Odlišnost, zábava, překvapení. To jsou tři asi nejvýstižnější slova velmi úzce spojená s fenoménem jednoduchých, většinou plastových, foťáčků na kinofilm. Ty jsou obsahem krabice se štítkem Lomografie. Dnes se nabídka těchto aparátů rozšiřuje společně s poptávkou a „nelomí“ se, jak se slangově říká fotografování na tyto přístroje, pouze na původní ruské Lomo, čínskou Holgu nebo Dianu. Na trh přicházejí i další a výraznější plastové hračky. K čemu ale tyto vynálezy na zajímavé obrázky jsou? Slouží jejich uživatelům jen k zábavě, nebo se s nimi dá vytvořit i něco vizuálně hodnotného?

Barevný svět v hrsti tak trochu jinak
Netřeba dodávat, že nejčastějšími uživateli těchto hraček jsou mladí lidé, kteří hledají něco nového nebo alespoň chtějí inovovat to staré. Což bezpochyby focení na tyto přístroje splňuje v obou případech. Spousta těch fotografů „s velkým F“ ale nad těmito vizuálními hrami ohrnuje nos. Nadšenci by ale naopak nikdy nevyšli do ulic s jinou dírkovou komorou než s tou plastovou. Měl by přijít někdo s nadhledem, kdo by těmto táborům navždy přinesl mír a podal dýmku. Fotografové, ti s velkým F, totiž stále srovnávají výstupy z těchto plastových hraček se svým „uměním“. Ale chtějí být lomografisté a polaroidisté považováni za umělce?

Jsem člověk, který se v obrazovém projevu snaží hledat potenciál umění a pochybovat, zda jím spíš může být, nebo ne. A i když jsem a priori skeptická k médiu, jehož vizuální výstup je víceméně založen na náhodě a ovlivnitelnost výsledku průměrným uživatelem není ani poloviční, začínám pomalu chápat tento vizuální svět založený na zábavnosti. Když jsem se zeptala, proč mladí nadšenci volí zrovna tyto prostředky pro vyjádření, s nechápavým výrazem mi bylo odpověděno otázkou, jaké vyjádření mám na mysli.

Kdo si hraje, nezlobí
Není přece každý fotograf, kdo má aparát. Jsou i tací, kteří ambice být fotografem nemají a pouze si užívají životní styl, který nese i vizuální ovoce. Občas ne příliš zralé, někdy dokonce zkažené. Ale nejsem příliš kritická k tomuto médiu? Proč by z něj nemohlo vzejít i něco hodnotného? Protože cílem uživatelů je častokrát jen pobavení se samotnou fází mačkání spouště a pak spatření toho, co jim kouzelná krabička vytvořila. Deklasovat tyto aparáty jen proto, že v nich hledám potenciální přístroj na umění, není dobře. Ochuzuji se o hravost, kterou mi nabízejí. A bonusem je záznam okamžiku momentu, který je zkreslen navíc tak, jako by vůbec nebyl zachycen v naší realitě. Člověk by neměl brát nic až tak vážně, což u umění platí ještě několikanásobně, protože se pak mohu ochudit o experimentální vizuální hru. Třeba když očekávám, že se na polaroidu za pár vteřin zjeví Dívka s perlou. A jen protože ji hned nespatřím, nepřikládám těmto záběrům hodnotu jinou, než rychle pomíjivou? Co se ale stane uměním, nejde naprosto konstruovat. Dokud však nepohltí instantní fotografie mládež natolik, že budou pro autenticitu jejich světa odmítat i hodnotné jídlo, ať si tvoří.

Dnes se vystavuje všude a vystavuje se všechno. Nacházíme se v době minimalistické formy vyjadřování a hledání. Bylo snad už vše podstatné řečeno a umělcům chybí slova? Nebo se za každou cenu snaží, byť s modifikacemi jazyka v podobě rozříznutí a následného sešití, najít ten správný a unikátní způsob vyjadřování? Dnešní doba je samozřejmě krutá. Dnešní doba je postmoderní.

Umělci hledají nový přístup. Někteří klopýtnou, jiní svou cestu kráčí, i kdyby magrittové z nebe padali. Možná nastala doba kultivace a kdekdo má zájem svým přičiněním sdělit lidu zprávu a měnit svět kolem sebe. Někdo se mluvit učí a někomu už díky jeho přízvuku není rozumět, ale slyšet jsou všichni a na každém rohu. Mluví v galeriích, z nevyužitých nástěnek, zdí, nádraží nebo světlíků. Ale mají co říct? Má smysl křičet bez obsahu?

Současná fotografie nešeptá
Zaměřím se na současné fotografické přístupy. Ztratila fotografie svůj směr? Možná si s námi autoři jen hrají a chtějí se bavit naším hledáním smyslu v jejich dílech, kde je celý obsah primárně postaven na nemožnosti najít jej. „Jsme v postmoderně“, řeknou. Oprostím se tedy od hledání obsahu a budu se zajímat o postoj k médiu. Fotografii vládne experiment. Není důležitý smysl, ale nový přístup, který se smyslem stává. Častokrát až diváci svým nepochopením povýší dílo na umění. Občas mu ale rozumí jen samotný umělec. A i na této rovině bych se bála zakopnutí.

Deprese jsou silné
Vše špatné je k něčemu dobré, protože je cítit alespoň čerstvý vítr. Po chvíli bloudění v temném lese se přece musí objevit světlo. Je pozitivní, že umělci, a ne jen z Prahy, tvoří a kultivují sami sebe a nezaměstnávají je aktivity, které jen pohlcují čas a neobohatí jejich duši. Tomuto přístupu k tvorbě se říká arteterapie. Pak je ale otázkou, jestli by arteterapie měla zaplňovat galerie a mít nálepku umění. Kdo máš právo soudit, neznáš deprese. Jisté ale je, že umělcům jsou dveře otevřené. I samotný dědeček Mánes, který leccos pamatuje, ty majetné řečníky už dlouho vyhlíží. Je ale pořád zamčeno a stěnám vládne prázdnota. Nejedná se o tichou demonstraci toho, že není co vystavovat? Po rekonstrukci uvidíme…

Co když už ale nastala doba kulminace a nic dobrého nás nečeká? Přesto budeme hledat a formovat nové hodnoty, které budou zastupovat současná díla. Je jedno, jestli uspořádáme výstavu v galerii nebo na nádraží, důležité je tvořit a nacházet. Nezáleží, jestli vystavíme jednu fotku nebo celý cyklus. Ostatně není abnormálním jevem, že cyklus dnes tvoří právě jedna fotka. Už nás nezajímá líc, ale rub. Nosme oblečení obráceně a tvořme!

Méně skepse a více pozitivního přístupu
Nadějí pro ty, kteří ne všemu současnému umění rozumí nebo jej jednoduše jako umění nechtějí akceptovat, je často omílaný element čas. Ten snad trochu objektivně ukáže, jestli experimenty umělců byly základními kameny pro zápisky dějin umění, až se budeme pohybovat ještě v krutější době. V postmoderně na druhou.

Málokterá zvířecí dvojice však vyvolá při srovnání tolik emocí jako pes a kočka. Jsou lidé, se kterými můžete na toto téma diskutovat hodiny a stejně k ničemu kloudnému nedospějete. Maximálně se pohádáte a navzájem se osočíte z mnoha nehezkých povahových rysů. Z neschopnosti uznat svobodnou vůli druhých, z potřeby otrocké závislosti, z kompenzování komplexů méněcennosti a vůbec chatrného duševního rozletu na jedné straně. Na druhé straně pak z přetvářky a falše, z neschopnosti jednat na rovinu, z infantilnosti a já nevím, z čeho dalšího.

Šelma žijící ve smečce, bezprostředně reagující na naše povely na straně jedné, na straně druhé samotářský lovec, který si dost dobře vystačí i bez nás. Nejtypičtější zvířata, do kterých si ukládáme části svých představ a občas, když se zapomeneme, si myslíme, že myslí, jednají, cítí jako my. A kdo z nás necítí záchvěv téměř magický, když na něj v šeru zírají dva svítící zelené ovály?

V tradici šamanů má každý svého zvířecího ochránce. Něco podobného rezonuje v naší, od původní přírody už dávno odtržené civilizace. Třeba když se známý spisovatel nechá na oficiální fotografii zpodobnit se svým kocourem. Čím to, že zpodobnění se zvířetem dělá dotyčného jaksi „lidštějšího“?

Máme rádi zvířata… protože co jiného pohne našimi zcyničtělými srdečními chlopněmi než nějaké hezké video na youtube. Se štěňátkem. Nebo radši s koťátkem? Cože, že kočka je roztomilejší? Kdeže? Je to přece vypočítavá svině!

Přivítala mě stará sekretářka s úlisným úsměvem a proklatě krátkou minisukní. Bylo na ní cosi perverzního, cosi nechutného a historicky zvrhlého. Usadila mne do masivního koženého křesla, ve kterém jsem se ztratil. Stal jsem se jeho součástí. Byl jsem neviditelným pro okolní svět, což mi vyhovovalo, jelikož jsem si tak mohl nepozorovaně prohlížet svou konkurenci. Na pozici redaktora v tomhle zavšiveném vydavatelství se hlásila celá řádka exotů, panoptikum zmaru. Nepadnoucí saka a obnošené kožené kufříky naplněné vlastními životy, prošoupané boty a upocená čela. Posadili nás ke kulatému stolu. Paní z lidských zdrojů, taková ta pilná včelička s blonďatým melírem, nám představila šéfy podniku. Byli to velcí muži s pronikavě pohrdavým pohledem, nadváhou a sebevědomím opilců z nádražní putyky. Tetelil jsem se blahem a těšil se, co přijde. První fáze bylo vzájemné představení. Všiml jsem si mladé holky, která do téhle smečky nepatřila stejně jako já. Vystudovaná učitelka s inteligencí a skromností v hlase. Nejsem učitel, ani vystudovaný, ani inteligentní, ani skromný, ale cítil jsem s ní jakousi sounáležitost. Po představení přišly na řadu motivace, historické okolnosti našeho bytí, znalosti a samozřejmě vychvalování našich jedinečných osobností. Došlo mi, že sedím s elitou národa. Blil jsem a koutky mi cukaly, potlačovaný smích a nepředstíraný údiv. Včelička poté položila zásadní otázku. Jaké zvíře nás nejlépe charakterizuje a proč. Odpovědi mých soupeřů mě přesvědčily, že jsem idiot a že bude pro všechny jen dobře, když idiotem zůstanu.

„Já bych řekl, že jsem delfín… On je hbitý, přátelský a inteligentní,“ řekl muž s vizáží překupníka kradených dalekohledů.

„Řekl bych, že nejlépe mne charakterizuje lev. Je totiž sebejistý, dominantní, rozvážný, spravedlivý a hlavně je vůdčí typ. Je to osobnost, je to král,“ pravil jiný muž, na němž bylo jasně vidět, jak moc mu schází lidský dotek.

Ostatní blábolili něco o jestřábech, klokanech, jelenech a já nevím o čem všem ještě. Přišla řada na mě a já řekl, že jsem kočka. Že rád spím, rád se mazlím a jsem celkově dost líný. Má odpověď byla odměněna upřímným posměchem všech zúčastněných. Holka řekla, že je pes a ráda se toulá. Byli jsme rázem na stejné lodi, na potápějící se bárce.

Mluvit o svých špatných vlastnostech už bylo víceméně odměnou.

„Jsem poměrně nevyrovnaný, nestabilní. Mám problémy s lidmi, nejsem společenský, nejsem týmový hráč a nemám rád autority,“ sdělil jsem všem s radostí v hlase. Nepřekvapilo, že jsme společně s holkou a dalšími zhruba čtyřmi lidmi byli odejiti.

Když jsem se odporoučel z toho literárního království pro zasvěcenou zplodinu, tak se mi ulevilo. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu, zapálil si cigaretu a rozjímal nad sebou samým. Představa, že bych měl svůj život spojit s tímto nakladatelstvím, jehož marketingovým trumfem bylo prodávat dětské knížky na dětském dnu v pražské ZOO a jako bonus nabízet zdarma balónek plný hélia, mne děsila stejně jako rakovina varlat. Položil jsem si otázku, z jakého důvodu se vlastně snažím získat zaměstnání v podobných institucích, když se proti nim tak vymezuji. Snad proto, abych se přesvědčil, že v nich pro mě není místo, abych si odškrtl na svém pomyslném seznamu další kolonku? Seznam se ztenčuje a já stále hledám – hledám, co je mi vlastní, hledám formu, jak se vyjádřit a nestydět se přitom. Není to snadná cesta, ale člověk je zvídavý a ta zvídavost je motorem jeho života. Věřím, že úspěch má i jiné podoby než grandiózní kariéru a krásu, sex s prostitutkou, dovolenou v zimě u moře či rakovinu ve 30 letech. Věřím, že úspěch je něco, na co nemá společnost vliv, je to něco, co člověk cítí přímo ve svém nitru. Ten pocit, pocit naplnění…

Všimneme si ještě loga sponzora na programu divadelního představení? Postřehneme, že nad orchestrem visí banner generálního partnera koncertu? A vadí to někomu? A komu se to líbí?

Symbióza
Pořadatelé kulturních akcí jsou nuceni se stále méně spoléhat na státní dotace, a proto hledají finanční podporu jinde. Tato situace je důsledkem smutného faktu, že ministerstvo kultury disponuje rok od roku hubenějším rozpočtem. Na letošní rok bylo kultuře přiděleno pouze 0,62 procenta z celkového státního rozpočtu. Po srovnání s ministerstvem obrany, jemuž náleží 3,7 % z celkových výdajů státu, se na mysl dere rčení: „Když mluví zbraně, múzy mlčí“.

A aby múzy nemusely mlčet úplně, je potřeba obrátit se s prosíkem na ty, kteří peníze mají. Velké firmy zakládají nadace, přispívají na charitu a berou tyto své aktivity jako společenskou odpovědnost. Akce se koná, logo společnosti je dobře viditelné pro nespočet párů očí kulturychtivých lidí – příklad dokonalé symbiózy. Opravdu?

Beďarovitý sponzoring
Sponzoring je mladík kolem dvaceti let, nebo spíš možná ještě dokonce teenager. Začal se totiž rozvíjet spolu s tím, jak sílila mladá demokracie po roce 1989. Grafické znázornění tendence počtu sponzorovaných akcí by se však nedalo jednoduše zobrazit lineární křivkou směřující neustále vzhůru. Objevily se i propady zaviněné především finanční krizí. Výdaje na marketing, což je oddělení, které o sponzorských aktivitách rozhoduje, se škrtají ve většině firem. Navzdory tomu jsou ale i takové podniky, které v započatých bohulibých sponzorských aktivitách pokračují.

Jak sami sponzoři přiznávají, háčkem je, že spolupráce se zakládá na zisku spíš než na hodnocení kvality voleného projektu. Je to na jednu stranu logické: když už firma do něčeho vkládá vlastní prostředky, má zájem, aby se jich co možná nejvíce vrátilo do pokladny zpět. Tento přístup bohužel až příliš často vyšachuje ze hry o příspěvek takové projekty a akce, které sice mají velký potenciál přinášet kvalitní kulturní hodnoty, ale nejsou dostatečně atraktivní pro komerčního mecenáše. Tím se mnozí pořadatelé dostávají do slepé uličky, z níž nepomůže ani stát, ani sponzor.

Jistý obrázek je možné si udělat i podle projeveného zájmu samotných firem se k tématu vyjádřit. Ze čtrnácti největších firem působících v ČR, které jsem kvůli tomuto článku oslovila, se jich k reakci rozhoupalo pouhých pět. Navíc jen tři z odpovědí se dají za skutečné odpovědi považovat. Zbylé dvě byly vlastně jen příslibem, že se mi někdo ozve s podrobnými informacemi – což se do uzávěrky tohoto čísla nestalo.

Pohřebiště log
Odpověď Komerční banky dokládá pestrost projektů sponzorovaných z komerčních zdrojů. Dozvěděla jsem se tak, že kromě dlouholeté spolupráce s Národním divadlem, udílením ceny KB pro sólisty, podpory Festivalu francouzského filmu nebo Smetanovy výtvarné Litomyšle založila banka Nadaci JISTOTA. Ta se mimo jiné soustředí na financování babyboxů, LDN zařízení a hospiců, což nejsou úplně obvyklé cíle putování získaných peněz.

Zástupci České spořitelny a České pojišťovny se pak nezávisle na sobě shodují, že logo sponzora uvedené na propagačních materiálech nijak nesnižuje kvalitativní úroveň dané kulturní akce. „Ve většině případů je tomu právě naopak – ochota sponzora finančně se na akci podílet je signálem toho, že věří v její kvalitu,“ odpovídá mi na dotaz Richard Kapsa, předseda správní rady Nadace České pojišťovny. Ředitel odboru korporátní marketing a sponzoring České spořitelny Tomáš Kolář má lehce odlišný názor: „Organizátor akce a sponzor v ideálním případě fungují na bázi partnerské spolupráce, jejímž společným jmenovatelem a cílem je právě vysoká kvalita a zlepšování akce samotné ve prospěch všech stran včetně veřejnosti, pro kterou je kulturní akce primárně určena. Výjimkou jsou samozřejmě akce, kde je sponzorů »více, než je zdrávo« – akce, které nerespektují exkluzivitu a kde loga na propagačních materiálech připomínají »pohřebiště log«.“

Není cesta zpět
Vypadá to, že se spolu kultura a komerce budou muset naučit kamarádit, protože minimálně ta první bez té druhé nepřežije. Teď už si jen zbývá držet palce, aby měli pánové v oblecích dobrý vkus a šťastnou ruku při výběru podporovaných akcí.