Tušení stínu. Přestože je pro mladšího diváka tento název s větší pravděpodobností až po googlování spojen s knihou Ludvíka Součka, kultovním titulem, který vyšel v sedmdesátých letech minulého století, jedná se i o výstavu Josef Bolfa,která nepředvídatelnost namísto v knize otevírá na ochozu Veletržního paláce.

Autorský rukopis. Jak jej lze definovat? Mnoho umělců po něm prahne jako po pilíři své vlastní autorské identity. Ti, kteří rozpoznatelní nejsou, často obhajují tuto skutečnost jako výhodu a možnost fluidně se v uměleckém vyjadřování pohybovat. Jestli je autorský rukopis důležitý nebo ne je nedořešitelná otázka. V případě děl Josefa Bolfa (* 1971) je ale patrné, že jeho tvorba nese rozpoznatelné litery tvůrčího jazyka a i přesto dokáže prokazatelně znejistit.

Zkratkami ke vstupním dveřím
Paneláky, trpící děti, bytosti se zvířecími hlavami, noční ulice a prázdná místa. To je několik rozpoznatelných fragmentů, které Bolfovy obrazy utváří a divákovi tak přináší pevnější základ pro čtení příběhů v jeho dílech. V Bolfových pracích je ale pilíř zasazen mnohem hlouběji. Schématické zjednodušení nerozprostírá skutečnou hloubku, které jeho obrazy dávají. Konkrétní motivy jsou zkratkami, vstupními dveřmi, které do dalších vrstev a souvislostí vtáhnou pozorného a citlivého diváka, schopného nechat se těmito mentálními mapami vést.

Takovým způsobem je koncipována i výstava. Přestože její název odkazuje k již zmíněnému literárnímu titulu a záměrně tak asociuje svět určitých nevysvětlitelných momentů nebo nepředvídatelných událostí, nechtěl její kurátor Otto M. Urban ilustrovat knihu, ale ukázat svébytně vytvořený mnohavrstevnatý svět prolínající množství realit, fikce a prostoru pro vlastní imaginaci i interpretaci.

Ve Veletržním paláci je představeno množství nejnovějších děl z tohoto roku zhotovených technikou škrábaných obrazů, ke které se Bolf po více jak deseti letech vrátil. Tvorba ovlivněná filosofií Jodorowského, temnými The Cure i podivností osmdesátých let plní celý ochoz a skrze site-specific malbu koncepci výstavy doplňuje. Několik děl je vystaveno vůbec poprvé, přestože divák může být znejistěn tím, že už je viděl. Pomyslné potvrzení rozpoznatelnosti Bolfova autorského rukopisu tak nabývá konstatování.

Tušené příběhy
Bolfovy příběhy se dají tušit. Nejsou jednoznačně interpretovatelné. Jsou otevřenou možností, ale ne konkrétní definicí. Hledáním, neprotnutím, tápáním, osaměním. Obrazový prostor je prolnutím mnoha vrstev, od kterých se lze odrazit či se do nich ponořit, stejně tak jako prezentace obrazů samotných. Vstup na ochoz Veletržního paláce znejišťuje diváka už od prvního rozhlédnutí se po obrazové krajině a dostává jej do obrazu podobným způsobem, jako se v nich ocitají Bolfovy postavy. Okna zůstala nezatemnělá a zcela záměrně rozšiřují úzkou a předdefinovanou realitu výstavního prostoru dál, s vhledem kamsi do další vrstvy dění přítomného času odehrávajícího se za rámem okna.

Součástí obrazové krajiny je zrcadlová stěna se site-specific malbou, která diváka odráží a nechává jej stát se součástí obrazu. Odráží ale i obrazy samotné.
Komplikovanost Bolfových děl tkví v jejich nejednoznačnosti. Jeho díla nejsou příběhy ohraničené rámem, rám je pomyslnou branou do vrstev zaznamenaného sdělení. Obrazy předkládají osobní výpověď, ale nikoli se záměrem pouhého autobiografického záznamu. Vystavené obrazy, koláže i videa nesou neodmyslitelný odér doby 70. a 80. let, která Bolfa zásadně formovala a kterou lze skrze jeho díla sugestivně nacítit – a přesto obsahují univerzální platnost.

Jsme ve vašem ateliéru v samém centru Prahy. Výhled je do prázdného vnitrobloku. Izolovaný od okolního dění. Tvoří se vám tady dobře?
Jsem takhle spokojený. Je to poprvé, co mám vlastní ateliér. A je to poprvé, co jsem v něm sám. Vždy jsem měl ateliér s dalšími umělci. Po těch pětačtyřiceti letech jsem si dovolil být sám. Mám rád město. Vyrůstal jsem v něm. Vyhovuje mi být izolovaný a zároveň moci vstoupit do normálního fungování. Tady je to hodně izolovaný. A mám to kousek domu.

Jste typ člověka, který potřebuje ve své práci překonávat překážky nebo si cestu usnadňujete?
Hledám nějaký způsob, který mi v té chvíli přijde nějak autentický. Vůči tomu, co zrovna prožívám, co chci, co si představuju, že bych realizoval. Dřív jsem byl pregnantnější. Většinou pracuji v cyklech – každá výstava je trochu projekt. K tomu se pak tak půl, tři čtvrtě roku přibližuji. Dřív jsem pracoval daleko více s lokalitami. Byl jsem pregnantnější v tom, že jsem si věci fotil, ale fotografie se mi už hodně vyčerpala. Tak se to obrátilo a z krajin, které se týkaly reálných míst, jsou spíš věci vnitřnější nebo intimnější.

Svá vnitřní rozpoložení prolínáte na plátna. Připravujete si koncepci nebo tvoříte z okamžiku přítomného momentu?
Nikdy to nemám dopředu úplně vymyšlené. Mám nějakou představu, ale je hodně vágní – je to jenom nějaký nápad. Někdy mě zaujme technologie. A vše se realizuje během té práce, během malby vzniká ta věc. Nejsem schopný si věci definovat dopředu. Vlastně nikdy nevím, jak to dopadne. A myslím, že i to je součást toho, že mě to překvapuje – že mě to vlastně zajímá tím, co se stane a jak se ty věci budou proměňovat.

Není to tedy jen práce, zpracovávání tématu, ale objevování nového. Necháváte se překvapovat, co vám situace přinese. Chodíte se rád sám procházet a přemýšlet?
Vzhledem k rodinné situaci jdu občas pěšky, ale už moc ne. Když mám chvíli čas, tak jsem rád, že se můžu projít. Ale v podstatě nějakým způsobem nemůžu říct, že zavřu dveře tady a skončilo by to. Tady se na práci snažím soustředit. Obecně nejsem moc soustředěný umělec. Rád dělám něco deset minut, pak dělám něco jiného. Často se mi stává, že pracuji na několika věcech najednou. Nebo že se mé obrazy postupně proplétají a spojí se, co jsem začal před třemi měsíci a to pak ještě opravím. Nejsem schopný se izolovat a přestat myslet na to, co se děje kolem. V těch chvílích, kdy maluji, tak jsem soustředěný, pak zase ne a dělám něco jiného. Někdy udělám důležité věci mimoděk. Jen se k tomu vrátím, když už odcházím a třeba zjistím, že je to vlastně dobré nebo něco vznikne v nějaké kresbě. Je to organické. Nejsem moc racionální v tom, jak to pojmout. Někdy se mi stává, že celou výstavu zruším a předělám ji na poslední chvíli. Často odkládám výstavy, protože se mi stane, že to, co jsem si myslel, že bude důležité, se mi prostě nezdá. To, že se té práci věnuji, té malbě, tomu umění, je nějaký status quo. Ale to, jak to dopadne…

Jaký pro vás byl minulý rok? Vnímala jsem ho jako velmi chaotický, plný zádrhelů, rozpojení a paralyzujících období. Máloco šlo hladce a přirozeně.
Vlastně nevím. Taky jsem byl někdy úplně mimo a udělal jsem skvělé věci, v té chvíli důležité. Intenzivní. Takové, na které si vzpomenu. Zase se vracím k práci s voskovou technikou škrabání a shodou náhod jsem objevil nějaké staré obrazy, které byly důležité. A v té době, když to teď zpětně vidím, tak jsem nebyl v žádné velké pohodě – naopak, všechno se permanentně rozpadalo, ale nějak to asi fungovalo a nějak jsem to udělal. V každý chvíli je to prostě nějak jinak. A já jakožto ten umělec na to reaguju. A něco nějak dělám.

Rozpad nemusí být negativní. Je to stav, dynamika, která jde jiným směrem, než kterou by člověk a priori pokládal za pozitivní, ale přitom rozpad vytváří prostor pro něco nového.
Je to začátek té kreace. Toho stvoření.

Je to velmi silná energie. Člověk se jí bojí, protože neví, co přinese. Vystupuje ze své komfortní zóny. Bojí se rozpadu, protože mění, co bylo, vrhá ho na černé plátno. Proč je tohle vaše plátno celé černé?
Dřív jsem používal technologii voskovek, které byly rozvařené a nanesené na plátno a přes to byla vrstva tuše, kterou jsem proškrabával. Teď s tím pracuji jinak. Plátno je pomalované olejovými barvami, do kterých je přidaný vosk. Technologicky je to vyřešenější. To je pak přetřené tuší a do toho negativně vykresluji, vyškrabávám. Často to vymývám. Zároveň se do toho někdy vracím třeba olejovými barvami nebo olejovými pastely. Nějak to dodělávám, upravuji. Teď mi to přijde zajímavé takhle. S touhle technikou jsem vlastně před deseti lety skončil, protože jsem si myslel, že už je vyčerpaná. A teď kdy jsem se věnoval „klasičtější malbě“, tak mě začala zase přitahovat. Měl jsem takovou zvláštní zkušenost s fotografií, kdy jsem se s ní pokoušel pracovat a zjistil jsem, že se tím už nechci zabývat. Mám pocit, že to nejde, přestalo mě to zajímat. Na nějakém obraze jsem něco řešil a myslel jsem si, že s tou fotografií lze soupeřit. Nějak jsem to špatně pochopil. Ale byla to součást nějakého cyklu, tak to bylo trochu jiné.

Mluvil jste o tom, že určitá díla vám v určité životní fázi přišla skvělá. Byla ta díla natolik silná z hlediska zpětné vazby i pro kurátory nebo diváky?
Bylo to obojí. Mám dobrý pocit, když jsem překvapený z toho, co se tam stane. Když vzniknou nějaké vztahy mezi těmi čárami, které něco vytvoří nebo mezi těmi barvami, které vytvoří něco, co jsem úplně neočekával. Když se to někam překlopí, tak si říkám, že je to vlastně dobré. Nebo když mě to překvapí. Občas si říkám – když bych přišel do nějakého města a neznal toho umělce, tak jestli by mě jeho práce zaujala. Když jsem překvapeným divákem, říkám si, že je to pro mě dobré. Když se mi podaří naformulovat něco, co nejsem schopný verbalizovat, co si nejsem schopný vizualizovat. Když mě ta práce dovede někam jinam, než kam bych si představoval.

Josef Bolf: Tušení stínu
Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
20. 9. 2019—5. 1. 2020

Salm Modern #1: Možnosti dialogu se v mnoha ohledech stává přelomovou výstavou Národní galerie v Praze. Které možnosti to jsou?

Zvučné, bulvární, profesionální, alarmující
Odvolání – dnes již bývalého – generálního ředitele Národní galerie Jiřího Fajta je na samostatný text. Ten by nebyl prvním a nebude ani posledním. Jen pro shrnutí: Ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) docenta Fajta odvolal ve čtvrtek 18. dubna kvůli autorské smlouvě na 1,2 milionu korun a kvůli dlouhodobým nájemním smlouvám uzavíraným Národní galerií.

Jestli je to důvod k odvolání z hodiny na hodinu, přestože vedl Jiří Fajt Národní galerii od léta 2014 a za období svého působení v instituci pozvedl návštěvnost téměř dvojnásobně, (loni ji navštívilo celkem 711 928 lidí oproti 380 tisícům návštěvníků z roku zahájení jeho vedení), nebo že díky osobním vazbám zrealizoval v České republice výstavu vůbec největšího díla Zákon cesty čínského umělce a disidenta Aj Wej-Weje, který ocenil Fajtovu podporu a volnost v tvorbě jako něco nesamozřejmého, co se jen tak neděje, nebo je honorář za práci zástupným důvodem k odvolání, je na zvážení (chytrému napověz). Ke změně situace nestačilo ani vyjádření dvanácti představitelů světových výtvarných institucí, kteří se ve svém dopise premiérovi Andreji Babišovi (ANO) za Fajtovu práci postavili. Na místo člověka s viditelnými výsledky a odborností tedy nastupuje císařův pekař, exšéf Penamu z holdingu Agrofert Ivan Morávek, a evidentně se tady začíná péct trochu jiný dialog.

Bez možnosti dialogu
Název výstavy Možnosti dialogu vybral Jiří Fajt, který je jejím spolukurátorem, společně s Erikou Hoffmann. Sběratelkou, která se svým, dnes již nežijícím, manželem Rolfem Hoffmannem od roku 1968 nashromáždila díla od umělců jako jsou například Andy Warhol, Jean-Michel Basquiat, Nan Goldin, Frank Stella, Marina Abramović, Jake & Dinos Chapmanové, Keith Haring a řada dalších. Velkoryse věnovala 1200 uměleckých děl ze své sbírky Staatliche Kunstsammlungen Dresden, se kterou Národní galerie, ještě ve spolupráci se Sammlung Hoffmann Berlin, výstavu připravila. Po Fajtově odvolání se Hoffmann nechala slyšet, že by si nejraději vše Národní galerii zapůjčené odvezla zpět. Nedivím se. Hrůzy války Jakea a Dinose (1990), dílo bratří Chapmanových, na které lze dýchat ze vzdálenosti pár centimetrů a u nějž lze pozorovat výjimečně propracovanou psychologii jednotlivých postav, si Kocourkov nezaslouží. Jiří Fajt vedl Národní galerii od roku 2014. Možnosti dialogu se tak staly jedním z jeho posledních výstavních projektů. Paradoxně bez možnosti dialogu.

Konečně ale nahlédněme do jednotlivých sálů. Je jich celkem 27. Snad tohle číslo, které ohraničilo závěr života mnohým legendám, předčasně neukončí trvání výstavy.

Salmovský palác, klasicistní monumentální trojkřídlá budova na Hradčanském náměstí, převzala v roce 2004 do správy Národní galerie a jeho zdevastovaný stav uvedla po rekonstrukci do podoby výstavních prostor. Výstava Možnosti dialogu se tak stala devátou, možná osudovou, expozicí v této prostoře.

Hloupého trkni
První sál otevírá animovaný film Možnosti dialogu (chytrému napověz) Jana Švankmajera z roku 1982. Ten propojuje předměty každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami do fantazijního, snového, surreálního i komického celku tak, jak je to Švankmajerovi vlastní. V sále je propojen s již nežijícím velikánem Andy Warholem a jeho obrazem Portréty z roku 1980. To není jeho jediné dílo na výstavě, v pětadvacátém sále ještě oslňuje se souborem Západ slunce (1972), který byl ponechán ve své původní šíři – tedy tak, jak se na soubor patří. Kurátoři jej nechali zapadat v celé místnosti okolo Prvního modelu pro Kunsthalle Dresden Franka Stelly (1991) a prožitkem z tohoto sálu umlčeli možný dialog o západu slunce jako kýči. Jen těžko se hledají slova pro popis zážitku z předposledního sálu, ve kterém se potkávají skrze svá díla Marina Abramović, Hiroshi Sugimoto, Adriena Šimotová a Manabu Yamanaka. V šestadvacátém sále je divák vtažen do citlivého dialogu intimity lidského těla se všemi jeho detaily, které věk vytvaruje, vyryje a svěsí. Yamanakovy fotografie stoletých nahých Japonek v životní velikosti nainstalované v úrovni divákovy postavy a jeho očí, aby mohl figurám stát tváří tvář, přichází k fascinativnímu konkrétnu lidského těla abstraktní vyjádření na ručním papíře prací Adrieny Šimotové. Magie věcí I a II (1991), snad se strukturou lidské kůže, snad šustivém jako její stáří, snad bílém stejně jako Yamanakovy monochromatické fotografie, a přesto v autorství a citlivosti Šimotové vlastní. Jejímu protipólu bezčasovosti pak úderem blesku v monochromatickém ztvárnění dynamicky kontruje Hiroshi Sugimoto svými Lightning Fields (2009) a z estetické kontemplace děl Šimotové poutá pozornost k jednomu okamžiku, ve kterém jsou zachycené vrásky blesku, řeky energie. Zcela jiný prožitek přináší sál, kde běží záznam performance Diva. Reinkarnace (2005) Katarzyny Kozyry, která je v masce, proměňující ji na korpulentní pěvkyni, zavřena v kleci a zpívá árii Olympie z opery Hoffmannovy povídky. Celou tuto osmiminutovou podívanou sleduje ve smyčce od začátku otevírací doby až do jejího konce La Demi-Poupée (1970–1971), dílo Hanse Bellmera v podobě nadživotní panenky. Ta neodchází snad jen proto, že má jednu nohu – o to pečlivěji střeženou na polštářku zhotoveném přímo pro podívanou v Salmovském paláci –, a ani chybějící oči a uši ji nenutí mít na performanci s árií francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha názor. Ostatně místo hlavy má hýždě. K prožitku z instalace přispívají i původní tapety v místnosti, které vytvářejí scénografický charakter instalace. V souvislosti s tím, že Bellmer, člen surrealistické skupiny ve 30. letech v Paříži, loutky vytvářel do výsledného díla, kterým byla fotografie, se idea instalace skrze kurátory navrací k autorovu původnímu záměru.

Výstava par excellence
Není možné v tomto textu postihnout všechny sály a vystavené autory – především to ani není nutné, neboť vizuální umění, které výstava Možnosti dialogu představuje, je čitelné očima bez nutnosti explikací. Díla jsou silná a oslovující ve svém vizuálním jazyce a jejich propojení je silným dialogem nejen na stěnách, ale i v prostoru, kdy se návštěvník ocitá v několikahodinovém paláci intenzivních estetických zážitků, vjemů a emocí, stává se návštěvníkem jednotlivých světů, občas scénografického charakteru, díky tomu, že Salmovský palác není galerie charakteru white cube, ale komplikovaný prostor, ve kterém kurátoři v instalaci citlivě zohlednili původní interiér s tapetami, výklenky, kamny či okny. Každý sál a díla v něm propojená vytváří nové vrstvy sdělení – od čistě vizuálního propojení, které drží vzájemný dialog, předává i nové vrstvy obsahové, aniž by musel ty původní vytrhnout ze svého kontextu. Výběr děl a jejich uspořádání ukazuje, že hranice jednoho díla nekončí svou hmotou nebo hranami rámu či vitríny, ale je rozmělněna, lépe řečeno rozšířena, postavením díla do nové souvislosti, a tedy vytváří zcela novou výpověď. Bez závislosti na schopnostech divákovy komunikace obstojí díla samostatně, s divákovou citlivostí a tázavostí jsou možnosti bezpočetné. Možnosti dialogu ukazují, že čeští autoři, kterých je na výstavě zastoupeno značné množství, obstojí vedle těch světových bez nutnosti porovnávání. Basquiat vedle Bolfa. Nebo Bolf vedle Basquiata? Tuzemské autory už snad není potřeba zpochybňovat. A deklaruje to i výstava v Salmovském paláci. ∞


Salm Modern #1: Možnosti dialogu
NGP – Salmovský palác (Hradčanské náměstí 1, Praha 1)
2. 12. 2018—1. 12. 2019

Národní galerie se v letošním roce vrátila k výrazné osobnosti básníka a výtvarníka Jiřího Koláře, který se svojí jedinečnou tvorbou, vypravěčským stylem a schopností reflektovat turbulentní společenské změny a stav společnosti zapsal nejen na české umělecké scéně. Jeho komentář a svědectví událostí minulého režimu vryté do nezapomenutelných koláží můžete vidět až do 2. září 2018 v pražském paláci Kinských na Staroměstském náměstí.

Když vystoupáte pár pater po zeleném koberci v paláci Kinských, kromě honosného lustru vás upoutá obrovský nápis na stropě: „Úšklebek století“. Takový název totiž dle stejnojmenné koláže z roku 1961, která je ilustrací ke knize M. G. Lewise Mnich, nese aktuální výstava Jiřího Koláře, již uspořádala Národní galerie v Praze. Jiří Kolář se narodil 24. září 1914. První roky svého života prožil syn pekaře a švadleny v jihočeském Protivíně. Vyučil se truhlářem, ale už ve třicátých letech začal tvořit první básně a koláže. Provokativnost a kritičnost v dílech přinesly Kolářovi v pozdějších letech nejen zákaz publikovat, ale i několikaměsíční trest vězení. I přesto si jeden z prvních signatářů Charty 77 zachovával ostrý postoj ke společnosti. Nepohodlnost tehdejšímu režimu nakonec vyústila až v umělcovu emigraci.

V souboru tak nalezneme například koláž s názvem Čistá voda doplněný o dovětek „pili jsme dlouho špinavou vodu – a budeme ji pít dál“ nebo Vietnam na scéně – „pod cizí botou každá země hyne“ či koláž Dialogy – „když sbírá naděje podpisy, noc stojí za humny“.

Básník se v Jiřím Kolářovi nezapře. Podstatná není pouze estetická stránka, ale především obsah jednotlivých součástí a vrstev, z nichž jsou koláže poskládány, a které se tak návštěvník snaží rozklíčovat. Text se propojuje s obrazem, slova se vytrhávají z vět a znovu skládají, symboly (třeba socha sv. Václava) se narušují a zalepují.

Vedle týdeníku ale může návštěvník vidět i řadu méně známých koláží, portrétů (včetně autoportrétu umělce) nebo prostorových koláží. Z nich je nepřehlédnutelná ta ve tvaru obřího jablka s názvem „Na počátku bylo slovo“. Ostatně objekt a symbol jablka se v díle Jiřího Koláře objevuje často. Zajímavým prostorovým dílem pak je například další jablko, tentokrát s povrchem v Braillově písmu anebo koláž Stupně vítězů, na nichž trůní tři lebky. Výstava ukazuje i Kolářovy konfrontáže a jeho schopnost propojením různých fotografií a obrázků, které k sobě původně nepatřily, vytvořit jejich významem mrazivé a absurdní příběhy a ukázat na první pohled neviditelné souvislosti. Z řady koláží je pak znát i černý humor autora (kupříkladu Milostný příběh z roku 1962).

V roce 1999 se Kolář vrátil do Čech a zde prožil poslední tři roky svého života. Za sebou zanechal ukázku technik, které sám rozvíjel a různě kombinoval, různorodou tvorbu, která je deníkem hravého umělce, odpůrce jakékoliv tyranie a člověka, pro něhož nejvyššími hodnotami byla pravda a svoboda.

„Zdá se, že experiment a odvaha v umění je pro falešně myslící lidi mnohem nebezpečnější než cokoli jiného. Začni přemýšlet po svém a jsi nebezpečnější než cokoli, co lze vyrobit,“ prohlásil Jiří Kolář v roce 1984.

Jedno je jisté. On sám tvořit a přemýšlet po svém nikdy nepřestal. Při odchodu z výstavy na mě přes brýle shlíží sám autor a mě napadá – kdy jindy navštívit výstavu zachycující výpověď Jiřího Koláře než v současné politické situaci, kdy si navíc připomínáme 50. výročí okupace Československa sovětskými vojsky. ∞


Jiří Kolář: Úšklebek století
NG – Palác Kinských (Staroměstské nám. 12, Praha 1)
16. 5.—2. 9.

Obrazy, které namalovala, vyprávějí příběh silné a emancipované ženy navenek a zároveň citlivé křehké osoby uvnitř. Výstava Marie Lassnig, významné filmové tvůrkyně a průkopnice ženské emancipace, ukazuje jinou stránku tvorby této svérázné ženy a odkrývá její nitro skrz tahy štětce a inspirativní texty z jejích deníků.

Národní galerie v prostorách Veletržního paláce připravila jednu z nejrozsáhlejších retrospektiv velké rakouské umělkyně 20. a 21. století Marie Lassnig a vůbec poprvé prezentuje její tvorbu v České republice. Výstava zahrnuje nejen úryvky z avantgardní filmové tvorby, ale hlavně více než padesát velkoformátových obrazů, kreseb, akvarelů i sochařských skulptur. Ukazuje rozsáhlou koncepci děl a přibližuje návštěvníkům postupný proces změn v umělčině tvoření. Většina z pláten se vztahuje k vlastnímu nitru a tělu jako ke schránce. Lassnig promlouvá formou sebezkoumání a zprostředkování vnitřních zážitku. Její tvorba se vymyká tehdejším dobovým tendencím a zaměřuje se na ženskost, tělesnost, sebereflexi a vnímání vlastního těla.

Přes stokrát já
Výstava Marie Lassnig ve Veletržním paláci ukazuje dlouhý proces, kterým se postupně vyvíjela během sedmdesátileté tvorby. Prolínají se zde abstraktní formy s malířskými experimenty. Expresivnost a speciální barevná tlumenost ukazují figurální kompozice trochu jinak, než jsme zvyklí. Malování bylo pro umělkyni procesem a výpovědí, proto se zde objevují zejména autoportréty, namalované v různých obdobích života. Podle jejích slov: „napětí mezi skutečností a vnějšími okolnostmi je rozhodující pro moje myšlení o autoportrétu.“ Ve všech místnostech expozice, které jsou vzdušně propojeny, nás proto pozoruje nespočet očí Marie Lassnig. Pozorují diváka a vypráví příběh silné ženy, která byla ráda o samotě. Ženy, která svou křehkou povahu přemalovala do silné umělecké vášně a jež nevědomky ovlivnila další malíře a malířky. V malbách na jednu stranu vidíme sebeironii, důvtip a zároveň tápání a hledání sebe samé. Můžeme se ptát, zda se umělkyně někdy našla. Kdo ví. Každopádně umělecká scéna si našla ji. Díky tomu si každý, kdo má zájem o poznání velké vývojové cesty této neuvěřitelné malířky, výjimečné filmařky a experimentátorky, může prohlédnout její dílo v Národní galerii.

Film protilékem k obrazům
Hned na počátku expozice jsou vystaveny deníky ze 70. let se skicami a kresbami k nejznámějšímu filmu „Autoportrét“. Ten je následně možné shlédnout v opakující se stopáži ještě před vstupem do hlavní části výstavy. Následuje rozsáhlá obrazová část propojená několika sochami, doprovázená básněmi a texty z deníků, které si celý život vedla. Tyto texty jsou důležitou součástí expozice, jelikož odkrývají niterné myšlenky, které vedly ke vzniku vystavených děl. Doprovází je i prezentace filmového průkopnického díla filmařky. „Mé filmy jsou protilékem na složitost mých obrazů,“ vysvětluje jeden z textů Lassnig na zdi.

Národní galerie ve veletržním paláci výstavou Marie Lassnig ukazuje, jak silnou roli hraje žena v umění. Přestože dlouho byla její tvorba veřejností i odborným publikem přehlížena, patří mezi důležité vývojové články v malířství pozdního 20. století. Je výborné, že takto rozsáhlou prezentaci může divák spatřit i v českém prostředí. Lze tvrdit, že bude patřit k velkým projektům letošního roku nejen Národní galerie, ale celkově na české galerijní scéně. Tvorbu Marie Lassnig si bude možné prohlédnout do 17. června letošního roku. ∞


Maria Lassnig 1919–2014
NG – Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
16. 2.—17. 6

Co byla Charta 77? Co bylo důvodem k jejímu vzniku? Kdo ji podepsal a jaké z toho pro něj a jeho blízké plynuly následky? Proč se stala zásadním dokumentem protikomunistického odboje? Odpovědi na podobné otázky nabízí výstava v Národní galerii v Praze.

Výstava s názvem Charta Story je oslavou zrodu významného historického dokumentu, který měl upozornit na umělce pronásledované tehdejším režimem. V prostorách Salmovského paláce připravila Národní galerie naučnou expozici plnou dobových dokumentů, fotografií i uměleckých děl, mapující příběhy a životní osudy vybraných lidí, kteří se pod prohlášení podepsali. Tím se postavili tehdejšímu režimu a vyjádřili svůj kritický postoj i přesto, že se proto následně stali trnem v oku tehdejší vlády. Výstavní prostory zachycují nejdůležitější momenty mezi lety 1976 a 1989, které se zapsaly do dějin. Výstava byla zahájena u příležitosti čtyřicátého výročí úmrtí profesora Jana Patočky, který patřil mezi zakládající členy Charty a byl rovněž jedním z jejích prvních mluvčích. Zemřel v březnu roku 1977 na mozkovou mrtvici, která následovala po opakovaném a náročném vyslýchání StB. Jeho pohřeb se tak stal významnou událostí protikomunistického občanského hnutí.

Mezi hlavními signatáři byli například profesor Jan Patočka, spisovatelé Václav Havel a Pavel Kohout, psycholog a filosof Jiří Němec nebo publicista Ludvík Vaculík. Neoficiální hnutí Charta, které vzniklo po vydání dokumentu, vydalo za své působení do roku 1992 necelých šest set dokumentů, vyjadřujících postoje vůči vládě a kritiku jejího počínání. Oficiálně byla tato iniciativa považována za protistátní a protisocialistickou. Většina signatářů byla vyhozena z práce. Umělci byli sledováni, opakovaně vyslýcháni a zadržováni policií. Někteří byli i souzeni a vězněni. I přes snahy vlády Chartu umlčet a zničit měla mnoho sympatizantů a dostala se do povědomí i v zahraničí. Její činnost byla oficiálně ukončena až v roce 1992 po úspěšném svržení komunistické totality. Její odkaz se ale stal ikonickým a slouží jako připomínka boje za lidskou svobodu.

Hlavní část expozice Charta Story zabírá čtyři místnosti, které jsou nabité informacemi. Vyprávěný příběh začíná ukázkou fotografií a dokumentů ze svatby hudebníka Ivana Martina Jirouse, vedoucího člena The Plastic People of the Universe, po níž brzy následovalo zatýkání členů kapely. Tato akce se označuje jako jeden z prvních popudů k sepsání Charty. Dobovou atmosféru ilustrují i filmové záznamy některých jejich hudebních čísel. Dále následuje prostor, v němž návštěvník nalezne dokumenty ze založení Charty jako je její samotné znění, medailonky nejznámějších signatářů nebo informace o Antichartě, což byla cílená protiiniciativa. Vystaveny jsou zde i přehledy jednotlivých mluvčích Charty nebo samizdatový sborník uměleckých textů Jana Patočky. Expozice nabízí také audio záznamy, video či výstavu malovaných obrazů. V poslední části jsou ukázky samizdatových publikací, které v tomto období sehrály důležitou informační roli, nebo protokoly ze sledování a vyslýchání StB. Za zmínku stojí také kronika, v níž se podepisovatelé Charty 77 vyjádřili, co bylo jejich osobním důvodem pro podepsání.

Příběhy ve fotografiích
Na nově vzniklou stálou expozici navazuje její pokračování, tentokrát věnované Chartě zaznamenané ve fotografiích různých autorů. Patří mezi ně například Oldřich Škácha, Jaroslav Brabec, Jaroslav Kukal či Ondřej Němec. Nejedná se o umělecké snímky jako takové, ale spíše o záznamy akcí a momentky signatářů Charty ukazující atmosféru 70. a 80. let. V této části výstavy je již méně psaných dokumentů a převažuje obrazový obsah. Fotografie ale doplňují i medailonky vybraných osob, které nám přibližují různorodost povolání i názorů jednotlivých podepisovatelů. Mezi snímky se objevují různé záznamy oslav, společné focení signatářů, pohřeb Jana Patočky či úryvky ze života Václava Havla a skupiny kolem něj. Každý z autorů ukazuje svůj osobní pohled a různé nálady. Poslední místnost ukončující tuto výpravu do československé minulosti ukazuje jiný druh fotografií než doposud. Jedná se o záznamy StB sledovaných umělců, vězeňské fotografie zatčených členů Charty a podobně.

Výstava v Salmovském paláci chce ukázat kořeny Charty 77 a přiblížit její odkaz k dnešku. Neklade si však za cíl zhodnotit její smysl, ale spíše ukázat její zdroje. Připomíná důležité momenty naší nedávné historie, které by se neměly zapomínat. Ukazuje snahu lidí, kteří nechtěli zůstat vzadu, když se dělo bezpráví. Ačkoliv podepsáním ovlivnili své rodiny a blízké, ve většině případu dost zásadně, neuhnuli až na některé ve svém přesvědčení o svobodě slova a vytrvali. Nejednoho z nich čekala nucená emigrace, výslechy a vězení. Jejich děti nemohly na vybrané školy, mnoho z nich tajně sledovali. Expozice se snaží divákovi předložit pohnutky a důvody jednotlivých lidí, proč dokument podepsali. Co je k tomu vedlo? Snaží se přiblížit atmosféru tehdejší situace, ale nejde jen o frustraci, ale i o solidární jednání, nezapomenutelné události, akce a různé formy umělecké činnosti. Svoboda slova i tolerance je důležitá i pro současnost, tak je dobré nebrat ji jako samozřejmost a naopak se učit z minulosti, aby se podobným útlakům zabránilo. ∞


Charta Story. Příběh Charty 77
NG – Salmovský palác (Hradčanské náměstí 2, Praha 1)
14. 3. 2017—13. 1. 2019 • 120 / 60 Kč

Letošní výstava diplomantů Akademie výtvarných umění v Praze není jen sesbíranou mozaikou závěrečných studentských prací, ale koncepčně postavenou výstavou, která kromě děl ukazuje i méně navštěvované části Veletržního paláce. A velmi dobře se jí podařilo provětrat osmdesátkový odér chodeb.

Minimalistický červenobílý vizuál uvádí výstavu New Wave. Tu sestavil kurátor Václav Janoščík a začíná v korzu Veletržního paláce. Objekty z klasických materiálů konfrontují konceptuální instalace a v celém prostoru tak vzniká občerstvující dialog děl, která by si na první pohled neměla co říct. Vyvstávají jen otázky, jestli jsou všechna díla uchopitelná bez rozšíření anotací, kterou nejednou postrádám. Vnímání děl pouze vizuálně bez rozšíření kontextu ubírá mnohým na rozkrytí jejich dalších vrstev.

Sjednotit výstavu akademie, která pracuje v nejkontrastnějších přístupech, do jedné výstavy není jednoduché. Potkávají se klasická média s těmi novými. Potkává se klasická socha s intermediálními pracemi. Potkávají se díla, která přináší dojem ve své konečné podobě s díly, která jsou dveřmi k řadě dílčích otázek. Spojnicí výstavy je její koncepčnost. Členění do několika prostor i úrovní Veletržního paláce citlivě akcentuje společné prvky děl. Malířské a grafické práce zůstávají pospolu v prvním patře, členité třetí patro si rozděluje malby, objekty, instalaci s textilem i prezentaci architektury. Vyloženě zážitkem je chodba za velkou dvoranou, která sdružuje intermediální a instalačně náročnější díla. Tam dostávají velkorysý prostor veškeré předložené práce. Velkoformátový obraz nechává vstoupit do sám sebe a divák může prožít jeho motiv bez rušení jakýmkoli dalším autorským sdělováním v bezprostřední blízkosti. Jako by dnešní kurátoři i architekti výstav zapomínali pracovat i s tichem, prázdnem, pomlkou a klidem. Tak výraznými sdělovacími prostředky! V chodbě za velkou dvoranou se to ale podařilo a divákovi je umožněn hluboký a intimní zážitek vjemů, které nenarušuje snaha ukázat kvantitu v rozlehlém prostoru.

Výstava diplomantů AVU je ponořením se do vln na více jak jedno odpoledne. Ráda bych se vrátila jak do Veletržního paláce, tak i poznala jejich další díla na webových stránkách nebo internetových portfoliích. Bohužel spousta z absolventů webovou prezentaci nemá k dispozici, což považuji za velký nedostatek a nebylo by špatné na tuhle podobu autorské identity klást větší důraz.

Jednotlivá díla výstavy nemá smysl vyzdvihovat. Existovalo by mnoho klíčů, podle kterých je lze zdůraznit nad ostatními. U diplomantské výstavy, kde se potkávají veškerá média akademie, by to postrádalo smysl. O to na této výstavě ani nejde. New Wave jednoznačně ukazuje rozmanitost a u některých děl jejich překvapivou zralost a hloubku. Až s neklidem ale také zrcadlí, co mladou generaci autorů tíží a co reflektují. Přestože žijeme ve velmi vysokém životním standardu, spousta děl vtahuje do niterních pocitů prázdnoty, ztracenosti a snahy hledat. Je to odraz doby nebo generační téma bez ohledu na dostupnou kvalitu života každého z nás? ∞


New Wave. Diplomanti AVU 2017
NG – Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
24. 6.—30. 7. • vstup zdarma

Pro letošní rok Národní galerie v Praze připravila milovníkům umění velkou lahůdku. V prostorách Paláce Kinských a částečně i v Anežském klášteře hostí retrospektivní výstavu jedné z nejvýznamnějších osobností evropské umělecké scény po roce 1945, německého umělce Gerharda Richtera.

Expozice mapuje téměř šedesát let jeho tvůrčí práce a ukazuje přes sedmdesát děl, patřících k těm nejzásadnějším. Na výstavě můžeme spatřit nejen stěžejní fotorealistická díla, inspirovaná vzpomínkami na válku, post abstraktně expresionistická plátna či pop-artové obrazy, ale i nejsoučasnější umělcovu tvorbu. Zajímavostí může být i to, že se na přípravě a instalaci expozice umělec také sám podílel.

Gerhard Richter (* 1932) je právem označován za jednoho z nejvýznamnějších evropských umělců druhé poloviny 20. století. V průběhu své životní dráhy zkoušel a hledal cestu různými směry a protipóly v tvorbě. Propojoval konceptuální myšlenky s klasickým malířstvím, jež je pro něj nevyšším možným uměním. Touto cestou, i když v poněkud jiném stylu, pokračuje i ve své současné práci.

Narodil se v Drážďanech, kde vystudoval Akademii výtvarných umění. V 60. letech 20. století emigroval do západního Německa, kde se začal formovat jeho rukopis. V začátcích inspiraci nalézal u Duchampa, Beuyse, Pollocka, Warhola či hnutí Fluxus, což se záhy začalo projevovat v jeho dílech. Postupem času mísil myšlenky existencionalismu s expresivní abstrakcí, pop-artem či minimalistickými tendencemi. Vzhledem ke zkušenostem z dětství za 2. světové války se v jeho tvorbě intenzivně promítá zájem o nacistické dějiny a válku. Celá jeho tvorba je v podstatě hledáním cesty umění po válce.

Není šedá jako šedá
Na výstavě mimo jiné můžeme zhlédnout také několik děl ze skupiny monochromních obrazů s názvem Šedá, které lze chápat jako bezpředmětné obrazy, vytvořené jako protipóly realistických děl. Pohrává si v nich s odstíny šedé, čímž se opět vrací k odkazům na staré fotografie, které jsou podle něj přímočařejší a věrohodnější než barevné. Jsou záznamem a odkazem k minulosti. V protikladu k těmto monochromním dílům jsou barvené abstrakce evokující přírodu. Tím je pro diváka zajištěn větší kontrast. Tyto bilance umožňují více pochopit umělcův záměr. Ke konci výstavy diváka může ještě na chvíli znejistit velké zrcadlo, které ukazuje realitu opravdu takovou, jaká je. Realitu a pomíjivost momentální chvíle. A to doslova. Je pověšeno vedle ostatních prací a podněcuje nejistotu při pohledu na sebe sama.

Smyslem výstavy Gerharda Richtera je ukázat celou šíři a velkolepost jeho práce a její proměnlivost v čase. Poukázat na to, že i když je forma výpovědi děl různorodá, zásadní myšlenka s odkazem na minulost se nemění. Příprava výstavy i její realizace byly velmi náročné, ale je vidět, že vystavující tým s hlavním kurátorem projektu a generálním ředitelem Národní galerie v Praze Jiřím Fajtem odvedli dobrou práci na mezinárodní úrovni a vyrovnali se s touto výzvou s velkým respektem. Výstava Gerhard Richter tak právem patří k těm nejzásadnějším událostem letošního roku na české umělecké scéně a pro diváka představuje mimořádnou podívanou a estetický zážitek v jednom. Výstava je také vůbec první takto rozsáhlou retrospektivou Gerharda Richtera připravenou ve střední Evropě, ilustrující celou škálu umělcovy tvorby. ∞


Gerhard Richter
NG – Palác Kinských – hlavní část výstavy (Staroměstské nám. 12, Praha 1), NG – Klášter sv. Anežky České – doprovodná část výstavy (U Milosrdných 17, Praha 1)
24. 4.—3. 9. • 250 / 150 Kč

Jak se v průběhu století vyvíjelo grafické umění v Americe? Kdo jsou jeho nejvýznamnější představitelé? A jak se jejich díla proslavila v širším světovém měřítku? Nejenom odpovědi na tyto otázky se dozvíte na unikátní souhrnné výstavě v Národní galerii v Praze.

Letos, protože Národní galerie oslavuje 220. výročí od svého založení, je doslova žeň kvalitních výstav. Nyní máme šanci prozkoumat, jak to bylo s grafikou na americkém kontinentu během tří století. V prostorách Veletržního paláce je totiž k vidění 140 významných grafik, jež mapují vývoj této výtvarné techniky od koloniální doby až po umělecká díla moderní epochy. Výstava s výmluvným názvem Americká grafika tří století z National Gallery of Art ve Washingtonu chronologicky představuje, jak se zmíněná technika vyvíjela a kam se posunula. Sleduje také změny ve výběru témat a zobrazených námětů.

První, kratší část výstavy zavede diváka do konce 18. století. V té době se nejčastěji zobrazovaly scény z objevování nového kontinentu, průmyslového pokroku a také obrazy původního obyvatelstva. Kolorované litografie ukazují, jak vypadali indiáni ze severní části Ameriky. Na jedné z nich je dokonce zobrazen i náčelník Liščích indiánů. Celému prostoru dominují rozměrné kolorované kombinované grafiky se studiemi ptáků od Roberta Havella Jr. Divák se může těšit například na Plameňáka karibského či Pelikána severoamerického. Na druhé straně v kontrastu s těmito domorodými kmeny a naučnými přírodovědnými studiemi stojí pohledy na vzkvétající města a pokrok lidské populace v průmyslovém odvětví. Nechybí panoramatické výjevy měst, lodních přístavů a páry valící se z lodních komínů.

Nejrozsáhlejší část výstavy se věnuje 20. století. Mapuje například vliv války na grafické práce nebo přeměnu realistických tendencí v abstrakci. Zásadní vliv na americkou grafiku měla Mezinárodní výstava moderního umění v New Yorku roku 1913. Ukázala totiž americkému publiku, a zejména pak umělcům, evropská hnutí té doby, jako byl impresionismus, fauvismus, kubismus či postimpresionismus. Podle jejich odkazu se začala rodit nová tvář americké moderní grafiky. Umělci začali tvořit podle nových vzorů a dál se vyvíjet. Mezi první novátory patřili Max Weber, Peggy Bacon či Lyonel Feininger. V jiných částech expozice následuje přehlídka známých jmen jako je Jackson Pollock a jeho odvážné abstraktní sítotisky, Claes Oldenburg, Andy Warhol a jeho Marilyn či Robert Rauschenberg. Jeho litografie s názvem Booster, která zobrazuje rentgenový snímek umělcova těla, patřila ve své době se svou velikostí přes metr osmdesát k nejrozměrnějším ručně tištěným grafikám na jednom papíru. Tato neokoukaná díla patří k tahákům celé výstavy a oprávněně. Nechybí ani vlajka Jaspera Johnse nebo popartový sítotisk Roye Lichtensteina.

Výstavu zakončuje Studio za hranice grafiky. V tomto prostoru si může každý návštěvník odpočinout a zkusit si jak pracuje grafik. V interaktivní místnosti může vyzkoušet například prosvětlování. Na speciálním prosvětlovacím stole lze měnit a posouvat šablony na motivy Marilyn Andyho Warhola. Je zajímavé, kolik variací můžete poskládat jen jejich posunutím. Vyzkoušet si lze i rytí suchou jehlou nebo stínohru světla a stínů skrz reflektor. Zakončení výstavy je díky tomu hravé a zábavné. Výstava Americká grafika tří století z National Gallery of Art ve Washingtonu je velmi komplexní ukázkou nejstěžejnějších grafických děl a přinese divákovi nejenom historický kontext, ale i opravdu příjemný kulturní zážitek. Navíc představuje jeden z vrcholů letošní výstavní sezóny. Pro studenty uměleckých škol a zájemce o grafiku je zároveň otevřenou encyklopedii nejpoužívanějších grafických technik od dřevorytu, suché jehly, mezzotinty, leptu až po sítotisk. ∞


Americká grafika tří století z National Gallery of Art ve Washingtonu
NG – Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
5. 10.—8. 1. • 150 / 80 Kč

Dějiny umění skýtají málo originálnějších výtvarných projevů, ale snad i životních příběhů, než jakým je ten francouzského malíře Henriho-Julliena-Felixe Rosseaua zvaného „Celník“ (1844–1910). Národní galerie ve velice vydařené expozici nesoucí název Malířův ztracený ráj konečně předkládá osvětlení nesmírně vzrušujících podnětů pro moderní umění v podání svého času tohoto docela vysmívaného autora.

Už jen ono vžité přízvisko, jež Rosseauovi navěky přiřkl básník Alfred Jarry, je vlastně zavádějící, sám výtvarník byl totiž ve skutečnosti výběrčím daní. Stejně tak nepravdivé je jeho tvrzení o účasti na válečném tažení do Mexika, z něhož měl údajně čerpat podněty pro své bujné výjevy exotických krajin. Rousseau doopravdy těžil z návštěv botanických zahrad a přírodovědných muzeí, vyprávění přátel a zejména ze své nezměrné představivosti. Život v divoké džungli zobrazoval, aniž kdy opustil rodnou Francii.

Rousseau skutečnosti stojí tváří v tvář jako dítě. Se stejnou opravdovostí, stejnou vášní a se stejnou fantazií. I přesto jeho kresba není dětská. Řecký historik umění a kritik Christian Zervos formuloval tuto vlastnost, prostupující umělcovo dílo, myšlenkou, že „maloval-li Rousseau podle přírody (…) pak ve skutečnosti tyto věci viděl v sobě samém a podílel se na jejich existenci.“ A skutečně, právě v onom mocném smyslu pro lyriku je možné hledat zdroj Celníkovy umělecké hodnoty.

Prazvláštní vzduchoprázdno, bezčasovost, ovládající scény jeho děl, a snová atmosféra nabízí rovněž paralelu se surrealismem. Celníkova až (v nejlepším slova smyslu) dětská imaginace a zvláštní vyjádření postav v lecčems předjímají pozdější slavné hnutí. Okouzlení vzdálenými krajinami, snová stylizace přírody a obecněji koncept zlyričtění skutečnosti pro změnu svádí uvádět Rousseauovu tvorbu do spojení se slovem poetismus. Snad i z toho důvodu se na výstavě objeví také jméno Vítězslava Nezvala.

Rousseauovy scenérie jsou tolik silné a podmanivé právě proto, že ve skutečnosti nikdy nebyly spatřeny. Ztělesňují archetypální vizi vzdálených krajin a dráždí tak zároveň i naše podvědomí. Dokázal zobrazit tajuplnou, romantickou, čistou představu exotiky pro evropského usedlíka, snad podobně jako byl u nás Jan Zrzavý schopný vyjádřit magii moře pro suchozemce. ∞


Celník Rousseau: Malířův ztracený ráj
NG – Palác Kinských (Staroměstské náměstí 12, Praha 1)
15. 9.—15. 1. • 240 / 140 Kč

Letošní výstava diplomantských prací čerstvých absolventů Akademie výtvarných umění s názvem „Vanity Fair“ se od předešlých ročníků výrazně liší celkovým pojetím a bohatším doprovodným programem. Veřejnosti je zdarma přístupná až do začátku srpna.

Název výstavy „Vanity Fair“ odkazuje nejen k anglickému románu W. M. Thackeraye, ale skrze pojetí propagačních materiálů a katalogu reflektuje i existenci stejnojmenného módního časopisu. Do češtiny jej překládáme jako „jarmark marnosti“, což vůči vystaveným dílům působí značně hanlivě. Otvírá se zde velká otázka, zdali jsou absolventské práce dostatečně kvalitní pro vystavování v instituci, jakou je Národní galerie v Praze, a zdali obdobné školní prezentace lze skutečně vnímat jako plnohodnotné výstavy. Největším problémem je patrně fakt, že vystaveny musí být všechny obhájené diplomky a neexistuje možnost nějaké selekce, jež by výstavu sjednotila. Díla, vzájemně se lišící nejen tematicky, ale především esteticky a kvalitativně, pak skutečně působí jako jarmark. Toto kritické pojmenování lze především vnímat jako marnost kurátorskou. Letos tato úloha byla svěřena vedoucímu Katedry dějin umění na pražské AVU Otto M. Urbanovi. Ten se svého úkolu zhostil netradičním způsobem ve snaze vytěžit co nejvíce z možností, které se zde nabízejí.

Nejzásadnější změnou, která oproti minulým ročníkům nastala, je místnost shrnující téměř dvě stě let existence školy. Zde jsou rekapitulovány nejen významné události, ale i slavní absolventi a pedagogové, kteří zde působili (J. V. Myslbek, F. Kupka, E. Filla a další). Pro běžného diváka je to jistě zajímavý prvek výstavy. Návštěvník znalý všech těchto údajů by naopak mohl ocenit vystavené obrazy starých autorit, které byly léta ukryty v depozitáři AVU. Jedním takovým dílem je například „Koupající se dívka“ od Julia Mařáka, jež se objevuje i v propagačním spotu. Za poměrně rozpačitě přijatou pozvánkou na výstavu stojí režisér Mark Ther, jenž AVU vlastně také vystudoval a dnes tam působí pracovně v redakci Artyčok TV. Ač pro mnohé může jeho námět vypadat jako bizarnost, pro okruh lidí z Akademie má naprosto jiný rozměr, jelikož tváře z plakátu znají. Jednou ze tří grácií je například profesionální modelka paní Kratochvílová, pózující v akademických ateliérech po neuvěřitelných třicet dva let. Ve středu kompozice sedí na trůnu již zmiňovaný kurátor výstavy Urban, přijímající vinyl od sběratele gramofonových desek, známého pro svůj extravagantní vzhled, Václava Kulhánka alias „Krychliče“. Tento vinyl „Sounds of AVU“ vychází při příležitosti výstavy. Jedná se o unikátní kompilaci třinácti písní od hudebně tvůrčích pedagogů (Vladimír Kokolia, Michal Cimala) a studentů. Tuto bonusovou kolekci doprovází osm druhů sítotiskových obalů v limitovaných sériích, zpracovaných profesory AVU, na plakátu je konkrétně verze od vedoucího ateliéru Malba III. Michaela Rittsteina.

V rámci bohatého doprovodného programu se mimo komentované prohlídky budou v průběhu celého července prezentovat i jednotlivé ateliéry. Vstupné na tyto akce a stejně tak i na celou výstavu je každoročně zcela zdarma, což divákům umožňuje, aby se libovolně na výstavu vraceli a měli dostatek času vstřebat její obsah. Expozice je po Veletržním paláci rozložena do celého mezaninu, pokračuje v takzvaném korzu, což je prosklená část vedle kavárny, viditelná pro všechny kolemjdoucí, a je zakončena v „Hale A“. ∞


Vanity Fair. Diplomanti AVU 2016
NG – Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
24. 6.—7. 8. • vstup zdarma (komentovaná prohlídka s rektorem Tomášem Vaňkem a absolventy čt 14. 7. 16:00)

S designérem šperku Hanušem Lamrem jsem se sešla v jeho ateliéru na Malé Straně, kde jsme zapředli příjemný rozhovor nejen o jeho tvorbě. Hanuš se do povědomí veřejnosti dostal hlavně díky realizaci brože pro Madeleine Albrightovou, ale známý je i pro své šperkařské zpracování vegetativních a zoomorfních motivů.

Na začátek, kdy došlo k přerodu ve vaší tvorbě?
Největším přerodem pro mě byla doba, když jsem začal dělat rostlinné a zoomorfní motivy. Měl jsem k tomu nakročeno už od dětství, kdy jsem jako kluk chodil do botanického kroužku. Ale mělo na mě vliv i rodinné prostředí.

V čem?
Můj pradědeček byl švec, který později cestoval po Jižní Americe a lovil zvířata. Udělal si kurz a dovážel vycpaniny zvířat lodí do Čech, kde jsou dodnes ve sbírce olomouckého muzea.

A dědeček byl architekt, takže měli nádhernou zahradu, babička se o ni starala a já tam měl svoji skalku. Takže už tehdy se mě příroda týkala. A zároveň jsem na základní škole hodně dělal věci ve stylu svého táty (malíř Aleš Lamr, pozn. red.), což se do mě promítlo tak, že jsem se ještě na střední mnohem více vyjadřoval pomocí abstraktních a geometrických tvarů. Pak jsem šel studovat na UMPRUM k Vratislavu K. Novákovi, který taky hodně pracoval s geometrií. Později už tolik ne, ale bylo to tam. Šel jsem pořád tedy tímhle abstraktnějším směrem, a potom někdy ke konci mých studií, což bylo někdy mezi lety 2000‒2002, jsem pomalu začal pracovat s přírodou v tom smyslu, že jsem se vrátil k tomu, co mě v dětství bavilo, tedy k botanice, kterou jsem spojil s výtvarnem a řemeslem. Což byl pro mě prozatím nejdůležitější přerod a od té doby se toho držím.

Tedy jste si tímto přerodem našel svůj vyjadřovací jazyk?
Vlastně ano, nevím, jestli je to úplně dobře, ale nemám z něj prozatím touhu vybočit a měnit ho. Je sice možné, že se stane, že vybočím, ale prozatím to neplánuji.

Zmínil jste, že zpočátku vás hodně ovlivnila tatínkova tvorba. Můžete o tom povědět víc?
Určitě. Můj táta maluje hodně barevně. A vzpomínám si, že třeba v prváku na střední jsme dostali za úkol pracovat se špejlemi, které jsme měli lepit na papír. A já jsem do té vzniklé kompozice zarputile maloval fixy, za což mě paní profesorka napomenula. Prý jsem tím popíral přírodu. K čemuž se teď vracím znovu. (Zvedá se a přináší z poloviny kolorovaný zlatý šperk na krk.) A vůbec to nevnímám tak, že bych tou barevností popíral přírodu, to ne. Vždyť v minulosti, v antice i baroku, se sochy také barvily.

Baví mě teď dělat tak trochu „prasárny“. Tedy, že to jemné a citlivé částečně „devastuji“. Nejsem samozřejmě první, kdo to dělá, ale dělám to v rámci své práce, protože mi to nedá a vracím se k tomu, co mě dříve bavilo, zpátky, protože cítím, že ta potřeba výrazného barvení ve mně byla odjakživa.

A kromě toho mi lidé říkají, že způsob, jakým barevné části vyjímám, je vlastně strašně čistý, díky čemuž tam někteří vidí spojitost s dílem mého táty.

Při své šperkařské práci vycházíte převážně z přírodních motivů. Také příroda se pravidelně mění. Které roční období vás nejvíce inspiruje?
Asi mám nejraději léto, vedro prostě. Ale nemám to tak, že by mě nějaké období inspirovalo vyloženě víc než jiné.

Teď mi k vám sedí podzim, jak jste povídal o té barevnosti…
V tomhle nemám žádnou prioritu. Všechno mi to splývá. Ten přechod mezi obdobími už není tak zřetelný. Nejsou to taková ta ladovská období z kalendářů.

Jedna z mých oblíbených kolekcí ve vašem portfoliu jsou prsteny Angelica (prsteny inspirované strukturou stvolu anděliky lékařské). Jaká fáze výroby je pro vás nejnáročnější?
Pro mě byly u tohoto šperku nejtěžší asi ty začátky. Protože dnes už mám modely, ale dřív jsem to řezal ze stvolů, které jsem nacházel, oloupal, a zpočátku jsem z nich vyráběl i krabičky. Ale ten nejdůležitější bod je udělat kvalitní formu. Dobře to z ní sejmout a odlít, čemuž předcházelo strašně moc experimentů. Spousta druhů formiček.

Takže u každého výrobku je zásadní hlavně kvalita formy?
Vlastně ano, protože pro každý prstýnek, pro jinou velikost, musím odlít jiný rozměr stvolu, takže dodneška tu formu pořád odlévám znovu, ale už je to jednodušší.

Jak vypadá pracovní den designéra šperku? Chodíte do ateliéru pravidelně, nebo pouze když máte vizi toho, na čem chcete pracovat?
Chodím pravidelně, každý den. Jako do práce. A ačkoliv by to bylo fajn, tak ne vždycky mám nějakou vizi. A jelikož dělám hodně na zakázkách, tak musím chodit denně. I když bych rád nepravidelně a dělal si jen to, co chci, a to, co mě baví stoprocentně. Ale i takhle je to fajn.

Já v rámci zakázek vycházím jen ze své práce. Takže zákazníci si vybírají z mých věcí, které třeba jen nějak pozměníme nebo přizpůsobíme na míru, ale nedělám něco v úplně jiném stylu, takže mě to baví.

A jak moc cítíte omezení při tvorbě na zakázku?
Někdy velice. Občas si lidé hodně „vymýšlí“, někdy mi to sedne, někdy ne, což je potom velký problém. Takže se učím nebrat si zakázky, u kterých cítím, že mi nesednou. Což je těžké, protože člověk samozřejmě musí hledět na peníze. Od čehož je potřeba se v takových chvílích oprostit, vykašlat se na zisk, který z toho kouká, a opravdu to nechat být, protože to většinou stejně nedopadne dobře ani z pohledu zákazníků. Protože se může stát, že ani oni nejsou spokojení, a pak je to všechno vlastně k ničemu.

Prosinec. Vánoce. Jaký vztah máte k vánočním ozdobám? Někdo je dokonce sbírá.
My se ženou určitě sbíráme. Nesbíráme tedy nějaké vyloženě historické kusy, ale chodíme po Vánocích do výprodejů do IKEA, kde zůstávají ty skoro nejzajímavější ozdoby, a tam hledáme.

A co Váš vánoční stromeček? Je „vyšperkovaný“?
Stromeček máme většinou plný, takový trošku „přeplácaný“, různými ozdobami. Bývají tam skleněné, ale i nějaké staré, ke kterým občas něco přidají i děti.

A pak taky tady před ateliérem vždycky ozdobím opadaný fíkovník.

K Vánocům jako takovým máte tedy kladný vztah?
Určitě. Dříve jsem byl aktivně věřící a to jsem je vnímal úplně jinak. Dnes, ne že bych věřící nebyl, ale vnímám to jiným způsobem. A Vánoce prožívám hlavně kvůli dětem.

Tady možná nastává nějaký další přerod?
Možná ano. I děti už jsou větší, je jim devět a sedm. Takže uvidím, co přijde.

A pomáhají vám děti při tvorbě? Mají tendenci se zapojovat?
Je to těžké, protože stejně jako všechny dnešní děti mají spoustu kroužků a do ateliéru se za mnou dostanou většinou jednou za čas, jelikož nebydlíme tady blízko.

A po škole mají většinou nějaký kroužek, takže se doma sejdeme v šest, sedm, udělají si úkoly a jdou spát. Takže na cestu do ateliéru není čas. Možná až budou větší a zvládnou sem dojet sami metrem, budou se zapojovat víc. Ale syn mi vlastně pomáhal dřív, když byl menší, dal jsem mu pilku s pilníkem a bavilo ho to. To mi přišlo fajn.

Tento ateliér máte po tatínkovi. Vy sám jste ho v něm jako malý navštěvoval?
Táta to tady měl spíš jako depozitář. Protože maloval hlavně velké formáty, na které mu to tu bylo malé. A hlavně si myslím, že to tu pro jeho malířskou práci bylo stinné. My jsme tehdy měli velký půdní byt, kde bylo hodně světla, takže maloval hlavně tam.

Asi se cítil lépe doma než tady. A i když je to krásné místo, tak když se tady zhasnou všechna světla, je tu tma. A potom je tu taky velká vlhkost, což nevím, zda bylo pro obrazy úplně dobré. Tohle místo měl asi spíš z důvodu, že do bytu se mu všechny jeho obrazy nevešly.

A kam přišly obrazy po tom, co jste sem přišel vy?
On nám táta opravil takový dvojdomek na kraji Prahy, a tam se mu už všechno krásně vešlo.

Momentálně můžeme vaše dílo najít na výstavě „Skrytá řeč rostlin“ v Národní galerii. Co přesně tam máte?
Mám tam vystavenou jednu věc. Bílý květ. Což je odlitek z plodu mochyně. Šperk s řetízkem, který je řešený provléknutím přes hlavu. V bílé barvě textura rostliny krásně vynikne, protože má tendenci působit jako kost. A společně se slečnami kurátorkami jsme ji vybrali pro výstavu, právě z důvodu rostlinné tématiky. Šperk mám nainstalovaný na stvolu bolševníku, který je z porcelánu a působí trochu jako antický sloupek.

A symbolicky na závěr. Na konci uběhlého roku lidé většinou zpomalí a rekapitulují jej. Jaký byl pro váš šperk uběhlý rok?
Teď hodně přemýšlím, kam dál. Zda zůstat sám, nebo založit malou firmu. Je to takové období, kdy se nic zvláštního neděje, všechno už funguje a já dumám, co dál a jak to pojmout. ∞


Skrytá řeč rostlin. Florální symbolika v asijském umění a její odraz v současném umění a designu
Národní galerie v Praze – Palác Kinských (Staroměstské náměstí 12, Praha 1)
12. 6.—3. 1. • 100 / 50 Kč

Malby, sochy, grafiky, fotografie, instalace, architektura, průmyslový a oděvní design. Národní galerie v Praze od 20. listopadu ukáže návštěvníkům, jakým způsobem se na reprezentaci před- a poválečného Československa podílelo vizuální umění. Výstava Budování státu ukáže poprvé průřez uměleckou tvorbou „krátkého“ 20. století z vybraného hlediska širšího společenského kontextu.

Ambiciózní projekt, jakým bezesporu výstava podobného rozměru je, na jehož realizaci se podílel tým kurátorů, historiků umění a pedagogů pod vedením Mileny Bartlové a Jiřího Vybírala, je výstupem několikaletého výzkumu na téma „Umění, architektura, design a národní identita“. Slibuje tedy vizuální obsah s dostatečným teoretickým podkladem, jenž by měl osvětlit hlavní momenty vývoje československého umění, které formovalo vědomí státní identity.

Výstava bude vzhledem k rozsahu rozdělena do několika tematických celků, a sice Vlast a její hrdinové, Ikonografie státu, Architektura a moc, Životní prostor státu, Tělo národa, Folklorismy, Modernizace: Nové Československo a Internacionálie. Státní reprezentace ve vizuálním umění názorně ukáže to, o čem se dosud příliš nemluvilo – totiž složitou souhru kontinuit a diskontinuit mezi Československem před rozpadem v letech 1939–1945 a po jeho obnovení do roku 1992.

K výstavě je připravena obsáhlá publikace a doprovodný program zahrnující přednášky, filmové projekce ve spolupráci s NFA, architektonické vycházky nebo program zaměřený na práci s historickou pamětí ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Otevřená vernisáž výstavy se uskuteční ve čtvrtek 19. listopadu od 19 hodin ve Veletržním paláci. º


Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu
Národní galerie v Praze – Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
19. 11.—7. 2.

„Temný oblak noci poodhalí stříbrný svůj lem.“ S tímto mottem, vypůjčeným od anglického barokního básníka Johna Miltona, slaví Národní galerie v Praze 25. výročí proslulé Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Výstava Silver Lining není typická skupinová přehlídka. Je to spíše detailně zaměřená asambláž fragmentů zahrnující jak nově vzniklá díla, tak díla přetvořená či upravená pro dané místo v duchu site-specific. Výstava laureátů nejprestižnější české umělecké ceny si klade řadu otázek, jež se kriticky staví k hodnotícím mechanismům ceny, poukazují na její udržitelnost a vyzdvihují roli, kterou sehrála v procesu psaní nedávné historie současného (českého) umění.

Výstava, doprovázená krátkými příběhy hlavních osobností Ceny Jindřicha Chalupeckého – zakladatelů, členů poroty, podporovatelů a sponzorů –, se stává polemickým prostorem, polyfonní sbírkou hybridních předmětů, která zkoumá, „jak je důležité míti cenu“. Vedle traumatu nenaplněných ambicí tak přináší i „okamžiky prozření“ a jako taková je, či se spíše zoufale snaží být, vyjádřením naděje a optimismu. Všechno zlé je pro něco dobré – „Every cloud has a silver lining“. º


Silver Lining – 25. výročí Ceny Jindřicha Chalupeckého
Národní galerie v Praze, Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
30. 9.—17. 1. • vstup zdarma

Nežili tak dávno, abychom jim nemohli rozumět. Přesto jsou jejich životní příběhy natolik atypické, že je přestáváme chápat.

Národní galerie otevřela výstavou Umělci a proroci vhled do životů vizionářů. Mužů, kteří mohli být za svého života nechápáni, protože se jejich chování mohlo zdát nesrozumitelné. Přesto mnohé inspirovali. Až s komplexním pohledem na jejich život v celém rozsahu můžeme vidět všechny důvody jednotlivých myšlenkových pochodů a porozumět jejich vizím. Kupka, Schiele, Beuys či Hundertwasser jsou známými jmény, jež výstavou prostupují jako základní pilíře. V kompaktní podobě shlédne návštěvník expozice jejich díla a ukotví si je v paměti nejen s jejich jménem, ale i životním příběhem. Kurátorka Pamela Kort vybrala ale i několik dalších mužů, kteří různými cestami usilovali o to, aby člověk tehdejší doby změnil svůj pohled na svět a neutíkal od osobních, společenských ani ekonomických problémů. Někteří se pohybovali na okraji společnosti. Gustav Nagel, narcistní Ježíšův věrozvěst a exhibicionista, zušlechťoval hlavně svůj vzhled. Nechával se fotografovat a pohlednice pak prodával. Jeho performance, jak bychom mohli pojmenovat jeho chování dnes, shlédlo v roce 1927 přes 10 tisíc osob. Obskurnost těmto umělcům-prorokům nechyběla. Pro nás můžou být jejich životy bizarními příběhy, zrcadly historie nebo zprávami o zjištěních, které můžeme jako moudrost převzít i do našich současných životů. º


Umělci a proroci
Národní galerie v Praze, Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
22. 7.—18. 10. • 200 / 100 Kč


autor: Alexandra Třešňová

Na Tajemné dálky se rozhodně vyplatí zajít znovu, protože expozice je pokaždé unikátní, od půlky července k tomu i obohacená o nové grafiky autorů, jako jsou například Maxmilián Pirner, Karel Hlaváček, Jan Konůpek nebo Hanuš Schwaiger.

Tajemné dálky je název vůbec první výstavy věnované symbolismu v českém výtvarném umění v letech 1880 až 1914, jenž je zde kodifikovaný jako samostatný fenomén, který byl doposud prezentován pouze ve spojitosti se secesí. Jedná se vlastně o sérii výstav stejné koncepce započatou v polském Mezinárodním centru kultury v Krakově pod názvem „Vládcové snů“, poté v rozšířené verzi znovuotevřenou na podzim minulého roku v olomouckém Muzeu umění jako „Tajemné dálky“ a v současnosti pokračující v pražském Anežském klášteře. Autorem celého projektu je kunsthistorik a kurátor Otto M. Urban, specializující se na symbolismus a problematiku dekadence, který již v minulosti zpracoval výstavy obdobné tématiky („Moderní revue“, Národní galerie v Praze, 1995; „V barvách chorobných: Idea dekadence a umění v českých zemích“, Obecní dům v Praze, 2006; „Decadence in Bohemian Lands“, Brusel, 2009; „Decadence Now! Za hranicí krajnosti“, Galerie Rudolfinum v Praze, 2010), k nimž zpravidla vychází i katalog či stejnojmenné odborné publikace. Příprava tohoto projektu trvala řadu let, během nichž se podařilo opatřit díla nejslavnější ze sbírek zahraničních, i ta téměř neznámá či málokdy vystavovaná ze sbírek soukromých. K vidění jsou zde sochy, malby, kresby, grafické tisky, a dokonce i dobové literární publikace.

Po zahájení výstavy se v médiích zvedla vlna kritiky směrem k jejímu nainstalování. Nejčastěji bylo vytýkáno zvolení kovového materiálu pro stavbu paneláže, či změna rozvržení galerie. Jde o radikální zásah, při kterém pokladna a šatna byly přesunuty do vstupní haly a původní prostory jsou využívány jako výstavní, což je naprosto ku prospěchu orientace i celkové estetiky. Je zde hodně pracováno s průhledy mezi jednotlivými místnostmi a s umělým osvětlením. Výstava má atmosféru, což se například o stálé expozici ve Veletržním paláci, která má průřezem mezi nejvíce zásadními díly představit české umění celému světu, říci opravdu nedá. Je třeba si připomenout, že jde stále o tutéž instituci, jež nahradila obrazy zapůjčené ze stálé expozice na základě velikosti formátu, nikoli obsahu či významu, a to jen proto, aby nemusela znovu vymalovat stěnu, na které již čas prachem olemoval předešlý rám, a barva pozbyla sytosti. Instituce tolerující tento akt laxnosti a naprosto směšné neprofesionality zároveň nechala se svést k odvážnému experimentu – dovolila zbořit svou vlastní usedlou strohost, dala šanci kreativnějšímu přístupu a učinila tím velký krok. Vystoupit proti zažitým stereotypům v Národní galerii, oslovit mladé architekty Filipa Koska a Jana Říčného, vyžadovalo jistou kuráž. Fakt, že Národní galerie v čele s novým ředitelem Jiřím Fajtem byla této spolupráci vůbec otevřena, je známkou toho, že se věci mění k lepšímu. Z tohoto hlediska je třeba začít vůbec instalaci celé výstavy hodnotit. Mít na mysli, jak běžně výstavy v daném prostoru vypadají a jak je k instalaci expozice přistupováno v dané instituci. Teprve nyní můžeme diskutovat o tom, zdali se experiment zdařil nebo nezdařil. Mně osobně připadá výhrou, že vůbec k nějakému došlo. Zaráží mne však, že nebyl proveden žádný zkušební test materiálu, který by předem zabránil korozi, jež se počala objevovat až v průběhu výstavy.

Místnosti jsou tematicky rozděleny hned do několika částí, jež divákům mají co nejvíce přiblížit ideu symbolismu. V úvodní části s názvem„Samota snů“ se ponoříte do umělcových niterních tenzí. Pevné prolnutí autora s vlastním dílem, které splývá se životem ovládaným pocitem nepatřičnosti a vykořeněnosti, vede umělce na pouť do jiných, umělých světů zbavených trapné reality. Každý z možných úniků znamená odmítnout účast ve hře soudobého světa. Dominantními díly zde jsou obrazy „Piják Absintu“ od Viktora Olivy nebo „Umělcův sen“ od Emila Holárka.

Následující místnosti „Ztracený ráj“ a „Vnitřní zrak“ jsou věnovány spiritualismu. Na přelomu století vliv církve slábne, což překvapivě posiluje zájem o otázku víry a křesťanství v duších tvůrců jakými jsou například František Bílek, Anton Hanak nebo ve svém pozdním díle i malíř Jakub Schikaneder. V hledání spirituality se symbolisté inspirovali i moderním vědeckým poznáním. Hypnotické transy, duchařské seance, hermetické teorie a okultní praktiky rozšiřovaly umělcovo vědomí a probouzely jeho vnitřní zrak. Zkušenost s takovými věcmi dokáže sloučit zdánlivě neslučitelné, například nenásilně propojuje energii Bohumila Kubišty s Ladislavem Šalounem.

Následuje četné množství prací na papíře. Jedná se o jak již zmiňované kresby a grafické listy, tak i množství děl literárních. Vliv literatury a především poezie byl v symbolismu velmi silný. V této době se poprvé začíná uvažovat o knize jako o uměleckém objektu. Je zde zvýšená pozornost při volbě papíru, formátu, fontu, typografii a vzniká mnoho experimentů, podílejících se na vývoji knižní kultury, která je pro české země velmi důležitá. Očekávala bych zde například autorské knihy Josefa Váchala, ale vzhledem k četnosti současně probíhajících výstav, na kterých se Váchal vyskytuje, zřejmě nebylo možné je obstarat.

Snad nejpočetněji zastoupený je zde soubor „Přízraky noci“, prezentující temnější melancholickou stránku symbolismu. Stíny noci, vytvářející v naší mysli ty nejděsivější vize děsu, či snad skutečné stvůry ze samotného pekelného lůna? Sabaty čarodějnic, upíři, čerti a další postavy z nočních můr, které na dnešního diváka působí poněkud groteskně, neboť se doba za sto let změnila. Teskné krajinomalby, pro symbolismus tak příznačné, jsou námětem prostupujícím celou expozicí. Příroda a její životodárná i život beroucí síla byla pro tehdejší výtvarníky nekonečnou inspirací, nevyřešenou záhadou, fascinací a dost možná i jedinou útěchou v reálném světě. Proto není příliš překvapivé, že i ve zbylých částech výstavy jsou četně zastoupeny náměty nymf nebo víl, které se snad nakrátko zjevily odněkud z houští. Plynule se tak navazuje na poslední téma, v němž vystupují postavy z bájí a pověstí.

Zvýšenou pozornost si zde zaslouží raná a velmi překvapivá díla Alfonse Muchy, premiérově vystavená až na Tajemných dálkách. Překvapivá jsou v tom smyslu, že předcházejí jeho secesnímu období a naprosto se liší od rukopisu, který si později Mucha vybudoval, a díky kterému se proslavil po celém světě. Dalším exkluzivním obrazem je zde „Libuše“ od Karla Vítězslava Maška, zapůjčená ze stálé expozice v pařížském Musée d’Orsay. U nás je dílo vystaveno vůbec poprvé, ač se jedná o obraz, který je ve světě tím nejznámějším dílem prezentujícím český symbolismus. Při koncipování výstavy šlo o to, vedle děl, která jsou notoricky známá, ukázat i díla zapomenutá nebo nepříliš často vystavovaná. Zastoupeno je zde přibližně padesát autorů, zahrnujících i takzvané české Němce jako například malíře Augusta Brömse, Richarda Teschnera či Ferdinanda Staegera.


Poslední komentované prohlídky proběhnou od 16 hodin v Anežském klášteře v Praze dne 12. září s historikem Filipem Wittlichem a dne 23. září s autorem výstavy Otto M. Urbanem.

Koncem června se v Národní galerii v Praze otevřela druhá kapitola Prostoru pro pohyblivý obraz, dlouhodobého projektu kurátorů Adama Budaka a Jena Kratochvila. Zastoupena jsou díla Haris Epaminondové, Jimmyho Roberta, Marka Geffriauda, Jesseho Jonese, Zbyňka Baladrána, Svätopluka Mikyty a Basima Magdyho.

Expozice, která představuje tvorbu z oblasti filmu, video artu či animace, nese podtitul Zatmění nevinného oka. Druhá kapitola tentokrát reflektuje příklon k etnografii a archeologii, výrazně přítomný v umělecké praxi poslední dekády. Vystavená díla nabízejí odlišný pohled na téma interpretace minulosti a schopnosti se k ní vztahovat, přetvářet ji a přepisovat tak, abychom lépe pochopili, co se odehrává s našimi vlastními životy tady a teď. Prostor navazující na první kapitolu je ohraničen architektonickými a dokumentačními doplňky Josefa Daberniga a prostorovými a grafickými intervencemi Liama Gillicka.

Spolu s Moving Image Department zahájila Národní galerie letos také projekt INTRODUCING, zaměřující se na prezentaci nejmladší umělecké generace. V dlouho nevyužívaném prezidentském salonku Veletržního paláce představil na jaře šéfkurátor Adam Budak Maxe Dvořáka z VŠUP a jeho film Jako když dýchají zdi. Aktuálně prezentuje Romanu Drdovou, studentku Nových médií na Akademii výtvarných umění v Praze. Její instalace Pohled, kterou kurátorsky zaštiťuje Charlotta Kotíková, reaguje na prostor definovaný jedinečným pohledem do Malé dvorany a podtrhuje jeho často opomíjené proporční a světelné vlastnosti. º


Moving Image Department, II. kapitola: Zatmění nevinného oka – Introducing Romana Drdová. Pohled
Národní galerie v Praze, Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
26. 6.—20. 9. • vstup zdarma

Poklady staré Asie, současné umění, design a vůně květin. To vše nabízí palác Kinských Národní galerie v Praze v rámci výstavního projektu Skrytá řeč rostlin. Jednotícím tématem, které prostupuje napříč časem i formou, je rostlinná symbolika a florální motivy v asijském umění.

Klasická asijská umělecká díla vstupují do zajímavých a často překvapivých dialogů se současným uměním a designem. Tradiční rostlinné motivy a jejich nejrůznější podoby jsou k vidění na široké škále materiálů – od textilu, laku, kovu a porcelánu k papíru. Převažují dekorativní a užitkové předměty, na jejichž ploše se rozehrává bohatá a mnohovrstevnatá rostlinná symbolika.

Umělecké intervence současných českých, slovenských a asijských autorů se inspirují vizuální stránkou či ikonografickými podobami tradičních florálních motivů. Zastoupena jsou média od video artu a animované tvorby přes instalace a fotografii až po klasické médium malby. Mezi vystavující patří fotograf Jiří Thýn, slovenská multimediální umělkyně Denisa Lehocká nebo Lucia Sceranková, loňská finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého. Za pozornost stojí krátké japonské animované filmy ze školy předního nezávislého animátora Kodžiho Jamamury z prestižní Tokyo University of Arts.

Tradiční asijská umělecká díla jsou konfrontována také se současnou tvorbou mladých oděvních designérů a předních tvůrců z oblasti autorského šperku. Do projektu se zapojily výrazné osobnosti mladé a střední generace šperkařů, včetně laureátů Czech Grand Design – studií Zorya a Blueberries Jewelry. º


Skrytá řeč rostlin. Florální symbolika v asijském umění a její odraz
v současném umění a designu
Národní galerie v Praze, palác Kinských (Staroměstské náměstí 12, Praha 1)
12. 6.—3. 1. • 100 / 50 Kč

Symbolismus jako samostatný fenomén. Tak prezentuje aktuální výstava Národní galerie v Praze umělecký směr, díky němuž se české výtvarno stalo poprvé součástí širšího evropského uměleckého proudu. Navzdory tomu u nás výtvarný symbolismus nebyl v nynějším výjimečném rozsahu dosud představen.

Výstava „Tajemné dálky, symbolismus v českých zemích, 1880–1914“ proměňuje gotický klášter sv. Anežky České v místo plné tajemství, mýtů a symbolů. Známá a uznávaná umělecká jména, jako jsou Švabinský, Bílek, Váchal, Kubišta, Mucha či Zrzavý, jsou vystavena vedle autorů méně vystavovaných, z pohledu mezinárodního téměř neznámých.

„Umělci tehdy stále častěji tvořili dle teorie syntetismu, jehož snahou bylo propojit umění s životem, vnímat krásu, ale i bolest hlubším způsobem. Tehdejší pragmatická realita s tím ovšem byla v přímém rozporu, a tak mnoho autorů volilo dobrovolnou osamělost a snění v přítmí ateliérů či kaváren,“ uvedl autor výstavy Otto M. Urban, širší veřejnosti známý např. díky projektu Decadence Now!.

Datace výstavy, jejíž název odkazuje k básnické sbírce Otokara Březiny, je pomyslně rámována dobou otevření Národního divadla a začátkem první světové války. V tomto období u nás vznikla neobyčejná díla ovlivněná symbolismem, jehož zásluhou se české umění následující dekády přirozeně zařadilo ke kultuře starého kontinentu. º


Tajemné dálky, symbolismus v českých zemích, 1880–1914
Národní galerie v Praze, klášter sv. Anežky České (U Milosrdných 17, Praha 1)
22. 4.—27. 9. • 180 / 90 Kč


autor: Adam Krátký