Život plyne jak stoka. Strop absurdit tě rdousí, nemůžeš se vynořit, to už je kolorit. Chceš se bránit, ale bránou je se trápit. Trik starý jak Dubrovník. Chtěl bys ho pokořit.

Válka je volně neodůvodnitelná, nezvratitelná, vyvnitřněná agrese. Nevysvětlitelně vzlíná, dere se na sex odhodlaná vše posvětit mírem, mixem vyzývavosti, odmítavosti, poctivosti, mystifikace, přívětivosti, vlivnosti a bezbrannosti v plné přítomnosti – láska. Pouhý cit je k ničemu – myšlenka, sen, ve kterém se můžeme jen rozplynout. Je třeba od něj odhlédnout. Jestli je tam opravdu, ne jen jako sugesce, dedukce a didaktika, ale jako pravá svoboda, pak s ním při odhlédnutí od něj splyneme. Staneme se jím.

Takové nastavení není použitelné ani myslitelné. Už jím jsme, jen to necítíme, protože se na to díváme a při pohledu to mizí. Musíme se to naučit cítit. Umíme jen dosahovat. Není to nic, s čím bychom mohli počítat, nic postižitelného ani proveditelného, právě z původního důvodu nemožnosti pohledu na to. Je to čirá abstraktní upřímnost, zvířecí. Inteligence byla až druhá. Netvrdím, že to neexistuje, jen se to zjevuje nenadále.

Vidění je vědění
Věci neověřitelně vyvěrají z b(l)udoucnosti. Nedůvěřivě je prověřuješ. Podle svých váhavých vývodů jim přikládáš významy. Tvým pravidlem je: „Vědět znamená vidět.“ Někdy to ale nestihneš, věci tě předběhnou a poměr se obrátí – vidět samo pak znamená vědět. Vědět se nestane, není tedy ani nevědět. Věda odpadá do starého konceptuálního železa. Nutkavou potřebu znát nám vnucují sebepropagující média. Potřebují trh pro svou nadvýrobu informací. Publikum, dosud pubertální, pologramotné, sebedestruktivní, se chce spíš bavit než vědět, raději toužit než si být jisté, bát se než řešit. Musí se tužit.

Zpátky ke splynutí. Ale ke splynutí zpátky vlastně jít nejde. Leží vždycky vpřed. Splynutí je taky čistě virtuální slovo, označuje něco, na co nejde pohlédnout. Nejde to tedy ani označit. Třešničkou na dortu je, že splynutí nejde dosáhnout. Jsme zvyklí věcí dosahovat, ale splynutí dosáhnout nejde. To je lepší předem vzdát. Splynutí je totiž základ, který my rozdělujeme právě svou značkovací mánií. Jsme zvyklí věci využívat a zase zahazovat. Evidovat, prodávat. Tohle je zdarma, je to tu pořád. Bylo to tu dřív než my, tedy inteligentní vědomí konečnosti. Jsme zvyklí souhlasit a odporovat, nejsme schopní jiné pozice. Jsme zvyklí vědět, na čem jsme, ale ne čím jsme a čím ne. Jsme zvyklí dosahovat vědění a definovat jím vidění. Znásilňovat splynutí obšírnými konspiracemi. Plundrovat přírodu. Protože nevíme, že vidění je první. Je třeba dát mu přednost.

Strop
Ukazuju směrem, kde nic není. Zapomnění, rozněžnění, rozmnožení, rozednění, nevím. Kousl jsem se do jazyka. Erotika. Kam až se dá natáhnout zkušenost? Přílišná observace zkušenosti se podobá zkouřenosti. Nech to dít se. Nech to dítě. Nechť to je TO. Více, nech to vít se, uvolnit se k výkonu, uvolnit se k volnosti, učinit den dnem, stropem mrak. Není nic jako psát líp, neuvědom si to. Zpětně to vychytej, nejlépe nevylučuj. Líbí se mi být surrealistický básník, dělník nicoty. Bože, jaký to dává smysl! Nemůžeš od toho odtrhnout oči. Básnění dává smysl, to je princip, který se snažím použít. Pouze žít. Žít tu. Zde. Tuze. Vžít se. Živět. Tvá tma je má tma. Tvůj teen je můj tým. Loudím jako chybička. Je těžké zvolit priority, když to nejsou peníze nebo ženy. Chceš na ně nemyslet, ale pak se podíváš a  jsou tam. Čumí. Akční klid je dočasnou shodou náhod, kterou se snažíš udržet neříkáním samozřejmostí, říkáním jen těch hlubokých samozřejmostí, ne těch povrchních, trapných, nudných. Musíš se pro ně potápět. Ponor, dril.

Je krásné dýchat sám. Je to třeba, je to próza. Snad nevadí. Rutina má své kouzlo, adrenalin z nestíhání, ale nesmí se stát stereotypem. Musí se nést v duchu smířlivého smíchu, stavět na sympatypickém základu nezřízeného vzpomínání. Musím se smířit s tím, že ve mně někdo může vidět něco, co nejsem. Jsem to v jeho očích, a tak, pokud ho respektuju, tím musím být. Ne musím, jsem. Musím tím být. Bez toho musím. Když to musím, tak to hraju, devalvuju pravdu druhého tím, že to jenom hraju, interpretuju svou představu jeho pravdy a tím z ní dělám pouhou představu. Reprezentuju. Zpívám hymnu falešně. Rejpuju. Je to těžké. Přímo to svádí na vztahy rezignovat. Ale ta symbióza, když to nějakou chybou v Matrixu zajiskří upřímností, je cool i hot zároveň. Všechno se v tu chvíli vyrovná, narovná, restartuje, aktualizuje. Pak se zase věří.

Nikdo si nemůže přivlastnit Matrix, ovládnout ho. Snažíme se o to, protože si myslíme, že bez klíčů k němu jsme bezmocní. Když jsme bezmocní, jsme bezcenní. Když jsme bezcenní, jsme vinni. Málem jsem jel na dovolenou do pekla. Peklo je od slova péct, téct, utéct. Když se vám roztékají myšlenky. Muž zmučený zraněním hledá čin, kterým by se ospravedlnil. Napadne ho dobro. Začne se hystericky smát. Drž se. Udržuju se. Unikám do povznesené nicoty, temné hmoty mezi činy. Mizím v ní tím, čím nejsem. Démon vnadné dámy se empaticky směje na andělského děcana. Dovol mi malou revoluci. Ta se nedovoluje. Ta je. Taje. Jen póza.

Strom
Když jsi z někoho nervózní, tak to znamená, že čekáš odpověď na signál, kterýs vyslal. Nedokážeš se od něj oprostit. Tím spíš se o to snažíš. Snažíš se vyslat jiný signál, ale ironicky vysíláš stále stejný. Vysílej ho vědomě. Vysíláš ho znova a znova jako ti tluče srdce. Nevysílej ho záměrně, ironicky. Nevzpírej se tomu, jen se od toho odděl. Ze signálu se stanou ozvěny. Utichnou. Jsi volný. Čtoucí dívka obrací stránku. Vzdychá. Do konce kapitoly zbývá pět řádků. Dočte je a píše na ajfounu. Prolomit iluzi ticha. Udává svou polohu, čeká na blízké setkání. Batole si osahává strom. Když jsi moc hodný, jsi pak moc zlý. Pak zas moc hodný. Závodný. Chystáš se odrazit, šmahem očistit. K dívce přichází sestra. „Sedej.“ „Máš pití?“ Je bezvadná, dodřená. Vstávala v pět hodin a byl to rachot. „Půjč mi brýle, vypadám hrozně.“ „V těch brýlích vypadáš hrozně.“ Má černé nehty. První dívka volá s máti. „Co máš pro nás dobrého?“ Vyvolat vzájemnost je iluzionismus, hypnóza. Zájem je vždy závislý na situaci, úhlu pohledu, ohlédnutí. Vyletět dírou ve stromech jinam. Zájem je přítomnost. Někdy je třeba odhlédnout. Kapela hraje Chybíš mi. Mám husinu. Nová dívka sedla na místo té, co četla. S ajfounem. S ajfounem vypadá každý zoufale, i když je happy. Protože tu není. Je vtažený jiným, který není, na druhou stranu.

V devět na Portále. Dvě holky si povídají, jak padají z učení. Další holka, které jsem napsal báseň, mě nezdraví. Lidi dneska neocení poezii. Brát si básně osobně je obscénní. Ignoruje mě tak vehementně, že vrazí do futer. Holka, co tu dnes obsluhuje, se mě pořád ptá, jestli je všechno v pořádku. Nesnáším, když se mě někdo ptá, jestli je všechno v pořádku. Odchází jedna, se kterou jsem se byl projít. Měl jsem se s ní jít projít znova, ale nešli jsme. Vchází buddhista. Zdravím ho co nejneutrálněji, aby se nezabuddhoval do mého stolu. Do okna vchází měsíc. Buddhista mě úkosem sleduje, srká rajčatový džus. Půl desáté. „Máte všechno?“ „Můžete to klidně odnést.“ „Co?“ „Můžete to klidně odnést. Děkuju.“ Buddhista čumí. Po mně a po ženských. Kdo čumí, čumí navždy. „Ještě něco pro vás?“ „Hej, v pohodě, já bych si zakřičel.“ Je to venku. Moje bytí je prodchnuto výkřikem: „I don’t give a fuck.“ ∞

Všichni hrajeme. Prohlásil. Je to věc volby. Hrajeme, protože se bojíme. Protože máme pocit, že to v tomhle světě jinak nejde. Jedna tvář pro všechny, druhá pro blízké. A třetí teprve sami poznáváme.

Je to věc volby. Samozřejmě, že hrajeme, protože se bojíme. Přebíráme dress code doby, abychom příliš nevybočovali. Zrcadlíme druhé, abychom s nimi byli v harmonii a ne v konfliktu. Chceme klid a bezpečí. Je to ale paradoxní. Vždyť ta černá, kterou nosíme, ze které jsme si vytvořili brnění, nás akorát oddaluje od sebe sama. Stavíme si mezi sebou bariéry, působíme nepřístupně. Dáváme najevo, jak se sami bojíme. Chceme splynout s anonymitou, nebýt viděni. Vysíláme úplný opak otevřenosti, vřelosti a lásky. Už ani neznáme naplnění těch slov. Vztahy jsou plytké. Children of the plastic faces. Všichni vypadají jeden jako druhej. Na Instagramu jsou samé fotky jídla. Co to je za životy? A co mám já v tomhle světě hledat? Opravdu musím zapadnout do stereotypu, jediné zdánlivé jistoty, která se nám stává bezpečím, jinak nepřežiju? Slovo přítel už nabylo úplně jiného obsahu. Všechny je máme na jednom displeji a zároveň dostatečně daleko, že si navzájem nevidíme do očí. Jenom do těch na profilovce. Jak pak můžeme poznat vřelost a lásku, když právě v očích se zračí? Chci se vrátit zpátky k sobě, Ondřeji. Není mi v tomhle světě dobře. Něco se stalo. Ale že se to stalo, jsem zjistila, až když už jsem v tom byla chycená. V něčem, co se stále snažím rozšifrovat. Na pár chvil jsem zavřela oči, den co den jsem se probouzela a plnila to, co jsem měla, takzvaně, a najednou je všechno jinak. A já se to snažím odsekat. Snažím se oloupat ten tunový pomeranč. Má ale tolik vrstev, že mě to ohromně vyčerpává. Materiální svět mě vyčerpává. Je nastavený na úplně jiné hodnoty. Peníze nevedou ke štěstí. Ale potřebuješ je, abys přežil. Musíš prostě platit složenky. A pak se ti už těžko zvažuje, co v životě má smysl, když to, co za něj považuješ, tě nechává živořit. Peníze nepřináší smysl, mohou ale přinést spokojenost. Pořídíš si to, co potřebuješ, aby ses cítil dobře. V tomhle životě.

Lásku na profilovce nenajdeš
Potřebuju cítit smysl. Že to, co dělám, ho má. To je pro mě důležité. Moje srdce ví, že mi není dobře. Že je to všechno zlatá klec. Fikční svět, který mě pohltil. Potřebuju se vrátit zpátky k sobě, Ondřeji. Tolik z nás se to bojí udělat, že nakonec svůj strach ani nepřekročí. Spíme a přitom můžeme žít přesně to, co bychom si přáli. Společně sdílet a společně vytvářet. Podivně jsme se separovali do svých malých bezpečných světů, ale stejně cítíme, že to nějak nefunguje. Hlava rozhoduje za srdce. Zcela jsme přestali používat intuici. Budoucnost je nejistá a jediným průvodcem je intuice, protože ta nás vede podle našich skutečných vnitřních tužeb. Proč jsme přestali poslouchat odpovědi, které už dávno známe? Dávno víme, proč jsme tady. Racionalita? Strach? Zabíjí naši skutečnou cestu. Opakem lásky není nenávist, ale strach. A my jsme mu podlehli a zavřeli svoje srdce, aby nám nemohl nikdo ublížit. A tak ubližujeme hlavně sami sobě. Chováme se, jak kdybychom byli neustále sledováni. Jak kdyby nás snímala kamera na každém kroku. Nejsme autentičtí. Jsme loutky obav. A tolik svých vrstev, které bychom si mohli v životě užít, nakonec ani nepoznáme. Ze strachu. Ze strachu, že bychom se najednou chovali jinak, než se od nás očekává. Ale i to očekávání je jenom naší představou, naším dozorcem, který kontroluje, abychom byli adekvátní. Abychom se chovali tak, jak máme. Strach nás zkrotil do uniformity. Jako diváky v hledišti. Díváme se na to, co bychom mohli žít. Na konci představení zatleskáme. Známe přeci pravidla správného diváka. A učíme se pravidla správného člověka. Spořádaného občana, který je vzdělaný, má vhodného partnera, za plný úvazek svého času si jako kompenzaci odjede na dovču a pak se vrátí zpátky do poslušného života. Přesně takhle žiješ i ty. Jsi konvenční a správný. A já nepředvídatelná holka, co udělá ostudu, protože na koncertě vstane od stolu a jde tancovat. Tolik nepochopení. Tolik vzájemného nepochopení. Tolik strachu.

Třetí tvář je nekonečná
Seděli jsme na střeše. Na jednom z našich nejoblíbenějších míst, kde se nám myšlenky zhmotňovaly před očima. Mraky se měnily jak tahy štětce na plátně. Byl slyšet ruch města, který se z té vzdálenosti stal pouhou kulisou. Bezpečně vzdálenou realitou. Chvilkama jsme víc mlčeli než mluvili a přesto sdíleli. Sounáležitost. Bylo nám tam tak dobře, spolu, vysoko nad zemí.

Co ta třetí tvář? Není jenom jediná. Spoustu z těch dalších nemáš ani možnost poznat. Neznáš sám sebe, když jsi sám. Poznáváš se v kontextu. V dialozích s druhými. Se zážitky s druhými. V nových situacích, ve kterých se musíš rozhodnout, jak se zachováš. A častokrát sám sebe překvapíš. Nikdy sám sebe nepoznáš, když zapadneš do komfortní zóny a každodenního stereotypu.

Chci si koupit dodávku. Přestavět si ji. Udělat z ní krásné útulné místo plné fotek, sukulentů a nádobí se vzory. A odjet. Ztratila jsem tu dětskou zvídavost. Upadla do frustrace stereotypu, ve kterém není co objevovat. Zavřela jsem své dětské oči a jen slepě plním, co musím. Nežiju skoro vůbec v přítomnosti. Tak mi chybí vidět autentické lidské příběhy, cítit vřelost nových setkání, objevovat další podoby lidského života. Vidět, jak jsme jiní a přesto stejní. Ztrácet předsudky. A ztrácet strach. Zkoumat krásu na dotek. A zachycovat ji skrze fotoaparát. Začnu zase fotit. Chci se navrátit zpátky k sobě. Zpátky k sobě skrze lidi. Ale nechci sama. Chci to sdílet. Až pak pro mě mají takové hodnoty smysl. Pojedeš se mnou? ∞

Umění. To už je taková návštěva věže v činžovním domě. Nadstavba života. Můj první podnájem byl v uliční úrovni. To jsem měla pár měsíců před maturitou, před sebou spousty neznámých a hory strachu, před kterýma jsem se chtěla schovat – nejlíp do sklepa. Pak jsem tenhle mezník plný obav překlenula a začala dvě životní období v prvních patrech. Prostor pro daleko více vědomých voleb a s tím související spokojenost a naplnění. Jeden byt byl skvělý, ale s omezenou dobou nájemní smlouvy. Druhý kousek dál, ale tmavý a s okny do rušné ulice. Takže pořád to nějak nebylo ono. I když miluju výhledy, nezaměřovala jsem se do té doby na byty ve vyšších patrech. Jako bych si musela projít ty zkušenosti a vlastní poznání, než si dovolím mít to, po čem skutečně toužím. Teď už bych ta nejvyšší patra neopustila. Výhled z nich je krása mihotající se před očima a horizont, který nabízí, je novým nádechem s každým pohledem do něj. V různých situacích se mi stane, že ztratím nadhled. Čím více jsem v nějaké situaci chycená, tím hůře se s tou pomyslnou koulí na noze k nadhledu přibližuje. Všechno to každodenní dole, denní realita, která člověka lehce sváže do stereotypu, se těžko bez nadhledu opouští. Pozorování měnící se krajiny z bezpečného místa, domova, mi vrací čerstvý vzduch do plic. Umění je takové nejvyšší patro. Člověk se z něj nenají, ale bez něj nepřežije. Je výhledem, který v životě dává smysl. A abyste se také takový výhled naučili naplno prožívat, píšeme vám o jeho jednotlivých podobách, jednotlivých sférách kultury. Výtvarné umění, divadlo, film, hudba, literatura. Všechny tyto pohledy vám překládáme do srozumitelného jazyka, do slov, a je už jen na vás, jaké si pak vyberete k vlastnímu rozhledu. ∞