazovala do schránky třeba jen kratičkou zprávu. A z několika vystavených dopisů je patrné, že i Béatrice do nich vkládala nemalou invenci. Jeden je například napsán na papírové krajkové podložce pod dorty, do dalších vlepila své vystříhané fotografie, nebo místo oslovení připevnila na papír malinký klíček. Občas Kolářovi posílala i různé artefakty, které pak umělec použil do svých koláží. Byly to například staré řecké bankovky nebo krabička drobných klíčků po dívčině babičce.

Možná právě inspirace z Kolářových koláží a zkušenost z vlastní tvůrčí práce Béatrice nakonec svedly z cesty novinařiny a nasměrovaly ji na uměleckou dráhu sochařky. Ukázky jejích prací, na kterých je myslím Kolářův vliv patrný, si můžete na výstavě taktéž prohlédnout.

Rozstříhaná korespondence
Samotné koláže českého výtvarníka jsou zde řazeny chronologicky v jedné souvislé řadě tak, že návštěvník může pohodlně sledovat jejich proměny a různé variace. Zajímavé je, že kurátoři vystavili, až na několik výjimek zpracovávajících stejné téma, skutečně všechna tato dílka. Dohromady jich je tedy něco kolem tří set. Jedná se o koláže většinou pohlednicového rozměru, zpracované nejčastěji Kolářovou autorskou technikou tzv. proláže. Tento název je odvozen jednoduše ze slova „prokládat“, což napovídá, jak takové umělecké dílo vypadá. Výtvarník zkrátka vezme dva většinou naprosto odlišné obrázky, v jednom vystřihne vybraný motiv a podloží ho druhým. Tak se například na návštěvníka zpod vystřižené encyklopedické reprodukce ptáčka na větvičce dívá barokní madona.

Umuchlej si svou muchláž
Celá výstava je dle mého názoru skutečně povedeným netradičním kurátorským kouskem, který dovoluje nahlédnout do intimního dialogu dvou zajímavých tvůrčích osobností. Na mě a na mé přátele působila inspirativním dojmem, takže jsme si dali závazek napsat si po dlouhé době zase dopis. A ne jen tak ledajaký!

Jiří Kolář & Béatrice Bizot
Korespondáž
Národní galerie v Praze – Veletržní palác
Dukelských hrdinů 47, Praha 7
út–ne 10:00–18:00
7. 12.–17. 3.
180 / 90 Kč