Milý Filipe
Jeden muž, dvě ženy a klasická zápletka – milostný trojúhelník. Do zdánlivě spokojeného života Josefíny a Filipa vtrhne živočišná Miriam. Filip ji nechce ani vidět. Aby se Miriam zbavila zakřiknuté Josefíny, daruje jí gramofonovou desku. Josefína se nechá unášet rytmem tanga a mezitím si Miriam vyřizuje staré účty. Rozhodla se dosáhnout svého, ale tak, jak je náruživá, je Filip chladný a agresivní. Netrvá to však věčně. Jejich role se prohodily, jen Josefína pořád sedí v koutě. Zdání klame, ona všechno vidí. Najednou Josefína řekne: „Já existuju! Jsem skutečná! A proto můžu klidně odejít a vy si tu dělejte, co chcete.“ Jenže ona neodejde, Miriam je ta, pro kterou tu není místo. Odejde, neztrácí se však z jejich životů. Sice umírá, ale napsala stovky dopisů pro Josefínu, aby je Filip postupně své ženě dával. Miriam tu zůstane navždy s nimi.

Vyšinuté obě
Tichá, zakřiknutá Josefína se v ničem nepodobá vášnivé a drzé Miriam. Na první pohled se zdá, že se jedná o jednoduchý kontrast mezi podváděnou puťkou a femme fatale. Jenže s Josefínou něco není v pořádku. Její krkolomné pohyby a nesmyslná slova se opakují ve smyčkách, ze kterých se samotná hrdinka nemůže dostat ven. Je šílená nebo je jen výjimečná?

Při tvorbě postavy Josefíny se autoři zaměřili na lidi s Aspergerovým syndromem, který mistrně předvedla herečka Miřenka Čechová, která zahrála Josefínu. Markéta Vacovská, která hraje Miriam, je ponořená do role celou duší a tělem. Je vášnivá, hravá a děsivá. Po nějakém čase však začne být otravná, jelikož ji nejde přehlédnout – její vyplazený jazyk je všude. Její náruživost se sice s žádnou psychickou poruchou neslučuje, ale divákovi se zdá, že Miriam je ta, se kterou není něco v pořádku.

Choreografie vs. video
Spitfire Company vytěžili mnoho ze spolupráce s různými hosty. Jiří Pokorný z Nederlands Dance Theatre pro ně připravil mnohostrannou choreografii, ve které nechybělo vášnivé tango, nepřirozené pohyby ani kontaktní tanec. Všechny složky pohybové části představení se vzájemně harmonicky doplňovaly a výborně charakterizovaly postavy a jejich vzájemné vztahy. Velkým pomocníkem choreografovi bylo tango složené Janem Kučerou ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Škoda světelného designu, který se snažil být originální a výrazný za každou cenu a tudíž často nedával prostor samotným hercům. Video Michala Kubička promítané na podlahu zbytečně odvádělo pozornost od tanečníků a jeho pestrost vyvolávala nepříjemný pocit nepořádku na scéně. Tanečníci s videem skoro nepracovali, jen ho nechávali na sebe svítit, což ukazuje zbytečnost animace na pódiu. K dotvoření atmosféry by postačila obyčejná divadelní světla.