Báseň v próze. Z větší části monolog rozervance a bitkaře ze sídliště, který nenachází své místo ve společnosti. Snad právě proto chce všechny „poučit o životě“ – pěstními argumenty. Potřebuje řád, starý svět se mu rozpadá, stejně jako se rozpadla jeho rodina. Životní příběh hlavního hrdiny Vandama je příběhem lidské vykořeněnosti. Právě on však toto individuum v očích čtenáře polidšťuje. Potkat ho v hospodě ale nechcete. Jemu podobní strašáci se bohužel v různých typech putyk podobných té, kolem které se točí děj knihy, nachází dodneška.

Právě situování scény do zapadlé hospody na pražské periferii připomíná Rudišovu předchozí knihu Konec punku v Helsinkách. Zde se děj vleče, až nudí. Národní třída zato odsejpá jako dobře našláplá muzika. V Konci punku Rudiš z rozvláčnosti textu vybruslil mistrovským zakončením pomocí starého triku deus ex machina. Ačkoli se v závěru Národní třídy dostane poučení o životě samotnému Vandamovi a je zde patrná snaha o silný konec, v porovnání s Punkem se jeví jako slabší a prvoplánový.

Vandam žije, stejně jako mnoho ztracenců dospívajících v devadesátých letech, ve vlastním světě a vlastní minulosti, jejichž stín nedokázal překročit. Svou roli v tom hrají alkohol, drogy a osobní traumata, rozpory a dilemata. Tento svět se prolíná s fantazijními představami, které si promítá do svého okolí. Hrdinův monolog připomíná jakousi pokřivenou cestu samuraje. Vandam má svůj kodex a vlastní zásady: „Nejdůležitější je koncentrace. A přesvědčení. Musíš do toho jít jako vítěz, jako vojevůdce do bitvy. Odhodlání je půlka úspěchu.“ Je vždycky připravenej bojovat za „správnou věc“. Připravenej tě poučit. Je válečník. Poslední Říman.

Krátké, až heslovité věty, ze kterých autor spřádá strukturu knihy, dobře ilustrují mělkost Vandamova myšlení. Kdo vyrůstal na podobném sídlišti jako on, možná v knize uvidí část vlastní story. V tomto ohledu lze říci, že Rudiš dokázal velmi dobře vystihnout problematiku, která je podložím příběhu a zrcadlí se v hrdinově psychice, vztazích i životním stylu.

Kniha ukazuje, že jsme dnes ještě ani zdaleka nezahnali stíny z minula. Silnými momenty jsou poetické pasáže, kdy Vandam uvažuje o nekonečném koloběhu vznikání a zanikání: „A já už vim, na co se to můj fotr tenkrát díval. Já se totiž už umim takhle dívat taky. V tom lese viděl, co bylo předtím. A viděl i to, co přijde. Jak v tom lese a bažině, ze kterejch sme povstali, zase pomaličku zmizíme. My i celý naše Severní město.“ Děj sám o sobě ale příliš nenadchne.

Jestli je potřeba Rudišovu Národní třídu opěvovat, nevím. Jsem z ní na rozpacích. Chybí mi tam příběh, překvapení, něco s čím bych se ztotožnil, čím by si mě kniha získala, co by mi utkvělo v paměti. Za přečtení kniha stojí – moc času koneckonců nezabere. Od Rudiše by se určitě dalo čekat víc. Hodnocení: „cajk“. ∞


Rudiš, Jaroslav: Národní třída
Labyrint
Praha, 2013, 152 stran

„Naší snahou je, aby měl jeden každý projekt vtip, chytrost, která ho posune dál,“ zazní v rozhovoru, jenž na dálku vedu s Krištofem Hanzlíkem, členem Collaborative Collective.

Úvodní slova směřují a formují tvorbu celého ateliéru. Každý z nápadů, který na PechaKucha Night prezentovali, vybočoval z městské šedi a veřejnému prostoru, který patří všem a nikomu, dodával prvek hravosti, který nutí k reakci, vytrhává z bezmyšlenkovité strnulosti, jejíž stopu nesou tváře většiny kolemstojících, spoludiskutujících, spěchajících.

Z celé prezentace mne zaujaly tři projekty. První z nich je Framing koncept upozorňující na budovy, které se výrazně odlišují od ostatní zástavby a často vyvolávají i velmi rozporuplné reakce a většinou bývají vnímány spíše negativně. Příkladem může být hotel Pyramida, Nová scéna nebo budova DBK.

V prezentaci jste u představení konceptu Framing mluvili o aroganci staveb. Není ale onen dočasný Rám (Frame) také podobně arogantní stavbou, která do svého okolí absolutně nezapadá a spíše než budovu zdůražnuje sebe sama?
Framing je dlouhodobý projekt Vítězslava Dandy (EDIT). Arogance staveb je ale nešťastně používané spojení, podobně jako když se přísnost zaměňuje s kvalitou. Koncept Framing má upozornit na nekonvenční stavby, které společnost nepřijala pro jejich nízkou kvalitu, ale hlavně kvůli problematické době, ve které vznikly. Rádi bychom tak rehabilitovali některá mistrovská díla, která mají i významný městotvorný charakter.

Návrh bílé rámové struktury s vyhlídkou má společnost upozornit, že TADY se děje něco zvláštního, mimořádného. Právě jeho dočasnost a bílá jednoduchost systémově vylučují osočení z „arogance“. Pravda, mohl být béžový, aby splynul, ale neplnil by pak svůj účel. Po určité době se Rám přesune o dům dále, přestane trčet před Novou scénou a vztyčí se třeba u další kontroverzní stavby jako je Palác kultury.

Druhým projektem je řešení předprostoru Veletržního paláce Národní galerie. „Galerie se schovává za hradbou zdí valů a příkopů, za kterou by se nemuselo stydět keltské opidum,“ vysvětluje Krištof Hanzlík. „Kromě nájezdníků se ale přes všemožné rampy nedostanou ani návštěvníci. Přitom tam ty stometrové rampy jsou pouze pro projíždění náklaďáků s rozměrnými exponáty. Postavme tam výtah s plošinou a rozšíříme nejen dílny v podzemí, ale hlavně získáme prostor nahoře. Muzejní náměstí. Venkovní galerii. Prostor pro každý dobrý nápad.“

Součástí vašeho řešení jsou Živé stromy s vlastní inteligencí. Na jakém principu fungují a jak by byl pohyb stromů řízen?
Městské květináče, které známe z každého správného českého náměstí, by byly v novém hávu a obdařeny špetkou základní inteligence. Principy chování strojů a jednoduchých organizmů trefně popsal Valentino Braitenberg, kdy díky vhodné kombinaci receptorů a motorů jsou stroje schopny projevovat komplexní, dynamické chování, jako je láska, strach nebo obezřetnost. A tak by si naši „stromové“ mohli hrát s dětmi, schovávat se před skupinkami či se v plném květu předvádět u vstupu. Ke své velké radosti jsem minulý týden v Mnichově v BMW Welt od COOP Himmelb(l)au viděl podobné „stvoření“, které se svižně pohybovalo mezi návštěvníky.

Nakolik je možné, že předprostor se dočká změny a například váš projekt bude realizován?
Snažíme se v NG vyjednat vystavení projektu v předprostoru Veletržního paláce, ale celá instituce je, zdá se, paralyzována bezvládím, které vzniklo po zpochybnění mandátu současného vedení. Veletržní palác má velký potenciál a pomocí jednoduchých prostorových zásahů by z něj bylo možné vytvořit otevřenou a vlídnou instituci. Realizace našeho náměstí s instalací Živé stromy by byla skvělá, ale můžeme začít skromněji. Třeba v NG otevřít obstojnou kavárnu a muzejní obchod – a tím nemyslím současné zašité bistro ani antikvariát.

Do třetice tu je dobré řešení stavebních záborů, ohavných plechových plotů, které lidem brání v pohybu, jsou obtížné a požírají životní prostor, aniž by tuto újmu jakkoli kompenzovaly. Taková je situace dnes. Zítřek může být jiný.

Váš návrh zahrnuje skutečně širokou škálu užitečných nápadů, které lidé v městském veřejném prostoru ocení – od fontánky přes úkryt před deštěm po odpočívárnu. Myslíte si, že by developeři byli k takovým řešením přístupní? Pomohlo by to ve výsledku i jim – náklady na ohrazení se zas o tolik nezvýší.
V diskuzi se starostou Prahy 1 padlo, ze by si takový systém mohlo objednat město, protože stavebních záborů bude v Praze vždycky dost. Podle mého názoru má ale forma ohrazení pramenit z kultury a hrdosti samotného developera a město by mělo takovou kultivovanost vyžadovat.

Pana Pawlovského by mohlo napadnout, že zrovna na Národní třídě dnes přichází o slušné peníze. Nemluvě o tom, že zastavená plocha štve každý den hodně lidí. Ať už se jedná o kavárnu, květinářství, lavičky nebo WC, to vše je možné zařídit na šedesáti centimetrech. Dnešní plechová ohrada zabírá ještě více.

Pro inspiraci, jak se staveniště chovají k lidem, stačí zajet za humna. A když sáhneme jen kousek dále, najdeme velmi úspěšné realizace od autorů konceptu PechaKucha, Klein&Dytham, kteří v Japonsku vytvořili kolem jednoho staveniště interaktivní hru pro mobilního operátora.

V kostce

Soustřeďujete se i na jiná města než na Prahu?
Praha a Čechy jsou nejblíže a tomu odpovídá i větší možnost něco aktivně ovlivnit. Mluví se o několika projektech v zahraničí, ale než se z fáze mluvení stane realizace, to v architektuře trvá většinou pěkně dlouho.

Jaký projekt máte nejraději a proč?
Snaha je, aby měl jeden každý projekt vtip, chytrost, která ho posune dál. Ať je to projekt prostředí u houseboatové kolonie, nebo analogový displej administrativní věže. Volné projekty Městské zásahy mají ale speciální kouzlo. Vznikají čistě pro radost a jediná omezení si v nich určuje člověk sám.

Na čem momentálně pracujete?
Právě jsme dokončili set porcelánu, běží projekt vinařského hotýlku a přestavba domu v Holešovicích. Kromě toho připravujeme spekulativní urbanistický zásah do Prahy a jednu sportovní instalaci. 2011 nuda nebude.

Více informací na www.collaborativecollective.cc a www.pechakucha.cz.